Dějiny evropského myšlení 7. raně novověká filosofie: renesance a Descartes

Opakování – Středověká filosofie Co znamenají a nač ukazují pojmy patristika a scholastika?

Opakování – Středověká filosofie Jak hledí středověk na myšlení antiky? V čem na antiku navazuje a v čem se naopak liší?

Opakování – Středověká filosofie V čem je hlavní přínos Boethia?

Opakování – Středověká filosofie Kde hledá sv. Augustin pravdu, pramen pravého poznání?

Opakování – Středověká filosofie Jak souvisí u Augustina paměť s učením jaký význam má v učení jazyk, řeč a jak ji Augustin charakterizuje?

Opakování – Středověká filosofie Jaký význam měla arabská filosofie pro středověký křesťanský svět a jak a kde se to ukazuje u P. Abélarda?

Opakování – Středověká filosofie v čem tkví scholastická metoda filosofování, jak (a ve kterém spise) ji poprvé koncipoval Abélard a jak (a ve kterém spise) ji nacházíme u Tomáše Akvinského?

Vrchol scholastiky omezování vlivu Platóna a inspirace Aristotelem: sv. Albert Veliký: komentátor Aristotela a zároveň novoplatonik, čerpá z arabských spisů (v originále); Summa de creaturis (cca. 1246) – řecko-arabský aristotelismus, Ethica (1262-3): blaženost vidí ve filosofii, ta je vrcholem a cílem lidského života, přednost má kontemplativní teoretický život po roce 1200 zůstává z Platóna znám stále jen Timaios (zlomek), Menón a Faidón v latinských překladech; další dialogy budou překládány a čteny až v 15. století Aristotelovy myšlenky jsou poznávány ve 12. století nejprve od Avicenny (Ibn Sinná), který jej chápe v kontextu Platóna, později prostřednictvím Averroa (Ibn Rušd), který je zbavuje souvislosti s Platónem (z něj čerpá i TA)

Tomáš Akvinský scholastická metoda, snaha o univerzální poznání: Suma theologiae (1267-1273), Suma contra gentiles (1258-1260) Tomášova ontologie – navazuje na Aristotela a zpřesňuje jej (problémy jsoucna a bytí o zákonech a spravedlnosti přesvědčovat je třeba jazykem přesvědčovaného 1277 odsouzení 219 vět TA

Komentář k vybrané otázce z Teologické sumy vztahující se k tématům spravedlnosti a práva ot. 57/1 o právu a jeho vztahu ke spravedlnosti: právo je předmětem spravedlnosti, která směřuje k nějaké rovnosti (dávat , co každému náleží), zákon je výraz práva ot. 57/2: dělení práva na přirozené a stanovené (pozitivní): vždy se jedná o to dávat každému, co mu patří (rovnost), ale to může být buď ze samé přirozené podstaty, nebo podle úmluvy, která však nemůže být proti přirozenosti, protože by nebyla spravedlivá ot 57/3 o mezinárodním právu a jeho vztahu k právu přirozenému: právo přirozené podle přirozeného rozumu je právem mezinárodním ot. 57/4 o právu vrchnostenském (k otroku a otcovském (k synu): rozebírají se různé vztahy, v nichž nemůže být rovnost a tedy spravedlnost a ty , kde být může (muž-žena) a rovněž různé druhy práva uvnitř obce

Renesanční filosofie v centru zkoumání – člověk, jednotlivec v souvislosti s některými koncily a s pádem Byzance (1453) přicházejí učenci z Východu a apelují na lepší poznání antiky, na promyšlení myšlenek z řeckých originálů – nový vliv platonismu – úplný překlad Platóna do latiny: Marsilio Ficino (1433-1499) inspirace (i metodologická) z přírodních věd – znovu promýšlí význam empirických pozorování několik jmen: Mikuláš Kusánský (1401-1464): vše je v pohybu – coincidentia oppositorum, docta ignorantia, smír mezi náboženstvími, Mikuláš Koperník (1473-1543): obrat k heliocentrismu, Erasmus Rotterdamský (1466-1536): chvála bláznivosti, o výchově vladaře, filologie, Michel de Montaigne (1533-1592): esej, tzn. pokus jako forma zkoumání, kritika poznání

Renesanční filosofie politiky NiccolóMacchiavelli (1469-1524): Il Principe (Vladař (1513): člověk tíhne ke zlu, důležité je udržet se u moci bez ohledu na etické principy, ctnost /zdatnost/virtú je podle něj schopnost vládnout, tj. státnické umění

