ve světových náboženstvích a duchovních směrech POJETÍ SPÁSY ve světových náboženstvích a duchovních směrech Cesty katecheze č. 3/2009

POJEM „SPÁSA“ praslovansky sъpasti (chránit stádo) latinsky salus (salutare) řecky sótéría (σωτηρία) označuje obecně záchranu: původně přirozenou (od nepřítele, z nesnází) posléze nadpřirozenou (spása od Boha)

POJEM „SPÁSA“ Obsah pojmu spása naznačují další podobné výrazy: Záchrana Vykoupení Osvobození Věčný život Dar nového života, ve kterém člověk může uskutečnit plně své bytí Uzdravení

teologická (křesťanská) nauka o spáse (vykoupení) se nazývá soteriologie (z řec. sótéría) Soteriologie řeší tři základní otázky: od čeho chceme být osvobozeni, k čemu chceme být osvobozeni jak a čím toto osvobození dosáhnout Z tohoto pohledu budeme zkoumat přístup jednotlivých náboženství a duchovních směrů.

Přehled náboženských konceptů spásy Světová náboženství: Křesťanství Židovství Islám Buddhismus Hinduismus Bahá´í Džinismus Konfucianismus Sikhismus Šintó Taoismus Zoroastrismus

věčný život a společenství s Bohem KŘESŤANSTVÍ V křesťanském učení je dárcem spásy Bůh, spásou je člověkem nezasloužený dar od Boha: věčný život a společenství s Bohem Srov. Např. KKC čl. 421, 452

KŘESŤANSTVÍ Od čeho chceme být osvobozeni? Dar života byl člověku darován již na počátku – při stvoření Člověk kvalitu svého života narušil a opakovaně narušuje hříchem – svojí nevírou v Boha a odmítáním jeho autority. Tak nechává do svého života vstupovat zlo. Zdroj obrázku: http://botany.cz/foto/strompoznani1.jpg

KŘESŤANSTVÍ K čemu chceme být osvobozeni? Bůh člověka a celé lidstvo v dějinách neustále zachraňuje od zla, aby mu vrátil plnost života: zemi, vládu nad zvířaty, důvěru k sobě navzájem a tím schopnost žít ve společenství Zdroj obrázku: http://www.gallery.cz/cgi-bin/gallery/hynekol/aps.sh?VSS_SERV=GAL000001&galpre=7002&language=cz

KŘESŤANSTVÍ Jak jsme byli osvobozeni? Definitivní záchranu (spásu) přinesl člověku Ježíš Kristus, Boží Syn, který se stal se člověkem, žil náš život, trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. Jméno „Ježíš“ znamená „Bůh zachraňuje“. Křesťané věří, že Ježíš zničil moc Zlého, osvobodil člověka a tím plně uskutečnil spásu lidstva. Ježíšova oběť je stále znovu nekrvavým způsobem zpřítomňována při slavení mše svaté.

Do společenství s Bohem člověk vstupuje vírou, kterou potvrzuje přijetím křtu. Tím získává účast na Kristově smrti a vzkříšení a Bůh ho přijímá za svého adoptivního syna a dědice

ŽIDOVSTVÍ Židé věří v jediného Boha, Stvořitele a Pána všeho, který si vyvolil jejich národ a uzavřel s ním smlouvu na Sinaji. Zaslíbení uskuteční skrze Mesiáše (tj. pomazaného), který přijde na svět na konci časů. Židé dojdou spásy, když zachovají věrnost Bohu a jeho Zákonu (613 příkazů a zákazů).

ŽIDOVSTVÍ Spásou v judaismu je: obrácení se člověka k Bohu, život s Ním. pojem spása (hebr. ješua - יְשׁוּע) může znamenat: vytržení z nebezpečí smrti, naplněný život, osvobození, vykoupení, vyléčení, ochranu, vítězství, pokoj...

Znamením příslušnosti k vyvolenému národu Božímu je u mužů obřízka (odstranění předkožky), která se provádí rituálně osmého dne po narození chlapce. Může ji přijmout i v dospělosti každý muž, který se rozhodne přijmout židovské náboženství. Opakem spásy je v židovství zatracení. Zatracením rozumíme odloučení se od Boha. Židovství však nezná pojem totálního zatracení. Každý jedinec nakonec dospěje ke konečné spáse.

