Charita a sociální etika (KS-II) Vyučuje:. PhDr. Roman Míčka, Th. D Charita a sociální etika (KS-II) Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D. www.romanmicka.net roman.tf@seznam.cz
Obsah předmětu Teorie spravedlnosti, John Rawls a Robert Nozick, současné pozice, současná debata a její důsledky Lidská práva, jejich legitimita a zdůvodnění, humanrightismus, lidská práva a sociální politika, aktuální etické otázky sociální politiky (rodina, gender, diskriminace) Teorie demokracie, demokracie v kontextu politické filosofie, teorie občanské společnosti, sociálně-etické aspekty demokracie Ekonomika a etika, teorie ekonomického rozvoje, mezinárodní vztahy a globalizace, mezinárodní solidarita a spravedlnost, Global Governance
Demokracie pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve
Index demokracie (2012) 1. Norway 16. United Kingdom 2. Sweden 3. Iceland 4. Denmark 5. New Zealand 6. Australia 7. Switzerland 8. Canada 9. Finland 10. Netherlands 11. Luxembourg 12. Austria 13. Ireland 14. Germany 15. Malta 16. United Kingdom 17. Czech Republic 18. Uruguay, Mauritius 20. South Korea 21. United States of America 22. Costa Rica 23. Japan 24. Belgium 25. Spain … 28.France, Slovenia 32. Italy 33. Greece 38. India 39. Jamaica 40. Slovakia … 44. Poland, Brazil 49. Hungary 50. Croatia
Index demokracie (2015) „Flawed democracies“ již od 21. - Italy 1. Norway 2. Iceland 3. Sweden 4. New Zealand 5. Denmark 6. Switzerlan 7. Canada 8. Finland 9. Australia 10. Netherlands 11. Luxembourg 12. Ireland 13. Germany 14. Austria 15. Malta 16. United Kingdom 17. Spain 18. Mauritius 19. Uruguay 20. USA 21. Italy 22. South Korea 23. Japan, Costa Rica 25. Czech Republic 26. Belgium 27. France 28. Botswana 29. Estonia … 34. Israel 35. India 37. Slovenia 43. Slovakia .. 48. Poland … ... 132. Rusko 167. North Korea „Flawed democracies“ již od 21. - Italy
Index demokracie (2016) „Flawed democracies“ již od 20. - Japan 16. United Kingdom 17. Spain 18. Mauritius 19. Uruguay Flawed: 20. Japan 21-22. USA, Italy 23. Cabo Verde 24-25. France, South Korea 26. Costa Rica 27. Botswana 28. Portugal 29-30. Israel, Estonia 31. Czech Republic 32. India 34. Chile 35. Belgium 37. Slovenia 1. Norway 2. Iceland 3. Sweden 4. New Zealand 5. Denmark 6-7. Canada,Ireland 8. Switzerland 9. Finland 10. Australia 11. Luxembourg 12. Netherlands 13. Germany 14. Austria 15. Malta 42. Slovakia .. 52. Poland … ... 134. Rusko 167. North Korea „Flawed democracies“ již od 20. - Japan
WORLD HAPPINESS REPORT (2017) http://worldhappiness.report/ Od 2012, tvoří faktory jako například hrubý domácí produkt na obyvatele, předpokládaná délka života, korupce, dostupnost zdravotní péče, svoboda se rozhodovat, štědrost spoluobčanů či bezpečnost. 1. Norway (7.537) 2. Denmark (7.522) 3. Iceland (7.504) 4. Switzerland (7.494) 5. Finland (7.469) 6. Netherlands (7.377) 7. Canada (7.316) 8. New Zealand (7.314) 9. Australia (7.284) 10. Sweden (7.284) 11. Israel (7.213) 12. Costa Rica (7.079) 13. Austria (7.006) 14. United States (6.993) 15. Ireland (6.977) 16. Germany (6.951) 17. Belgium (6.891) 18. Luxembourg (6.863) 19. United Kingdom (6.714) 20. Chile (6.652) 21. United Arab Emirates (6.648) 22. Brazil (6.635) 23. Czech Republic (6.609) 24. Argentina (6.599) 25. Mexico (6.578) .... 31. France (6.442) 34. Spain (6.403) 37. Saudi Arabia (6.344) 40. Slovakia (6.098) 42. Malaysia (6.084) 46. Poland (5.973) 48. Italy (5.964) 49. Russia (5.963) 51. Japan (5.920) 62. Slovenia (5.758) 79. China (5.273) 89. Portugal (5.195) 122. India (4.315) 155. Central African Republic (2.693)
World happiness index Democracy index 2013 2012 39. Czech Republic (6.290) 2015 31. Czech Republic (6.505) 2016 27. Czech Republic (6.596) 2017 23. Czech Republic (6.609) 2012 17. Czech Republic 2014 25. Czech Republic 2015 2016 31. Czech Republic
Index demokracie (2016)
Lincoln říká, že demokracie je vláda lidu, lidem a pro lid. Všeobecná deklarace LP článek 21(1) Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců. Lincoln říká, že demokracie je vláda lidu, lidem a pro lid.
Aristoteles
Politické ideologie a demokracie Všechny etablované ideologie ve své aktuální podobě v zásadě demokratický politický systém považují za žádoucí X extremistické ideologie (komunismus, anarchismus, fašismus, nacismus, náboženský fundamentalismus)
Politické ideologie a demokracie Zásadně se však liší v chápání jejího charakteru, zejména co se týče: - Vztahu k hodnotovému zakotvení - Optimální míře participace občanů Aristotelský ideál: Politeia (mezon mezi demokracií a aristokracií, vládou lidí a vládou principů) „ani moc, ani málo“
Politické ideologie a demokracie Liberalismus Klasický (omezená) Moderní (co nejširší participace) Neoliberalismus (slabý stát) Paleolibertarianismus (žádný stát) Konzervatismus Paleokonzervatismus (slabá, důraz na principy a hodnoty) Neokonzervatismus (univerzální model) Socialismus Demokratický socialismus (ekonomická demokracie)
S. P. Huntington - „vlny demokratizace“ 1. vlna (1828-1926) Revoluce ve Francii a USA, postupné uplatňování demokratických institucí, rozšiřování volebního práva, první zemí byly USA v r. 1828 (poprvé nad 50 % dospělých bílých mužů) 1. protivlna – 1922-1942 Návrat k tradičním autoritářským režimům nebo k novým formám totalitarismu 2. vlna (1943-1962) Po 2. světové válce, dekolonizace, vznik nových států, budování demokracie 2. protivlna (1958-1975) Krok zpět, nezakořeněné a vratké instituce demokracie, nástup autoritářských režimů v rozvojových zemích, ale i ty rozvinuté. Změny v Latinské Americe, pád vratkých demokracií v Asii a Africe 3. vlna (1974–1990) 1974 revoluce v Portugalsku proti Salazaarovu režimu, země Latinské Ameriky, sametová revoluce 1989 ve Východní Evropě
DAHL, Robert. Demokracie a její kritici (1989) POLYARCHIE Výsledek druhé demokratické transformace, je jedním z nejpodivuhodnějších lidských výtvorů, jde o demokracii, která se již neváže na malé městské státy Klíčové: princip zastoupení a reprezentace smíšená vláda (společenský a organizační pluralismus) ústavní liberalismus (velký rozsah základních a politických práv) nezávisí tolik na velikosti území a jeho homogenitě Problémy: je nedokonalá, možnost participace se u občanů vzhledem ke složitosti moderních společností a politiky snižuje, kritikové polyarchie mají za to, že je málo demokratická, byrokratická, s pluralismem se vytrácí koncept společného dobra Otázka třetí demokratické transformace Demokratická idea stále vyzývá k ideji „demokratizaci demokracie, “idealizovaná řecká polis, návrat k Rouesseauovskému ideálu? Problém pluralismu x obecného blaha (od čeho odvodit? co je jeho obsahem?) tradicionalistická odpověď – návrat k republikánské a aristotelovské ctnosti komunitaristická odpověď –obnovení tradice ctnosti a republikánství jde v malých komunitách, které budou čelit rozpadu morálního řádu socialistická odpověď – problémy by se vyřešily zespolečenštěním vlastnictví (nejde o charakter vlastnictví, ale míru decentralizace)
DAHL, Robert. Demokracie a její kritici (1989) Anarchismus (odmítá legitimnost jakékoli donucovací role státu, včetně demokratického) Poručnictví (odmítá ideu, že lidé by si byli schopni samo vládnout) Kritici nepřátelští (D je nežádoucí, Platon a autoritáři, je nemožná Michels – železný zákon oligarchie) x sympatizující kritici (jsou nakloněni a hledají možnosti jejího fungování, ale jsou kritičtí) Přímá demokracie? (je možná třetí demokratická transformace? Jsou POLYARCHIE – liberální demokracie uspokojivé? – princip reprezentace, smíšená vláda (společenský a organizační pluralismus), ústavní liberalismus (velký rozsah základních a politických práv))
