Pěstounská péče na přechodnou dobu - výchovné a emocionální problémy Praha, 20. června 2016 doc. PhDr. Albín Škoviera

Základní otázka: Kdo je to vlastně pěstoun na přechodnou dobu? Jaký je jeho status? Je odborníkem v první linii, kterého informace a názory se berou velmi vážně, anebo je to „nástroj“ na dočasný výkon péče o dítě? Jak ho vnímá profesionálního pěstouna dítě? Jak biologický rodič? Existuje shoda na tomto statusu mezi OSPOD, profesionálním pěstounem, podporným teamem odborníků i biologickými rodiči?

Vnější rámec pěstounské péče – institucionální (OSPOD – výběr dítěte a pěstouna a jejich spojení, kontrola výkonu pěstounské péče, materiální podpora jako řešení), – podporný team (míra podpory, respektu k profesionalitě pěstouna i vlastní profesionalita – poradenská podpora jako řešení), – komunita, ve které žije pěstounská rodina, – komunita, ve které žije biologická rodina,

Vnitřní rámec pěstounské péče – biologická rodina dítěte (od „genetických“, emocio- nálních a výchovných vkladů, osobnostních kvalit rodičů, sociálních a ekonomických podmínek, až po složení rodiny, aspirace biologické rodiny ve vztahu k pěstounům) – pěstounská rodina (od emocionálních a výchovných vkladů, osobnostních kvalit rodičů, sociálních a ekonomických podmínek, až po složení rodiny) – přijaté dítě (jeho minulost – emocionální trauma způsobená původní rodinou, ale i vynětím z původní rodiny, věk dítěte, míra jeho emocionálního i jiného postižení, jeho přítomnost, ale to, jak vnímá svoji budoucnost)

Matching –párování V popředí už není dilemat „Dítě pro rodiče anebo rodiče pro dítě.“ V popředí by mělo být: jakou rodinu (z hlediska typo- logie fungování, životní filozofie i např. početnosti ) spojit s jakým dítětem. Optimálnímu rozhodování brání různé „tlaky“ (čas, OSPOD, pěstoun) Myslíme tak na párování pěstounské a biologické rodiny? Vždyť mají spolupracovat!!!

Přechodná doba – nejasná kategorie Přechodná doba (dočasnost je specifická kategorie nejistoty) - pro dítě, pro pěstouny i biologické rodiče. Paradox - v systému se hovoří o jistotách, ale vytváří nejistoty. Jak vnímá dočasnost dítě? Brání se, „aktivně odporuje – dělá schválnosti“, nebo upadá do apatie? Jak se s dočasností vyrovnává a jaká je jeho „zdravá“ copingová strategie? Funguje stejně navenek a stejně to i prožívá? Co s tím může pěstoun dělat? S jakými traumaty je dočasnost spojená pro dítě, pro pěstouna, ale i jeho rodinu?

Výchova jako problém Problém není v péči. V té je čas sekundární. Výchova v rodině (i pěstounské) bez vize může jen těžko existovat. Vize je časovou kategorií. K čemu dítě vést? K jakým hodnotám? Anebo jen k sociálním zručnostem? Jak minimalizovat hodnotové rozpory mezi původní a pěstounskou rodinou? Je vůbec v pěstounské péči na přechodnou dobu místo pro výchovu? Anebo jen pro „modifikaci cho- vání“?

Výchova jako problém Může pěstoun vychovávat stejně své i přijaté děti? Když je nevychovává stejně, co tato nestejnost přináší vlastním dětem a přijatým dětem?

Identita jako specifická kategorie jistoty Kdo jsem? Ke komu patřím? Kam směřuji? Je „nepříjemná jistota“ lepší, jako nejistota? Odmítaní pěstouna dítětem a jeho možná motivace – a) morální (ochrana obrazu biologické rodiny)- míra loajality vůči své biologické rodině. b) psychologická (hněv na pěstouny, že si ho vzali) Kde se cítí přijaté děti doma? Co „řeší“ přijaté dítě? Jaké jsou možné odpovědi na jeho „proč“?

Připoutání - attachment Cesta od traumat k traumatům? Emocionální stabilizace versus emocionální labilita? Předvídatelnost chování pěstouna jako zdroj jistoty. Je možné „neangažovaně“ pečovat o dítě? Existuje „profesionální připoutání“ a „odpoutání“? Může se pěstoun i dítě znova a znova připoutat a odpoutat? Dáváme jim čas na smucení? Možné důsledky pro rodiny pěstouna - partnera, děti. Burnout syndrom- vyhoření jako riziko.

Experiencialita – společný emoční zážitek a zkušenost Na to, aby dítě mohlo být autentické, nedělalo schválnosti, nebylo agresivní, potřebuje mít pozitivní zkušenost s blízkými dospělými. A to by měli být i pěstouni. Že jsou spolehliví, autentičtí, že si na nic nehrají, že jsou předvídatelní. Že řád, který vyžadují, má svoji logiku… Právě přes společné činnosti a zážitky máme šanci se přiblížit. Je to důležité - i za cenu bolestivějšího rozchodu….

DĚKUJI ZA POZORNOST