Dějiny evropského myšlení 5. Hellénistická filosofie

Opakování - Aristotelés Jaká ústava je podle Aristotela dobrá?

Opakování - Aristotelés Co označuje Aristotelés termínem praktická věda a jak se liší od teoretické?

Opakování - Aristotelés Jak chápe Aristotelés pojem dobra a kde dobro hledá?

Komentář k vybrané ukázce z Etiky Nikomachovy Kniha první, kapitola 1, 2, 3 a 4 Na vlastní pokus o definici etiky, blaženosti a dobra navazuje výklad o pojmu blaženosti a dobra u různých filosofů a Aristotelova kritika: Aristotelés nejprve ukáže na to, že každá lidská činnost (umění, věda, praxe i záměr) směřuje k nějakému dobru, jež je jejím cílem. Existuje nějaký nejvyšší cíl? nějaké nejvyšší dobro? Snad dobro ve smyslu nauky politické, protože ta pojednává o dobru pro obec, které jest víc než dobro jednotlivce. Zdá se však, že toto dobro (krása a spravedlnost) není založena přirozeností, ale zákonem, tj. dohodou a je ve své definici nejisté a je možno o něm hovořit jen přibližně. Toto dobro lze nazvat blaženost, ale co to je? A je nějaké obecné dobro, které zapříčiňuje, že jednotlivosti jsou dobré? Dobro jako rozkoš, dobro politické a dobro kontemplativní Kritika Platónova pojetí dobra, resp. spíše pojetí dobra u platonistů: je idea dobra oddělená od jednotlivých věcí? a je nějaké vědění o tomto jediném dobru? Jednotlivá dobra jsou však velmi odlišná, co mohou mít společného, toho jednoho? Aristotelovi však jde o dobra v jednotlivostech

Opakování - Aristotelés Proč je dle Aristotela poezie cennější než historiografie?

Historické pozadí Jako doba hellénská se označuje období od smrti Alexandra Makedonského roku 323 př. Kr. a tedy i postupného rozpadu jeho říše, včetně vzestupu nových vzdělanostních center, zejm. egyptské Alexandrie až po bitvu u Aktia (r. 31 př. Kr.), tedy po ovládnutí celého středomořského prostoru císařským Římem Tato doba a tedy i filosofie řeší významné změny v mocenském uspořádání, pocit zmatku a hledání nové identity v novém světě .): „Důvodem vedoucím k objevu filosofie je zmírnění toho, co způsobuje neklid.“ (připisováno platonistu Xenokratovi či Isokratovi) Hellénistická filosofie a kultura se však rozvíjí i dále, jejím posledním významným představitelem byl císař Marcus Aurelius (2. stol po Kr.)

Nejstarší období hellenistické filosofie – vznik 3 hlavních směrů a škol 1. Epikurejci 2. Skeptikové 3. Stoa

Epikúros a epikureismus nar. 341 na Samu, žákem platoniků a posléze atomistů, v 18 přišel do Atén konat 2letou službu městu, po dalších zhruba 15 letech založil vlastní filosofickou školu v Mytiléně na Lesbu a následně v maloasijském Lampsaku, ve věku 34 let se vrátil do Atén, kde již zůstal až do smrti roku 270 př. Kr. V zahradě svého domě u Atén založil filosofickou školu, která fungovala spíše jako spolek přátel, do nějž měli přístup dokonce i ženy a otroci Byl velmi plodným autorem -prý napsal až 300 svitků, z nichž se dochovaly pouze 3 dopisy a zlomky mravních naučení a knihy O přírodě. Hlavním zdrojem poznání jeho učení jsou spisy jeho pozdějších následovníků, zejm. Lucretia Cara, ale též kritiků např. Cicerona, Senecy či Plútarcha

Základní body učení Epikúra a jeho žáků v oblasti metafyziky navazuje na atomismus, navíc odmítá jakékoli působení božstev, vč. Platónova demiurga, či Aristotelova Prvního hybatele v oblasti noetiky je empiristou, který primát přičítá smyslovému poznání. To, co smysly vnímáme je něco nám vnějšího, ne věc sama, ale něco, co nazývá eidóla (výrony vnějších věcí – vlastně výrony atomů), které v nás utvářejí smyslovou představu (fantasia), které není klamná. Zároveň definuje, že smyslové vjemy nám dávají spolehlivé představy o věcech, tehdy, když jsou „jasné a zřetelné“ (anargeia) Opakované jasné představy mysl třídí (pomocí jazyka a upevňuje si je, a tím získává pojmy (prolépsis) z těchto pojmů jsou odvozeny i pojmy, které se nevztahují k žádnému empirickému předmětu cíl filosofie:odstranit strach, hlavně strach ze smrti. Obhajuje představu o úplné ztrátě vědomí po smrti