DAHL, Robert. Demokracie a její kritici (1989) Anarchismus Názory: donucování je zlo, státy mají donucovací funci, stát není potřeba, stačí dobrovolná sdružení, mohou kooperovat na demokratickém principu Námitky: ospravedlnitelnost donucování (předpoklad, že by existovalo i mimo státní stav – v „přirozeném stavu“), utopická představa o člověku a jeho možnostech být dobrý, stojí to na tom, že když nebude stát, budou všichni dobří a nějak se dohodnou..., dodržování principu nenásilí – rozporný princip, co s násilníky? romantický odkaz na inuity a indiány – předstátní komunity Poručnictví nejsilnější idea vůči demokracii Názory: lidé si nejsou schopni vládnout, hierarchie je starší než demokracie a je přirozená, vládnout je umění. Platon, ale i komunistická vize vůdčí elity (dělníci nejsou s to pochopit svou revoluční úlohu, neznají zákonitosti dějin, nechají se uplatit blahobytem) či Skinner /král-psycholog/ Kritika: zpochybňuje exkluzivitu vědomí společného dobra, morálky a instrumentálních znalostí u filosofů..., politika není nikdy jen založena na technických znalostech (to by museli vládnout odborníci), ale i na morálních soudech, předpoklad o nezištném mravním vládci odporuje zkušenosti a předpokladu o mravní koruptibilitě jedince (Niebuhr), empiricky se ukazuje, že poručnictví škodí lidské svobodě a společnosti, ideál vládce filosofa je utopií
Výhody demokracie R. Dahl: 1. zabraňuje vzniku tyranie J. S. Mill – demokracie je formou politického vzdělávání občanů de Tocqueville – lidé jsou loajálnější k politickému řádu, na němž se podílejí K. R. Popper – možnost nenásilně odvolat vládce (vládu) Michael Doyle – demokratické státy mezi sebou neválčí R. Dahl: 1. zabraňuje vzniku tyranie 2. zajišťuje základní práva 3. zajišťuje všeobecnou svobodu 4. umožňuje lidem, aby rozhodovali sami o sobě 5. umožňuje mravní samostatnost 6. umožňuje rozvoj člověka 7. chrání základní osobní zájmy lidí 8. zajišťuje politickou rovnost 9. usiluje o mír 10. usiluje o prosperitu
Demokracie jako hodnota x mechanismus Je legitimní vše, na čem se lid usnese? Instrumentální pojetí x procedurální pojetí demokracie Instrumentální pojetí předpokládá existenci koherentního souboru hodnot umožňujících dosažení uspokojivého výsledku, „teorii společného dobra“, morální předpoklady Procedurální pojetí připisuje hodnotu již samotné participaci osob na demokratickém procesu
„Liberální demokracie“ „liberální“ a „demokratická“ složka systému „Demokracie vzkvétá, svoboda nikoli“ Fareed Zakaria, Budoucnost svobody Totalitní demokracie (Jacob L. Talmon ) Demokratická složka: vláda lidu, procesuální, formální stránka Liberální složka: obsahuje normativní aspekty, mravní předpoklady (konstituce, pravidla, ochrana svobody, lidská práva)
Habermasova teorie demokracie Procedurální pojetí demokracie Jednání instrumentální X komunikativní Deliberativní (diskursivní) demokracie „Systém musí obsahovat právě ty práva, jež musí být vzájemně uznány občany, kteří chtějí žít ve společnosti řízené pozitivními právy“. Odmítá uznat platnost jakékoli hodnoty či instituce, která nedokáže získat svůj mandát skrze racionální diskurs rovných osob
Demokratický fundamentalismus I Kořeny v myšlení J. J. Rousseaua (přímá demokracie, obecná vůle lidu) Dnes „participační demokracie“ či „silná demokracie“ Tvrdí, že obecně rozšířená „liberální zastupitelská demokracie“ (slabá demokracie) funguje neuspokojivě: elitářství (rozhoduje se kdo bude vládnout, nikoli jak se věci budou dělat) pluralismus politických stran (agregace zájmů, omezený výběr) redukce rozhodovacích pravomocí lidu
Demokratický fundamentalismus I „obecná vůle lidu“ „…kdokoliv by odepřel poslechnouti obecnou vůli, bude k tomu donucen…“ „…společenská smlouva dává státnímu tělesu naprostou moc nad jeho členy…“ (ROUSSEAU, J.J. O společenské smlouvě)
ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody (orig. 2003) Hovoří o trendu „demokratizace“, který má za následek méně lidské svobody a paradoxně méně ochoty lidí angažovat se za věci veřejné. Systém politických stran a zastupitelské demokracie je v krizi, politická moc je v rukou vlivných zájmových a lobbistických skupin. Dříve jednoznačná politická moc je roztříštěna a ovládána organizovanými menšinami sledujícími své záměry, schopnými za přispění mohutných finančních sum ovlivňovat veřejné mínění a manipulovat rozhodování politiků. „Společenské elity“ ztratily svou společenskou odpovědnost, mají „moc bez odpovědnosti“. Tato „deregulace demokracie“ přinesla dysfunkci, kterou lze napravit jen snížením možnosti extrémního vlivu na autentické a odpovědné rozhodování politiků, aby politický systém nebyl ovládán jen těmi, „kdo se dokážou lépe organizovat, bohatými lidmi a fanatickými menšinami hájícími své krátkodobé a partikulární zájmy. Americké příklady problémů s přímou demokracií: Soumrak politických stran – kritizuje primárky, strany nikdo neovládá, je to jen značka, skořápka, nádoba k naplnění Referenda – lákadlo pro levici i pravici, příklad Kalifornie – politici nemají žádnou moc, vše pod knutou referend, 85 % rozpočtu je dáno zákonem, politici mají odpovědnost, ale ne pravomoci (další nespokojenost lidí), eliminace diskuse, provázanosti a bezrospornosti zákonů, rozvaha, opozice
Demokratický fundamentalismus II Kořeny v neokonzervatismu (snaha o implantaci demokratické vlády ve společnostech, které k tomu nemají morální, sociální a ekonomické předpoklady) Otázka zemí, ve kterých formální zavedení demokracie bez její liberální složky může vést k horším výsledkům, než je autoritativní vláda, třeba otázka Arabského jara: vítězství náboženského fundamentalismu, omezení práv menšin, obnovení válečného stavu s Izraelem (Egypt)
Demokratický fundamentalismus II „Americké úsilí o bezpečnost vůči terorismu a lotrovským státům jde ruku v ruce s osvobozováním jejich utiskovaného lidu. Od Říše zla k Říši svobody je obří krok, kontrast tak veliký jako děsivé obrazy ztraceného dvacátého století a zářivý rozbřesk století jednadvacátého. Ale Amerika má sílu a vůli učinit ty obří kroky, jak už ukázala v budoucnosti “. (JOHNSON, P. America´s new Empire for Liberty)
Argumenty pro omezení demokracie „hyperdemokratická“ masová společnost, ve které je moc rovnoměrně rozprostřena mezi všechny bez ohledu na jejich kvalifikaci, schopnosti a morálku, rozvrací civilizovanou společnost a morální řád, přičemž výsledkem je kulturní úpadek a tendence k totalitě. José Ortega y Gasset, Vzpoura davů [1930] Mýtus racionálního voliče. Proč v demokracii vítězí špatná politika Bryan Caplan [2010] Kenneth Arrow – „teorém nemožnosti“, cyklické většiny, poukazuje na neexistenci způsobu volby, která by vedla ke společenskému uspořádání vyhovujícímu podmínkám elementární spravedlnosti a ke stanovení pořadí společenských preferencí z preferencí individuálních. Social Choice and Individual Values (1951) Problém „demokratické zátěže“ (democratic overload, government overload, government oversupply) Giovanni Sartori – „revoluce rostoucího očekávání“
Democratic overload Problém „demokratické zátěže“ (democratic overload, government overload) - jisté paralýzy systému, kdy na základě tlaků voličů a zájmových skupin dochází k začarovanému kruhu - politici chtějí uspět ve volební soutěži a získat moc, proto slibují stále vyšší veřejné výdaje (viz. James Buchanan - veřejné finance v demokratickém systému) „government oversupply“ – nadměrná nabídka ze strany vlády Giovanni Sartori rozlišoval mezi „zodpovědnou“ vládou, která se chová odpovědně a kvalifikovaně a „přístupnou“ vládou, která reaguje na vnější požadavky lidu a je tak přetížena v kontextu „revoluce rostoucího očekávání“ (zejména právě v oblasti sociální politiky) Teória demokracie (1962, 1987, 1993)
