Vznik – dějiny - struktura ISLÁM Vznik – dějiny - struktura

Nejmladší z monoteistických světových náboženství založil Muhammad ( Nejmladší z monoteistických světových náboženství založil Muhammad (*asi 570 - + 632). - pochází ze Z pobřeží arabského poloostrova (Arábie), z měst Mekky a Medíny. Slovo „ islám“ znamená „odevzdání se Bohu“ (Alláh) Je jménem, které sám Muhammad zvolil. Ten, kdo se odevzdá Bohu, je muslim.

Islám je vyznáním víry v jednoho všemohoucího Boha a zároveň také zákonem zjeveným od Boha skrze Muhammada. Poslušností zákonu je muslim veden k Bohu. Základem islámu je korán a sunna. Islámská společnost se nazývá „umma“.

Existence Boží se podobně jako v bibli předpokládá bez dalšího odůvodnění. V raných pasážích zdůrazňuje korán dobrotu, všemohoucnost, ale i přísnost jediného Boha. Dalším rysem je Boží tvůrčí činnost. Tvůrčí akt se v koránu popisuje jako trvale pokračující proces, do něhož Bůh může zasahovat svou všemohoucností.

Důležitou součástí islámské představy je Bůh jako soudce při posledním soudu. Kritériem jsou dobré nebo špatné skutky člověk a především jeho víra v Boha. Člověk má svobodu rozhodnout se pro cestu víry v Boha a žít v souhlase s učením o povinnostech, nebo zvolit cestu nevěry. Ti, které Bůh shledá spravedlivými, půjdou do nebe a tam budou žít na věky. Ostatní budou předáni peklu a musí pykat.

Korán obsahuje zjevení předané Bohem přímo nebo skrze anděla Muhammadovi. Korán je tedy psané, neměnné slovo Boží. Korán tak vyjadřuje věčně existující vůli Boží.

Z toho vyplývá podstatná struktura islámu, při níž nemůže být žádné dělítko mezi světským a náboženským řádem. Tak vznikl navenek pocit převahy.

Další náboženství, která korán uznává jako taková, mají jako základ knihy, které jsou sepsány lidmi a nepředstavují bezprostředně slovo Boží. Tím podle islámského názoru vyjadřují vůli Boží skrze lidskou neznalost zkresleně. Ukazují sice na Boha, chybí jim však v očích islámu plné ospravedlnění.

Protože korán je chápán jako sepsaná vůle Boží, je pro věřícího muslima jedinou autoritou, která určuje život ve všech oblastech. Následníci Muhammadovi naráželi však s koránem jako výlučným pramenem práva na určité hranice, protože museli spravovat veleříši, která rušila tradiční předěly kmenového společenství.

Jako vysvětlující pramen pro nalézání práva byla vytvořena sunna. Sunna představuje soubor tradic a slouží jako návod ke správnému jednání. Tradice o Prorokových činech a výrocích konkretizují všeobecné výpovědi koránu.

Sunna je tak protějškem koránu, v němž jsou předpisy objasněny teoreticky. Sunna je Prorokem a jeho druhy žitá praxe náboženství. Pro muslimy jsou korán a sunna rovnocenné. V sunně se projevuje opěrný sloup islámu, Muhammadovo prorocké povolání. Muhammad a jeho nejbližší důvěrníci jsou pro muslimy příkladem

Původ a podstata islámu jsou silně spjaty se sociálními a náboženskými skutečnostmi doby Muhammadovy. Arabská společnost byla v prvé řadě společností kmenovou. Ovšem města (velké obchodní město Mekka) představují centra městské kultury. Muhammad tak podléhal pravidlům kmenové společnosti, jeho působení jako obchodníka se však silně utvářelo městy a jejich kulturou.

Islám je jak náboženstvím, tak právním řádem a nebyl zjeven najednou. Není proto ve své struktuře jednotný, nýbrž podléhal proměnám. Různé zákazy a příkazy v koránu byly vícekrát doplňovány, dokončovány, omezovány nebo odvolávány, se vztahuje k vývoji, jemuž se nové náboženství přizpůsobovalo.

Rychlé rozšíření islámu bylo dáno tím, že islám nezná žádný vyvolený národ. Jedinec se podřizuje jedinému vševládnoucímu Bohu, ne hlavnímu bohu svého kmene. To umožnilo začlenit obyvatelstvo v dobytých územích a jejich kultury do islámu. Lidé různých tradic se mohli sjednotit a vytvořit islámskou civilizaci.

