Global Governance větší ovladatelnost globální ekonomiky a globálních politických procesů, zvýšení demokratické participace v rozhodovacích procesech na mezinárodní a globální úrovni zvýšená „manažerská“ efektivita mezinárodních institucí Má jít o instituci, mocenské centrum, nebo mezinárodní režim? (vláda principů, lidská práva…) nezbytnost čelit globalizaci (chaos, nestabilita) globální demokracie globální sociální spravedlnost reformovaná OSN X zneužitelnost, paternalismus, utopie zachování autonomie států moc neformálních a tajných vlivových uskupení? Světovláda, New World Order – příchod Antikrista?

Příklad přístupů – spory o GG Institucionalismus Je nejvlivnější perspektivou GG (neoliberální pozadí, výsledek neo neo syntézy). Stojí na představě, že již současné mezivládní instituce jako OSN, MMF či WB, které jsou produktem mezinárodního uspořádání po 2. Světové válce, jsou základem vznikajícího systému globálního vládnutí, toto se uskutečňuje uskutečňováno zejména skrze stávající mezivládní instituce a je záležitostí spíše manažerského, než politického přístupu Transnacionalismus Zaměřuje se primárně nikoli na státy a mezinárodní instituce, ale na ostatní subjekty (nevládní) a procesy, čímž doplňují v tomto smyslu redukcionistický institucionalismus, jeho pohled není státocentrický a elitistický, ale „inkluzivní“ a „politický“ přístup Kosmopolitismus Jde o širší a optimističtější pohled na globalizaci, než u instititucionalismu a transnacionalismu, spoléhá na potenciál lidského rozvoje a pokroku…, nespokojuje se s limitovaným řešením, jde o „velkou vizi“ proměny, optimismus a potenciál, silný normativní impuls

Příklad přístupů – spory o GG Hegemonismus Neomarxistický, „kritický“, (neo-)gramsciovský přístup, nejvíce sdílí s kosmopolitismem a feminismem, kritizuje aktuálně existující praxi GG, která je spojena s vládnoucími sociálními a ekonomickými vykořisťovatelskými strukturami a nerovnostmi, kritizuje hegemonii převažujícího globálního neoliberálního tržního kapitalismu a s ní souvisejícího GG, GG je v tomto smyslu nástrojem kontroly nad světem, hegemonickou strukturou posilující neoliberální kapitalismus, „dominance vykořisťování“, kritizuje americko-centrické pojetí světového řádu Rejekcionismus Stojí zejména na představách realismu jakožto klíčové teorii MV, která „přeceňuje“ roli států, jejich suverenitu, klade důraz na jejich autonomii, sebezájem a svépomoc, nedůvěru k ostatním, princip relativního zisku, naopak je nedůvěřivá k roli norem, dohod a dobré vůle… Pojem, synonymický k „izolacionismu“ či „nacionalismu“ sdružuje škálu silně kritických a odmítavých postojů vůči konceptu Global governance, které nevedou spor o povahu konceptu, ale odmítají jej v jeho podstatě. Rejekcionismus je v USA napojen na silnou izolacionistickou tradici amerických dějin, částečně taktéž silnou konspirativní a nábožensko-apokalyptickou tradici, případně naopak na hegemonistické pojetí moci USA ve světě.

JAN XXIII. Pacem in terris (1963), čl. 137. Do sociálního učení církve myšlenku světové politické autority v plné míře (generalis auctoritas, publica universalis auctoritas) vnesl papež Jan XXIII. encyklikou Pacem in terris (1963). V analogii s tradiční představou o odpovědnosti státní politické autority za společné dobro (bonum commune) občanů má Jan XXIII. za to, že nová „globální“ éra vyžaduje autoritu všeobecnou, globální a zastřešující: „Protože však dnes klade obecné blaho všech národů otázky, které se týkají všech etnik, a protože tyto otázky může vyřešit jen taková veřejná autorita, jejíž moc i forma i nástroje by byly týchž rozměrů a jejíž působnost by byla celosvětová, pak z toho plyne, že sám mravní řád žádá ustavení celosvětové politické moci.“ JAN XXIII. Pacem in terris (1963), čl. 137.