Argumenty pro posílení demokracie Mancur Olson, The Logic of Collective Action (1965) - prosazování koncentrovaných zájmů na úkor roztříštěných zájmů (byrokracie, aktivisté, průmyslová a ekologická lobby) Anne O. Krueger, Jagdish Bhagwati dobývání renty (Rent-seeking), Neproduktivní dobývání zisku (Unproductive Profit-seeking) Evropská unie představuje řád i ducha liberální demokracie v té nejvíce zdegenerované podobě. Jestliže nejsilnější stránkou demokracie byly volby a v nich zabudovaná možnost výměny vládnoucí skupiny nebo změny vládního programu, udělala Evropská unie vše pro to, aby tuto možnost v maximální míře omezila. Neexistují žádné transparentní mechanismy mocenské změny ani řešení, která by voličům umožnila mít vliv na to, jakým směrem se bude vládnutí ubírat….Evropská vláda, přesněji řečeno něco, co vládu připomíná, jinými slovy Evropská komise, se neutváří na základě hlasování voličů, ale je na něm zcela nezávislá. Hlavní funkce plní v Evropské unii lidé, kteří nebyli zvoleni ve všeobecných volbách, a voliči nemají žádnou možnost je odvolat. Ryszard Legutko: Demokratický deficit Evropské unie (2013) NGO jsou „ve své podstatě nikým nezvolenými nátlakovými skupinami a zodpovídajícími se pouze sami sobě“, které si navíc „nárokují, že mluví za celé lidstvo, podobně jako si jiní v minulosti osobovali mluvit za dělníky či za lid“ J. FonteDemocracy’s Trojan Horse
Občanská společnost Široké pojetí občanské společnosti (celá veřejná sféra včetně sféry ekonomické a samosprávné, mimo stát) OS jako předivo mezilidských vztahů, síť, pavučina, kterou budují autonomní občané v průběhu času, někdy mlčky a nezáměrně, někdy se zcela explicitním záměrem a promyšlenou dobrovolnou volbou. Úzké pojetí občanské společnosti Definuje občanskou společnost jako sféru odlišnou od státu a ekonomiky, případně i od dalších sfér společnosti, minimalistická teorie považuje za OS především nová sociální hnutí (které se rozvíjejí od 60. let 20. století – pacifistická, feministická, ekologická apod.), jejichž aktivity mají charakter symbolických výzev vůči existujícím mocenským vztahům a zažitým kulturním vzorcům. Podle tohoto pojetí by většina společnosti a občanů tedy vlastně k „občanské společnosti“ nepatřila.
„Trojský kůň demokracie“?
Postdemokracie? Měkká forma postdemokracie - organizované menšiny, které nemají sílu se prosadit v demokratické soutěži priorit a zájmů, hledají jiné nástroje k prosazení svých vizí a hodnot, buď agitačních a nátlakových, nebo dokonce usilujících o získání přímého podílu na moci. Tvrdá forma postdemokracie - znamená přímou účast některých subjektů občanské společnosti na moci a rozhodovacích procesech, kde již nejde o agregaci zájmů občanů odspoda a o soutěž, nýbrž o delegaci moci zájmových či profesních skupin, tak jak je znal fašistický stát. (profesní, stavovské komory, odbory, tripartita – zaměstnanci, zaměstnavatelé, stát)
Václav Havel „Já sám rozumím pod pojmem občanské společnosti něco, co vzniká samostrukturací společnosti, obvykle se tím myslí nadace a spolky. Samozřejmě, že je to přirozené lidské sdružování v nevládních a neziskových organizací, spolcích a občanských iniciativách. Jsou nesmírně důležité a jsou páteří občanské společnosti“. „Tato občanská společnost je zásadní, je podhoubím, živnou půdou, zázemím demokracie“. Demokracie v občanské společnosti chřadne a chátrá vinou politických stran, které se odcizují občanům: „...politika začíná být nudná, do sebe uzavřená, zvláštní, nakonec lidem protivná a nic na tom nemění, že volit může každý“.
Václav Klaus „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností Václav Klaus „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!!!“ „Postdemokracii chápu jako potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu – bez demokratického mandátu – přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Mám na mysli různé projevy NGOismu, politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“
Uměřené hledání demokracie? Odmítnutí poručnictví (politika není založena na instrumentálních dovednostech, ale morálních soudech) i anarchismu (ospravedlnitelnost donucování) Uznání limitů procedur demokracie i hranic možností shody, při respektu k politické rovnosti všech občanů (lidí?) Důraz na hodnotové zakotvení demokracie mimo proceduru (ústavní liberalismus, lidská práva) Odmítnutí radikálních forem demokracie (ohrožení hodnot, eliminace reprezentace)s ohledem na rizika z toho plynoucí
Ačkoli sociální nauka církve do té doby demokracii explicitně neodmítala, byla velice nedůvěřivá vůči konkrétní praxi demokratických řádů, proto v klíčových sociálních encyklikách pojednání o demokracii nenacházíme. V principu ale byla možnost demokratické formy vlády uznána již za Lva XIII. v encyklikách Diuturnum illud (1881) a Immortale Dei (1885). „…demokracie je spojena s křesťanstvím a že demokratický impuls v lidských dějinách povstal jakožto časná manifestace inspirace evangelia. Otázka se netýká ani tak křesťanství jako víry a cesty k věčnému životu, ale spíše křesťanství jako kvasu v sociálním a politickém životě národů a nositele časné naděje lidstva, netýká se křesťanství jako pokladu božské pravdy podporované a propagované církví, ale křesťanství jako historické energie působící na svět “. [MARITAIN, Christianisme et democratie, 1944] „Je to smysl člověka pro spravedlnost, který činí demokracii možnou, ale je to jeho tendence k nespravedlnosti, která ji činí nutnou.“ [Reinhold Niebuhr, Synové světla a synové tmy. Kritika a ospravedlnění demokracie, 1944]
Vánoční poselství rozhlasem k národům celého světa (24. 12. 1944) „Krutá zkušenost je [národy] poučila a proto důrazněji se staví na odpor monopolům diktátorské nedělitelné moci a dožadují se vládní soustavy, která by se lépe snášela s občanskou důstojností a svobodou“ „Církev se neobrací ani tak ke vnější kostře a výstavbě – které záleží na vlastních přáních každého národa – nýbrž k člověku jako takovému, který není pouze předmět a trpný prvek společenského života, nýbrž je naopak a musí být a zůstat jeho podmětem, základem a cílem“ „Lid a beztvaré množství, nebo jak se říká, masa, jsou dva rozdílné pojmy“ „masa – (…) – je úhlavní nepřítel pravé demokracie a jejího ideálu svobody a rovnosti (…) Svoboda, která je mravní povinností osoby, semmění v tyranský požadavek svobodného vybití lidských pudů a chtíčů na úkor ostatních lidí. Rovnost se zvrhá v mechanické usměrnění a jednobarevnou jednotvárnost…“
Pacem in terris (1963) Jan XXIII. v Pacem in terris (1963) o „demokracii“ hovoří v adjektivu... S odkazem na personální princip jako: 26. K tomu dále přistupuje, že s osobní důstojností je spojeno právo činně se účastnit veřejného života a přispívat k uskutečňování obecného blaha. "Člověk nesmí být považován za objekt a trpnou složku společenského života, je a musí naopak být a zůstat jeho subjektem, základem a cílem." 52. Z toho, že autorita pochází od Boha, nelze však naprosto vyvozovat, že lidem nepřísluší možnost volit ty, kteří mají stát v čele státu, určovat formu státu a vymezit způsob a rozsah výkonu moci. Proto je tato nauka slučitelná s každou opravdu demokratickou formou vlády.