Źidovství pamatuje i na ostatní národy: Dojdou spásy také, pokud uznají Boha Jahve a budou jej uctívat a dodržovat tzv. noachidská (noachická, Noeho) přikázání: - nebudeš se klanět jiným bohům než Jahvemu - nezabiješ - nepokradeš - nesesmilníš - nebudeš se rouhat Bohu - nebudeš jíst maso neusmrcených zvířat - vytvoř právní systém, který dohlédne na dodržování těchto přikázání

ISLÁM Islám nezná pojem spása ani nic podobného. Konečným stavem v islámu je posmrtný stav ráje (džannah - جنّة - tj. zahrada): - ráj znamená zahradu rozkoší, do které po smrti oddaný muslim přijde z vůle Alláha v „Den vzkříšení“ (Yawm al-Qiyāmah - يوم القيامة), který se nazývá také „Den soudu“ (Yawm ad-Din - يوم الدين) - nejvyšší úrovní ráje je firdaus (7. nebe), kde dlí proroci, mučedníci a většina spravedlivých a zbožných lidí

Špatní lidé v představě islámu odchází do pekla (džahannam, nár). K tomu, aby muslim vstoupil do ráje, je podle Koránu nutné: - věřit v Boha, Poslední soud, všechny Alláhovy posly (Adam, Abrahám, Mojžíš, Ježíš, Muhammad aj.) stejně jako věřit, že Muhammad je posledním Božím prorokem - činit dobré skutky, dodržovat pět pilířů islámu

Pět pilířů islámu tvoří základ islámské praxe: - vyznání víry („Není boha kromě Alláha a Muhammad je Alláhův posel.“) - rituální modlitba (v poledne, odpoledne, za soumraku, v noci a za úsvitu) - almužna (1/10, 1/20 či 1/40 z majetku) - půst při ramadánu (postní měsíc) - pouť do Mekky (alespoň jednou za život)

BUDDHISMUS Spásou je v buddhismu přerušení koloběhu životů (samsáry) a dosažení stavu nibbána (nirvána)- osvícení, a poté po smrti stavu parinirvána - konečná blaženost. Buddhisté nepřijímají spásu přímo od Buddhy, ale praxí vznešené metody, kterou vyučoval. Tou je osmidílná stezka. Gautama Buddha umírá a vchází do stavu parinirvány.

OSMIDÍLNÁ STEZKA (1) Správné chápání je pochopení a vhled do Čtyř vznešených pravd. K tomu patří také vhled do pomíjivosti všech jevů (2) Správné myšlení znamená přemýšlet, hovořit a jednat bez žádostivosti, nenávisti a krutosti. (3) Správná mluva se vyhýbá lhaní, pomlouvání, drsným výrazům a zbytečnému tlachání. (4) Správné konání znamená zdržet se zabíjení, braní toho, co nebylo darováno a nevhodných pohlavních styků. (5) Správné živobytí znamená vykonávat taková povolání, která neškodí druhým bytostem. (6) Správná snaha zahrnuje úsilí vyhnout se neprospěšným stavům mysli nebo je překonat, pokud už vznikly, a vyvolat a udržet prospěšné stavy mysli. (7) Správná bdělost se týká uvědomování si pěti složek (tělesnosti, vědomí, vnímání, cítění a mentálních formací). Zahrnuje neustálé uvědomování si tělesných funkcí (dýchání, chůze, stání, atd.), všech obsahů vědomí, vjemů, pocitů ap. (8) Správné soustředění zahrnuje meditační techniky sloužící k vyvinutí dostatečné koncentrace mysli, která je nezbytná pro dosažení vhledu do pravé skutečnosti.

ČTYŘI VZNEŠENÉ PRAVDY Celý život je utrpení. Utrpení vzniká z touhy po životě. Utrpení je možné odstranit odstraněním touhy po životě. Touhu po životě je možné odstranit praxí osmidílné stezky.

Pohled jednotlivých směrů buddhismu na nibbánu a buddhovství se liší: V théravádském buddhismu byl ideálem arhant, jedinec, většinou mnich, který sledováním osmidílné stezky dospěl k procitnutí v soustředění sám na sebe. V mahájánském buddhismu bódhisattva (jedinec který prozřel) odkládá osobní nirvánu, aby mohl pracovat pro spásu všech bytostí.

V théravádském buddhismu je cílem dospět do nirvány sledováním osmidílné stezky. Théravádinové uznávají rozdíl mezi nibbánou Buddhovou, která je ta nejvyšší možná (parinirvána), a nibbánou, do níž může dospět arhant. Cílem mahájánského buddhisty je dosáhnout buddhovství, což může teoreticky každý.

