Konflikty ve třídě – žák versus učitel

Problémový žák Z výpovědí učitelů se ukazují nejproblematičtější tyto typy žáků: Žáci, kteří vyrušují v hodině – nepočetnější skupina Žáci, kteří nejsou ochotni pracovat v hodině – pasivní, ignorují příkazy, lhostejní, „znuděně pasivní“

Žák, který vyrušuje při hodině Neklidný žák: Žák je neposedný, neklidný, nedokáže se soustředit – „Kryštof pět minut v klidu neposedí!“ Konfliktní žák – „Sabina mi odmítá ukázat svůj sešit, když ho chci zkontrolovat.“ "Jeden romský žák mě nařkne z rasismu pokaždé, když se vyjádřím k tomu, jak pracuje.“ Provokující žák – „Neustále se baví a dělá ze sebe šaška, aby pobavil své kamarády.“ „Nechali se schválně ostříhat dohola, dělají ze sebe ‚holé lebky.“ Agresivní žák: Agresivita a násilné sklony se u žáka projevují většinou jako reakce na poznámku nebo příkaz, které u žáka vyvolají odmítavou reakci – „Řekla jsem mu, aby si přesedl, a on mi na to odpověděl: Na to se ti vyseru, nechce se mi.“ „Požádala jsem ho, aby odešel, a on práskl dveřmi.“ „Dostal záchvat vzteku a kopal do koše a do zdi.“ „Rozzlobila jsem se na něj a on na mě udělal výsměšné gesto.“ „Vzal jsem mu psaníčko z tašky a on mi hrozil, že mě zabije...

Žák, který odmítá pracovat Tato situace může mít mnoho různých podob. Žák může odmítat, je-li vyvolán, jít k tabuli, vypracovat cvičení nebo předložit svou práci ke kontrole, může odmítat spolupracovat, odpovědět na otázku, nosit si pomůcky nebo může být celkově při vyučování pasivní. „Filip během vyučování nejeví jakýkoli zájem o dění ve třídě, nepíše si žádné poznámky, do práce se nezapojuje a celou hodinu si kreslí. Mnohokrát mi řekl: Nemá cenu, abych pracoval, stejně v hodině ničemu nerozumím.“ „Žáka opakovaně vyvolává k tabuli, avšak řekne NE a prostě ho tam nedostanu.“

Problémová třída Hluk ve třídě Žáci se při hodině mezi sebou baví, nahlas vykřikují, dělají rámus, jsou neklidní nebo neposlouchají, co učitel říká. Objevují se například tyto konkrétní problémy: „Téměř neustálý hluk ve třídě“, „šum ve třídě, jakmile se k žákům učitel otočí zády“ apod.  Žáci se mezi sebou baví většinou v zadních lavicích na počátku vyučovací hodiny – „Někdy musím počkat i deset minut, než jsou schopni začít pracovat.“ – a nejčastěji ke konci vyučování – „Žáci už mají potřebu se odreagovat, jsou velmi neklidní a dávají najevo očividný nezájem.“ Nadměrný hluk se ve třídě objevuje i tehdy, když chce učitel žáky zapojit do diskusí a dialogicky vedené hodiny.  Někdy se může jednat o skupinu žáků, která vyrušuje zbytek třídy. Může jít o žáky, kteří „udělali svou práci dříve než ostatní nebo kteří se nudí“, „žáci, kteří nedávají pozor při zadání úkolu a za chvíli se ptají, co mají dělat“, „žáci kteří ve třídě mluví nahlas, dohadují se mezi sebou a smějí se, aniž by učitel věděl proč“. 

Problémová třída Neochota k práci a pasivita Neochotu k práci může jevit celá třída nebo se může jednat o menší skupinku žáků. Žáci odmítají vypracovat zadaný úkol, nenosí si pomůcky, dávají najevo „očividný a absolutní nezájem“, tvrdí, že „to, co mají dělat, jim stejně nebude k ničemu“, „je to úplný nesmysl“ nebo „nehnou ani malíčkem“. Pasivita žáků se projevuje „neochotou spolupracovat“, žáci mohou být neteční a bez jakékoli iniciativy, apatičtí, lhostejní k tomu, co se děje ve třídě, bez motivace nebo jsou znuděně pasivní. 

