Souborné označení pro vývojové poruchy nebo vady výslovnosti Dyslalie / Patlavost Souborné označení pro vývojové poruchy nebo vady výslovnosti

Dyslalie Dyslalie dg. F 80.0, (jinak patlavost nebo také psellismus) je souborné označení pro vývojové poruchy nebo vady výslovnosti.

Význam správné výslovnosti Jazyk a řeč představují kulturní dědictví. Řeč a jazyk nejsou pouze výkonem individua ale prostředkem sociálního začlenění (míra vybavování souběžného myšlení u posluchačů). Význam správné výslovnosti ve výuce, vztah řeči a intelektu, při pracovním uplatnění, rétorika, správná řeč jako výraz zdraví a schopností, sebepojetí a sebehodnocení člověka s narušenou výslovností.

Dyslalie a její konotace Poruchy nebo vady výslovnosti jsou nejčastěji fenoménem vývojovým, tj. vznikajícím v průběhu vývoje řeči. Ve vývoji výslovnosti rozlišujeme zcela přirozené odchylky v přesnosti realizace hlásek, které označujeme jako tzv. fyziologickou „patlavost“ (vývojově nesprávnou výslovnost), jež je zcela přirozená a vychází z toho, že nejrůznější odchylky od slyšeného řečového vzoru jsou způsobeny akustickou nedokonalostí sluchového vnímání řeči jiných i sebe sama a motorickou neobratností mluvidel dítěte. Akustické a motorické zpřesňování výslovnosti probíhá u různých dětí nestejně, individuálním tempem a v individuálních stadiích vývoje.

Dyslalie konotace Nesprávná výslovnost jako zcela přirozený vývojový jev jisté neustálené nebo nepřesné výslovnosti může přetrvávat do konce pátého roku. Nesprávná výslovnost v tomto kontextu se může spontánně upravit do konce pátého roku ale někdy i později. Zejména v průběhu prvopočátečního čtení a psaní dochází ke zpřesňování artikulace zejména sykavek. Tomuto procesu zpřesňování artikulace napomáhá identifikace hlásky a písmena, napodobování mluvního vzoru učitelky, dozrávání centrálního nervového systému i fonematického sluchu a motoriky celkové i motoriky mluvidel. Spolupůsobí také sociální vztahy hlavně snaha prosadit se ve skupině spolužáků. Všechny tyto mechanismy podporují tzv. autokorektivní procesy vývoje výslovnosti.

Posuzování nesprávné a vadné výslovnosti Již od počátku sledování výslovnosti dítěte je nezbytné odlišovat nesprávnou výslovnost od vadné výslovnosti – dyslalie. Nesprávná výslovnost dětí předškolního věku nebo školních začátečníků která se projevuje neustáleností mechanismu tvoření hlásek nebo nepřesností jejich diferenciace, například ve skupině sykavek, nepřesnou diferenciací dlouhých a krátkých samohlásek, tvrdých a měkkých hlásek nebo například nedostatečným rozlišováním znělosti. Tyto a některé další projevy lze pokládat za jev fyziologický. Při hodnocení výslovnosti dítěte je ale nezbytné posuzovat i další komunikační projevy dítěte a nejen techniku výslovnosti. Vadná výslovnost nebo-li dyslalie je přetrvávající odchylka výslovnosti jedné nebo více hlásek kterou můžeme označit za vadný mluvní stereotyp – z hlediska zvuku hlásky, mechanismu či místa a způsobu jejího tvoření nebo obojího. Zatímco v případě nesprávné výslovnosti lze očekávat spontánní korekci výslovnosti, v případě zafixovaného vadného stereotypu výslovnosti ke spontánním korekcím výslovnosti nedochází.

Kdy zahájit logopedickou péči? Zahájení logopedické péče se primárně neodvíjí od respektování fyziologického vývoje výslovnosti nebo věku dítěte, ale od sledování charakteristik vývoje výslovnosti a pokud je diagnostikována dyslalie, v kterémkoli věku lze zahájit některou z forem logopedické péče. Její oddalování pouze umožní fixaci vadných mluvních stereotypů a v konečném důsledku pouze prodlouží nezbytnou a potřebnou dobu logopedické péče. V prvním případě (v případě vývojově nesprávné výslovnosti) je potřebná podpora správné výslovnosti, v případě druhém (dyslalie - vada) korektivní logopedická péče.