„Důležité je předejít nedorozumění: tím není míněno založení jakéhosi globálního super-státu. Cílem je spíše zdůraznit naléhavou potřebu urychlit stávající procesy a tak odpovědět na víceméně všeobecný požadavek demokratických způsobů výkonu politické moci na národní i mezinárodní úrovni a na požadavek průhlednosti a důvěryhodnosti všech úrovní veřejného života.“ Poselství k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2003

„Důležité je předejít nedorozumění: tím není míněno založení jakéhosi globálního super-státu. Cílem je spíše zdůraznit naléhavou potřebu urychlit stávající procesy a tak odpovědět na víceméně všeobecný požadavek demokratických způsobů výkonu politické moci na národní i mezinárodní úrovni a na požadavek průhlednosti a důvěryhodnosti všech úrovní veřejného života.“ Poselství k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2003

Caritas in veritate (2009) 67. … „Řídit světovou ekonomiku, obnovit ekonomiky zasažené krizí, a tak zabránit zhoršení současné krize, které by vedlo k ještě větším nerovnostem; vhodným způsobem zabezpečit celkové odzbrojení, dostatek jídla a mír; zajistit ochranu životního prostředí a regulovat migrační pohyby – to všechno si naléhavě žádá existenci opravdové světové politické autority, která byla navržena už mým předchůdcem, blahoslaveným Janem XXIII. Tato autorita by se musela řídit právem, důsledně se držet zásad subsidiarity a solidarity, být zaměřena na uskutečňování obecného dobra a zasazovat se o uskutečňování opravdového integrálního rozvoje, inspirovaného hodnotami lásky v pravdě. Tato autorita by také musela být uznávána všemi a mít v rukou účinnou moc, aby každému zaručila bezpečnost, dodržování spravedlnosti a respektování práv. Pochopitelně, že musí mít pravomoci, aby si u jednotlivých stran zjednala respekt k vlastním rozhodnutím…“

(tisková konference na cestě z Filipín) papež František (tisková konference na cestě z Filipín) „Národy totiž nesmí ztratit svou svobodu. Národ má svou kulturu a historii, když ale koloniální impéria diktují své podmínky, usilují o ztrátu národní identity a nastolují stejnost. Taková globalizace se podobá kouli, kde všechny povrchové body leží ve stejné vzdálenosti od středu. Rád užívám jiný model pro označení pravé globalizace. Je důležité globalizovat, ovšem jako v mnohostěnu, kde každý národ a každá část uchovává vlastní identitu, aniž by podlehla ideologické kolonizaci. Takto vnímám ideologické kolonizace“

Laudato si’ (2015) 175. „Zatímco jednadvacáté století udržuje governanci charakteristickou pro minulé doby, je svědkem ztráty moci národních států zejména proto, že ekonomicko-finanční dimenze nadnárodní povahy směřuje k ovládnutí politiky. V tomto kontextu se stává nezbytným rozvoj mocnějších a účinnějších mezinárodních institucí, které budou mít díky dohodám mezi národními vládami nestranně přidělenou autoritu a moc přistupovat k sankcím“. ekologické „globální regulační rámce“ (173) dohoda o „režimech governance celé škály zmíněných globálních dober“ (174)

Rizika Global Governance člen Pontifi cal Academy of Social Sciences Michel Schooyans ve své knize The Gospel: Confronting World Disorder (1997) říká, že mnohé stávající struktury směřující ke globální vládě a globálnímu managementu rozvoje, zdraví a lidských práv, jsou ve své podstatě totožné s šiřiteli tzv. kultury smrti. Ratzinger v předmluvě: „Na jedné straně zde byly marxistické systémy, které slibovaly dosažení vytouženého lidského království politicko-ideologickou cestou. Na straně druhé se objevují snahy o budování budoucnosti za pomoci více či méně liberálních tradici. Pod názvem Nový světový Řád (New World Order) tyto snahy získávají stále zřetelnější obrysy…“ „A tak jsme na sklonku nového obrazu nového světa přišli k bodu, v němž nejen křesťan, ale zejména on, má za povinnost protestovat“. Vladimír Palko ve své knize Levy prichádzajů. Prečo Európa a Amerika smerujů k novej tyranii (2012) vnímá současný politický a společenský vývoj jako uskutečňování globální antropologické revoluce, která nechápe člověka v intencích křesťanských hodnot.