Gaudium et spes (1965) Koncilní konstituce Gaudium et spes sice pro změnu pojem „demokracie“ neužívá, za to chápe politickou participaci jako lidské právo v zásadě vyplývající z lidské přirozenosti: „Je v naprosté shodě s lidskou přirozeností, že existují právně politické struktury, které poskytují všem občanům stále lépe a bez jakékoli diskriminace účinnou možnost podílet se svobodně a aktivně na stanovení právních základů politického společenství, na řízení veřejných záležitostí, na vymezení pole působnosti a cílů různých institucí a na volbě vládních činitelů.“ (čl. 75)
Sollicitudo Rei Socialis (1987) 44. ... „Jiné národy potřebují zreformovat některé nespravedlivé struktury a zejména své politické instituce, aby nahradily úplatkářské, diktátorské nebo autoritářské režimy demokratickými, které umožňují účast občanů na vládě. To je proces, který si přejeme, aby se šířil a upevňoval. Neboť "zdravé" politické společenství, projevující se dobrovolnou a odpovědnou účastí všech občanů na veřejných záležitostech, právní jistotou, respektováním a povznášením lidských práv – je nutnou podmínkou a spolehlivou zárukou rozvoje "celého člověka a všech lidí".
Centesimus annus (1991) 46. Církev si váží systému demokracie, protože zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje ovládaným možnost volit a kontrolovat své vlády a v případě nutnosti je pokojnou cestou vyměnit. Nemůže proto schvalovat vytváření úzkých vůdčích skupin, které si uzurpují moc na základě svých zvláštních zájmů nebo ideologických záměrů. ... Jak dokazuje historie, demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu.
vytváření úzkých vůdčích skupin, které si uzurpují moc na základě svých zvláštních zájmů nebo ideologických záměrů Postdemokratické mechanismy – ideologie „občanské společnosti“ (bypass demokratických institucí, byrokracie, sociální aktivisté, průmyslová a ekologická lobby) -demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu Instituce „kultury smrti“, některé ideologické aspekty EU, otázka výhrady svědomí, záměrná eliminace křesťanských hodnot ve veřejném prostoru
(projev v Evropském parlamentu, 11/2014) František (projev v Evropském parlamentu, 11/2014) „Výzvou nynějšího historického okamžiku je udržovat naživu realitu demokracií, předcházet tomu, aby jejich reálná síla, politický výraz národů byl odstraněn na nátlak nadnárodních, nikoli univerzálních zájmů, které demokracii oslabují a přeměňují na uniformní systémy sloužící neznámým impériím. Toto je výzva, před kterou vás dnes dějiny staví“.
František Laudato si’ (2015) „Je dramatické, že politika soustředěná na bezprostřední výsledky, podporované také populací žijící konzumním stylem, nutí k produkci s krátkodobým růstem. Vlády odpovídající na zájmy voličů nechtějí provokovat obyvatelstvo opatřeními, která by se mohla dotknout úrovně spotřeby nebo ohrozit zahraniční investice.“ (čl. 179)
Základní studijní materiál MÍČKA, R. Demokracie v pasti (ne-) úspěchu: křesťansko-etická perspektiva, Dostupné_na: http://www.caritasetveritas.cz/index.php?action=openfile&pkey=53 Jak chápali demokracii antičtí autoři? Jak se vyvíjela idea demokracie v 18. a 19. století? Jaké jsou obvykle vypočítávané výhody demokracie? Co je to „demokratický fundamentalismus“? Jaké nedostatky vykazuje demokratický politický systém? (Gasset, Schumpeter, teorie her, Arrow, Sartori) Co znamená pojem democratic overload? Co znamená pojem postdemokracie? Jaký je vztah mezi procesuální a hodnotovou složkou demokracie? Jaký je vztah křesťanských hodnot a demokracie? Jak se k otázce demokracie staví dokumenty sociálního učení církve? Jaké mohou být důvody pro posilování či oslabování demokratických procedur?
Donald Trump – Yes, We Can! Roman Míčka http://www.socialninauka.cz/files/files/trump_rm.pdf
Sociální stát pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve
Definice SS Thoenes: „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů.“ Potůček: „Sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou.“ Peacock: „Skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si počínat bez něho“.
Varianty SS a náboženská tradice „Současně může být ukázáno, že rozdílný welfare mix a rozdílné delegování primární kompetence pro vytváření sociální péče stojí v úzké souvislosti s příslušnými sociálně-kulturními a sociálně-religiózními kontexty, čímž získávají zvláštní pozoruhodnost heterogenní religiózně-konfesní hlubinné dimenze evropského utváření sociálního státu“. Michael N. Ebertz: Charita jako činitel německého sociálního státu: K náboženskému kontextu evropského vytváření sociální péče (http://www.caritasetveritas.cz/index.php?p=archiv&cislo=2&rok=2011&pkey=51)
Varianty SS a náboženská tradice Skandinávské sociální státy vděčny nejen sociálnědemokratickým, ale též evangelicko-luterským vlivům a tradicím. Pro sociální etiku luterského protestantismu, který ve skandinávských státech spočívá ve státně-církevní tradici, je, krátce řečeno, charakteristické to, že je státu coby „starostlivé vrchnosti“ připisována primární kompetence pro celkové zabezpečení bytí, a tím také pro vytvářené sociální péče. Rovněž je zřejmé, že se ve Švýcarsku, Holandsku a Velké Británii vytvořily sociální státy, jež jsou formovány svobodněcírkevně-kalvinistickými vlivy a tradicemi.15 Narozdíl od luterského protestantismu, svobodně církevní-kalvinismus odpovědnost za zabezpečení bytí a vytváření sociální péče nepřipisuje státu, nýbrž individuu. Nakonec se ukazuje, že se v katolicky ražených zemích - ve Španělsku, Portugalsku a Itálii, ba dokonce i ve Francii, udržují sociálně etická tradice a mentalita, které nepřipisují primární kompetenci pro celkové zabezpečení bytí a vytváření sociální péče pouze státu a pouze individuu, nýbrž rodinám a – pokud možno – také církvi ve spolupráci se státem.