Terminologické vymezení Dyslalie je porucha nebo vada výslovnosti jedné nebo více hlásek mateřského jazyka, přičemž výslovnost ostatních hlásek je správná. Dyslalie je funkční porucha artikulace nebo orgánová vada artikulace, porucha nebo vada artikulace - výslovnosti nejméně jedné hlásky, která se konstantně zvukově odlišuje v mluvním projevu od kodifikované normy českého jazyka a tím působí rušivě; je tvořena na jiném místě nebo jiným způsobem než stanoví fonetická spisovná norma a tak působí především vizuálně neesteticky; je současně odchylná akusticky i esteticky.

Příčiny vzniku dyslalie Příčiny dyslalie jsou exogenní i endogenní v různém vzájemném stupni, poměru a závislosti. Jsou to zejména tyto příčiny: Dědičnost (zejména nespecifická dědičnost jako je dyspraxie, dysgnozie nebo motorická retardace, specifické rodové nízké nadání pro řeč, jistá řečová slabost evidovaná v rodové linii například opožděný vývoj řeči, opožděný vývoj sluchu pro řeč a podobně), vrozené dispozice (postižení centrálního nervového systému, smyslová postižení zejména sluchu a zraku, porodní poškození…),

Příčiny dyslalie pokračování vlivy prostředí (nesprávný mluvní vzor, nedostatek citových prožitků, nedostatek stimulace ke komunikaci, výchovné chyby, fixace vadných nebo nesprávných mluvních stereotypů výchovou, neurotizace dítěte v souvislosti s jeho nesprávnou nebo vadnou výslovností, nesprávný nebo nedůsledný bilingvizmus – artikulační rozdíly mezi jazyky, některé nesprávné návyky – například příliš dlouhé užívání dudlíku, dumlání prstů, patologie související s lateralizací párových orgánů a další),

Příčiny dyslalie pokračování patologie mluvních orgánů (dýchání, fonace, artikulace, rty - pohyblivost a schopnost tvořit uzávěr, zuby – řady a skus (obraz č.1 a obraz č. 2), pohyblivost dolní čelisti - progenie, prognatie, tvar velikost a pohyblivost jazyka, podjazyková uzdička, tvrdé patro, měkké patro, čípek – pohyblivost a celistvost, patrohltanový uzávěr, rezonance dutin – ústní, nosohltanová, nosní a další, artikulační mimika, souhra v celkové technice mluvy, další postižení senzorické, mentální nebo jiné související s vývojem výslovnosti a dyslalie.

Horní předkus (prognatie), dolní předkus (progenie)

Otevřený skus přední (vlevo) a boční (vpravo)

Výskyt dyslalie v populaci Dyslalie je nejčastěji se vyskytující porucha nebo vada řeči, její výskyt v populaci ale není konstantní z hlediska věku. Nejvyšší výskyt je ve věku předškolním, kdy je součástí celkového vývoje schopností a dovedností dětí. Ve věku školním výskyt dyslalie klesá, ve věku produktivním je výskyt dyslalie konstantní, až posléze mírně stoupá ve věku postproduktivním.

Výskyt dyslalie v populaci Podle více autorů je ve věku kolem 4. roku průměrný výskyt dyslalie 60 %, u školních začátečníků kolem 40 %, do devátého roku pokračuje pokles výskytu dyslalie na průměrně 10 % a mírný pokles na 8 % pak setrvává ve věku produktivním. Celkové údaje o výskytu dyslalie u seniorů nejsou k dispozici, je tomu tak zejména proto, že senioři zpravidla nevyhledávají odbornou pomoc z důvodu zhoršující se výslovnosti a nejsou proto započítáni do statistik .

