Český jazyk 9. ročník

Řeč je sama duše a kultura národa. Zdokonaluje-li se národ, musí se zdokonalovat i jazyk; neboť je živý a vyvíjí se s námi všemi, stále nesen výškou duševního napětí národního. (K. Čapek)

Příbuznost jazyků prajazyk = společný jazykový předek, z něhož se vyčlenily další jazyky indoevropský prajazyk a indoevropská jazyková rodina - skupina jazyků, které se společně vyvíjely v rozsáhlých oblastech Euroasie indoíranské jazyky (hindština, romština, perština, afgánština) italické jazyky (latina) románské jazyky (italština, španělština, francouzština, portugalština, rumunština…) germánské jazyky (angličtina, němčina, holandština, švédština, norština, dánština, islandština) keltské jazyky (skotština, velština, irština) baltské jazyky (litevština, lotyština) řečtina arménština albánština slovanské jazyky = mají společné rysy ve slovní zásobě i mluvnické stavbě

Jazyky slovanské společný prajazyk – tzv. praslovanština (cca. 2000 př. n. l.) podle zeměpisného rozmístění dělíme slovanské jazyky do tří skupin: západoslovanské jazyky – čeština, slovenština, polština, horní a dolní lužická srbština východoslovanské jazyky – ruština, běloruština, ukrajinština jihoslovanské jazyky – bulharština, makedonština, srbština, chorvatština, slovinština

Rusové, Ukrajinci, Makedonci, Bělorusové, Srbové a Bulhaři užívají při psaní tzv. AZBUKU ostatní Slované používají LATINKU

Vývoj českého jazyka Významné etapy vývoje českého jazyka: Velká Morava – Cyril a Metoděj – STAROSLOVĚNŠTINA (863 n. l.) Přemyslovský stát – první náznaky českého jazyka (10. stol.) a vznik prvních literárních děl v češtině (od 11. stol.) 14. stol. – první velký rozkvět spisovného českého jazyka, čeština konkuruje latině (úřední spisy, kroniky, složitá liter. díla, odborná literatura) husitství (1. pol. 15. stol.) – čeština získává mluvený ráz, zbavuje se archaismů , rozšiřuje se mezi český lid – Mistr Jan Hus

humanismus (2. pol. 15. stol. – poč. 17. stol humanismus (2. pol. 15. stol. – poč. 17. stol.) – velký rozkvět jazyka (rozšiřování slovní zásoby, ustálení mluvnické stavby) – Daniel Adam z Veleslavína pobělohorské období – úpadek jazyka, čeština vytlačena německým jazykem národní obrození – boj za českou kulturu a obrodu jazyka (vznik jazykových příruček, mluvnic, slovníků, obran) – Josef Dobrovský, Josef Jugmman

český jazyk se stále vyvíjí společně s potřebami společnosti nejvýrazněji to vidíme na slovní zásobě: archaismy – slova, která byla nahrazena novějšími slovy, např. velociped (jízdní kolo), pištěc (hráč na píšťalu), králová (královna) historismy – slova označující již zaniklé věci, skutečnosti, např. zeman, dráb, halapartna, grešle neologismy – nová slova, např. motel, trend, wi-fi….

Útvary českého jazyka spisovný jazyk = reprezentativní podoba českého jazyka, která má kodifikovaná pravidla a slovní zásobu, používá se v písemných projevech, oficiálních proslovech, v televizi, rozhlase, ve škole, na úřadech… nespisovný jazyk – jazyk běžné komunikace - nářečí (dialekt) = nesp. forma jazyka užívaná mluvčími z určité geografické oblasti (např. slezská, hanácká, východomoravská…) - obecná čeština = nespisovná forma mluvené češtiny (malý město) - argot = mluva kriminálních živlů, lidí na okraji společnosti (vybílit, benga, čokl…) - profesní mluva = mluva příslušníků nějakého povolání (slepák, pacoš, jipka, žluťák) - slang = mluva zájmových skupin (školní slang: fíza, říďa, čtverec, vízo..) - jazyková kultura = úroveň jazykového vyjadřování

Zvuková stránka jazyka nejmenší zvukovou jednotkou je hláska hláska samohlásky (10) krátké dlouhé souhlásky (25): měkké tvrdé obojetné znělé: z d g b v ž c ď h neznělé: s t k p f š č ť ch - dvojhláska - ou (česká), eu, au (cizí slova)

spodoba znělosti = vliv poslední souhlásky ve skupině na výslovnost celé skupiny (zněle či nezněle) např. vteřina, vsadit, vtom, podchod, způsobit , sbírka, kbelík, návštěvník skupina sh se obvykle vyslovuje v Čechách nezněle jako [sch], na Moravě naopak zněle jako [zh]: př. shoda, shromáždit, shora, shořet, nashledanou znělé párové souhlásky na konci slov se mění na neznělé: př. sud, sklad, kloub - skupiny hlásek ts, ds, tš, dš obvykle ve výslovnosti splývají a vyslovíme je jako [c, č] př.: bohatství, městské brány, podstavec, nadšení diváci, nadsázka, Novohradské hory…