Théravádinové soudí, že do nirvány lze dospět pouze úsilím sama jedince. Mahájánští buddhisté dovolují užívat modliteb a víry, jakož i pomoci buddhů a bódhisattvů jako součásti procesu spásy.

HINDUISMUS Takzvaný hinduismus je obecný pojem pro mnoho náboženských směrů Indie: - védismus (vaidika) - vaišnavismus (višnuismus) - šivaismus - šaktismus (tantra) aj. Pro mnoho těchto směrů (ale ne všechny) je shodným pojmem sanátana dharma (odvěký řád), kterou chápou jako hlavní princip své životní praxe skrze různé metodiky (rituál, různé druhy jógy ap.). Každý z těchto směrů se dívá na to, co lze označit jako spása, rozdílným způsobem.

Obecně je zde spásou vysvobození átmá (duše) ze samsáry - cyklu úmrtí a znovuzrození - a dosažení nejvyššího duchovního stavu. Ten je hlavním cílem „hinduismu“, kdy i „peklo“ (stav utrpení) a „nebe“ (stav blaženosti) jsou dočasné. Tento nejvyšší duchovní stav je zván mókša „osvobození“ nebo mukti „oproštění“. Mókša je konečné vysvobození z jedincovy představy o vlastním já, oproštění od pout zažívaného duálního světa a obnovení skutečné (vnitřní) přirozenosti.

Cesty k tomuto osvobození jsou různé, a závisí také na konkrétním „hinduistickém“ myšlenkovém směru (škole), v jaké formě toto osvobození vidí: Vaišnavské školy dvaita (dualistický monismus) a višištadvaita (kvalifikovaný monismus) vidí mókšu jako blažené duchovní spojení s Bohem (Íšvarou) a nejvyšší stav existence. Věřící je ve spojení s Bohem, ale ponechává si svou osobní identitu. Škola advaita (nedvojnost) vidí mókšu jako splynutí s Bohem, kdy vyhasíná pocit osobní identity.

Existují čtyři hlavní jógy či márgy (cesty) k dosažení mókši. Jsou to: práce pro Nejvyššího (karma jóga) poznávání Nejvyššího (džňána jóga) meditace na Nejvyššího (rádža jóga) láskyplná služba Nejvyššímu (bhakti jóga)

Karmajóga je tedy cestou činu Karmajóga je tedy cestou činu. Jde převážně o denní rituály, ale i zaměstnání bez ohledu na výsledek. Džňánajóga předpokládá studium písem, filosofický vhled a dotazování se učitele.

Rádžajóga (královská jóga) prohlubuje pouto s Bohem skrze dlouhé hluboké meditace. Bhaktijóga (láskyplná služba) předpokládá, že každý čin jedince je prožíván jako radostné odevzdání Bohu.

- zastavení proměn mysli - Podle mudrce Pataňdžaliho (autora spisů o józe) je jóga: - zastavení proměn mysli - kdy se člověk odpoutává stále více od proměn tohoto světa (iluzí), do kterých je zapleten svojí individuální karmou [1]- svými činy, a odpoutáváním se se přibližuje stavu mókša a konečnému sjednocení s Bohem. [1] Karma je princip akce a reakce – to co jedinec učiní či učinil v jednom ze svých životů, se k němu dříve nebo později vrací (dobré i zlé činy).

Je osm stavů jógy (jógánga ánušthánád), závislých na stavu vědomí (džňánah díptih), které vedou ke sjednocení (vivékah khjátéh): Jáma - vývojem správného jednání – pravdivost (satjá), nenásilnost (ahimsá) nesobeckost (astéja), mravnost (brahmačárja) a bezmajetnost (aparigraha); Nijáma - vývojem duchovních hodnot - čistota (šauča), soucit (santóša), askeze (tapas), studium Véd – svatých spisů (svadhája), oddanost Nejvyššímu pánu (íšvarapranidhána); Ásana - vývojem držení těla – (klasická hatha jóga); Pránajáma - vývojem vdechu, výdechu a zadržení dechu; Pratjáhara - vývojem nelpění na objektech smyslů; Dhárana - vývojem zaměření smyslů; Dhjána - vývojem meditace na sama sebe; Samádhi - vývojem blaženosti v sobě a splynutí s Bohem

Lotosový chrám v Novém Dillí, Indie BAHÁ´Í Lotosový chrám v Novém Dillí, Indie

Z pohledu bahá´í je cesta od špatného ke správnému možná díky úsilí o sebepoznání. - Toto nám umožňuje vědět, kdy činíme něco užitečného (správného) a kdy ne. - Tohoto stavu uvědomění může být dosaženo pouze skrze Zjevení (proroky velkých náboženství). Bahá´í tedy uznává velká světová náboženství, resp. jejich proroky a zakladatele jako opravdové posly Boží.