Epikúrova etika 1. svobodná vůle: úvahy o svobodné vůli navazují na atomistickou teorii pohybu, který je stálý a předem daný. Člověk je však schopen donutit své vnitřní atomy k odchylce, což je svobodná vůle 2. blaženost a slast (hédonismus): cílem je dosáhnout stavu duševního klidu; ctnost je prostředkem k dosažení blaženosti, počátkem i cílem blaženosti je slast; slast je dobro, což dokazuje to, že ji všichni vyhledávají; slast je absence bolesti; nejvyšší bolestí je duševní neklid, který vzniká klamným přesvědčením o přirozenosti věcí, o bozích a o údělu duše (po smrti) 3. spravedlnost a přátelství: „Přirozené právo je dohoda o vzájemném prospěchu, směřující k tomu, aby si lidé navzájem neškodili, ani škody netrpěli.“ to je také stav spravedlnosti, základem této smlouvy je sebezájem a sebeobrana; nespravedlivý člověk žije v duševním neklidu, neboť se bojí přistižení; přátelství je nejplodnější a nejpříjemnější věcí, kterou nám rozumnost poskytuje k blaženému životu, je to nesmrtelné dobro

Hieronymus Bosch: Zahrada pozemských rozkoší

Skepticismus název pochází ze slova skepsis, tj. uvažování, zkoumání, pátravě se rozhlížet zakladatelem tohoto směru je Pyrrhón z Élidy, proto bývá nazýván i pyrrhonismus skepticismus vychází ze snahy nalézt kriterium, které by umožnilo odlišit pravdu od nepravdy, zkoumání se odvíjí od vymezení kontrastu věcí, které se nám jeví a věcí myšlených. „Na tomto základě dospíváme kvůli rovnocennosti protichůdných soudů ke „zdržení se soudu“ a poté k „neochvějnosti“ (Sextus Empiricus) Pyrrhónovým nejbližším spolupracovníkem a propagátorem jeho myšlenek byl jeho mladší současník Timón z Fliuntu Pyrrhón se narodil r. 365 př. Kr. na Peloponésu. Byl žákem megarské školy věnující se dialektice a vyjadřující nedůvěru ke smyslové evidenci. Blízko měl také ke kynikům s jejich obhajobou prostého života mimo život veřejný. Zemřel roku 270 př. Kr. zúčastnil se východní výprava Alexandra Makedonského, při níž se setkal s indickými filosofy a mágy. Sám žádná díla nenapsal,jeho myšlenky se rekonstruují dle fragmentů děl Timónových i z jiných antických pramenů

Skeptická etika a teorie poznání peripatetik Aristoklés zaznamenal o skepticismu: Pyrrhónův žák Timón říká, že ten, kdo chce být blažený,musí uvážit tyto tři otázky: zaprvé, jaké jsou věci ve své přirozenosti; zadruhé, jaký postoj vůči nim máme zaujmout; zatřetí, jaké důsledky to bude mít pro ty, kdo takový postoj zaujmou. Pyrrhón prý prohlašoval, že věci jsou stejnou měrou nerozlišitelné, nezměřitelné a nerozsuditelné.Z toho důvodu naše smyslové představy a naše mínění neobsahují ani pravdu ani klam. Proto jim nesmíme důvěřovat, nýbrž prosti dogmatických názorů, nepřikloněni na tu či onu stranu, nezvikláni tím či oním, máme o každé věci říkat: o nic víc ani není, ani nikoli není. Pro ty, kdo zaujmou takový postoj bude, jak říká Timón, důsledkem nejprve zdržení se soudu a potom neochvějnost…“

Skeptická teorie poznání Skeptikové se zabývají „vnímanými předměty“, tj. smyslovými představami vyvolanými předmětem (fainomena – jevy). Neodmítají tyto vjemy, ale zpochybňují možnost, že by vjemy vypovídaly o samotných předmětech mimo naše vnímání. Dokládají to tím, že vnímání (a poznávání) je vždy závislé na osobě pozorovatele a vjemy o témže předmětu jsou u dvou lidí třeba i protichůdné: „Říkáme že kritériem skeptické školy je vnímaný předmět, přičemž tímto výrazem míníme smyslovou představu vyvolanou předmětem. Představa záleží totiž v trpném podléhání a mimovolním stavu a ocitá se tak vně okruhu zkoumání. A proto patrně nikdo nevede spor o to, zda se skutečný předmět jeví takový či onaký, nýbrž zkoumá se, zda je skutečný předmět takový, jaký se jeví.“ (Sextus Empiricus)

Skepticismus v pozdějších dobách akademický skepticismus v antickém Řecku: Arkesilaos a Karneades (3.-2. stol. př. Kr.) skepticismus v antickém Římě: Sextus Empiricus novověk: Pascal, Montaigne, částečně i Descartes (16.,17. stol.), Hume, Kant (18. stol.), Hegel, Nietzsche (19. stol.), Camus, Horkheimer, Adorno (20. stol.)

