T ŘETÍ VLNA Problémy demokratického vládnutí

T ŘETÍ VLNA DEMOKRATIZACE Samuel P. Huntington: Třetí vlna: demokratizace na sklonku 20. století (1991) Demokratizační vlna = skupina přechodů od nedemokratických režimů k demokratickým v určitém časovém období, těchto musí být početně více než přechodů opačným směrem ve stejném období. Opačný pohyb = tzv. protivlna = od demokratických režimů k nedemokratickým, kdy opět počet přechodů zpět musí převládat na počty těch demokratizovaných zemí.

T ŘETÍ VLNA DEMOKRATIZACE 1. vlna (dlouhá) – Počíná revolucí ve Francii a USA 19. století ZE postupné etablování demokratických institucí, rozšiřování volebního práva 1828 – v USA prezidentské volby s nadpoloviční účastí bílých mužů Hlavní příčiny: hospodářský růst, urbanizace, vzestup střední třídy, posílení a organizace dělnické třídy, snižování sociálních rozdílů ve společnosti vliv myšlenek liberálů a ideály Francouzské revoluce

T ŘETÍ VLNA DEMOKRATIZACE 1. protivlna – Návrat k tradičním autoritářským režimům nebo k novým formám totalitarismu Zvrat u zemí, které demokracii zavedly před 1. světovou válkou nebo těsně po ní. Tyto demokracie neměly hluboké kořeny, často se jednalo o nové národní státy zvykající si na samostatnost.

T ŘETÍ VLNA DEMOKRATIZACE 2. vlna (krátká) – „Vnucená“ demokracie – zemím, které byly poraženy ve válce – SRN, Japonsko, Itálie, Rakousko Demokracie jako příklad – demokratizovaly se země, které následovaly příklad vítězů 2. světové války - Turecko, Řecko, mnohé země Latinské Ameriky Dekolonizace → mnohé státy se ustavují jako demokracie, ale často si nedokáží udržet demokratické instituce. Rozšíření ideálů demokracie dle Huntigtona se objevuje celosvětový demokratický étos a z veřejné mizí kritika demokracie jako formy vlády

T ŘETÍ VLNA DEMOKRATIZACE 2. protivlna – Hlavní změny v Latinské Americe → krok zpět v klíčových zemích jako Brazílie, Argentina, Chile, Uruguay Asie (Pákistán, Jižní Korea, Indonésie, Filipíny) Řecko, Turecko Africké státy – ustavení nedemokratických režimů buď ihned, nebo krátce po získání nezávislosti Výrazná protivlna → zpochybnění demokracie jako životaschopné formy vlády pro rozvojové země

T ŘETÍ VLNA DEMOKRATIZACE 3. vlna – 1974 – současnost 1974 – tzv. karafiátová revoluce v Portugalsku Země jižní Evropy – Řecko (1974), Španělsko (od r. 1975) Následovala Latinská Amerika a Asie od konce 70. let Střední a východní Evropa od r Afrika a Blízký východ prošly jen omezenými demokratizačními změnami Návrat demokratických vlád byl nestabilní a země obvykle znovu upadly do nedemokratického režimu

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Demokratizovaly se státy s různými formami nedemokratických režimů Převládaly dvě kategorie nedemokratických režimů (dle Linze a Stepana) Autoritářské režimy – typické pro jižní Evropu a Latinskou Ameriku (významná role armády) Posttotalitní režimy – typické pro země střední a východní Evropy

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Autoritářské režimy: Řecko: – vláda černých plukovníků Portugalsko: – Salazar, Caetano Španělsko: – Franco Chile: – Pinochet Argentina: – armáda Mexiko: – PRI Brazílie: – armáda Režimy s dominantním postavením armády Postaveny na boji proti komunismu, zabezpečení řádu a pořádku ve společnosti Režimy s dominantním postavením strany Důraz na rozvoj

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Charakteristické rysy (Linz) Omezený politický pluralismus Režim si vybírá, které organizace nechá působit a které ne, omezuje jejich činnost, ale mnohé toleruje. Poměrně široký prostor pro působení hospodářských a společenských (kulturním) organizací, příp. církví. Tolerance „poloopozice“ Ideologie není založený na vypracované všeobjímající oficiální ideologii. Místo toho užívá pojem mentálních paradigmat (způsob myšlení, více emocionální než racionální). Často vláda vytváří program, který je výsledkem shody mezi aktéry autoritářské vlády (min. společný jmenovatel) To, že chybí vypracovaná ideologie, vede k tomu, že společnost (nebo její část) se méně identifikuje s daným režimem. Oslabuje to režim a usnadňuje změnu.

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Vůdcovství: Výkonná moc funguje ve špatně definovaných hranicích. Její jednání je ale předvídatelné, často se snaží o kooptací skupin či politických stran starého režimu a opozice. Mobilizace: Nepraktikuje intenzivní ani extenzivní politickou mobilizaci. Většinou občané volí depolitizaci, čili jsou k politickému angažování apatičtí.

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Posttotalitní režimy: Omezený politický pluralismus Stále existuje jedna oficiální strana, nicméně režim ponechává prostor pro vznik alternativních společenských organizací (kulturní uskupení, církve, ekologické organizace), Omezený hospodářský pluralismus Ideologie: Stále existuje oficiální ideologie, ale vůdci se méně snaží o realizaci utopie. Slabá víra. Vůdcovství: Vzestup technokratů Mobilizace: Není intenzivní, účast v organizacích je spíše brána jako nutnost, chybí nadšení.