Ideologická debata o sociálním státu Sociální stát byl „zpochybňován od samých svých počátků“, přičemž „kritika sociálního státu ze strany jedněch a zoufalá snaha druhých zachránit z něj, co se snad zachránit ještě dá, tvoří v současnosti ústřední osu veškeré politiky“(Keller, 2005:9) „Tato otázka je stálým předmětem sporů mezi politickou pravicí a levicí. Pravicové vidění má sklon přičítat vinu za neúspěch, bídu nebo nezajištěné stáří jednotlivci (…) Levice se naopak snaží uvést rizika, jimž čelí jednotlivci, do vztahu se strukturou a fungováním systému celé společnosti“. (Keller, 2005:9)
Ideologická debata o sociálním státu Sociální stát v jeho extenzivnějších formách hájí především socialisté a moderní liberálové, částečně také křesťanští demokraté důraz na rovnost, společenskou solidaritu, sociální jistoty, zdůrazňují pozitivní jevy, kterých může sociální stát dosahovat (sociální soudržnost, sociální smír, emancipace a seberealizace člověka) kritizují rizika tržního kapitalismu a globalizace, trh neposkytuje některé statky a zajištění proti rizikům, kritizují omezování solidárních mechanismů a oklešťování sociálních práv Kritice podrobují a někdy i odmítají silnější sociální stát zejména klasičtí liberálové, neoliberálové a konzervativci, Nová pravice důraz na individualismus, odpovědnost, morálku, aktivitu, kreativitu, rodinné vazby a rodinnou solidaritu kritizují extenzivní výdaje státu na sociální politiku, zdůrazňují negativní jevy, na kterých se sociální stát podílí (rozklad morálky, odpovědnosti, mentalita závislosti a nároku, rozvodovost a rozpad rodiny)
Praxe a návrhy reformy sociálního státu Antony Giddens („třetí cesta“) – uznání významu trhu, přijetí kritiky nedostatků státní regulace, pracovní flexibilizace, vyvážení práv a povinností Pierre Rosanvallon – (znovu-) rozvinutí alternativních forem solidarity, podpora lokálních a svépomocných skupin, pokles objemu výdělečné práce a přesun aktivit do komunity a rodiny („familializace“) Esping-Anderson – opačné řešení, větší ekonomická aktivita žen („defamilializace“), pro záchranu SS je nezbytné „…aby ženy měly hodně dětí a zároveň aby pracovali již od jejich nejútlejšího věku“ (Keller, 2005:142–144) práci v rodině je třeba „komodifikovat“ Horst Afheldt – obnova kontroly státní moci nad ekonomikou, na úrovni sjednocené Evropy, cla na dovoz zboží a zvýšení daní firmám
Praxe a návrhy reformy sociálního státu (moje) Částečné přijetí oprávněné kritiky sociálního státu ze strany neoliberalismu a konzervatismu (důraz na svobodu jedince a jeho rodiny, odpovědnost, subsidiaritu, odmítání státního paternalismu) Redukce sociální politiky směrem k liberálnímu modelu, tedy univerzální a rovnostářské zabezpečení, sociální pomoc výhradně na základě testování majetkových poměrů Hledání uměřené solidarity, která zabezpečí důstojnost člověka, minimální důstojný blahobyt, avšak nebude podkopávat jeho morálku a iniciativu, nebude podporovat „konzumismus“ a atrofii rodinné a mezigenerační solidarity Důraz na hodnotové zakotvení politiky a lidských práv, včetně revize deformovaného pojetí lidských práv, rodinná a propopulační politika, podpora autonomních a svépomocných aktivit
Centesimus annus (1991) 48. . ... V posledních letech jsme byli svědky značného rozšíření těchto intervencí, což vedlo do určité míry k novému typu státu, k "sociálnímu státu". Tento vývoj probíhal v některých státech s cílem vhodně překonat četné nedostatky a uspokojit nejrůznější potřeby odstraněním forem bídy a vykořisťování, nedůstojných člověka. Vyskytlo se však nemálo různých výstřelků a případů zneužívání, které zvláště v poslední době vyvolaly ostrou kritiku sociálního státu, který byl označován za "zaopatřovací stát". Funkční poruchy a nedostatky v sociálním státě vycházejí z nesprávného pochopení úkolů státu. I v této oblasti musí platit princip subsidiarity. Nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho. Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů.
Caritas in veritate (2009) 57. ... „Subsidiarita je především pomoc lidské osobě skrze autonomii zprostředkujících skupin. Tato pomoc je nabízena tehdy, když jednotlivci nebo skupiny nejsou s to konat z vlastních sil, a vždy v sobě zahrnuje emancipační cíle, protože tím, že dbá na přebírání odpovědnosti, podporuje svobodu a spoluúčast... (...)...Tím, že uznává vzájemnost jako nejvnitřnější jádro lidské bytosti, je účinným lékem proti jakékoli formě paternalistického sociálního systému...“.
Caritas in veritate (2009) 51. Způsob, jak lidstvo zachází s životním prostředím, je ovlivněno tím, jak zachází samo se sebou, a naopak. To vybízí dnešní společnost k serióznímu přehodnocení svého životního stylu, jenž v mnoha částech světa inklinuje k hedonismu a konzumismu, bez ohledu na škody, jaké z toho plynou. Nebytná je skutečná změna myšlení, která povede k přijetí nových způsobů… 68. … Stejně tak se ukazuje ekonomický rozvoj jako klamný a škodlivý, když se svěří „divům“ finančního světa, a tak podporuje nepřirozený a konzumní růst. Tváří v tvář tomuto prométheovskému nároku musíme posílit lásku ke svobodě, která není svévolná, ale tím, že uzná dobro, které ji předchází, se stává skutečně lidskou.
Laudato si’ (2015) Vyzývá k přijetí alternativního nekonzumeristického stylu života, a to cestou „odvážné kulturní revoluce“ „kontrakultury“ a alternativního životního stylu, revize hodnot a postojů, volá po „zpomalení rytmu produkce a spotřeby.“ Požaduje změnu modelu globálního rozvoje a odpovědnou úvahu nad smyslem ekonomiky a jejích cílů. čl. 114, čl. 108, čl. 191, čl. 194
Laudato si’ (2015) 27. Dobře víme, že je nemožné udržet nynější stupeň spotřeby rozvinutých zemí a bohatých sektorů společnosti, kde zvyk plýtvat a zahazovat dosáhl nevídaných rozměrů. Byly již překonány maximální meze drancování planety, aniž by byl vyřešen problém chudoby. 56. Ekonomické mocnosti mezitím i nadále ospravedlňují nynější světový systém, kde převažují spekulace a snaha o finanční výnosy, a jsou nakloněny ignorovat každý kontext a dopad na lidskou důstojnost a životní prostředí. Ukazuje se tak, že devastace životního prostředí a lidský i etický úpadek spolu vnitřně souvisejí. 211. ...omezování použití plastových či papírových materiálů, omezení spotřeby vody, třídění odpadu, vaření pouze takového množství pokrmů, které se stačí spotřebovat, ochrana jiných živých tvorů, využívání veřejné dopravy nebo sdílení stejného vozidla s vícero cestujícími, sázení stromů, zhášení zbytečného osvětlení a tak dále. 114. To co se děje, nás staví před naléhavou potřebu přistoupit k odvážné kulturní revoluci. Věda a technika nejsou neutrální, ale mohou od začátku do konce určitého procesu zahrnovat různé úmysly a možnosti a mohou se utvářet různými způsoby. Nikdo se nechce vrátit do jeskyní, ale je nezbytné zařadit nižší rychlost a podívat se realitu jiným způsobem, osvojit si pozitivní a udržitelné podoby rozvoje a zároveň se vrátit k hodnotám a velkým cílům, které byly zničeny nespoutanou megalomanií.
Gaudium et spes (1965) V kapitole Hospodářsko-společenský život pastorální konstituce Gaudium et spes skutečně nalezneme takřka všechna klíčová témata, která jsou následně sociálním učením církve dynamicky rozvíjena. – personální princip, tedy požadavek orientace hospodářství na lidskou osobu, – kritika redukcionistického ekonomismu (čl. 63), tržního fundamentalismu i „plánovaného hospodářství“ (čl. 65) – opce pro chudé a kritika konzumerismu (čl. 63) – rozvoj v lokálním i mezinárodním měřítku (čl. 64–66) – důstojnost lidské práce včetně deklarace „práva na práci“ (čl. 67) – zdůraznění principu všeobecného určení statků včetně potvrzení „práva na krádež“ v případě (hmotné) krajní nouze (čl. 69). Jediné co chybí je ekologická dimenze...
Caritas in veritate (2009) 75. … Zatímco chudí celého světa stále klepou na brány blahobytu, bohatému světu hrozí, že toto klepání na svou bránu už neuslyší, protože jeho svědomí dnes není schopno rozeznat, co je lidské.