Řešení konfliktních situací

Referenční rámec a logika chování Pokud dojde k potyčce mezi dvěma žáky, učitel, který si je chce vyslechnout, se setká se dvěma různými „verzemi“ tohoto střetu. To, co žáci vypráví, není objektivním popisem událostí, ale subjektivním vnímáním toho, co se přihodilo. Každý z nás se řídí něčím, čemu říkáme referenční rámec, který se skládá z našich názorů, představ o světě, je podmíněn naší osobní historií, zkušenostmi a sociálním prostředím, ve kterém žijeme, tím v co věříme apod. Tyto prvky navozují tzv. logiku chování (postoje, zvyky, reakce, priority...).  Proto například o žákovi, který nerespektuje ostatní a o němž víme, že vyrůstá v rodině, která mu neposkytuje žádné hranice, říkáme: „To je logické, že se takto chová. Při výchově, která se mu dostává...!“ Podobně bude mít učitel, který vyrostl v prostředí, kde byla zavedena velmi přísná pravidla, tendenci odmítat žáky, kteří vyrůstají v liberálnějším prostředí.  Když se učitel dostane se žákem do konfliktu, například proto, že žák nevypracoval domácí úkol, pokouší se žáka přesvědčovat: „Musíš dělat domácí úkoly, je to důležité, pokud chceš uspět!“ Učitel má „své důvody“ k tomu, aby po žákovi vyžadoval to, co považuje za nutné. Nemá žák také důvody pro to, jak se chová? Postoj, který zaujímá, je v souladu s výchovou, které se mu dostává, s jeho referenčním rámcem – jestliže v jeho rodině není zvykem si číst, dále pokud po něm nikdo nevyžaduje, aby plnil povinnosti, dále pokud je doma neustále zapnutá televize, bude pro žáka velmi obtížné přijmout, že musí plnit zadané úkoly.  Jestliže učitel chce, aby si žák osvojil jeho „logiku“, a chce ho podnítit ke změně chování, musí nejprve proniknout do jeho logiky chování. To oběma umožní, aby dokázali vnímat své názory. Platí totiž, že když nám nikdo nechce naslouchat a rozumět nám, uzavíráme se do svého referenčního rámce.

Příčina konfliktů Na počátku vzniku konfliktu mezi dvěma jedinci bývá často vnitřní konflikt jednotlivce.  Vezměme si jako příklad třídu, která učiteli poskytuje o jeho osobě odlišný obrázek, než jaký si vytvořil on sám. Třída považuje učitele za autoritářského a příliš přísného, zatímco on sám sebe vnímá jako chápajícího, má pocit, že je na žáky příliš „měkký“ a že mu třída takzvaně přerůstá přes hlavu. Rozdílnost představ, které mají o učiteli žáci a kterou má učitel sám o sobě, vyvolá konflikt. Učitel je v první řadě konfrontován s vnitřním konfliktem, který u něj může vyvolat silnou frustraci. Jestliže se učitel nerozhodne konfrontovat svůj pohled s pohledem žáků, zůstane jeho vnitřní konflikt uvnitř a tento stav může trvat značně dlouhou dobu.  Může nastat ovšem i druhá varianta, kdy učitel reaguje na rozdílnost představ agresivitou, a konflikt se projeví navenek.  Taková konfliktní situace může být pro učitele také příležitostí, aby o sobě přemýšlel, kladl si otázky, zvláště pokud připomínky žáků odpovídají také některé z jeho vnitřních pochybností. V takovém případě může být vnitřní konflikt motorem změny, a pokud se učiteli podaří překonat vnitřní napětí, umožní mu to, aby pracoval na svých postojích a zvycích. Poznání a rozeznání dvou rozdílných typů konfliktů, tedy konfliktů vnitřních a vnějších, je užitečné také proto, že mnozí „problémoví“ žáci se cíleně snaží rozbořit idealizovanou představu, kterou si o sobě učitel vytvořil. 

