doc. JUDr. Radim Boháč, Ph.D. katedra finančního práva a finanční vědy PF UK 9. března 2015

1. Rozpočtová a fiskální politika 2. Fiskální federalismus 3. Pojem rozpočtového práva 4. Systém rozpočtového práva 5. Postavení rozpočtového práva v systému práva 2

 rozpočtová politika ◦ redistribuce veřejných příjmů a alokace veřejných výdajů ◦ cíl – vyrovnanost rozpočtu  fiskální politika ◦ využívání veřejných rozpočtů k ovlivňování makroekonomického vývoje (HDP, inflace, nezaměstnanost) ◦ cíl – ekonomická stabilita 3

 přiřazení příjmů a výdajů jednotlivým veřejným rozpočtům a vazby veřejných rozpočtů v rámci rozpočtové soustavy A. modely fiskálního federalismu B. model fiskálního federalismu v ČR 4

5 Modely fiskálního federalismu horizontálnívertikálnícentralizovanýdecentralizovanýkombinovaný

Rozpočet EU Národní fond Státní rozpočet Rozpočty krajů Rozpočty obcí Rozpočty RRRS Státní fondy Nadnárodní úroveň Centrální úroveň Regionální úroveň Municipální úroveň PŘÍJMY VÝDAJE VEŘEJNÝ ROZPOČET Rozpočty DSO

 pododvětví finančního práva  soubor právních norem, které upravují soustavu veřejných rozpočtů, obsah veřejných rozpočtů, fondovní hospodaření, rozpočtový proces a vztahy vznikající při tvorbě, rozdělování a používání peněžní masy v těchto veřejných rozpočtech  rozpočtové právo ◦ v užším smyslu ◦ v širším smyslu 7

Rozpočtové právo obecná část zvláštní část 8

 část obecná ◦ pojetí, pojem a systém rozpočtového práva ◦ postavení rozpočtového práva v systému práva ◦ prameny rozpočtového práva ◦ rozpočtové zásady ◦ subjekty, předmět a obsah rozpočtového práva ◦ subjekty, předmět a obsah rozpočtověprávních vztahů ◦ rozpočtověprávní instituty  část zvláštní ◦ rozpočtová soustava ◦ obsah veřejných rozpočtů ◦ fondy ◦ rozpočtový proces 9

Rozpočtové právo hmotnéprocesní 10

A. vztah k ostatním pododvětvím finančního práva B. vztah k ostatním právním odvětvím C. vztah k mezinárodnímu právu D. vztah k právu Evropské unie 11

 daňové právo (právo daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění) ◦ daně = příjem veřejných rozpočtů  měnové a devizové právo ◦ rozpočet České národní banky ◦ odvod zbývajícího zisku ◦ obchody s Českou republikou ◦ zákaz měnového financování 12

 ústavní právo  správní právo  trestní právo  právo sociálního zabezpečení  právo životního prostředí  soukromé právo 13

 trestné činy na příjmové stránce veřejných rozpočtů ◦ Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 240) ◦ Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241 a 242) ◦ Nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení (§ 243) ◦ Porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží (§ 244) ◦ Padělání a pozměnění předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti (§ 245) ◦ Padělání a pozměnění známek (§ 246) ◦ Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (§ 254) 14

 trestné činy na výdajové stránce veřejných rozpočtů ◦ Dotační podvod (§ 212) ◦ Poškození finančních zájmů Evropské unie (§ 260) ◦ Přijetí úplatku (§ 331) ◦ Podplácení (§ 332) ◦ Nepřímé úplatkářství (§ 333) 15

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne , sp. zn. 4 T 211/2000, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Trestného činu se dle výroku rozsudku dopustil zejména tím, že Finančnímu úřadu v Děčíně nepodal daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí, přestože byl tímto úřadem několikrát k zaplacení vyzván. Tímto zkrátil daň z převodu nemovitostí ve výši ,-- Kč ke škodě České republiky, tedy ve větším rozsahu zkrátil daň. 16

Soudy v daném případě aplikovaly skutkovou podstatu formalisticky. Ustanovení § 148 odst. 1 tr. zákona chrání jako právní statek zájem státu na správném vyměření daně, poplatku a jiné povinné platby. Zkrácením daně nebo jiné povinné platby však není její pouhé neodvedení, byla-li příslušná platba správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena, pokud nebyla zatajena skutečnost, odůvodňující vznik daňové aj. povinnosti. Zkrácením rovněž není pouhé nezaplacení daně včas, pokud její výše nebyla zkrácena úmyslným jednáním či opomenutím obviněného. 17

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností shledal, že ze strany obou soudů byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého, mimo jiné, nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. V daném případě byl stěžovatel trestně stíhán a odsouzen pro čin, jehož trestnost však zákon nepředvídá, a v tom spatřuje Ústavní soud zásah do jeho základního práva chráněného čl. 8 odst. 2 Listiny. 18