Stoa nejvlivnější filosofický směr hellenistické doby ovlivnila nejen antické autory v Řecku a Římské říši, leč i křesťanské myšlení od starověku až po novověk: patristickou filosofii, renesanci, ale i např. Spinozu či Kanta zakladatele byl Zenón z Kitia, a to kolem roku 310, př. Kr. rozpuštěna císařem Justiniánem roku 529

Nejznámější představitelé stoicismu v antickém starověku Zenón z Kitia: nar. asi 333/332 př. Kr. na Kypru, asi 311 př. Kr. přišel do Atén, kde začal přednášet na centrálním veřejném místě, ve sloupořadí lemujícím agoru, zemřel asi v roce 280 př. Kr., první významný vliv na něj asi měla škola kyniků (např. Diogenés), jak ukazují dochované zlomky jeho Ústavy i názor, že přirozenost člověka spočívá v jeho racionalitě, i důraz na indiferentnost vůči okolnímu světu Zenónovi žáci přírodní filosof Kleantés a dialektik a logik Chrysippos

Stoická teorie poznání vesmír je podle stoiků uspořádán racionálně a je přístupný racionálnímu vysvětlení, logos, je podle stoiků schopnost člověka, která mu umožňuje myslet, stanovovat si záměry i mluvit a je vtělena ve vesmírném celku, neboť vše je důsledkem jediné věci - logu, na němž má podíl člověk i kosmická příroda, neboli bůh. Pokud člověk rozpozná této vztah, bude jednat ve shodě se svou přirozeností, ale to znamená i ve shodě s lidskou racionalitou. Toto stoikové nazývají moudrost, která je cílem lidské existence. Ta předpokládá tedy poznání přírody, které umožňuje přijímat soudy o světě i rozvrhovat svůj život ve shodě s přírodou čili bohem

Stoická etika Stoická etika stojí na požadavku uvést svůj život do souladu s přirozeností, což vlastně znamená s ideální představou o tom, co je člověk, totiž racionální bytost žijící v souladu s racionální podstatou všehomíra. To také znamená, že takový člověk, který dospěje k tomuto stavu a dojde tak stálého a trvalého štěstí je prost podléhání pudovým afektům. Dojde tak do stavu, který stoikové nazývají apatheia (tj. zbavenost vášní) to neznamená necitelnost, ale schopnost zvládnout své city rozumem a nenechat sebou vláčet tím, že člověk podléhá emocím a vášním. Tento stav je podle stoiků nejvyšším stádiem vývoje člověka, k němuž dospějí jen nemnozí po dlouhém duševním výcviku, na nějž se stoikové především zaměřují. Stoická filosofie v oblasti etiky je spojením teorie vycházejícím z noetiky a praxe v podobě teorie výchovy a terapeutických postupů. Ty jsou postaveny na metodě dialogu, vč. dialogu se sebou samým. (např. Seneca, Cicero, Marcus Aurelius)

Ciceronovy Tuskulské hovory Cicero: nar. roku 106 př. Kr. v Arpinu u Říma. Už v mládí se stýkal s filosofy epikurejskými, akademickými i stoickými. Spojil studium řečnictví , potřebné pro úřednickou kariéru, se studiem filosofie. Do vlastní tvorby filosofické se s výjimkou raných politiclkých spisů De republica a Delegibus pustil až v šedesáti letech, tj. asi roku45 př. Kr., kdy prožíval politické i osobní zklamání.Hlavními díly jsou De finibus bonorum et malorum, De natura deorum, De officiis a Tusculanae disputationes, které všechny vznikly v průběhu méně než dvou let. Ve vybrané ukázce z Tuskulských hovorů, se také nejprve zabývá motivací k psaní, následně rozebírá strach ze smrti a pokouší se ukázat, v čem je jeho neopodstatněnost a jak jej má mudrc překonávat.

Seneca a jeho listy Luciliovi Podle Senecy má být filosof vychovatelem lidstva, to ukazuje prakticky ve svých listech Listy Lucilliovi jsou kromě stoicismus také plny odkazů na epikureismus a ovlivněny kynismem Seneca se narodil roku 4 př. Kr. v Córdobě, rétorické a filosofické vzdělání získal v Římě, stal se senátorem, roku 41 byl na žádost císařovy manželky Messaliny vypovězen do vyhnanství na Korsiku, roku 49, kdy byla manželkou císaře Claudia již Agrippina se vrátil stal se vychovatelem malého (12tiletého) Nera. Po jeho nástupu na trůn roku 54 získal vliv i bohatství. Nicméně se císaři znelíbil, byl obviněn ze spiknutí, a tak roku 65 spáchal sebevraždu Seneca psal poezii i filosofické spis, zejm. kratší morálně-naučná pojednání a útěchy (Consolationes) Své pozdní dílo,Listy Lucilliovi, adresoval svému mladšímu příteli, ale bylo určen i pro veřejnost. Ve 124 listech se zabývá hlavně etickými problémy, ale reaguje i na dobové aktuality veřejného života

Komentář k vybraným Senecovým listům 17. list: Oproštění se od bohatství je cestou k filosofii. Bohatství není ve věcech, ale v moudrosti 72. list: Ani čas by neměl být překážkou pro filosofii. mudrce charakterizuje nepřetržitá radost a klid. Štěstí je vnitřní, proto jej vnější bolístky neporuší. Blaženost vychází z uspokojení se senou samým a z oproštění se od lidských přání a žádostí. opravdová radost vždy vychází z rozumu 122. list: Opravdový život,je činný, a to ve shodě s přirozeností, která znamená konat ve dne. Správnost je prostá – život ve shodě s přírodou, neřest rozmanitá