Human Development Index (2012) Je kombinací nejen ekonomických, ale i celé řady sociálních ukazatelů, jako je například očekávaná délka života, přístup ke vzdělání, rovné příležitosti z hlediska gender, porodní úmrtnost, přístup k nezávadné pitné vodě, zdravotní péči, a podobně. Stanoví žebříček 169 států OSN v pořadí podle kvality života. 1 Norway 0.955 81.3 12.6 17.5 48,688 4 0.977 2 Australia 0.938 82.0 12.0 c 19.6 d 34,340 15 0.978 3 United States 0.937 78.7 13.3 16.8 43,480 6 0.958 4 Netherlands 0.921 80.8 11.6 c 16.9 37,282 8 0.945 5 Germany 0.920 80.6 12.2 16.4 e 35,431 10 0.948 6 New Zealand 0.919 80.8 12.5 19.7 d 24,358 26 0.978 7 Ireland 0.916 80.7 11.6 18.3 d 28,671 19 0.960 7 Sweden 0.916 81.6 11.7 c 16.0 36,143 6 0.940 9 Switzerland 0.913 82.5 11.0 c 15.7 40,527 2 0.926 10 Japan 0.912 83.6 11.6 c 15.3 32,545 11 0.942 11 Canada 0.911 81.1 12.3 15.1 35,369 5 0.934 12 Korea, Republic of 0.909 80.7 11.6 17.2 28,231 15 0.949 13 Hong Kong, China (SAR) 0.906 83.0 10.0 15.5 45,598 13 Iceland 0.906 81.9 10.4 18.3 d 29,176 12 0.943 15 Denmark 0.901 79.0 11.4 c 16.8 33,518 4 0.924 16 Israel 0.900 81.9 11.9 15.7 26,224 13 0.942 17 Belgium 0.897 80.0 10.9 c 16.4 33,429 3 0.917 18 Austria 0.895 81.0 10.8 15.3 36,438 –5 0.908 18 Singapore 0.895 81.2 10.1 c 14.4 f 52,613 –15 0.880 20 France 0.893 81.7 10.6 c 16.1 30,277 4 0.919 21 Finland 0.892 80.1 10.3 16.9 32,510 2 0.912 21 Slovenia 0.892 79.5 11.7 16.9 23,999 12 0.936 23 Spain 0.885 81.6 10.4 c 16.4 25,947 8 0.919 24 Liechtenstein 0.883 79.8 10.3 g 11.9 84,880 h –22 0.832 25 Italy 0.881 82.0 10.1 c 16.2 26,158 5 0.911 26 Luxembourg 0.875 80.1 10.1 13.5 48,285 –20 0.858 26 United Kingdom 0.875 80.3 9.4 16.4 32,538 –5 0.886 28 Czech Republic 0.873 77.8 12.3 15.3 22,067 10 0.913 29 Greece 0.860 80.0 10.1 c 16.3 20,511 13 0.899 30 Brunei Darussalam 0.855 78.1 8.6 15.0 45,690 –23 31 Cyprus 0.848 79.8 9.8 14.9 23,825 4 0.869 32 Malta 0.847 79.8 9.9 15.1 21,184 9 0.876 33 Andorra 0.846 81.1 10.4 i 11.7 33,918 j –15 0.839 33 Estonia 0.846 75.0 12.0 15.8 17,402 13 0.892 35 Slovakia 0.840 75.6 11.6 14.7 19,696 9 0.872 36 Qatar 0.834 78.5 7.3 12.2 87,478 k –35 0.761 37 Hungary 0.831 74.6 11.7 15.3 16,088 13 0.874 38 Barbados 0.825 77.0 9.3 16.3 17,308 10 0.859 39 Poland 0.821 76.3 10.0 15.2 17,776 7 0.851 40 Chile 0.819 79.3 9.7 14.7 14,987 13 0.863
Human Development Index (2015) 24 Finland 0.883 80.8 17.1 10.3 e 38,695 0 25 Slovenia 0.880 80.4 16.8 11.9 27,852 12 26 Spain 0.876 82.6 17.3 9.6 32,045 7 27 Italy 0.873 83.1 16.0 10.1 d 33,030 4 28 Czech Republic 0.870 78.6 16.4 12.3 26, 29 Greece 0.865 80.9 17.6 10.3 24,524 14 30 Estonia 0.861 76.8 16.5 12.5 e 25,214 12 31 Brunei Darussalam 0.856 78.8 14.5 8.8 e 32 Cyprus 0.850 80.2 14.0 11.6 28,633 3 32 Qatar 0.850 78.2 13.8 l 9.1 123,124 g –31 34 Andorra 0.845 81.3 h 13.5 f 9.6 m 43,978 n 35 Slovakia 0.844 76.3 15.1 12.2 d 25,845 5 36 Poland 0.843 77.4 15.5 11.8 23,177 10 37 Lithuania 0.839 73.3 16.4 12.4 24,500 7 37 Malta 0.839 80.6 14.4 10.3 27,930 –1 39 Saudi Arabia 0.837 74.3 16.3 8.7 d 52,821 40 Argentina 0.836 76.3 17.9 9.8 d 22,050 k VERY HIGH HUMAN DEVELOPMENT HIGH HUMAN DEVELOPMENT (50) 50 Russian Federation MEDIUM HUMAN DEVELOPMENT (106) 130 India LOW HUMAN DEVELOPMENT(145) 185 Chad 1 Norway 0.944 81.6 17.5 12.6 b 64,992 5 2 Australia 0.935 82.4 20.2 c 13.0 42,261 17 3 Switzerland 0.930 83.0 15.8 12.8 56,431 6 4 Denmark 0.923 80.2 18.7 c 12.7 44,025 11 5 Netherlands 0.922 81.6 17.9 11.9 45,435 9 6 Germany 0.916 80.9 16.5 13.1 d 43,919 11 6 Ireland 0.916 80.9 18.6 c 12.2 e 39,568 16 8 United States 0.915 79.1 16.5 12.9 52,947 9 Canada 0.913 82.0 15.9 13.0 42,155 11 9 New Zealand 0.913 81.8 19.2 c 12.5 b 32,6 11 Singapore 0.912 83.0 15.4 f 10.6 e 76,628 12 Hong Kong, China (SAR) 0.910 84.0 15.6 13 Liechtenstein 0.908 80.0 h 15.0 11.8 i 79,8 14 Sweden 0.907 82.2 15.8 12.1 45,636 –1 14 United Kingdom 0.907 80.7 16.2 13.1 d 3 16 Iceland 0.899 82.6 19.0 c 10.6 e 35,182 12 17 Korea (Republic of) 0.898 81.9 16.9 11.9 e 18 Israel 0.894 82.4 16.0 12.5 30,676 16 19 Luxembourg 0.892 81.7 13.9 11.7 58,711 20 Japan 0.891 83.5 15.3 11.5 e 36,927 7 21 Belgium 0.890 80.8 16.3 11.3 d 41,187 0 22 France 0.888 82.2 16.0 11.1 38,056 4 23 Austria 0.885 81.4 15.7 10.8 d 43,869 –5
Social Progress Index (2015) http://www.socialprogressimperative.org/data/spi Žebříček kvality života Země Index společenského rozvoje 1. Norsko 88,36 2. Švédsko 88,06 3. Švýcarsko 87,97 4. Island 87,62 5. Nový Zéland 87,08 6. Kanada 86,89 7. Finsko 86,75 8. Dánsko 86,63 9. Nizozemsko 86,50 10. Austrálie 86,42 21. Francie 80,82 22. Česká republika 80,59 23. Estonsko 80,49 11. UK 14. Německo 16. USA 19. Slovinsko 23. Estonsko 25. Slovensko 27. Polsko 31. Itálie 40. Izrael 71. Rusko 92. Čína 101. Indie 125. Nigérie 131. Afghánistán 52 indikátorů ČR Osobní bezpečnost (6) Dětská úmrtnost (9) Výživa a základní zdravotní péče (15) Udržitelnost ekosystému (15) Přístup k vyššímu vzdělání (30) Délka života (31) Osobní práva (32) Tolerance a inkluze (38) Obezita (120)
Social Progress Index (2016) http://www.socialprogressimperative.org/countries/cze/ 52 indikátorů ČR Osobní bezpečnost (1 !!!) Dětská úmrtnost (9) Výživa a základní zdravotní péče (15) Environmental Quality (27) Přístup k vyššímu vzdělání (24) Délka života (42) Osobní práva (34) Tolerance a inkluze (41) Tolerance imigrantů (129) Obezita (76) Nej: Depth of food deficit, Undernourishment, Access to piped water, Access to electricity, Adult literacy rate, Mobile telephone subscriptions, Biodiversity and habitat, Freedom of religion 75. Rusko 84. Čína 98. Indie 125. Nigérie 132. Afghánistán 133. Středoafrická rep.