- zdvojené souhlásky obvykle vyslovujeme jako jednu hlásku: měkký, kamenný, rozzářit, cenný,nejvyšší… pouze v některých slovech je čteme z důvodu zřetelnosti významu nebo stavby slova jako 2 hlásky: př.: oddělený pokoj, bezzubý muž, poddaný člověk, racci mořští, babiččin šátek, nejjasnější hvězda, rozzářený obličej, bezstarostné děvče… přízvuk slovní hlavní – v češtině vždy na první slabice vedlejší – u delších slov (slabší) větný – obvykle na konci věty, popř. na slově, které chceme zdůraznit např. Taková událost se nestává často. Často jsem mívala migrény.

Zvuková stránka věty Melodie věta oznamovací - klesavá melodie Nad rybníkem se zvedá lesnatý vrh se zříceninou hradu. věta rozkazovací – zvýšená melodie Podej mi tužku! věta tázací: zjišťovací otázky –stoupající melodie Máš rád modrou barvu? doplňovací otázky – klesající Kdy se to všechno stalo? citově zabarvené věty Strýček se vrátil!

Slova přejatá s novými věcmi se často přejímají z cizího prostředí i slova, která je označují od českých slov se odlišují hláskově, pravopisem a skloňováním čeština nejčastěji přejímá slova z: latiny (škola, žák, univerzita, student) němčiny (knedlík, plech, křída, šroub) francouzštiny (prezident, parlament, parfém, kupé) italštiny (duet, alt, soprán)

angličtiny (sport, tenis, fotbal, tým, gól, tramvaj, displej, sprej, disko, song) polštiny (okres, vzor, závoj) ruštiny (vzduch, vesmír, tuleň) indiánských jazyků (čokoláda, kakao, kánoe) eskymáčtiny (iglú, kajak) arabštiny (káva, algebra, admirál, korek) - slova mezinárodní = slova zastoupena i v jiných jazycích (atom, luxus, demokracie, datum, cirkus, atlet, automobil, kilometr, telefon, televize, manažer, hygiena, epidemie…)

psaní a výslovnost přejatých slov: pravopisně se slova přejatá částečně nebo úplně odlišují (elektrický, diktát, lady, abbé, Marylin) úplně splynou s českým pravopisem (katastrofa, motor, republika, operace…) nejčastější jevy v pravopise a výslovnosti cizích slov: písmeno x – nevyskytuje se v čes. slovech, výslovnost jako [ks] např.: praxe, taxi, saxofon !!! ex- na počátku slova, po němž následuje samohláska nebo souhl. h zní jako [gz]: existence, exhalace, exaktní po tvrdých souhláskách se píše i : kino, kilogram, elektrika…. slabiky di, ti, ni vyslovujeme tvrdě [dy, ty, ny]: diktát, organizace, lokomotiva

spojení písmena i nebo y s jinou samohláskou (ia, ie, io, ii, iu, ya, ye) se vyslovuje s vložením souhl. j, např. hyena, dialog, dieta… !!! na švu složeniny se j nevkládá, např. miliampér !!!! délka samohlásek – bývá vyznačena !!! někdy můžeme psát samohlásku dlouhou i krátkou př. citron – citrón, milion – milión, benzin – benzín, chlor – chlór, sezona – sezóna, vitamin – vitamín… !!! přípona –ura – čteme dlouze, ale píšeme bez čárky, např. kultura, literatura !!! !!! ú píšeme ve slovech jako kúra, túra, manikúra, pedikúra z [z], např.: organizace, konzerva, plazma, filozofie, fyzika !!! některá slova lze psát i se s [z]: např. kurz – kurs, impulz – impuls, konkurz – konkurs, pulz – puls, renesance – renezance, režisér – režizér, disertace – dizertace !!! – ismus lze psát také se s/z, ale podoba se s je častější: realismus - realizmus

Najdi slova přejatá a nahraď je domácími výrazy: 1. K experimentu využijeme nejnovější aparáty. 2. Podniky zvýšily export výrobků do zahraničí. 3. Návrh nelze realizovat. 4. Odkud máš ty informace ? 5. Odpověď nebyla absolutně správná. 6. V centru města se nachází kašna. 7. Kvalita zboží nebyla vysoká. 8. Rádi hrajeme basketbal. 9. Výsledek zápasu byl anulován. 10. Čekali jsme na časový signál. 11. Taková věc bude stát minimálně pět tisíc korun.