Typy konfliktů Konflikt hodnot Partnerství – vs. dominance a submise Tato kategorie konfliktu se týká rozdílných hodnot, názorů, různých způsobů výuky apod. Podstatou sporu se stávají hodnoty, jako je například slušnost, čestné jednání atd. Čím je referenční rámec chování žáka vzdálenější tomu, jaké představy má učitel, tím bude učitel žákovo chování méně tolerovat a bude mít tendenci snižovat to, co žák dělá nebo říká. Přesto pokud dojde ke konfliktu hodnot, žákovo chování v pravém slova smyslu učiteli neškodí a nebrání mu uspokojovat jeho osobní potřeby. Konflikt potřeb Mobil vs. být potichu a dávat pozor V tomto případě už chování obou stran brání tomu, aby jeden nebo druhý mohl uspokojovat své vlastní potřeby. Jestliže chování žáků brání učiteli, aby mohl uspokojovat své potřeby, bude mít učitel tendenci se bránit, případně bude chování žáků, které mu brání v plnění jeho povinností, napadat.  Tímto způsobem se konflikt komplexně dotýká mezilidských vztahů, protože rozdílní jedinci mají přirozeně na věci rozdílné názory a mají různé osobní potřeby.  Snaha eliminovat veškeré konflikty ve skupině je utopie. Důležité je, aby je jejich aktéři dokázali vhodně řešit. 

Strategie řešení konfliktu Příklad: konflikt mezi učitelem a třídou – většina žáků se mezi sebou neustále baví a o hodinu nejeví sebemenší zájem. Opakovaná napomenutí učitele nemají na třídu žádný vliv. 

Vyhýbavé chování (popření nebo útěk) Učitel pokračuje ve výuce, jako by se nic nedělo. Snaha nepřipouštět si tento konflikt, který se učitelovým chováním odsunuje, ale neřeší. Učitel tím naopak riskuje, že se bude zhoršovat. V takové situaci v sobě učitel potlačuje agresivitu a tím, že o tomto problému nechce hovořit, riskuje, že u něj vznikne vážné nervové napětí.  Je také možné předpokládat, že žáci ve snaze učitele vyprovokovat, budou problém stupňovat.  V některých případech je přesto vyhýbavé chování učitele vhodné – pokud se například jedná o ojedinělou záležitost, či na řešení tohoto problému ještě není připraven.  Přizpůsobení se nebo zmírnění problému  V tomto případě má učitel snahu vyhnout se konfrontaci se žáky, minimalizovat neshody a upřednostnit kvůli splnění úkolů dobré vztahy se žáky. Učitel tedy nechá žáky, aby se mezi sebou bavili; ubližuje to jeho vlastním představám o hodině. Příčiny konfliktu ovšem přetrvávají a učitelovi hrozí, že se časem začne cítit jako oběť a bude mít pocit, že „v souboji“ s žáky prohrává. Tuto strategii lze použít v situacích, kdy je důležité zachovat s žáky dobré vztahy.  Nátlak a donucení Při této strategii použije učitel svou pravomoc a donucovací prostředky, které má k dispozici, aby konflikt řešil. Může například udělit různé tresty, vyloučit některé žáky z hodiny, snížit žákům známku atd., až dosáhne toho, že bude třída potichu. V tomto případě udělí učitel prioritu svým zájmům; ty prosazuje na úkor vztahů ve třídě. Taková strategie může být účinná na krátké období, ale orientuje se pouze na symptomy (hovor a bavení žáků při hodině), a nikoli na příčiny problému. Je pravděpodobné, že se tento problém projeví znovu nějakým jiným způsobem. Tuto strategii lze označit jako „hru na vítěze a poražené“, v níž si mohou žáci připadat jako oběti a bouřit se proti tomu. Kompromis nebo smlouvání - obchod Tato strategie spočívá na principu „něco za něco“. Učitel může například říci: „Když se přestanete bavit, skončíme o pět minut dříve.“ Takové řešení má výhodu v tom, že umožňuje každé straně něco získat, ale podstata problému opět uniká a do jeho řešení se investuje málo. Avšak když se dlouhodobě řeší problémová třída a její příčiny, je někdy vhodné toto zakomponovat jako jednu z metod řešení – př. nebudete po sobě křičet v hodině a já zkusím promluvit s učitelem, který vám dává „přepadovky“. Vyjednávání nebo vyřešení problému V tomto případě se konflikt definuje jako problém, který je nutno vyřešit. Vyjednávání je způsob, jak nepřímo vyřešit konflikty pomocí diskuse mezi proti sobě stojícími stranami“. Taková strategie předpokládá vzájemný respekt a snahu spolupracovat. V našem případě to znamená, že učitel musí žáky považovat za partnery v dialogu. Výhodnou vyjednávání je, že se orientuje na podstatu problému, bere v potaz zájmy a potřeby všech zúčastněných, podporuje spoluúčast na řešení problému a oboustrannou snahu angažovat se při nalézání přijatelného řešení tak, aby se nikdo nemusel cítit jako poražený. Na druhé straně vyžaduje značné množství času a neumožňuje jednoznačně prosadit svůj názor. 