Výskyt dyslalie podle pohlaví Z hlediska pohlaví převažuje výskyt dyslalie u chlapců dle různých autorů v poměru 6 : 4. Dyslalie se vyskytuje samostatně, ale velmi často i ve spojení s dalšími druhy narušené komunikační schopnosti. Jsou to zejména narušený vývoj řeči, poruchy tempa a plynulosti řeči (koktavost, brebtavost), útlumy mluvních funkcí neurotické nebo psychotické podstaty (mutismy), poruchy rezonance řeči (huhňavost a palatolalie), hlasové poruchy, symptomatické poruchy, poruchy řeči vzniklé na podkladě postižení CNS a mozku difusní nebo lokální (dysartrie, afázie a další).

Frekvence vad a poruch řeči z období 1931 až 1989 Nesprávná mluva celkem: 65,5 % (děti mezi 3.-4.rokem 91 %; 4.-5.rokem 72 %; 5.-6.rokem 58 %; 6.-7.rokem 53 %, více chlapců než dívek v poměru 69: 62. Koktavost: 2.21. Huhňavost: 4,45 %. Z výsledků lékařských prohlídek z roku 1940 – 1941: Poruchy řeči celkem: 74 % Vady výslovnosti: 42,7 % u dětí většinou 5 – 6ti letých. Huhňavost: 19 % (z toho zavřená 18,8 %, otevřená 0,2 %) Koktavost: 0,6 %. Nervové poruchy řeči: 0,06 %. Nemluvnost: 0,2 %. Jiné vady zejména kombinované a symptomatické: 0,15 %. Hlasové poruchy: 2,44 %.

Výsledky statistických šetření frekvence vad a poruch řeči z období 1931 až 1989 Z výsledků systematických prohlídek školních začátečníků v období 1941 – 1942 z celkového počtu vyšetřených žáků 1 343 lze uvést: Poruchy výslovnosti: 39,72 % (v předškolním věku 42,7 %, ve zvláštních školách 30,36 %). Huhňavost: 16,95 % (huhňavost zavřená 16,8 %; huhňavost otevřená 0,15 %; v předškolním věku 19 %, ve zvláštních školách 4,75 %). Koktavost: 0,3 % (v dalším válečném roce 1944 bylo zjištěno 1,6 % koktavosti, v roce 1945 v době hojných náletů 4,4 % koktavosti u školních začátečníků; v předškolním věku 0,6 %, ve zvláštních školách 3,72 %).

Výsledky statistických šetření frekvence vad a poruch řeči z období 1931 až 1989 Nemluvnost v předškolním věku 0,2 %, ve zvláštních školách 2,06 %. Poruchy hlasu zejména chraptivost: 4,6 % (v předškolním věku 2,44 %, ve zvláštní škole 1,65 %; mutační poruchy ve zvláštní škole 1,44 %. 1949-Šetřením byl pověřen Logopedický ústav v Praze. Cílem bylo ustanovení podmínek pro budování logopedických zařízení, kursů pro nápravu vad řeči, logopedických stanic, logopedických ústavů. Výsledkem byl dokument, který se stal podkladem pro vydání směrnic Ministerstva zdravotnictví ze dne 20.2.1952 (č. 34-214/11068-51). Byly vyšetřovány děti předškolního věku i děti školou povinné - národní školy (1. až 5. školní rok) a žáci škol středních (6. až 8. rok školní docházky) s cílem zjistit úbytek vad a poruch řeči s postupujícím věkem. Celkový počet vyšetřených dětí byl 78 512.

Frekvence vad a poruch řeči z období 1931 až 1989 Dyslalie: 5-6 let 38,4 %, národní škola 18,2 % a stř. škola 8,8 %; koktavost v předšk. věku 0,6 %, ve školním věku koktavosti přibude na 1 – 1,6 % a u dospělých se výskyt snižuje na 0,5 %. Výskyt rozštěpů-palatolalií (včetně poruch rezonance řeči v důsledku submukózních rozštěpů a atypických rozštěpů) v historickém průřezu: nejstarší údaje pocházejí od ruského badatele Frobeliuse, který v roce 1864 udává frekvenci výskytu poměrem 1:1525. V Dánsku v roce 1942 výskyt poměrem 1: 665, v období 1976 – 1981 v poměru 1 : 502. WHO udává nejvyšší výskyt orofaciálních rozštěpů v Japonsku (2,13 : 1 000), nejnižší výskyt je u černochů (1 : 1900), ostatní lidské rasy, běloši, Indiáni a ostatní asiaté poměrem výskytu 1,34 : 1 000.