„Jak jsem se již zmínil dříve, bylo tu takzvané křesťanství... Etika a filosofie nedostatečné spotřeby...“ [Aldous Huxley Brave New World 1932]
Globalizace, kapitalismus, rozvoj
Kapitalistická revoluce (Petr L. Berger) Kapitalismus „…uvolnil největší produktivní sílu v dějinách lidstva. Dosud žádný jiný sociálně ekonomický systém nebyl schopen vytvořit srovnatelnou produktivní sílu “. „Příliš kapitalismu neznamená příliš mnoho kapitalistů, ale příliš málo “. [ G. K. Chesterton ]
Vývoj kapitalismu (Kohout) Kapitalismus 1.0 Od 19. století do 1945, neregulovaný, nízké daně, dle Smitha a Ricarda, absence sociální politiky, nestabilita, tendence k vytváření impérií Kapitalismus 2.0 1945-1966 Svobodný trh a silná vláda, „neoliberalismus, ordoliberalismus, sociálně-tržní hospodářství, německý model“ Kapitalismus 3.0 1968-1992 Expanze sociálního státu, růst výdajů, zadlužování a byrokracie, trh na ústupu, vysoké daně, studentská revolta Kapitalismus 3.1 1993-? Snaha řešit vzniklé problémy (stagnace, nezaměstnanost) evropskou integrací a společnou měnou, extrémně vysoká úroveň regulace, protekcionismus aktérů, ústí v krizi 2009 Kapitalismus 4.0? Liberalizace obchodu, snížení daní a výdajů státu, oslabení sociálních výdajů na úroveň do 30% HDP, Euro pouze pro ekonomicky rovnocenné země Pavel Kohout, Jak přežít konec kapitalismu (In Václav Cílek ed. Tři svíce za budoucnost. Návody a nápady jak přežít konec světa, 2012)
Centesimus annus (1991) 42. Vraťme se však k výchozí otázce: lze například říci, že po ztroskotání komunismu je kapitalismus vítězným společenským systémem a že je cílem úsilí zemí, které se snaží nově vybudovat své hospodářství a svou společnost? Je snad modelem, který má být nabídkou zemím třetího světa, hledajícím cestu skutečného hospodářského a společenského pokroku? Odpověď je přirozeně složitá. Označuje-li se za "kapitalismus" hospodářský systém, který uznává základní a kladnou úlohu podniku, trhu, soukromého vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za výrobní prostředky a úlohu svobodných tvůrčích sil člověka v oblasti hospodářství, bude odpověď jistě kladná. Možná by bylo vhodnější hovořit o "podnikatelském hospodářství" nebo "tržním hospodářství" nebo prostě o "svobodném hospodářství". Chápe-li se však pod pojmem "kapitalismus" systém, v němž není hospodářská svoboda vázána pevným právním řádem, který ji dává do služeb plné lidské svobody a který ji považuje za zvláštní dimenzi této svobody s jejím etickým a náboženským těžištěm, pak je odpověď rozhodně záporná.
Centesimus annus (1991) 13. Ponoříme-li se nyní hlouběji do započatých úvah a zahrneme-li do nich i to, co bylo řečeno v našich encyklikách Laborem exercens a Sollicitudo rei socialis, musíme dodat, že základní omyl socialismu je antropologické povahy. Socialismus považuje jednotlivce jen za nástroj a molekulu společenského organismu, takže jeho blaho je plně podřízeno fungování hospodářsko-společenského mechanismu; zároveň panuje názor, že právě tohoto blaha lze dosáhnout nezávisle na svobodném rozhodování jednotlivce a zcela bez jeho osobní a přímé odpovědnosti za dobro a zlo. Člověk je tak redukován na komplex společenských vztahů, ztrácí se pojem osoby jako samostatného subjektu morálního rozhodování, který právě tím vytváří společenský řád. Tento pomýlený pohled na osobu má za následek popírání práva na prostor pro uplatňování svobody a rovněž odmítání soukromého vlastnictví. Člověk, který nemá vůbec nic, co by mohl nazývat "svým vlastním", ani žádnou možnost zajistit si obživu vlastním přičiněním, se stává plně závislým na společenských mechanismech a na těch, kdo je kontrolují. Je pro něj mimořádně těžké uvědomovat si svou lidskou důstojnost. Tak se však zatarasuje cesta k formování pravého lidského společenství.
Evangelii Gaudium, 2013 (papež František) 204. Nemůžeme už důvěřovat ve slepé síly a v neviditelnou ruku trhu. Růst spravedlnosti vyžaduje něco víc než ekonomický růst, třebaže jej předpokládá, vyžaduje rozhodnutí, programy, mechanismy a specifické procesy zaměřené na lepší distribuci příjmů, na vytváření pracovních příležitostí, integrální podporu chudých, která bude přesahovat pouhé sociální zabezpečení. Jsem dalek návrhů nějakého nezodpovědného populismu, ale ekonomie se už nemůže utíkat k opatřením, která podávají nový jed, jako když se chce zvýšit rentabilita omezováním trhu práce, což vede k dalšímu vyřazování lidí. 206. Ekonomie, jak to naznačuje samo slovo, by měla být uměním dosáhnout náležitou správu společného domu, kterým je celý svět. (…) Stává se vskutku stále obtížnějším nalézt na lokální úrovni řešení globálních protikladů, které působí hromadění problémů v místní politice. Pokud opravdu chceme dosáhnout zdravé světové ekonomiky, je zapotřebí v této dějinné fázi účinnější interakce, která při zachování svrchovanosti národů zjedná ekonomický blahobyt všech zemí a nikoli jenom některých.
Globální sociálně-ekonomický systém útočí na Ježíšův plán Promluva papeže na setkání se stoupenci alternativní ekonomiky, Bolívie (2015) http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22110 Říká, že současný ekonomický systém není jen nahodilou a kosmetickou strukturální deformací, ale že tento systém přímo „runs counter to the plan of Jesus, against the Good News that Jesus brought.“ „Chceme změnu, která obohatí spojené úsilí vlád, lidových hnutí a jiných sociálních sil, což také víme. Není však tak jednoduché definovat obsah této změny a dalo by se říci sociální program, který bude odrážet tento projekt bratrství a spravedlnosti, které očekáváme. V tomto smyslu nečekejte od tohoto papeže nějaký recept. Ani papež, ani církev nemají monopol na interpretaci sociální reality, ani návrh řešení soudobých problémů. Odvážím se říci, že neexistuje recept. Dějiny vytvářejí generace, následující po sobě v rámci putujících národů, které hledají svoji cestu a ctí hodnoty, které Bůh vkládá do srdce.“ „[B]udoucnost lidstva není jenom v rukou velkých leaderů, velkých mocností a elit. Je především v rukou národů; v jejich schopnosti se organizovat a také v jejich rukou, které pokorně a přesvědčivě zavlažují tento proces změny.“
Jaká je globalizace? „nebojuji proti kapitalismu, ale proti globalizaci” V. Bělohradský „globalizace nejmocnější silou způsobující sociální dobro ve světě. Globalizace tedy není problémem, ale řešením“ Jagdish N. Bhagwati
Kritika globalizace Nejde o přirozený a spontánní vývoj, ale o neoliberální projekt Jde o globalizaci kapitalismu Jde o vytvoření světovlády (Global Governance) Většinou levicové ideologické směry, směřují kritiku proti globalizaci kapitalismu, mezinárodním vládním institucím a korporacím (anarchismus, komunismus) Ze strany některých pravicových ideologií taktéž kritika (konzervatismus, oslabení státu, západní hodnoty, demokracie)
Caritas in veritate (2009) Caritas in veritate Encyklika o integrálním rozvoji člověka v lásce a v pravdě (2009) Úvod První kapitola Poselství encykliky Populorum progressio Druhá kapitola Lidský rozvoj v naší době Třetí kapitola Bratrství, ekonomický rozvoj a občanská společnost Čtvrtá kapitola Rozvoj národů, práva a povinnosti, životní prostředí Pátá kapitola Spolupráce lidské rodiny Šestá kapitola Rozvoj národů a technika Závěr
Caritas in veritate (2009) 42. … …globalizace není a priori ani dobrá, ani špatná. Budě tím, co z ní lidé učiní. … Dobře chápané a řízené procesy globalizace skýtají příležitost k dosud nevídanému přerozdělení obrovského bohatství na celosvětové úrovni, když budou řízeny špatně, mohou naopak vést k růstu chudoby a nerovností a vyvolat i celosvětovou krizi.