Postup při vyjednávání

 Označení povahy konfliktu  Je třeba uvědomit si, zda se jedná se o konflikt hodnot, nebo o konflikt potřeb. Při konfliktech, které se týkají hodnot, je vyjednávání velmi obtížné. V tomto případě je marné snažit se udržet konflikt na rovině principů (co je principiálně správné), ale je vhodnější soustředit se na momenty, na kterých se obě strany shodnou, a na to, o čem lze vyjednávat.  Při konfliktech, které se týkají potřeb, je vyjednávání mnohem snazší. V našem případě učitel potřebuje, aby třída pozorně naslouchala a tím vytvořila vhodné podmínky jeho výuce, zatímco žáci mají potřebu se vyjádřit a komunikovat spolu. Zahájení dialogu  Učitel přeruší hodinu a ujme se zahájení dialogu. Vyhne se přitom kritice žáků nebo slovním útokům proti jejich chování. Pokud se těchto poznámek nevyvaruje („Jste nemožní! Je nesnesitelné, jak neustále mluvíte!“), spustí u žáků obrannou reakci. Naopak může žákům sdělit, co v této situaci prožívá a jaký účinek na něj tento konflikt má. Například: „Nemůžu tímto způsobem učit, protože mě neustále přerušujete. Byl bych rád, abychom si o tom promluvili.“  Naslouchání názorům druhých  To je nejtěžší fáze, protože učitel musí opustit svou vlastní logiku chování a pokusit se na věci podívat z pohledu žáků.  Navíc žáci mají tendenci vyjadřovat se velmi přímočaře, což může být od učitele vnímáno jako agresivní chování. Například: „Bavíme se, protože nás vaše hodiny nebaví!“  V tomto případě je nutné, aby se učitel neobhajoval nebo nerozčílil a snažil se spíše potřebám žáků porozumět a projevit tzv. aktivní naslouchání.  Aktivní naslouchání spočívá v reformulaci a objasnění názorů druhého; umožní to potlačit agresivitu a vede druhého k tomu, že bude pozorněji naslouchat, co je mu navrženo.  Nalezení uspokojivého řešení K nalezení uspokojivého řešení je dobré použít následující metodu řešení problémů:  –jasně definovat problém; – hledat příčiny a původ problému; – shromáždit možná řešení; – společně vybrat nejlepší řešení; – navrhnout jeho aplikaci; – navrhnout způsob jeho zhodnocení po uplynutí určitého období.  K nalezení vhodného řešení můžeme dospět mnohdy pomocí neotřelého tvůrčího nápadu.  V našem případě je mluvení žáků při hodině způsobeno přílišnou dominancí učitele, a je proto vhodné vytvářet dostatek takových situací, kdy by se žáci mohli takto projevovat v rámci hodiny (například krátké pauzy každých dvacet minut), nebo ještě lépe tento prvek přímo využít pozitivním způsobem (práce ve skupinách, komunikační cvičení apod.). Zásadní je, aby řešení nevnutil žákům učitel, ale aby vzešlo z jejich společného vyjednávání. 