Zakladatel bahá´í - Bahá'u'lláh - opakovaně zdůrazňoval, že pouze zjevené náboženství nás může uchránit od našich nedokonalostí. Je to proto, že Bůh seslal Zjevení, aby nám ukázala cestu k duchovnímu vývoji a k dotyku našich srdcí s duchem Boží lásky. Skrze ni jsme schopni realizovat náš pravý potenciál a vytvořit podmínky k spojení s Bohem. Toto je „spása“ kterou náboženství podle bahá´í přináší.

Baháí nezná spásu od stavu prvotního hříchu, ani v naší ochraně od nějaké vnější zlé síly či ďábla. Spíše posouvá lidi od spoutanosti tímto světem k jejich vlastní vnitřní přirozenosti. Spása zde znamená posun blíže k Bohu a úspěch na cestě k hlubokému a naplňujícímu štěstí. Mírzá Ḥusajn-`Alí Nuri známý jako Bahá'u'lláh

DŽINISMUS

Džinismus je náboženství, které se velmi podobá buddhismu a částečně i hinduismu. Učitelem byl indický asketa Vardhamana, zvaný po svém osvícení Mahávíra (velký hrdina). Džinistická filosofie je tvořena Třemi klenoty (hlavními principy): Anekāntavāda - nahlížení jedné pravdy z mnoha úhlů. Syādvāda - logická filosofická argumentace obhajující relativitu tohoto světa. Karma - na rozdíl od hinduismu je zde karma považována za druh nečistoty duše, kterou je náboženskou praxí třeba odstranit. Za karmu se tu považují stopy jak dobrých, tak špatných činů.

V džinismu jsou pro spásu používany termíny mókša a nirvána podobně jako v dalších indických náboženství. Neznamenají však totéž. I zde však jde o opuštění samsáry - cyklu smrti a znovuzrození v jiném těle -. Nirvána je stav v okamžiku, když duše putuje z jednoho těla do druhého. Když však duše (átmá) dosáhne stavu mókša, je osvobozena z cyklu zrození a úmrtí a dosahuje svého vlastního já. Poté se stane siddhou (světcem). V džinismu dosažení mókši vyžaduje odstranění důsledků všech činů - dobrých i špatných – z duše jedince pomocí různých praktik.

Mezi tyto praktiky patří: nenásilí (ahimsá)- nezabít žádnou živou bytost (z toho důvodu mají džinisté roušky proti vdechnutí hmyzu a vějíře na odmetání všeho co leze po zemi) pravdivost (satja)- mluvit a žít pravdivě nekradení (astéja) – nepřisvojit si nic, co mi nenáleží pohlavní zdrženlivost (brahmačarja) neulpívání (aparigraha) – na věcech, lidech, světě Jejich dodržováním spolu s praxí Tří klenotů dosahuje džinista spásy- stavu mókša.

KONFUCIANISMUS Konfucianismus je spíše filosofie než náboženství. Vyvinul se z učení čínského mudrce Konfucia.

Konfucianismus chápe „tao“ (cestu) jako cestu člověka a společnosti. Důležité je v něm lidské jednání, které nesmí být v rozporu s vůlí nejvyššího božstva (Nebes). Konfucius považoval za velmi důležité vztahy: - otcem a synem – nejsilnější, syn ctil otce i po smrti, otec musel zabezpečit rodinu - manželem a manželkou – manželka poslouchala - starším a mladším bratrem - přítelem a přítelem - jediný je rovnocenný, hrál roli i věk - panovníkem a poddaným

Ve skutečnosti stát a národ byl jen rozšířenou rodinou. Císař byl „otcem i matkou“ prostých lidí. Přinášel oběti Nebesům, aby se zemi dobře dařilo. Byl označován jako Syn Nebes.

Základem konfucianismu tedy je idea, že lidé mají žít v harmonii jeden s druhým a s přírodou. K dosažení těchto cílů je doporučován právě systém mezilidských vztahů a dobré vlády. Důraz je kladen i na rozum, odpovědnost a pozitivní postoj ke světu.