F AKTORY DEMOKRATIZACE 1. Problém legitimity nedemokratických režimů: Závislost na výkonnosti (hospodářský růst a rozvoj) nebo na ideologii slibující lepší (utopickou) budoucnost (marxismus-leninismus) Problémem byla obnova legitimity: méně pro země, kde vládla jedna strana a které pravidelně pořádaly volby, i když tyto volby byly poznamenány nedemokratickými praktikami více pro země, v jejichž čele stála armáda nebo diktátor – tam obvykle k volbám nedocházelo a postupně erodovala důvěra ve vládnoucí činitele Pokud klesá výkonnost v demokratických systémech, dojde k volbám a ustavení nové vlády. V autoritářských režimech ale pokles výkonnosti může vést ke změně režimu.

F AKTORY DEMOKRATIZACE konec 70. let – 80. léta – propad výkonnosti režimů ropné šoky – celosvětová hospodářská krize Zadluženost států pokles legitimity v důsledku vojenských porážek Portugalsko – neúspěšná snaha zastavit dekolonizaci v Africe Argentina – válka o Falklandy v r Řecko – Kypr

FAKTORY DEMOKRATIZACE Změna doktríny katolické církve Tradičně katolická církev podporovala vládnoucí vrstvy – řád ve společnosti 2. vatikánský koncil → reforma církve Odklon od podpory nedemokratických vládců a podpora reforem Důležitá role zejména v Latinské Americe a Asii (tzv. teologie osvobození) Angažovanost ve prospěch chudých a za dodržování lidských práv Vatikán odsoudil nedemokratické režimy v katolických zemích

FAKTORY DEMOKRATIZACE Vnější tlak na demokratizaci Významní světoví aktéři podporovaly demokratizaci USA - od pol. 70. let se začíná v zahraniční politice prosazovat dodržování lidských práv V r Kongres připojil dodatky o garanci lidských práv k zákonu o zahraniční pomoci, zákonu o vzájemné pomoci a zákonu o reformě obchodu = zemím, které budou hrubě porušovat lidská práva, nebude poskytnuta žádná pomoc Téma se stalo aktuální za Cartera, ale pokračoval v něm i Reagan a Clinton podpora demokratizace ve světě

FAKTORY DEMOKRATIZACE ES/EU Působení na demokratizaci prostřednictvím příkladu – země ES mají lepší životní standard, garance občanských práv a svobod, právní stát Vliv prostřednictvím přijímání nových členů Členem se mohla stát pouze demokratická země, země s nedemokratickou formou vlády byly odmítány = tzv. EU Conditionality Přístupový proces – reformy Různé programy k sousedním zemím – evropská politika sousedství, Východní partnerství, Unie pro středomoří Vliv na demokratizaci jihoevropských států a středo a východoevropských států

FAKTORY DEMOKRATIZACE o Dominový efekt: o Změny v jedné zemi se přelijí do sousedních zemí o Aktéři vidí, že změny je možné dosáhnout, a tak se o to pokusí o Také vidí způsob, jakým toho bylo dosaženo a zkouší ho napodobovat o Změny v rámci třetí vlny byly regionální, ne izolované o Portugalsko ovlivnilo Španělsko, Španělsko ovlivnilo Latinskou Ameriku (Argentinu), Argentina pak Uruguay, ale i Brazílii a Chile o Střední a východní Evropa – změna politiky SSSR podpořila reformisty a opozici v Polsku a Maďarsku, ty ovlivnily východní Německo, Československo, Bulharsko a nakonec Rumunsko Příčiny: především rozvoj komunikace

ZPŮSOBY PŘECHODŮ K DEMOKRACII Způsob přechodu, jeho průběh a aktéři jsou určující proto, jaký typ demokracie se ustaví a jaké budou její základní problémy. Liší se podle: 1. podíl části autoritářské elity na změnách 2. rychlost prováděných změn Tři základní typy: Pakt/Transakce/Sjednaný přechod Kolaps Přechod sebestažením

PAKT/TRANSAKCE/SJEDNANÝ PŘECHOD Počátek: část autoritářské elity (reformisté) je nakloněna k demokratizaci režimu a je ochotna vyjednávat s opozicí Základem je konsensus mezi proreformní částí vládnoucí elity a umírněným křídlem opozice Silná vyjednávací pozice autoritářské elity Výsledek: dohoda (pakt) definuje pravidla hry a garantuje životní zájmy aktérů Měl by zahrnovat zájmy všech významných politických aktérů (např. pozice armády, pravidla soutěže mezi politickými stranami, sociální pakt)

PAKT/TRANSAKCE/SJEDNANÝ PŘECHOD Pozitiva: nehlučné odstranění bývalé vládnoucí elity nedochází k rozdělení společnosti přechod je méně bolestný Negativa: Dlouhodobost pomalé odstranění institucionálních přežitků starého režimu Příklady: Španělsko, Polsko, Chile

K OLAPS Počátek: úplná ztráta důvěryhodnosti a legitimity autoritářského režimu Autoritářská elita není schopna se podílet na probíhajících změnách Nový režim nenavazuje na starý Vytváří nové struktury a instituce Často se bývalé elity nemohou účastnit politického života v zemi Dělení společnosti na „my“ a „oni“ Příklady: Portugalsko, Řecko, Argentina, Československo

P ŘECHOD SEBEVYLOUČENÍM Počátek: rozpad jednoty autoritářské elity Elita včas předává moc opozici Okrajově se podílí na novém definování pravidel hry Slabá vyjednávací pozice Definitivní ztráta moci v prvních svobodných volbách Příklady: Uruguay, Maďarsko

D EMOKRATICKÁ KONSOLIDACE proces následující po úspěšném dokončení demokratizace G. O‘Donnell: tzv. druhá tranzice od demokraticky zvolené vlády k demokratickému režimu Zahrnuje budování a posílení demokratických institucí Často vyžaduje změnu dohod uzavřených během přechodu k demokracii Cílem je změnit nastavení vztahů a institucí mezi politickými aktéry