Proč je vyjednávání tak obtížné Proč je vyjednávání tak obtížné? Učitelské povolání ze své podstaty vylučuje možnost rovnoprávného vztahu se žáky a soustředí se na komunikaci „dospělého“ s „dětmi“. Vyjednávání spočívá v diskusi rovného s rovným, kdy se každý snaží přesvědčit druhého, ovšem nikoli pomocí psychického nátlaku (uplatněním autority nebo manipulací), ale pomocí argumentů, které se druhá strana snaží překonat svými vlastními argumenty. Tento postup je těžko myslitelný u osob, které si nemohou být rovny. Nechuť vyjednávat u některých lidí lze vysvětlit také obavou z nejistoty. Předem se neví, jak se bude vyvíjet, ani jak dopadne. Komunikace umožňuje, abychom v druhém vyvolali pozitivní emoce a potlačili nepřátelské postoje. Je důleřité, abychom se dobrovolně rozhodli druhému důvěřovat a odvážili se opustit své obranné pozice. Abychom mohli navázat (jakýkoli) autentický vztah, přijímáme nejistotu, která doprovází vztah dvou sobě rovných lidí. V některých případech, kdy se vyjednávání jeví jako neúčinné, je možné požádat o pomoc takzvaného mediátora.  

Mediace a mediátor Jedná se o vyjednávání mezi dvěma stranami za přítomnosti třetí strany, která má usnadnit vztahy a komunikaci mezi oběma stranami a hledání vhodného řešení konfliktu. Mediátor nemá možnost rozhodovat, plní jen poradní funkci a slouží jako pomocník oběma stranám, které s jeho pomocí dokážou konflikt vyřešit samy.  Příklad třída, která si svému třídnímu učiteli stěžuje na to, že při hodinách dějepisu nemá možnost jakkoli vyjadřovat své názory. Žáci tvrdí, že při hodinách si neustále jen zapisují, nemají žádnou přestávku, učitel jim neodpovídá na jejich dotazy a často jim píše poznámky. Zkráceně lze říci, že k učiteli chovají nepřátelský postoj.  Mediátor musí umět naslouchat a zůstat objektivní, neutrální. Nepřikloní ani na jednu, ani na druhou stranu a dokáže se odpoutat od svých osobních preferencí, např. přátelství, či nepřátelství s daným učitelem.

Postup při mediaci umožnit žákům, aby vyjádřili, co prožívají, verbalizovat, co je štve a přitom se vyhnout hodnotícím soudům; – společně s žáky přemýšlet nad předpokládanými příčinami problému; pokud žáci vyjádří potřebu mít během hodiny krátkou přestávku na oddech, bude užitečné snažit se je přimět, aby na oplátku přemýšleli o tom, proč jim učitel dějepisu nechce něco podobného dovolit.  Tím vede mediátor žáky k tomu, aby si uvědomili svůj díl zodpovědnosti na daném konfliktu. Například: „Neudělá pauzu proto, že se bojí, abychom se nezačali chovat hlučně a nerušili ostatní.“  Tímto způsobem se žáci mohou vcítit do referenčního rámce učitele, a lépe tak porozumět jeho obavám a potřebám.  Stejný cíl má mediátor ve chvíli, kdy hovoří s učitelem dějepisu – naslouchá mu a společně přemýšlejí o možných příčinách konfliktního chování žáků. Například: „Jestliže jsou neklidní, potřebují patrně zařadit krátkou oddychovou pauzu.“ „Jestliže se mezi sebou baví, je to možná způsobeno tím, že nemají možnost se při hodině vyjádřit.“ atd.  Tímto způsobem si učitel může uvědomit potřeby žáků.