X paternalismu, konstruktivismu Caritas in veritate (2009) 17. … Integrální lidský rozvoj předpokládá odpovědnou svobodu jednotlivce i národů… … Jen tehdy, je-li rozvoj svobodný, může být integrálně lidský. X paternalismu, konstruktivismu
X ekonomickému determinismu, teorii závislosti Caritas in veritate (2009) 19. … …příčiny zaostalosti nejsou v první řadě materiální povahy. 22. … V některých chudých zemích zároveň přetrvávají kulturní modely a společenské normy jednání, zpomalující proces rozvoje. … Mezinárodní pomoc často nedojde svého cíle kvůli neodpovědnosti, zahnízděné jak v řetězci dárců, tak mezi příjemci. X ekonomickému determinismu, teorii závislosti
Caritas in veritate (2009) 21. … …rozvoj byl a nadále zůstává pozitivním činitelem, který miliardy lidí zbavil bídy a který v poslední době dal mnoha zemím příležitost stát se účinnými aktéry mezinárodní politiky. X stálé představě, že je to tak špatné X rozdělení světa na první a třetí
Caritas in veritate (2009) 58. … Za připomenutí stojí také fakt, že hlavní pomocí pro rozvojové země v ekonomické oblasti je umožnit a usnadnit postupné pronikání jejich výrobků na mezinárodní trhy - to podpoří jejich plnou účast na mezinárodním ekonomickém životě. 33. … …jde například o vysoké celní sazby, ukládané ekonomicky rozvinutými zeměmi, které stále brání přísunu výrobků pocházejících z chudých zemí na trh v bohatých zemích. X tradičním formám rozvojové pomoci pro liberalizaci protekcionistických trhů!!!
Caritas in veritate (2009) 67. … „Řídit světovou ekonomiku, obnovit ekonomiky zasažené krizí, a tak zabránit zhoršení současné krize, které by vedlo k ještě větším nerovnostem; vhodným způsobem zabezpečit celkové odzbrojení, dostatek jídla a mír; zajistit ochranu životního prostředí a regulovat migrační pohyby – to všechno si naléhavě žádá existenci opravdové světové politické autority, která byla navržena už mým předchůdcem, blahoslaveným Janem XXIII. Tato autorita by se musela řídit právem, důsledně se držet zásad subsidiarity a solidarity, být zaměřena na uskutečňování obecného dobra a zasazovat se o uskutečňování opravdového integrálního rozvoje, inspirovaného hodnotami lásky v pravdě. Tato autorita by také musela být uznávána všemi a mít v rukou účinnou moc, aby každému zaručila bezpečnost, dodržování spravedlnosti a respektování práv. Pochopitelně, že musí mít pravomoci, aby si u jednotlivých stran zjednala respekt k vlastním rozhodnutím…“
(tisková konference na cestě z Filipín) papež František (tisková konference na cestě z Filipín) „Národy totiž nesmí ztratit svou svobodu. Národ má svou kulturu a historii, když ale koloniální impéria diktují své podmínky, usilují o ztrátu národní identity a nastolují stejnost. Taková globalizace se podobá kouli, kde všechny povrchové body leží ve stejné vzdálenosti od středu. Rád užívám jiný model pro označení pravé globalizace. Je důležité globalizovat, ovšem jako v mnohostěnu, kde každý národ a každá část uchovává vlastní identitu, aniž by podlehla ideologické kolonizaci. Takto vnímám ideologické kolonizace“
Laudato si’ (2015) 175. „Zatímco jednadvacáté století udržuje governanci charakteristickou pro minulé doby, je svědkem ztráty moci národních států zejména proto, že ekonomicko-finanční dimenze nadnárodní povahy směřuje k ovládnutí politiky. V tomto kontextu se stává nezbytným rozvoj mocnějších a účinnějších mezinárodních institucí, které budou mít díky dohodám mezi národními vládami nestranně přidělenou autoritu a moc přistupovat k sankcím“. ekologické „globální regulační rámce“ (173) dohoda o „režimech governance celé škály zmíněných globálních dober“ (174)
Global Governance větší ovladatelnost globální ekonomiky a globálních politických procesů, zvýšení demokratické participace v rozhodovacích procesech na mezinárodní a globální úrovni zvýšená „manažerská“ efektivita mezinárodních institucí Má jít o instituci, mocenské centrum, nebo mezinárodní režim? (vláda principů, lidská práva…) nezbytnost čelit globalizaci (chaos, nestabilita) globální demokracie globální sociální spravedlnost reformovaná OSN X zneužitelnost, paternalismus, utopie zachování autonomie států moc neformálních a tajných vlivových uskupení? Světovláda, New World Order – příchod Antikrista?
Rizika Global Governance člen Pontifical Academy of Social Sciences Michel Schooyans ve své knize The Gospel: Confronting World Disorder (1997) říká, že mnohé stávající struktury směřující ke globální vládě a globálnímu managementu rozvoje, zdraví a lidských práv, jsou ve své podstatě totožné s šiřiteli tzv. kultury smrti. Ratzinger v předmluvě: „Na jedné straně zde byly marxistické systémy, které slibovaly dosažení vytouženého lidského království politicko-ideologickou cestou. Na straně druhé se objevují snahy o budování budoucnosti za pomoci více či méně liberálních tradici. Pod názvem Nový světový Řád (New World Order) tyto snahy získávají stále zřetelnější obrysy…“ „A tak jsme na sklonku nového obrazu nového světa přišli k bodu, v němž nejen křesťan, ale zejména on, má za povinnost protestovat“. Vladimír Palko ve své knize Levy prichádzajů. Prečo Európa a Amerika smerujů k novej tyranii (2012) vnímá současný politický a společenský vývoj jako uskutečňování globální antropologické revoluce, která nechápe člověka v intencích křesťanských hodnot.
Ratzinger – Evropa v krizi kultur (2005) „Je pravda, že nyní existuje nový moralismus, jehož klíčovými hesly jsou spravedlnost, mír a zachování stvoření, hesla, která evokují podstatné morální hodnoty, jež skutečně potřebujeme. Avšak tento moralismus zůstává vágní a tím téměř nevyhnutelně sklouzává do oblasti stranické politiky. Je především výrazem nároků vůči ostatním a velmi málo výrazem osobních povinností v každodenním životě“. „Tento moralismus však měl chybné zaměření, protože postrádal jasnou racionálnost, protože vposledku stavěl politickou utopii nad důstojnost jednotlivého člověka a nakonec mohl dokonce ve jménu velkých cílů vést k pohrdání člověkem“.
Integrální rozvoj „Rozvoj [progressio], o kterém mluvíme, se neomezuje na pouhý hospodářský růst. Aby byl opravdový [vera], musí být všestranný [integra], tj. musí vést k rozvoji celého člověka a celého lidstva.“ (PP 5) Integrální ekologie „Vzhledem k rozsahu změn už není možné najít specifickou a nezávislou odpověď na každý jednotlivý problém. Zásadní je hledat integrální řešení, která zahrnou interakce přírodních systémů mezi sebou a se sociálními systémy. Neexistují dvě oddělené krize, tedy krize životního prostředí a krize sociální, nýbrž jedna a komplexní sociálně-environmentální krize. Směry řešení vyžadují integrální koncepci potírání chudoby, navrácení důstojnosti vyloučeným lidem a zároveň péči o přírodu.“ (LS 139)
Benedikt XVI. Spe salvi (2007) o lidské naději „pokrok je nejednoznačný, obojaký. Nepochybně skýtá nové možnosti k dobrému, nicméně otevírá též nesmírné možnosti zlu, které předtím nebyly. Všichni jsme svědky toho, jak se může pokrok ve špatných rukách proměnit v krutý a úděsný úspěch zla a jak se tak také stalo. Pokud technickému pokroku neodpovídá zároveň pokrok v procesu etické formace, v ‘růstu vnitřního člověka‘ (srov. Ef 3,16; 2 Kor 4,16), nejedná se pako pokrok, ale o rostoucí ohrožení člověka a světa.“ Jacques Maritain ve svém díle O filosofii dějin (orig. 1957) POKROK JAK V DOBRU, TAK ZLU? Dokonce hovoří o zákonu „dvojího protikladného postupu“, či s odkazem na Tomáše Akvinského dokonce na historický růst tíže hříchu. Navzdory tomuto určitému „nepokroku“ v lidském mravním chování považuje Maritain překvapivě za jeden z nejdůležitějších zákonů dějin naopak trvalý pokrok v mravním (s)vědomí. Má za to, že poznání přirozeného zákona a přirozených mravních zákonů je sice historicky velice pozvolným a obtížným procesem, ale je jedním „z nejméně sporných příkladů pokroku lidstva“, který ovšem nemusí vůbec korelovat se zlepšováním lidské praxe jako takové.