Proto se přesunulo centrum islámsko arabského světa krátce po smrti Proroka také do jiných starších krajin. Zprvu do Damašku v Sýrii, později do Bagdádu v Mezopotámii, potom do Káhiry a Córdoby a už pod tureckou vládou, do Istanbulu. Osmanští Turci z byzantského hlavního města učinili sídlo sultána s titulem chalífy.

Arabská kmenová kultura byla odpovědná za dynamiku dobývání. Síly, které dříve hnaly kmeny proti sobě, byly směrovány navenek, protože islám zakazoval boj uvnitř společenství. Dobývání začalo bezprostředně po smrti Proroka za prvního chalífy Abú Bakra.

Dobývání vedla k vytváření státní struktury, které už nespočívaly na původních arabských kmenových formacích. V provinciích byli dosazováni za místodržící muslimští velitelé, ale obyvatelstvo zůstalo zprvu křesťanské, židovské nebo v Persii také zarathuštrovské. Nemuslimům byla uložena daň a jinak jim byla ponechána jejich vnitřní autonomie.

Protože vzdálenosti v arabském panství byly příliš veliké, než aby se kmeny po válkách v létě mohly vrátit domů, vznikala čistě arabská polní města, v nichž vojska mohla přezimovat a z nichž byla zajišťována další dobývání. Mnohá z významných arabských velkoměst vznikla z takových polních měst, jako např. Basra, Káhira a Kúfa.

Největšího rozsahu dosáhla arabská veleříše za chalífátu Umajjovců (661 -750), (Damašek). Říše sahala od Španělska na Z až k Indu na V, a od střední Asie na S a hluboko do Afriky na J. Tyto oblasti byly islamizovány pozvolna, protože stát nechtěl rychlé obrácení na víru. Daňové závazky muslimů byly zřetelně menší = státu unikaly očekávané daňové příjmy. Kromě toho bylo nutné, aby původní usedlé obyvatelstvo udržovalo zemědělství.

Rozšíření islámu v oblastech, které nikdy nepatřily k arabské veleříši, jako např. záp. Afrika, pobřeží vých. Afriky, centrální Asie, Sicílie, záp. Čína, Malajsie nebo Indonésie, přinesly dalekosáhlé obchodní kontakty. Silné postavení muslimských obchodníků spočívalo v době před objevením námořní cesty do Indie (1502) na jejich zeměpisné poloze jako zprostředkovatelů mezi západem a východem.

Otázka právního následnictví, která je nejzákladnějším z problémů islámu, vyvolala nakonec r. 749 nepokoje, které vedly k pádu Umajjovců. Roku 750 byl Abú al-Abbás provolán chalífou a zřídil centrum své moci v Iráku. Druhý chalífa dynastie Abbásovců, Abú Dža'far, založil Bagdád a vybudoval v něm centrum své říše.

Abbásovci nemohli udržet obrovskou říši natrvalo. Španělsko se osamostatnilo pod posledním potomkem Umajjovců. Ztratili přímou nadvládu nad severní Afrikou a východní Persii. Především úředníci z tureckých kmenů, kteří byli původně najímáni jako žoldnéři, získávali stále větší vliv. V perských a tureckých rodinách se stala hodnost velkovezíra dědičnou a tyto rodiny ve skutečnosti ovládaly říši.

Ke konečnému zániku bagdádského chalífátu došlo r Ke konečnému zániku bagdádského chalífátu došlo r. 1258 vpádem Mongolů, kteří zpustošili téměř celý Blízký východ. Egyptská vojska mamluků, která porazila r. 1260 vojsko Mongolů v Palestině, udržovala dále chalífát při životě. Roku 1517 ho převzala turecká dynastie Osmanů. Od doby, co Mustafa Kemal Atatürk zbavil r. 1923 dynastii Osmanů moci a odňal jí chalífát, je tato hodnost neobsazená.

Na dvoře abbásovských chalífů a jejich místodržitelů se rozvíjel skvělý dvorní život. Podporovali vědy, zvláště medicínu, filozofii a přírodní vědy. Vznikaly arabské překlady nejdůležitějších klasických řeckých děl, které byly od 11. stol. překládány do latiny a zůstaly tak zachovány Západu.

Konsolidace říše vyžadovala vývoj soudní pravomoci rozvíjející korán a sunnu. Z praxe výkladu textů, až do 8. stol. neuspořádané, vznikly čtyři sunnitské a jedna šíitská právní škola. V soudnictví se mísily podle té které části říše různou měrou arabské, byzantské nebo sasánovské prvky.