1. Jak zdlouhavě se vlekly dny a obzor zdál se nekonečný, jen zdálky bylo slýchat hlas, jenž únavou se sotva třás. Ó, myslete na Kanaán, kdo jste cestou unaveni! Ó, myslete na Kanaán, zemi krásných nadějí.
2. Tam v poušti pálil slunce žár, že zástup žíznil, nemohl dál, pak místo spánku v noci mráz a ráno kdosi zpíval zas: Ó, myslete na Kanaán, kdo jste cestou unaveni! Ó, myslete na Kanaán, zemi krásných nadějí.
3. Pak přišla vláha, přišel stín, lid zapomínal na bolesti, křik s jásotem se rozléhal, hlas Mojžíšův v něm zanikal: Ó, myslete na Kanaán, kdo jste cestou unaveni! Ó, myslete na Kanaán, zemi krásných nadějí.
4. A národ prošel pustinu, tam žíznil, bloudil, nezahynul, však přece dospěl do země v té písni dávno slíbené. Ó, myslete na Kanaán, kdo jste cestou unaveni! Ó, myslete na Kanaán, zemi krásných nadějí.