Cíl předmětu Studijní literatura Požadavky k zápočtu SOCIÁLNÍ INSTITUCE Cíl předmětu Studijní literatura Požadavky k zápočtu

Studijní literatura Povinná literatura: Vojtěch KREBS a kol., Sociální politika, 4. vyd. Praha: ASPI 2007, (kap. 1-6) Arno ANZENBACHER, Křesťanská sociální etika: úvod a principy, Brno: CDK 2004

Studijní literatura Doporučená literatura: Kompendium sociální nauky církve Libor MUSIL (ed.), Vývoj sociálního státu v Evropě: čítanka z historie moderní evropské sociální politiky, Brno: Doplněk 1996 Igor TOMEŠ a kol., Sociální správa, Praha: Portál 2002 Martin POTŮČEK, Iveta RADIČOVÁ, Sociální politika v Čechách a na Slovensku po roce 1989, Praha: Karolinum 1998 Oldřich MATOUŠEK a kol, Sociální služby, Praha: Portál 2007 Oldřich MATOUŠEK a kol, Základy sociální práce, 2. vyd. Praha: Portál 2007 /Kapitola 5 „Sociální politika, sociální služby a sociální práce“ (s. 155-181)/

Témata 1. Úvod do principů křesťanské sociální etiky 1.1 Co je a čím se zabývá křesťanská sociální etika 1.2 Vybrané principy KSE 2. Úvod do sociální politiky (srov. Krebs)

1. Úvod do křesťanské sociální etiky Sociální etika je „vědecká disciplína, která má charakter etiky, jejímž tématem je sociální skutečnost.“ (A. Anzenbacher)

1. Úvod do křesťanské sociální etiky „Hranici vlastní sociální skutečnosti můžeme patrně vidět tam, kde vzájemné působení osob nezáleží jen na jejich subjektivním stavu či jednání, nýbrž vytváří objektivní útvar, který má určitou nezávislost na jednotlivých osobách. Všude tam, kde došlo ke sjednocení, jehož formy trvají, i když jednotliví členové odcházejí a noví přicházejí; tam, kde existuje společné vnější vlastnictví, jehož získání a spravování není věcí jednotlivce; tam, kde je soubor znalostí a mravních obsahů života, které se účastí jednotlivců ani nezvětšují ani nezmenšují, které se staly v jistém smyslu podstatnými a jsou přístupné každému, kdo se ne nich chce podílet; tam, kde právo, mravy, styk mezi lidmi nabyly forem, jimž se podřizuje a musí podřizovat každý, kdo vstupuje do určitého prostorového spolužití s druhými. Společnost nalezneme všude tam, kde se vzájemné působení zpevnilo v útvar, který toto působení, jež je společenské, odlišuje od působení, které mizí spolu se subjekty vstupujícími bezprostředně do hry a s jejich okamžitým chováním.“ (Georg Simmel) Sociální skutečnost – 4 body (charakteristika)

1. Úvod do křesťanské sociální etiky Etika - vědecká disciplína - filozofického nebo teologického charakteru -, jejímž předmětem hledání správných a přiměřených norem (pravidel) lidského jednání Etika jako vědecká disciplína 1. metaetika 2. fundamentální etika 3. aplikovaná etika individuální sociální

1.2 Principy křesťanské sociální etiky Personalita Solidarita Subsidiarita Participace Obecné dobro Spravedlnost

Personalita „Nejvyšší zásadou sociální nauky církve je tvrzení, že jednotliví lidé jsou základem, účinnou příčinou a cílem každého společenského zřízení; lidé od přírody obdaření společenskou povahou a zároveň povolaní k vyššímu řádu, který přirozenost přesahuje a pozvedá. Tento nejvyšší princip je nosný a chrání nedotknutelnou důstojnost lidské osoby. Na jeho základě vybudovala církev, především v posledních sto letech, za spolupráce učenců z řad kněží i laiků, svou rozsáhlou sociální nauku. Podle ní mají být uspořádány lidské vztahy ve shodě s všeobecnými zásadami vyplývajícími z konkrétních okolností a zvláštní povahy každé doby.“ (JAN XXIII., Mater et Magistra, čl. 219-220)

Personalita Lidská důstojnost: Odůvodnění filozofické (I. Kant) Odůvodnění teologické

Personalita Lidská práva: práva na svobodu občanská práva sociální práva solidární práva

Personalita „Úsilí o vymezení a prohlášení lidských práv představuje jednu z nejvýznamnějších aktivit směřujících k účinnému respektování nevyhnutelných požadavků lidské důstojnosti. Církev vidí v těchto právech mimořádnou příležitost, kterou nabízí dnešní doba, jak skrze stvrzení zmíněných práv dosáhnout toho, aby byla lidská důstojnost účinněji uznávána a prosazována všemi jakožto charakteristika, kterou Bůh Stvořitel vtiskl svému tvoru.“ (Kompendium sociální nauky církve, čl. 152) Církev má: 1. hlásat lidská práva 2. pozvedat hlas, jsou-li lidská práva porušována