Naplňování těchto principů v životě znamená jít Cestou Nebes (T'ien nebo T'ien-li), jenž je nejzazším cílem konfuciánů. Člověk se na této vnitřně zušlechťuje, to je jeho spásou, stát se úplným, skutečným člověkem. Není zde vnější činitel, konfucián této spásy dosahuje vlastním úsilím.

SIKHISMUS

sikhismus je indické náboženství vzniklé kombinací principů islámu a hinduismu

Sikhismus nezná peklo ani nebe, spásou mu je duchovní jednota s Bohem. Hlavní překážkou k této jednotě jsou společenské konflikty, a obecně lidské poklesky, které jsou vyjádřeny tzv. pěti zly. Jedná se o ego, hněv, chamtivost, ulpívání a touhu. Těchto pět zel nás drží v cyklu úmrtí a znovuzrození (reinkarnace). Z tohoto cyklu se sikhové snaží osvobodit, za pomocí těchto metod: 1) Recitace a opakování Božího jména. (nām) 2) Vedení guruem – duchovním mistrem. 3) Bratrství se všemi lidmi. 4) Morální chování- obrana slabých, nenásilí.

Sikhové ještě dodržují pět disciplín (5K) nestříhané vlasy a vousy; vlasy přikryté turbanem (kéš) dřevěný hřeben na česání (kanga) železný náramek – připomínka vazby s guruem (kara) krátké nohavice jako symbol cudnosti (kachera) rituální dýka (kirpán) a recitují různé verše

Spojení s Bohem (sféra Pravdy) nakonec sikhové dosahují hlavně skrze recitování Božího jména a milostí gurua (duchovního učitele), po dodržení výše zmíněných předpokladů chování. Tento stav spásy se nazývá sač khanda.

ŠINTÓ Šintó (神道) je japonské animistické a polyteistické náboženství. Uctívá zejména duchy - božstva (神 kami). Mnoho těchto božstev přebývá dle šintoistů na různých místech v přírodě – v pramenech, stromech, skalách, v moři ap. (patří sem i silné tajfuny, které r. 1274 a 1281 smetly na pobřeží Japonska mongolské útočné flotily, a byly nazvány kami-kaze, božský vítr).

Když se v Japonsku narodí dítě, nejbližší svatyně šintó přidá jeho jméno do svého seznamu. Zapsáním se z něj stává „rodinné dítě“ (氏子 ujiko), s požehnáním božstva dotyčné svatyně. Po smrti se ujiko stane „rodinným božstvem“ (氏神 ujigami).

Když se člověk stěhuje, může si nechat zapsat svoje jméno v dalších svatyních. Znamená to hlavně, že je vítán oním božstvem v místě, v němž přebývá s příslibem, že se po smrti jeho duše stane součástí skupiny kami.

Děti, které zemřou před zapsáním jména do svatyně se dle víry šintó stávají „vodními dětmi“ (水子 mizuko), a věří se, že způsobují pohromy a epidemie. Často jsou tyto mizuko uctívány ve svatyních k usmíření jejich hněvu a žalu. Těmto svatyním se říká mizuko kuyō (水子供養). Spásy se dosahuje dodržováním všech tabu a vyvarováním se osob a předmětů, které mohou způsobit rituální nečistotu. Modlitby a prosby jsou v chrámech přinášeny v chrámech bohům a bohyním, kterých je ve vesmíru velké množství.

Důležitým aspektem šintó je totiž úcta k předkům. Člověk věřící v šintó nemá Nejvyššího boha, potřebuje pouze vědět jak uctívat kami v jejich různých projevech. Spásou v šintó je život v duchovním světě s těmito božstvy, stát se po smrti jedním z nich, a být uctíván spolu s nimi svými potomky. Důležitým aspektem šintó je totiž úcta k předkům. Sluneční kami Amaterasu

TAOISMUS „Zdálo se Čuangovi, že je motýl, jenž poletuje kolem, motýl se cítil motýlem, nic mu nechybělo, nevěděl, že je Čuang. Náhle se probudil a ustrnul, je Čuang! A teď neví, zdálo se Čuangovi, že je motýl, nebo se zdá nyní motýlu, že je Čuang? Čuang nebo motýl, přece tu musí být nějaký rozdíl! A tomu se říká proměnlivost věcí!“ (taoistický text Zhuangzi) Taijitu - prolínání ženského yin a mužského yang

K pochopení taoismu je zapotřebí především pochopení „čínského myšlení“. To je postaveno na několika principech: Svět je v neustálém pohybu. Detail nelze oddělit od celku. Celek nelze oddělit od detailu. Protiklady harmonizují krajnosti. Stálost neexistuje. Taoisté ve své filozofii rozvinuli myšlenku o propojení přírodního řádu a lidského života. Základní silou vesmíru je tao (道 ), pralátka vesmíru, jeho prapříčina.