Jak se liší konstruktivní a destruktivní konflikt? Konstruktivní konflikt přináší pozitivní výsledky Stimuluje zájem a zvídavost. Pomáhá v osobním růstu, utváření skupin i osobní identity. Vytváří příležitost k vyzkoušení (otestování) našich hranic a možností. Pomáhá „vyčistit vzduch“, lidé se přizpůsobují nové situaci, učí se kompromisům, vymýšlejí nová řešení starých problémů. Obsahuje prvky násilí (verbálního ve vyhrocených případech i fyzického) a má negativní výsledky. Strany rezignují na hledání pokojného řešení, každá z nich se snaží ovládnout situaci a zničit svého protivníka. Konflikt však nelze zaměňovat s násilím. Násilí je konflikt v nejintenzivnější fázi a racionalita naopak poklesla na nejnižší úroveň. Konflikty mají svůj vývojový cyklus: vznikají, postupně se rozvíjejí do plné intenzity a potom postupně vyhasínají. Přitom v sobě skrývají jiskru, která může zažehnout nový konflikt. Konflikt se zpravidla rozvíjí rychleji, než vyhasíná, i přesto je však jeho vývoj postupný. První signály vznikajícího konfliktu jsou zpravidla neverbální a vyjadřují nesouhlas nebo frustraci zainteresovaných stran. Pokud účastníci vznikající konflikt rozpoznají včas, mohou předejít jeho vzrůstání tím, že celou záležitost prodiskutují, vyjasní a vyřeší.

Aktivní naslouchání Principy aktivního naslouchání Ověřuji, zda jsem správně porozuměl tomu, co mluvčí přesně říká a cítí Zaměřuji se na to, co říká partner, nepřerušuji ho, neradím mu Vyjadřuji zájem neverbálně i tónem hlasu Respektuji názory, vnímání a pocity druhého Nevysvětluji, co sdělení asi znamená Nehodnotím, co je správné a nesprávné Každý konflikt, ať už ve třídě, či v jakékoliv společenské situaci je nepříjemný. Je proto nutné přistupovat k řešení konfliktních situací především bez emocí, pozitivně a snažit se jednat konstruktivně.

Techniky AKTIVNÍHO NASLOUCHÁNÍ a způsob jejich používání NÁZEV TECHNIKY CÍL JE TŘEBA PŘÍKLADY PARAFRÁZOVÁNÍ Dát najevo, že mluvčímu nasloucháme a rozumíme, co říká   Říci, jak jsme rozuměli obsahu řečeného Ověřit, zda jsme porozuměli správně Jestli tomu dobře rozumím,… Je to tak, že? Říkáte, že ... ZRCADLENÍ POCITU Porozumět prožívání mluvčího Pojmenovat pocity mluvčího, jak je vnímáme Zlobí Vás, když… Je vám líto, že... Vnímám to správně? SHRNUTÍ Shrnout sdělené myšlenky, fakta a pocity Otevřít prostor pro další sdělení Strukturovaně a stručně shrnout sdělený obsah a pocity Mluvil jste o A) ..., B) ..., C) ... a to vás rozčílilo. OBJASŇOVÁNÍ Získat více informací konkrétních nebo vztahujících se ke kontextu Klást otevřené otázky motivovat mluvčího k dalšímu doplnění Jak to probíhalo? Co jste dělal, když…? OCENĚNÍ Ocenění angažovanosti obou stran v procesu Projevit uznání, úsilí a ocenit ochotu obou stran jednat Oceňuji vaše úsilí ... POVZBUZOVÁNÍ Povzbudit mluvčího k dalšímu hovoru Projevit zájem Povzbuzovat i řečí těla Řekněte mi o tom více …