Frekvence vad a poruch řeči z období 1931 a dnes Z výsledků průzkumu školních začátečníků (v celkovém počtu 5 599 žáků 1. ročníku) z roku 1989/1990 poruchy výslovnosti mají výskyt 38,13 % (poměr chlapců 57 % a dívek 43 %). Výskyt mutismů je odhadován na 3 – 8/ 10 000 dětí. V současnosti je udáván mnohem vyšší výskyt koktavosti ve srovnání se starší literaturou,4–5% populace. Výskyt brebtavosti se udává v rozpětí od 1,5 % u školních začátečníků až po 18 % v celkové populaci. Častější je v populaci mentálně retardovaných, u osob s Downovým syndromem je výskyt brebtavosti udáván ve 32 % až 35 % . Výskyt hlasových poruch je udáván různě: u dětí v rozpětí 5 % . 7 %, u dospělých 7% - 10 %.

Vývoj výslovnosti, prevence vad a poruch výslovnosti - projevy dyslalie Dítě od počátku vydává hlas a experimentuje s mluvidly. Prvotní hlasové projevy a posléze „zvučky“ nejdříve na podkladě pudového konání a později tendence k napodobování přizpůsobuje slyšenému a viděnému. Od začátku se učí vyslovovat a jedná se o pozvolný přechod od neartikulovaných zvuků přes zvučky k fonémům mateřského jazyka. Dítě napodobuje viděné a slyšené komunikační vzory.

Vývoj výslovnosti, prevence vad a poruch výslovnosti - projevy dyslalie Mluvní vzor ale nebývá konstantní, dítě slyší mluvu různých lidí, mluva má různou intenzitu, někdy je spojena se zrakovým kontaktem a jindy nikoliv, různí se také způsob artikulace i modulace řeči jíž naslouchá. Děti mají také různé individuální vlastnosti a disponují různou úrovní zralosti, respektive i různou mírou vývojových nedostatků. V závislosti na exogenních a endogenních podmínkách vývoj výslovnosti probíhá nestejně rychle, často nepřesně a často i patologicky.

Fonetické zákonitosti vývoje výslovnosti Ve vývoji výslovnosti i přes to, že podléhá velké variabilitě platí jisté vývojové zákonitosti. Pozvolný přechod od neartikulovaných zvuků přes „zvučky“ až k fonémům mateřského jazyka ⇨ Proces fixace ⇨ Artikulační ustálení ⇨

Vývoj artikulace Ze samohlásek (a, á, e, é, i, í, o, ó, u, ú) se upevňuje nejprve a, nejpozději u, i. Dlouhou dobu potřebují k fixaci dvojhlásky (au, ou, eu). Vyslovuje „áto“, mócha“… .

Vývoj artikulace Delší je fixace souhlásek. Upevňování v posloupnosti: nejdříve vyslovuje souhlásky dobře viditelné a zvukově velmi expresivní: p, t, k, b, d, g. Potom vyslovuje hlásky úžinové, h, a poté další j, f, ch. Velmi těžké jsou sykavky a obvykle dříve tupé sykavky š, ž a až později ostré sykavky s, z. Po fixaci sykavek nastupují hlásky polozávěrové c, č. Nejvíce se objevují ve slovech: botička, babička apod. Jako poslední se nejčastěji ustalují: l, r, a zcela poslední je ř. Uvedená posloupnost vývoje artikulace může mít individuální odchylky. Ty jsou zejména patrné při déle trvající fyziologické nepřesnosti výslovnosti a vznikajících dyslaliích.

Prevence poruch a vad výslovnosti Posilování mluvní apetence jako celku, pozitivním a citovým přístupem k dítěti, častým a intenzivním projevováním lásky, častou komunikační příležitostí, posilováním obousměrné komunikace, využíváním přiměřené hudby a zpěvu k rozvoji muzikality a rytmicity. Velmi důležité je poskytování správného a laskavého mluvního vzoru.

Prevence Diferenciace a fixace zvuků lidské řeči – mateřského jazyka pomocí fonetických her, sluchových cvičení, rytmicko-pohybových aktivit, využíváním jednoduchých hudebních nástrojů. Je také nezbytné omezovat nadměrnou hlučnost zvukového pozadí v prostředí a také snižovat hlučnost hudby v domácnosti a v blízkosti dítěte.

Prevence Posilování motorické obratnosti celkové – hrubé a střední motoriky (sportovními aktivitami) i motorické obratnosti jemné, jak ruky tak mluvidel, a to formou různých herních činností . Nepřetěžovat dítě nadměrnými a nepřiměřenými požadavky, zvláště pak dítě jakkoliv odlišné nebo postižené.

Prevence / chyby Příliš často mluvit na dítě mazlivě nebo deformovanou výslovností. Chválit, obdivovat a předvádět nesprávnou nebo vadnou výslovnost dítěte. Dítě kárat, posmívat se mu nebo trestat dítě pro jeho nesprávnou nebo vadnou výslovnost. Podceňovat i přeceňovat poruchu nebo vadu výslovnosti. Zanedbávat příležitost k podpoře a výuce výslovnosti nebo naopak z dítěte s dyslalií dělat pacienta s komplexem výjimečnosti. Strašit dítě s fyziologicky nesprávnou výslovností nebo dítě s dyslalií školou.

Prevence / chyby Podcenit nebo nepoznat orgánový původ dyslalie, nebo nepoznat lehkou formu dysartrie a neurologické příčiny a dítě metodicky poškodit. Při logopedické péči podceňovat nezbytnost tělesné a duševní relaxace, kreativity, nebo když je zapotřebí doporučit podporu psychoterapeutickými metodami. Vykonávat logopedickou péči formou bezduchého drilu. Při neúspěchu přenášet odpovědnost na dítě nebo jeho rodiče.

Diagnostika dyslalie Dyslalii je nezbytné posuzovat a diagnostikovat u dětí z vývojového hlediska, u adolescentů, dospělých osob a seniorů je nezbytné vycházet ze zdravotního stavu a jazykového prostředí Jako dyslalii lze diagnostikovat poruchu nebo vadu výslovnosti hlásky nebo skupiny hlásek tvořené odlišným způsobem nebo zvukem v kterémkoli věku.

Diagnostika dyslalie Pokud dítě nepřesně vyslovuje hlásku nebo skupiny hlásek a není starší tří nebo 4-5 let jedná se o fyziologicky nesprávnou výslovnost, nebo prodlouženou fyziologicky nesprávnou výslovnost. Fyzická a sociální zralost každého dítěte ve vztahu k vývoji výslovnosti se posuzuje individuálně. Pokud dítě určitou hlásku pravidelně vynechává označuje se toto tradičně jako mogilalie té které hlásky (například mogilalie hlásky s). Pokud tento stav přetrvává i po čtvrtém roce jedná se o mogialfacizmus, mogirotacizmus, mogi…kterékoliv vynechávané hlásky.

Diagnostika dyslalie Pokud dítě hlásku kterou ještě neumí nahrazuje hláskou jinou označuje se toto tradičně jako paralalie hlásky (například paralalie hlásky k). Pokud se tato odchylka objevuje i v době, kdy se považuje vývoj výslovnosti dané hlásky za ukončený, označuje se tento typ odchylky pararotacizmus, parakapacizmus, parajotacizmus … předponou para- a odchylně tvořená hláska písmenem alfabety s příponou –izmus.

Diagnostika dyslalie Vynechávání nebo zaměňování hlásky se do určitého věku považuje za fyziologický jev (nesprávná artikulace), pokud ale odchylky překročily věkovou hranici a nebyly zvládnuty přirozenou cestou, případně ani za zvýšené stimulace rodičů a pedagogů jsou odchylky považovány za patologické, proto se užívá po dosažení určitého věku přípony –izmus. Artikulace hlásky patologickým artikulačním mechanismem je již od počátku a v každém věku dyslalie hlásky označovaná například jako: alfacizmus (patologickým mechanismem artikulovaná hláska a), betacizmus (b), gamacizmus (g), deltacizmus (d), kapacizmus (k), sigmatizmus (všechny sykavky), vetacizmus (v), chiticizmus (ch), rotacizmus (r), rotacizmus bohemicus (ř), jotacizmus (j) a další.

Každá hláska má svůj fonetický vývoj a vztah fyzického věku k fonetickému vývoji a stabilizaci hlásky je různý. Věk Vývoj artikulace 1 – 2.5 let b,p,m,a,o,u,i,e, j, d, t, n, l – artikulační postavení se vyvíjí po třetím roce a je základem pro vývoj hlásky r 2.6 – 3.5 let au, ou, v, f, h, ch, k, g 3.6 – 4.5 let bě, pě, mě, vě, ď, ť, ň 4.6 – 5.5 let č,š,ž 5.6- 6.5 let c,s,z,r 6.6-7 let ř a diferenciace č,š,ž,c,s,z

Klasifikace dyslalie podle příčin Orgánová dyslalie jako důsledek poruch sluchu nebo zraku, vad - malformace mluvidel apod. je podmíněná etiologickými faktory ve sféře dostředivé - impresivní, ve sféře centrální a/anebo ve sféře odstředivé – expresivní. Podle lokalizace, respektive orgánu který postihuje fyziologickou výslovnost může být orgánová dyslalie: audiogenní (akustická), optogenní, centrální (vadou v oblasti CNS), labiální (vada v oblasti rtů), dentální (vada skusu, horního nebo dolního předkusu, ztráty, defektu nebo nevyvinutí zubů), addentální (přízubní), interdentální (mezizubní), lingvální (jazykový), palatální (tvrdopatrový), velární (měkopatrový), uvulární (čípek), laterální (boční nebo bokový), nasální (nosový), stridens (ostrý sykavý), laryngeální(hltanový), faryngeální (hrtanový) a kombinace.

Klasifikace dyslalie podle příčin Funkční dyslalie: odchylná výslovnost bez patologicko – anatomického podkladu, je nejčastěji způsobena patologickou artikulační dynamikou. Starší členění dyslalie na: dyslalii motorickou (je způsobena narušenou motorikou mluvního výkonu), dyslalii senzorickou (je způsobena vadou zrakového nebo sluchového vnímání ve vztahu k mluvnímu výkonu), dyslalii smíšenou (narušený motorický i senzorický výkon ve vztahu k mluvnímu výkonu) a dyslalii kondicionální (dítě si uvědomuje vadnou nebo nesprávnou výslovnost u jiných ale nikoliv u sebe).

Klasifikace dyslalie podle stupňů Dyslalie levis (simplex) je jednoduchá porucha nebo vada výslovnosti jedné nebo několika málo hlásek. Není narušena srozumitelnost řeči. V případě že se jedná o poruchu nebo vadu hlásek artikulačně podobných, tvořených na jednom artikulačním místě označuje se toto jako dyslalie monomorfní. Dyslalie gravis (multiplex), těžká vada výslovnosti, kdy je postižena artikulace většího počtu hlásek. Je narušena srozumitelnost řeči. V případě že je narušena výslovnost hlásek více artikulačních míst označuje se tato porucha nebo vada jako dyslalie polymorfní. Dyslalie univerzalis (tetizmus, hotentotizmus). Je postižena výslovnost téměř všech hlásek. Řeč je prakticky nesrozumitelná.

Klasifikace dyslalie podle stupňů Dyslalie kontextuální může být hlásková, kdy jde o vadnou výslovnost jednotlivých hlásek, nebo kontextuální dyslalie slabiková nebo slovní, při níž jsou izolované hlásky relativně správné, chyby jsou při tvoření slabikových nebo slovních celků.

