první reakci na válku představuje tzv. „vězeňská literatura“ „Reportáž psaná na oprátce“ – sepsaná Juliem Fučíkem, sestavená Gustou Fučíkovou těsně po válce se objevuje v dílech Jana Drdy, Adolfa Branalda 60. léta Arnošt Lustig, Ladislav Fuks tento typ se soustřeďuje spíše na úděl Židů, vytrácí se okázalé hrdinství 2. SVĚTOVÁ VÁLKA V PRÓZE Julius FučíkJan DrdaAdolf BranaldLadislav Fuks

ARNOŠT LUSTIG (21. prosince 1926, Praha – 26. února 2011, Praha) začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen (jako Žid), poté se vyučil krejčím 1942 byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald duben uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a ukrýval se až do konce války v Praze během holocaustu přišel téměř o celou svoji rodinu, což jej hluboce poznamenalo, a tak se jeho díla už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko - arabské válce

po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 musel Československo opustit nejprve do Jugoslávie, kde působil v záhřebském filmovém studiu 1970 se nakonec usadil v USA, kde od roku 1973 přednášel film, literaturu a scenáristiku na Americké univerzitě ve Washingtonu 1978 byl na washingtonské American University jmenován profesorem 1995 se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy 26. února 2011 zemřel v Praze na rakovinu

DÍLO Arnošt Lustig MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964) novela je inspirována skutečnými událostmi roku 1943 zajali Němci na Sicílii skupinu židovských podnikatelů a pod záminkou, že je vymění za své zajaté důstojníky, od nich získali veškerý jejich majetek a jako nepotřebné je pak zabili u postavy Kateřiny Horovitzové, která při cestě do plynové komory zabije německého důstojníka, se Lustig inspiroval osudem skutečné dívky, polské herečky, která stejně jako Kateřina vytrhla německému důstojníkovi zbraň a zastřelila ho sice unikla smrtícímu plynu, ale byla zastřelena Lustig obě na sobě nezávislé události zakomponoval do své novely

MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964) Novela líčí tragický osud skupiny židovských boháčů, kteří se zachránili před německým nacismem útěkem do USA, ale posléze (roku 1943) se vrátili do Itálie a padli do rukou nacistů. Následně byli převezeni do zajateckého tábora. Tam se jich ujímá důstojník SS Němec Bedřich Brenske, jehož úkolem je vymámit od Židů peníze, které mají uložené na švýcarských kontech. Bedřich Brenske jim tedy přislíbí deportaci do USA, tedy záchranu života. Mluvčím celé skupiny se stane obchodník Herman Cohen, jenž se slituje nad mladou, krásnou polskou židovkou Kateřinou Horovitzovou, která je s rodinou (rodiče, dědeček a šest Kateřininých sester) transportována do koncentračního tábora v Terezíně. Kateřina se tedy díky Cohenovi připojí k obchodníkům a má být spolu s nimi deportována do Ameriky, ale obchodníky stála její záchrana sto tisíc franků. Brenske skupině sděluje, že budou vyměněni za zajaté německé důstojníky, všichni nastupují do vlaku a jedou směrem na Hamburk, kde na ně má čekat loď. Cestou z nich Brenske pod nejrůznějšími záminkami vyloudí mnoho peněz. Někteří začínají tušit, že se svobody nedočkají a že jde o podvod. Kateřina nemá americký cestovní pas, ale získá ho tím, že se provdá za Cohena. Jsou oddáni v táboře, polským židovským rabínem Dajemem z Lodže. Židé však museli za všechno zaplatit. Brenske z nich postupně vymámil veškeré jejich peníze. Trasa cesty se nečekaně mění, na hranicích se Švýcarskem vlak zastavuje. Kvůli údajné hygieně se všichni Židé musí svléknout a jít do očistné místnosti. Tam už téměř všichni vědí, že nastal jejich konec. Vědí, že ve skutečnosti jsou v plynové komoře. Kateřině je přikázáno, aby nahá tančila před německým vojákem, ona mu ale hbitě sebere zbraň a dva vojáky zastřelí. Brenske se vrací a vzniklou situaci vyřeší tím, že zastřelí Kateřinu i ostatní obchodníky.

BOHUMIL HRABAL (28. března 1914, Brno – 3. února 1997, Praha) po maturitě na reálce, kterou s obtížemi dokončil, neboť několikrát propadl, studoval Hrabal na právnické fakultě Univerzity Karlovy navštěvoval však rovněž přednášky z dějin literatury, umění a filozofie vinou uzavření vysokých škol v období okupace studia dokončil až v roce 1946 vystřídal profese jako pojišťovací agent, obchodní cestující od roku 1949 brigádník v kladenských ocelárnách po těžkém úrazu pracoval v libeňských sběrných surovinách jako balič starého papíru spisovatelem z povolání se stal teprve v roce 1963

1965 se stal členem Svazu československých spisovatelů a redakční rady Literárních novin po roce 1970 nesměl několik let oficiálně publikovat, psal tedy do samizdatových a exilových periodik 1975 uveřejnil v časopise Tvorba krátké sebekritické prohlášení, na jehož základě mu bylo částečně a pod dohledem cenzury opět umožněno publikovat často navštěvoval hospodu U Zlatého tygra (Husova ul.), kde se v roce 1994 setkal s Václavem Havlem a americkým prezidentem Billem Clintonem zemřel v roce 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce, ve které se léčil pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Hradištku ve stejném hrobě byli pohřbeni také jeho matka „Maryška“, nevlastní otec „Francin“, strýc „Pepin“, žena „Pipsi“ a bratr „Slávek“

DÍLO Bohumil Hrabal POSTŘIŽINY (1976) správce nymburského pivovaru má krásnou, ale trochu moc živou manželku kromě ní mu dělá starosti kvalita a odbyt piva a také jeho hlučný bratr, který za ním přijel na návštěvu Postřižiny: devátý celovečerní film režiséra Jiřího Menzela z roku 1980 podle knihy Bohumila Hrabala natáčel se v Dalešicích, zejména pak v tamějším pivovaru film vypráví o pivovaru a rodině eho správce (ve skutečnosti nevlastního otce Bohumila Hrabala) za první republiky. Sám Hrabal v pivovaru žil v letech