 Výkladové pravidlo uvedené v § 138 odst. 1 tr. zákoníku nelze přímo použít na výklad znaku „větší rozsah“ u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Naproti tomu jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, takže uvedený znak je nutné vykládat tak, že se jedná o částku nejméně ve výši ,- Kč. Rozsah zkrácení odpovídající alespoň této částce přitom musí soud vyjádřit v popisu skutku a tento závěr je třeba opřít o odpovídající důkazy. 19

Ustanovení § 147 s 148 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, definuje typově shodnou trestnou činnost směřující proti daňové povinnosti (neodvedení § 147 a zkrácení § 148). Ústavní soud přitom považuje pojem "neodvedení" za terminologicky významnější zásah do chráněného zájmu státu. Tomuto pojmu je v ustanovení § 147a trestního zákona poskytnuta přesně definovaná lhůta pro uplatnění účinné lítosti, poskytující možnost projevit ji kdykoliv až do okamžiku než nalézací soud vyhlásí rozsudek. Naopak terminologicky užšímu pojmu "zkrácení" je poskytnuta pouze obecná ochrana, upravená v § 66 trestního zákona, v níž není lhůta pro projevení účinné lítosti stanovena. Ústavní soud proto považuje za nepřípustné, aby soudy posuzovaly lhůty k uplatnění účinné lítosti pro obdobnou trestnou činnost tak rozdílné. Tedy, aby lhůta zjištěná interpretací obecného ustanovení byla nepoměrně kratší než lhůta stanovená zákonem pro jednání, jehož dopad je závažnější. 20

Nejvyšší soud je přesvědčen, že nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3093/08, jímž Ústavní soud „usměrnil“ právní názory, které byly vyjádřeny v judikatuře Nejvyššího soudu při výkladu znaku „dobrovolnosti jednání“ u účinné lítosti ve smyslu § 66 TZ (ve znění účinném do , od ve smyslu § 33 TZ), nelze chápat tak, že by jím Ústavní soud zamýšlel zásadním způsobem změnit nebo zrelativizovat teze a judikaturu, na nichž byl založen výklad citovaného ustanovení. V případech, kdy není dostatečně zřejmé, zda a kdy byl pachatel seznámen s výsledky daňové kontroly a jaké k nim zaujal stanovisko, nelze učinit jednoznačný závěr o znaku „dobrovolnosti jednání“ ve smyslu § 66 TZ (ve znění účinném do , od ve smyslu § 33 TZ. 21

V případě institutu účinné lítosti podle § 147a tr. zák. je třeba vzít v úvahu, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu vztáhnout toto zvláštní ustanovení i na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák., nepochybně by tuto skutečnost vyjádřil v některém ustanovení trestního zákona, popř. by příslušným způsobem upravil dikci ustanovení § 66 tr. zák. Skutečnost, že zákonodárce považuje za závažnější daňový delikt „zkrácení“ daně než její „neodvedení“, je patrný i z vývoje trestněprávní úpravy (srov. § 240, § 241 a § 242 tr. zákoníku). 22

Jestliže pachatel dodatečně splní svou daňovou povinnost až na podkladě výsledků daňové kontroly, byť ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná dobrovolně o své vlastní vůli, ale už pod hrozbou zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání. Již v době zahájení daňové kontroly jsou totiž činěny konkrétní úkony, které mají prokázat skutečnosti svědčící o případném zkrácení daně, a tedy v konečném důsledku o tom, že byl spáchán trestný čin 23

Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku je zvláštním druhem podvodu. Proto se i otázka zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí posoudí odlišně od trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku, jehož podstatou není podvodné jednání. Rozdílnost v podmínkách použití účinné lítosti u citovaných trestných činů je tak výsledkem odlišného přístupu zákonodárce k řešení tohoto druhu kriminality. Navíc platí, že zatímco účinná lítost podle § 33 tr. zákoníku vyžaduje dobrovolnost v jednání pachatele, zvláštní případ účinné lítosti podle § 241 tr. zákoníku takový požadavek neobsahuje. Účinná lítost u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku pak není vyloučena ani v případě, že příslušný správce daně učinil prvotní poznatek o podezřelé okolnosti, která však bez dalšího neznamenala, že byl spáchán trestný čin, ale mohla být podnětem k provedení kontroly podle § 85 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (viz rozhodnutí uveřejněné jako Rt 35/2001). 24

 návrh na zrušení § 147 a 147a trestního zákona  důvod návrhu ◦ rozpor s čl. 8 odst. 2 Listiny ◦ čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech 25

Logický výklad jednoznačně vylučuje trestní postih zaměstnavatele za neodvedení daně či dávky, které je povinen odvádět sám za sebe. Ustanovení § 147 trestního zákona je koncipováno tak, že trestným může být pouze jednání někoho, kdo má zákonem určenou povinnost k odvodu dávek za jinou osobu. Poté výrazem "za poplatníka odvést daň..." nemůže být míněna dávka, k jejímuž odvedení plátce nemá sám povinnost. Pokud jde o ústavnost ustanovení § 147 trestního zákona a §147a trestního zákona, je třeba dojít k závěru, že tato ustanovení jsou v souladu s čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. 26

doc. JUDr. Radim Boháč, Ph.D. katedra finančního práva a finanční vědy PF UK nám. Curieových Praha tel.: