Politologie a mezinárodní vztahy Vymezení, předmět zájmu a geneze politologie Mgr. et Mgr. Jakub Fučík, Ph.D. Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/28.0326

Cíle přednášky Stručně seznámit studenty s vymezením a definicí politologie jako společenskovědní disciplíny Přiblížit její charakter, členění a historický vývoj Stručně představit hlavní politologické školy, resp. přístupy ke zkoumání politiky

Obsah přednášky Vymezení politologie Charakter politiky a její členění Koncept moci, státní moci a její dělení Historický vývoj politologie Názorové školy současné politologie

Vymezení politologie Politologie (věda o politice) - political science, Politikwissenschaft, science politique Politologie (složeno z řec. polis – obec, stát [polites – občan] a logos – slovo, výklad) je multiparadigmatická a multidisciplinární společenská věda o politice, politické teorii a mezinárodních vztazích. Politologie se zabývá popisem a hodnocením politických jevů, jako je např. fungování státu a politického systému, mocenských organizací a autorit, politické ideologie, význam a chování veřejnosti ve vztahu k politice a také mezinárodní vztahy.

Vymezení politiky Definice politiky - dvě základní metody: historicko-sémantická funkčně-strukturální Dle historicko-sémantické metody je pojem politika odvozen od pojmu polis, což v městském státu antického Řecka znamenalo osídlení, jež bylo obranyschopné, zorganizované a samostatné. S pojmem polis jsou tedy již od počátku spojovány vlastnosti jako organizované soužití většího počtu lidí, jistá suverenita této skupiny, použití ozbrojené moci a autority a jistá nerovnost a hierarchie.

Vymezení politiky 1. politika jako správa věcí veřejných 2. politika jako umění řídit společnost (dovednost = umění) 3. v politice existují různé názory jak vést stát – někdy jsou protichůdné - sféra řešení konfliktů 4. politika jako nástroj ovládání nebo prosazování zájmů 5. politika jako služba občanům a silový prvek (silový prvek – mužský, služba – ženský) - jedni žijí z politiky x druzí žijí pro politiku (služba) 6. politika jako umění možného - původ v britské tradici, vždy se musí najít řešení = kompromis konsenzus, společná platforma

Vymezení politiky S postupem času se pojem politika stále více zužoval na otázky vládnutí a uplatnění moci. Změna nastala s nástupem myšlenkového proudu osvícenství v 18. století. Aspekty způsobu uplatnění moci sice zůstávají v popředí, avšak můžeme zároveň pozorovat tendence chápající politiku jako širší pojem, zahrnující i řešení hospodářských, sociálních a kulturních problémů. Funkčně strukturální metoda: 3 dimenze polity policy politics

Vymezení politiky Dimenze Formy projevu Příklady Označení forma - normy - instituce - zákony - parlament polity obsah - úkoly a cíle - program politické strany policy proces - konflikty a střety - průběh přijímání zákona politics

Klíčový termín - moc M. Weber: „Politika je snaha získat podíl na moci či smět ovlivňovat její rozdělování. Ať již mezi státy nebo uvnitř států mezi jednotlivými skupinami.“ B. Crik: „Politiku můžeme jednoduše definovat jako aktivitu, jejímž prostřednictvím jsou rozdílné zájmy uvnitř dané jednotky vládnutí usmiřovány tím, že se jim dává podíl na moci úměrný jejich významu pro blaho a přežití celé pospolitosti. A ... politický systém je takový způsob vládnutí, v němž se politika osvědčuje jako prostředek garantující rozumnou stabilitu a pořádek.“

Tvrdá vs. měkká moc (Nye 1990) Tvrdá moc - logika konfliktu/donucení Měkká moc - logika kooptace/přesvědčení. Tvrdá moc (hard power): odpovídá tradičnímu (neo)realistickému pojetí; obsahuje tedy vojenskou a ekonomickou složku. Měkká moc (soft power): daný aktér (stát) spoléhá na atraktivnost vlastních hodnot, institucí, rozvinutou komunikační a diplomatickou infrastrukturu, schopnost (spolu)utvářet mezinárodní normy a standardy chování apod.

Státní moc Legalita = zákonnost moci, byla nabyta a je uplatňována v rámci zákona Legitimita = oprávnění vládnoucích rozhodovat a zároveň dobrovolná akceptace jejich rozhodnutí ovládanými/ schopnost systému udržet víru lidu Principy ospravedlní pol. moci podle M. Webera: 1. teokratický (politická moc odvozena od Boha, vládne z boží milosti) 2. tradiční (platnost se zakládá na autoritě osob v rámci tradice, následnická posloupnost a majetek) 3. charismatický (zdroj osobní autoritě je v uchvácení v charismatu) 4. legální (systémem pravidel, kt. mají obecnou platnost)

Způsob nabývání státní moc Násilný (nejstarší způsob – klasická středověká rivalita rodů, jeden sesazuje pomocí násilí ten druhý, revoluce (kompletní změna ekonomiky, kultury, duchovní části…1989), převrat, PUČ – nemění se systém hospodaření, ideologie… Dědičný (historický, moc se dědí z panovníka na dědice, později se dědí jen výkonná moc, zákonodárnou měla např. konstituce, parlament) Volební jmenování (jmenování svého zástupce či dané funkce) kooptace (přechodová fáze dosazení určitého postu, než dojde k právoplatným volbám) rotace (pravidelné střídání v daných funkcích) los (dříve např. v antických Athénách, dnes může nastat v senátních volbách

Rozdělení státní moci Zákonodárná (legislativní) – Parlament: jednokomorový / dvoukomorový Výkonná (exekutivní) - Prezidentský / Parlamentní systém Soudní (judikativní) Judicializace

Charakter politologie a její členění Předmět zájmu vědy o politice byl a je zkoumán i jinými vědními disciplínami. Jedná v prvé řadě o filozofii, historii, sociologii, psychologii i ekonomii Postupný vznik speciální vědy o politice můžeme chápat jako výsledek přirozené dělby práce mezi společenskými vědami posledních dvou tisíciletí Dělení politologie (UNESCO 1950): Politické teorie Politické instituce a systémy Politická sociologie Zahraniční a mezinárodní politika

Charakter politologie a její členění Alternativní dělení – dle zájmu a zaměření: Normativní politologie Srovnávací politologie Politické strany a zájmové skupiny Srovnávací federalismus Sdělovací prostředky Veřejná správa Mezinárodní vztahy a organizace Lidská práva

Historický vývoj politologie Politologie – moderní věda etablovaná ve XX. století První pokusy o vědecké zkoumání politiky – Platón, Aristotelés Renesance a novověk – Machiavelli, Bodin, Locke, Montesquieu, Hamilton Moderní a postmoderní období – Marx, Weber aj. Politologie v úzkém slova smyslu vznikla na přelomu 19. a 20 st. v USA a po 2. světové válce v Evropě. Na evropském kontinentě se od počátku vyvíjela spíše jako věda o státě jako mocenském nástroji a využívala zejména metod státovědy, právní vědy, v lepším případě historiografie. V USA se naopak orientovala spíše na zjištění a přesné změření či analyzování základních faktorů politických jevů na základě empirických metod uplatnitelných v sociálně vědních disciplínách.

Názorové školy současné politologie Normativně-ontologická škola Normativní škola je přesvědčena o existenci určitých jedině možných a z hlediska lidské existence i nutných norem, které je sice možné přizpůsobovat, avšak nikoli v zásadě opouštět. Empiricko-analytická škola Vychází z domněnky, že ve společenských vědách neexistuje objektivní pravda a že okolní realita je produktem nedokonalého vývoje, který je možné reformou měnit a usměrňovat. Kriticko-dialektická škola Vychází z teoretického předpokladu, že realita okolního světa je výsledkem zákonitého dějinného procesu, který můžeme na základě výsledků společenských věd vysvětlit a zásahy ovlivňovat.

Politologie a mezinárodní vztahy Vymezení, předmět zájmu a geneze politologie Mgr. et Mgr. Jakub Fučík, Ph.D. Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/28.0326