Global Governance a jiná náboženství podle přibližných údajů vyznává křesťanství asi 31 % světové populace, islám 23 %, hinduismus 15 %, čínská národní náboženství 7 % a buddhismus 7 %. Radikální formy islamismu či politického islámu instrumentalizují náboženství a podřizují je politickým cílům. To samozřejmě neplatí obecně, mnohé klíčové státy s islámským obyvatelstvem takové sekulární a demokratické politické formy v zásadě přijaly a více či méně úspěšně je rozvíjejí (Turecko, Tunisko, Indonésie apod.). Zajímavým postřehem v tomto kontextu je konstatování, že neutěšený vývoj v těchto oblastech není problémem světa islámu jako celku, ale převážně jeho (menší) arabské části. Toho si všímá kupříkladu Fareed Zakaria, když poukazuje na nearabské muslimské země a jejich nedokonalé, ale v zásadě fungující demokracie. Takřka miliarda muslimů žije v zemích, které splňují základní demokratické rysy (z toho již takřka půl miliardy jen v Indonésii a Indii), přičemž arabský islám reprezentuje jen cca 20 % muslimů světa. I proto Zakaria připisuje problémy arabského islámu spíše historickým, politickým a ekonomickým než náboženským faktorům.

Global Governance a jiná náboženství Obvykle se identifikují tři klíčové pohledy na vztah mezi islámem a politickými formami obvykle chápanými jako „západní“ – tradicionalistický, reformistický a islamistický. Tradicionalisté odmítají globalizaci jako dominanci Západu a westernizaci své kultury, přičemž chtějí hlavně udržet rysy tradiční islámské společnosti. Reformisté hledají cesty k porozumění mezi světy modernity a islámu a k přijetí určitého pojetí lidských práv a demokracie. Islamisté pak požadují vládu výhradně podle jimi interpretovaných principů šaríi a odmítají legitimitu jakékoli sekulární vlády či lidmi stanovené zákony. Od tradicionalistů se liší zejména tím, že přijímají četné prvky modernity (technologie apod.) a že absorbovali prvky jiných (univerzalistických) ideologií – panarabismu a socialismu, s nimiž se ostatně v islámském světě v minulosti neúspěšně experimentovalo. Islamismus má pak jako totalitní ideologie charakter „islamistického globalismu“, který požaduje vládu radikální verze výkladu víry jak ve světě islámu, tak i mimo něj – má univerzalistické aspirace a ve svém plném ideálním uskutečnění by islámské hodnoty a pravidla měly dominovat nad celým lidstvem v podobě celosvětového chalífátu.

Global Governance a jiná náboženství Z hlediska mezinárodních vztahů by k uspokojivému a mírovému soužití bylo postačující, kdyby „islámské“ státy respektovaly jiné státy ve smyslu konceptu dár al-cahd, tedy jako území mírové smlouvy – což v zásadě činí. Jejich spolupráce na strukturách globálního vládnutí je dána jejich členstvím v OSN a dalších mezivládních institucích. Luboš Kropáček píše, že „svým členstvím v OSN a akceptací její Charty tyto státy de facto odložily středověké islámské pojetí světa a přijaly sekulární pluralitu jeho mezinárodních struktur,“ i když do mezinárodních vztahů samozřejmě citelně zasahují „pozůstatky asymetrie ve vztahu státu a náboženství.“ Zásadním limitem pro šířeji pojaté globální vládnutí a hledání společných východisek s křesťanstvím, „západními“ hodnotami a hodnotami jiných civilizačních okruhů, je však islámské pojetí demokracie a lidských práv. Srov. KROPÁČEK, Luboš. Křesťansko-muslimské vztahy po II. vatikánském koncilu. Caritas et veritas, 1/2016, s. 112.

Global Governance a jiná náboženství Ve stati The Confucian View of World Order Tse-Shyang Chen zdůrazňuje, že konfucianismus není náboženstvím, ale filosofickým učením – ovšem s velkým významem, protože zásadním způsobem formuje smýšlení nejpočetnějšího národa světa. Konfucianismus spatřuje možnost světového řádu a určitým způsobem jednotného světového společenství lidstva Velké harmonie, která je ve znamení Velké cesty a principu ping – míru, harmonie, rovnosti a férovosti. Společenství (tien-hsia) může být chápáno úžeji (Číňané), nebo šířeji jako globální komunita „všech pod nebem“. Přínos konfucianismu k pojetí světového řádu vnímá Tse-Shyang Chen ve dvou rovinách – buď jako „minimální řád“ založený na eliminaci sporů a absenci neautorizovaného násilí, nebo jako ideál „maximálního řádu“ založeného na celku světa, globálního přijetí a sdílení principů konfuciánské Velké cesty – které by bylo ve znamení harmonie, rovné a férové distribuce, eliminace chudoby. Pokud jde o reálně existující „minimální řád“, za jeho uspokojivý základ považuje Tse-Shyang Chen Všeobecnou deklaraci lidských práv. Oproti ní však spatřuje v konfucianismu navzdory zásadní konvergenci i odlišné perspektivy – zejména důrazy na povinnosti, spíše než práva, a preferenci sociálních práv před politickými.