Techniky při řešení konfliktu Obehraná gramofonová deska: Podstatou je naučit se být vytrvalý v uplatňování svého nároku bez rozrušení, bez úzkosti, bez útoků na protivníka. Postupovat klidně a přátelsky, vyslechnout každý argument protistrany, ale trvat na svém. Souhlasit s tím, co říká oponent, ale vždy opakovat svůj vlastní požadavek. Technika otevřených dveří: Uplatnit se dá především při neoprávněné kritice. Souhlasit s pravdivým výrokem, ale být povznesený nad lží a výmyslem. Zůstat klidný, nereagovat ironizováním a sarkasmem. Odpovídat co nejstručněji. Výběrově přehlížet útoky. Reagovat pouze na pravdivé informace, ne na sebevětší nehoráznost.

Techniky při řešení konfliktu Technika otevřených dveří: Uplatnit se dá především při neoprávněné kritice. Souhlasit s pravdivým výrokem, ale být povznesený nad lží a výmyslem. Zůstat klidný, nereagovat ironizováním a sarkasmem. Odpovídat co nejstručněji. Vědomě přehlížet útoky. Reagovat pouze na pravdivé informace, ne na sebevětší nehoráznost. Používejme pomocné věty. ("Občas se to stane.", "Jsou chvíle, kdy bych si přál být inteligentnější.", "Co máš konkrétně na mysli?„) Přeformulujme kritikova slova. („Jsi skrblík." - „Ano, umím šetřit.") Ohraďme se ve věcech, které nás ponižují. ("Tím, co jsi mi řekl, jsi mi ublížil.") Popišme vlastní emoce ("Jsem z toho naštvaná"). Neútočme, nepoužívejme ironii, zrekapitulujme, ptejme se na řešení.

Techniky při řešení konfliktu Jak říci „NE“ bez pocitu viny: 1. Jasně konstatujeme své NE (děkuji), nechci. Na tuhle akci třída nepojede. 2. Neobhajujeme se, neomlouváme se, jsme sebejistí. Protože to stojí spoustu peněz. 4. Projevíme empatii Rozumím, proč tam chcete jet. 6. Kompromis Můžeme jet na někam jinam. 5. Jasně opakujeme NE ale na tuhle akci nepojedeme.

Techniky při řešení konfliktu Přijetí oprávněné kritiky: Souhlasme s oprávněnou kritikou a přiznejme chybu. Nejlepší je přiznat chybu dříve, než nás druhý napadne. Stručně se omluvme. Můžeme popsat vlastní emoce („mrzí mě to"). Navrhněme a co nejdříve realizujme nápravu.

Obecná pravidla pro jednání s agresivním žákem (rodičem): 1. RESPEKTOVÁNÍ VZÁJEMNÝCH OSOBNÍCH ZÓN. 2. VÝRAZNĚ GESTIKULUJÍCÍHO ČLOVĚKA SE SNAŽÍME POSADIT. 3. BUĎTE KLIDNÍ, KLIDNĚ A HLUBOCE DÝCHEJTE. 4. NENECHTE SE VYPROVOKOVAT K HRUBÉMU A VULGÁRNÍMU JEDNÁNÍ. 5. MLUVTE KLIDNÝM A VLÍDNÝM HLASEM. 6. NEUHÝBEJTE OČIMA, NEZVEDEJTE OBOČÍ, NEŠPULTE RTY – NE VÝRAZNÁ MIMIKA. 7. NEDĚLEJTE PRUDKÁ GESTA. 8. FYZICKY SE NEKONTAKTUJTE. 9. POUŽIJTE ASERTIVNÍ TECHNIKU „OBEHRANÁ GRAMOFONOVÁ DESKA“. 10. POUŽIJTE ASERTIVNÍ TECHNIKU „TECHNIKA OTEVŘENÝCH DVEŘÍ“. 11. NECHTE AGRESORA MLUVIT. 12. POKUD SE ÚTOČNÍK NEZKLIDNÍ, VOLEJTE O POMOC, NAPŘ. I POLICII.

Děkuji za pozornost :)