Současné strategické trendy ve výuce dějepisu Přednáška č.6 AR 2011/2012

Výuka dějepisu má dle: záměrů RVP směřovat edukační činnosti k utváření klíčových kompetencí realizovat očekávané výstupy předmětu dějepis – plnění specifických oborových cílů ↓ předpokládá osvojení konkrétních vědomostí a dovedností typických pro obor

Současné trendy ve výuce dějepisu Základním cílem výuky dějepisu je utváření historického vědomí a historické kultury mladé generace Odstranění přílišné roztříštěnosti učiva Důraz na rozvíjení klíčových kompetencí Odklon od bezvědomostního vyučování ( nesmí převažovat forma nad obsahem), rehabilitace „přiměřené faktografie“

Pluralitní a multiperspektivní charakter dějepisu – otevřenost různým interpretacím → nesmíme ztratit systém, U musí Ž vést k analyzování a hodnocení jednotlivých interpretací Při výběru učiva jsou preferovány dějiny 20. století, postupně je redukována výuka pravěku a starověku – Doporučení MŠMT k výuce dějin 20. století – www.msmt.cz/vzdelavani/doporuceni-msmt-k-vyuce-dejin-20-stoleti

Výraznější zastoupení kulturních, hospodářských, sociálních dějin a dějin každodennosti Neopomíjení dějin minorit, dětí, žen, environmentálních témat… Proporcionalita regionálních národních, evropských a světových dějin

Důraz na životní zkušenost názornost historie rodiny příběh osobnosti postup proti chronologii ??

Výchovná funkce dějepisu Zdůraznění výchovné funkce D → pochopení současnosti, utváření vztahu k minulosti, vlastní kultuře, památkám

Současné strategické trendy ve výuce dějepisu I.Objevné učení Základ – navození situace, ve které žáci získávají poznatky prostřednictvím samostatné aktivní činnosti. Předpoklad – dobrá motivace ( zájem, zvědavost Ž) → navození problému ( učení badatelské, induktivní, genetické) Objev - má didaktickou povahu

Přednosti OU Rozvíjení dovednosti samostatného učení Vlastní tempo Ž Možnost diferenciace úkolů Kooperace Pozitivní výchovný dopad Je efektivní při úspěšném řízení Dochází k rozvoji všech klíčových kompetencí

Nevýhody OU Náročnost na přípravu učitele V D je určitým problémem zprostředkovanost historického poznání, „objev“ nelze podpořit empirií

II.Vyučování zaměřené na komunikaci Tradiční DV – verbální komunikace, podavatel U, příjemce Ž, cíl komunikace je zřejmý učiteli, žák ho ne vždy chápe Je třeba: dát Ž prostor pro vlastní vyjádření komunikační řetězec využívání písemné komunikace účelné využívání komunikačních médií jako nosičů informací

III. Činné (autentické) učení Na rozdíl od objevného učení Ž získávají poznatky na základě vlastní praktické zkušenosti nebo prožitku. D – nelze uvést Ž do reálné situace → simulaci historické skutečnosti Problém navození empatie, bez níž není prožitek možný ( pouhá empatie bez znalosti situace – ahistorické závěry)

Metody činného učení: Hraní rolí ( monolog, dialog, divadelní ztvárnění historické situace, interview s historickou osobností, talkshow) Práce na projektech ( zkušenost s orální historií, konfrontace informaci z různých zdrojů..)

IV. Vyučování zaměřené na vědu Podstata - přibližování vyučovacího předmětu vědecké disciplině → simulace práce historika ve vyučovacím procesu: seznamování Ž s metodami historické práce a učení se je používat ( jednoduchá heuristika, kritika a interpretace) Ž provádějí analýzu HS, promýšlejí příčiny, důsledky HS, vyslovují hypotézy, generalizují, sestavují dílčí i závěrečné syntézy, prezentují, hodnotí a aplikují získané poznatky

Práce s prameny Obsahová analýza a pěstování kritického přístupu

V. Multiperspektivní přístup Podstata – posuzování jevu či procesu z hlediska perspektiv a pohledů různých pozorovatelů → snaha narušit představu dějin jako něčeho pro vždy daného→prostor pro rozvoj historického myšlení Různorodý materiál Stanovisko učitele?? odosobněné,ale i vyjádření vlastního názoru U důležité, Ž nemusí souhlasit Kdy má U zaujímat jednoznačné nekompromisní postoje?