Diagnostika Diagnostika je cílevědomá činnost vedoucí k rozpoznání podmínek, průběhu a výsledku vývoje schopností jedince, výsledků výchovy a vyučování. Diagnostika v užším slova smyslu diagnostika příčin, aktuálního stavu a důsledků narušené komunikační schopnosti včetně stanovení návrhu programu odborné intervence. Součástí diagnostiky je i stanovení prognózy respektive potencionálních možností rozvoje jedince. Depistáž nebo screening, je aktivní, cílené a celoplošné vyhledávání osob s narušenou komunikací. Odborník rychlou a nezatěžující metodikou zjišťuje odchylky od mluvní normy výslovnosti zejména dětí předškolního a školního věku. Screening je celoplošné vyhledávání odchylek od mluvní normy

Zásady diagnostiky dyslalie Základem diagnostiky je orientační zjištění dosaženého stadia ve vývoji řeči (je-li fyzickému věku přiměřený, nebo je-li dyslalie možným důsledkem narušeného vývoje řeči). Je důležité zjistit z anamnestických údajů hlavně: začátek napodobovacího žvatlání, popis vývoje motoriky, schopnosti v oblasti hudebního sluchu, posoudit výslovnost matky a dalších blízkých osob, řeč kterých může dítě přirozeně napodobovat, rodinný bilingvizmus apod.). Zjišťuje se kvalita schopnosti fonematické diferenciace a dosažená úroveň motoriky mluvních orgánů.

Diagnostika Vyšetření výslovnosti se hodnotí z pojmenování obrázků (věcí) při spontánní komunikaci. Dítě s dyslalií má pojmenovat obrázky jejichž název obsahuje sledovanou hlásku v určité pozici – na začátku slova, uprostřed slova a na konci slova tak, aby bylo možné posoudit výslovnost hlásky komplexně. Dále se postupuje komparativně a srovnává se spontánní výslovnost hlásky s její výslovností při řízené výslovnosti v určitých artikulačních celcích a posuzuje se schopnost a tendence k úpravě nebo zpřesňování výslovnosti vedené snahou zlepšit se. V této fázi vyšetřování odborník předříká slova nebo určité mluvní celky cíleně připravené. Výslovnost je potřeba hodnotit i při volném rozhovoru, při pomalém i rychlém tempu mluvy.

Diagnostika Je důležité odhalit jestli se jedná o nesprávnou výslovnost, zafixovaný patologický artikulační mechanismus v některých nebo ve všech artikulačních spojeních, jestli je patologická výslovnost (dyslalie) konstantní nebo (dyslalie) nekonstantní, jestli je dyslalie konsekventní nebo dyslalie nonkonsekventní. Zjištění jsou důležitá pro uplatnění konkrétních metod korekce nebo vyvozování hlásek.

Diagnostika Jako dyslalie konstantní se označuje, když osoba tvoří určitou hlásku vadně ve všech artikulačních souvislostech. Jako dyslalie nekonstantní se označuje když realizace dané hlásky je nepravidelná, tj. v určitých spojeních je vyslovována fyziologicky, v jiných koartikulačních spojeních nesprávně nebo vadně. Dyslalie konsekventní je typická tím, že hláska je vyslovována jedním patologickým mechanismem ve všech artikulačních souvislostech. Jako nonkonsekventní tehdy, jestliže určitá hláska je tvořena různým patologickým mechanismem, v témže koartikulačním spojení.

Diagnostika Diferenciálně diagnosticky je nezbytné zjistit, jestli je dyslalie primární (vyšetřovaná osoba nemá jiné tělesné, senzorické nebo mentální postižení) nebo se jedná o dyslalii symptomatickou, to znamená, že dyslalie vzniká nebo je jiná v důsledku souběžného postižení senzorického, tělesného nebo mentálního.

Diagnostika V průběhu vyšetřování, bezprostředně po vyšetření, v půběhu péče se zjištění o stavu výslovnosti zaznamenávají do logopedického záznamového archu. Součástí archu je uvedení prognózy a průběhu péče. Je obvyklé zakroužkovat nesprávně a patologicky tvořené samohlásky, dvojhlásky i souhlásky. Po vyvození, fixaci a automatizaci do běžné mluvy se hlásky proškrtnou nejlépe barevně. Způsob je velmi přehledný. Hlásky tvořené patologickým způsobem se uvedou do prázdných kolonek. Doporučuje se uvádět do průběhu terapie hlásku lomeno fáze (etapa). Například: c/identifikace; f / automatizace; b / fixace.