„Tao je odvěké na rozdíl od věcí, které vznikají a zase zanikají.“ Je vyjádřeno především ve formě učení o harmonizaci kosmických protikladů yin a yang. Smyslem života je naučit se následovat cestu kosmických sil, přírodu. Tou je wu-wei (無爲), tedy aktivní nečinění – člověk se má stát nádobou, kterou protéká tao. Lao-c'

Člověk by se podle toho měl chovat prostě: prostý člověk nedbá o zisk, chytrost, obratnost, egoismus a žádosti osvícený člověk je nezaujatý a navrací se k dětské prostotě je zbaven pout, je měkký, a právě proto je s to vše přemoci - neboť měkké přemáhá tvrdé Lao-c'

Dodržováním těchto principů, meditací, cvičením (太極 tai-čchi), kontrolou dechu, přiměřenými sexuálními aktivitami a technikami člověk dospívá k vnitřní i vnější přeměně a aktivní regeneraci organismu. Může se tak stát fyzicky nesmrtelným, v harmonii s tao, přírodou - to je cílem taoismu. Spásou v taoismu je tedy nesmrtelnost v harmonii s okolím.

ZOROASTRISMUS

Podle zoroastrismu je svět svědkem střetu dvou sil- dobrého Spenta Mainju a zlého Angra Mainju jež jsou oba výtvorem mysli nejvyššího boha Ahura Mazdy (proto je zoroastrismus někdy také nazýván mazdaismus). Tento dualismus způsobuje vznik nových dobrých i zlých sil, které stojí buď na straně Spenta Mainju, anebo Angra Mainju a navzájem spolu neustále bojují.

Dobří duchové se nazývají améša spentové (svatí nesmrtelní) Dobří duchové se nazývají améša spentové (svatí nesmrtelní). Jsou zosobněním Ahura Mazdových vlastností. Naproti tomu Angra Mainju má k dispozici svoje vlastní služebníky – jenž jsou nazýváni daivové (démoni). Prorok Zarathuštra (Zoroaster, odtud zoroastrismus), který obnovil víru k Ahura Mazdu, nabádá ke konání dobra. Pokud tak lidé nečiní, spolupracují se zlým Angra Mainjuem. V zoroastrismu je v tomto ohledu nutnost svobodné volby. Člověk má totiž za své činy podle tohoto náboženství zodpovědnost, není předurčen osudem.

Po smrti úděl duše závisí na tom, jaký žila život, jak volila mezi dobrem a zlem. Oddělení dobrých duší od špatných se odehrává na mostě soudu (čhinvad-púl) , přes který jsou převáděny. Utrpení či blaženost jsou přímo úměrné skutkům, vykonaným během života. Pokud jsou tyto skutky v rovnováze, je stav blaženosti a utrpení neutrální. Spravedlivý člověk smí vstoupit přes most soudu do domu hymnů (garó-demána), obývaném Ahura Mazdou i ostatními spravedlivými. Do domu hymnů je provázen krásnou Daénou, tvořenou z jeho dobrých myšlenek.

Konečný stav však nastává až po Posledním soudu. Tomu předchází souboj sil dobra, zastoupených spasitelem Saošjantem, se silami zla. Po vítězství Saošjanta dojde ke vzkříšení mrtvých, spravedlivých i nespravedlivých. Nespravedliví budou očištěni vstupem do proudu roztaveného kovu, aby mohli vstoupit spolu se spravedlivými do stavu blaženosti. Svět pak bude dokonalý, bez stáří, nemocí, otravy, žízně, hladu a smrti. Spaseni tak budou dle tohoto názoru nakonec všichni lidé v blaženém životě v tomto světě.

pouze ke vzdělávacím účelům pro osobní potřebu katechetů Pomůcka je určena pouze ke vzdělávacím účelům pro osobní potřebu katechetů a učitelů náboženství. www.cestykatecheze.cz Michal Capko, 2009 Cesty katecheze č. 3/2009