Solidarita a) Charakteristika solidarity jako sociální explikace principu personality Obsahem a cílem solidarity je „vyslovit něco o skutečné, nedělitelné, vzájemné vztaženosti lidí ve společenském životě, a sice na základě jejich personality. Chce tedy předložit výrok o bytí člověka. V něm je poté zahrnuta také orientace na společné dobro, neboť bez takové orientace by nemohly být lidská jednání a jejich důsledky normativně vytvářeny. (…) Imperativ solidárního jednání v etickém orientačním rámci se musí odvíjet od indikativu bytí přiměřené, dané solidarity.“ (R. MARX) Solidarita – vzájemný proces identifikace Solidarita – sociální rozvinutí principu personality Solidarita jako hybná síla společenství

Solidarita b) Různé roviny solidarity 3 roviny solidarity „Členové společenského celku jsou vztaženi ke společenství a nalézají svůj rozvoj ve službě společenství. A naopak společenství je opět vztaženo k členům, v nichž a z nichž jedině existuje. Nejprve je tedy nutno vycházet z faktické vzájemné závislosti člena na společenství a společenství na členech. V tomto smyslu je princip solidarity výpovědí o společenském bytí. Z toho také vyplývá povinnost jednat podle této závislosti tak, že jednotlivec přináší svůj příspěvek společenství a společenství pomáhá všem svým členům k rozvoji.“ (W. Kerber) Sociální stát

Solidarita Dělení podle toho, kdo solidaritu organizuje Dělení podle realizace solidarity Dvojí historické pojetí solidarity

Solidarita C) Solidarita v rámci sociálního učení církve a globální solidarita Jde o propojenost, která je přijímána jako morální kategorie. Je-li za takovou uznávána, pak jí odpovídá – jako postoj mravní a společenský, jako «ctnost» – solidarita. Není to tedy jen neurčitý soucit nebo povrchní dojetí nad zlem, týkající se mnoha blízkých a vzdálených osob. Naopak, je to pevná a trvalá odhodlanost usilovat o obecné blaho neboli dobro všech a jednoho každého, protože všichni jsme zodpovědní za všechny.“ (JAN PAVEL II., Sollicitudo rei socialis, čl. 38)

Solidarita „Solidarita zvláštním způsobem upozorňuje na bytostně společenskou povahu lidské osoby, rovnost všech lidí co do důstojnosti i před právem, společné putování jednotlivců i národů směrem k stále vědomější vzájemné jednotě. Nikdy v minulosti nebylo tolik jako dnes rozšířené vědomí vzájemné závislosti lidí a národů, které se projevuje na všech rovinách. (…) Proces rostoucí vzájemné závislosti mezi osobami a národy musí být provázen stejně intenzivním nasazením na eticko-sociální rovině, aby se vyloučily nebezpečné důsledky spáchaných nespravedlností v globálních rozměrech.“ (Kompendium sociální nauky církve, čl. 192)

(PIUS XI., Quadragesimo anno, čl. 79 ) Subsidiarita V sociální filozofii platí jedna velmi důležitá zásada, která se nedá vyvrátit ani změnit: To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší.“ (PIUS XI., Quadragesimo anno, čl. 79 )

Subsidiarita Uspořádání společnosti vzhledem k jednotlivci Základní určení společnosti – aby byla nápomocná svým členům (O. von Nell-Breuning) Negativní aspekt – princip patřičného přidělení kompetencí; princip nevměšování se /subsidiarita jako organizační princip/ Pozitivní aspekt – princip zaujetí pomoci (pokud nižší jednotky nejsou schopny si pomoci vlastními silami); pomoc ke svépomoci

Subsidiarita Roviny užití tohoto principu: Postavení osoby jako subjektu - zamezit nežádoucí závislosti jednotlivce na vyšších sociálních jednotkách Posílení sociální sféry mezi osobou a státem (občanské společnosti) - v subsidiárních jednotkách více participace, sounáležitosti, rozvoje vlastních představ o dobrém životě Subsidiární formování globálního společenství lidstva

Subsidiarita Subsidiarita jako princip sociální politiky Subsidiarita jako princip sociálních služeb „Každá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob.“ (zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, § 2) Kritérium pro uplatňování principu subsidiarity – obecné dobro (srov. Kompendium, čl. 187-188)

Další principy Princip participace (Krebs, Kompendium) Princip obecného dobra (Kompendium) „Společné dobro – souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“ (GS 26) Princip spravedlnosti (Anzenbacher) Spravedlnost legální, komutativní (směnná), distributivní; sociální, kontributivní