Obrat k sobě, skepse, psaní jako experiment: Michel de Montaigne (1533-1592) navazuje na antické skeptiky, čímž ovlivní Descartesa i Blaise Pascala, ale inspiruje se i stoiky jeho nejzajímavějším dílem jsou Essais – psány francouzsky, jsou velmi osobní výpovědí; slovo esej vlastně znamená pokus, experiment; nemají přinášet ověřené vědecké, metafyzické poznatky, systémy ve stylu scholastických sum, ale spíše provokativní myšlenky, které lze chápat jako neukončené myšlenkové experimenty otevřené kritice vymezuje se proti obecně přijímaným názorům, které ještě nemusí být pravdou – vycházet se při poznávání nemá ze stereotypů, ale z původního nevědění, které je vždy individuální

Raně novověká filosofie práva a spravedlnosti Hugo Grotius (1583-1645): De iure belli et pacis libri tres: definice přirozeného práva a principy veřejného práva mezinárodního: přirozené právo autonomní právo dané jako příkaz rozumu, oddělené od teologie, pozitivního práva, morálky a politiky; je neměnné, všeobecné a dané přirozenotí člověka; dělí se na přísné přir. právo (ius naturale strictum a přir. právo dané slušností a prospěšností ius naturale laxius); stát ovšem předpokládá smlouvu individuí, stejně jako vlastnické právo; i mezinárodní právo se dělí na přirozené a na založené mezinár. smlouvami Francisco Suárez (1548-1617): španělský jezuita, scholastik, který zejm. rozvinul teorii pozitivního a mezinárodního práva: zákony stanoveny Bohem nebo člověkem, v mezinárodním právu smlouvami a zvyklostmi, sepsal také učebnici /přehled scholastiky, která byla používána až do 19. století, rozpracoval také teorii poznání upozorňující na propast mezi duchem a hmotou: duch není s to ve smyslově vnímané hmotě postihnout její duchovní esenci (poznání idejí)

Descartes nar. 31.10. 1596 v La Haye ve Francii; vzdělání v jezuitské koleji (scholastika a přírodní vědy), poté studuje právo, účastní se bojů ve Třicetileté válce, v zimním ležení v roce 1619 dosáhne „osvícení“, které jej zbaví všech pochybností, po válce hodně cestuje, pracuje na spise Pravidla po vedení rozumu, který nedokončí a po Galileově odsouzení (1633) také raději nezveřejní dokončený spis Pojednání o světě 1637 vydává anonymně Discours de la méthode), k němuž bývá přidáván mj. i spis o analytické geometrii, jejímž je zakladatelem 1641 vydává spis Meditationes de prima philosophiae 1649 vydává Les passions de l´ ame, poté ke konci tohoto roku učí ve Stockholmu královnu Kristinu brzy ráno filosofii, na počátku roku 1650 onemocní zápalem plic a 11. 2. 1650 zemře

Descartesova teorie poznání je založena na skepsi: co vše je nutno vyloučit z našeho poznání, neboť o tom můžeme pochybovat? dospívá nakonec k jistotě: za vším pochybování, které pramení z myšlení je evidentní jeden subjekt – ten, kdo pochybuje, kdo myslí. Tento subjekt je nezpochybnitelný, resp. je možno jej zpochybnit pouze, pokud by nás mohla klamat nějaká vyšší bytost, bůh, jenž je ovšem z definice dobrý a milující pravdu, a tudíž nás klamat nebude rozum tedy zaručuje pravé poznání, je-li správně užíván: 4 pravidla: evidence, analýzy, systematické syntézy a úplnosti; základem jsou jasné a zřetelné poznatky, které jsou pravdou, z těchto jednoduchých poznatků je možno skládat komplexnější

Descartesovy úvahy o emocích (vášních), jejich srovnání s antickou filosofií a vztah člověka k jeho tělu a k vášním podnětem k sepsání – korespondence s princeznou Alžbětou Falckou tělo nazíráno jako mechanismus, jako automat je to mé vlastní tělo? Kritika ze strany moderním myšlenkových proudů, zejm. fenomenologie „Mým záměrem nebylo vysvětlit vášně jako řečník, ba ani jako moralista, ale pouze jako přírodovědec“ Jde mu o fyziologické změny při pociťování vášní klasifikace vášní: vášně nazírány z hlediska svého vztahu k předmětům: dobré, zlé, minulé, budoucí, přítomné, skutečné, pravděpodobné (inspirace stoiky?) psychofyziologická jednota vášní: res cogitans a res extensa jako jednota, resp. jejich spojení přes možnost odlišení obou složek

Raně novověká kritika empirického poznání: Francis Bacon (1561-1626) Novum Organum (1620) – revize Aristotelova spisu o logice a metodologii: vzor v novověké přírodovědě: induktivní empirické poznání místo Descartesova deduktivního racionálního nauka o idolech: co nám znemožňuje poznání: 1. Idol lidského rodu (idola tribus): pramení z lidské přirozenosti) 2. Idol jeskyně (idola specus): individuální předsudky psychologické povahy 3. Idol tržiště (idola fori): nepřesnost jazyka 4. Idol divadla (idola theatri): filosofický, teologický obraz světa filosofie státu: Nová Atlantis: ideální stát