SLUNEČNÍ SOUSTAVA ZEMĚ Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Věra Gošová. Dostupné z Metodického portálu ISSN: , financovaného z ESF a státního rozpočtu ČR. Provozováno Výzkumným ústavem pedagogickým v Praze.

Merkur Venuše Země Mars Jupiter Saturn Uran Neptun Země vypadá z kosmického prostoru jako krásná modrá perla. Barvu jí dodávají rozsáhlé vodní plochy na jejím povrchu. Jde současně o jedinou planetu s povrchovou teplotou od 0 do 100 °C, což dovoluje vodě existovat v kapalném skupenství. Na Merkuru a Venuši, které jsou blíže ke Slunci, se voda vypaří, zatímco na vzdálenějším Marsu naopak zmrzne.

Země je největší terestrická planeta sluneční soustavy, a to jak ve velikosti, tak i v hmotnosti. Mimo těchto dvou prvenství je Země také mezi terestrickými tělesy planeta s největší hustotou, s největší povrchovou gravitací, nejsilnějším magnetickým polem a nejrychlejší rotací. V současnosti je to také jediná planeta, na které je možné pozorovat aktivní deskovou tektoniku.

ROTACE A OBĚŽNÁ DRÁHA PLANETY Země oběhne Slunce za 365,2564 průměrných slunečních dní (1 siderický rok). Rychlost oběhu Země je v průměru asi 30 km/s, což stačí k uražení vzdálenosti zemského průměru ( km) za 7 minut a vzdálenosti Země – Měsíc ( km) za 4 hodiny. Rotace Země kolem své osy spojující severní a jižní pól trvá 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekund (1 siderický den). Vlivem rotace Země kolem své osy se postupně přesunuje oblast odkloněná od Slunce, což se na povrchu projevuje jako příchod a odchod noci. Z tohoto důvodu vznikla mezinárodní dohoda, která rozdělila celý zemský povrch na 24 časových pásem dle poledníků po 15°. Pásmový čas, který je v každém pásmu, se počítá dle střední hodnoty 15°, tedy pro poledník se středem na 7,5°. Tento čas se následně dopočítává vzhledem ke koordinovaného světového času, kdy posun je většinou určen celistvým počtem hodin, a to buď v podobě plus, či minus.

Směr orbity Rovina Slunce - Země Zemská osa Ekliptika je průsečnice, v níž rovina dráhy Země kolem Slunce protíná nebeskou sféru. Rovník Roviny orbity a rotace se přesně nekryjí. Zemská osa je vychýlena zhruba o 23,5 stupňů proti rovině Země – Slunce, (které způsobuje roční období. Vzhledem k tomu, že oběžná dráha je eliptická, jsou zimy na severní polokouli mírnější, jelikož v té době je Země v oblasti perihélia, tedy nejblíže Slunci. Naopak léta na severní polokouli jsou oproti létům na jižní polokouli studenější, Země se nachází nejdále od Slunce. Největšího přiblížení ke Slunci Země dosáhne při perihlu, krátce po zimním slunovratu. Nejdále je pří afelu v době letního slunovratu. Země se současně dle Keplerových zákonů nepohybuje po celé své dráze stejně rychle, ale v době největšího přiblížení ke Slunci má současně i největší oběžnou rychlost, což se projevuje v tom, že léto je na jižní polokouli kratší než na polokouli severní. Zima je naopak kratší na severní polokouli. Pro příklad léto na severní polokouli trvá přibližně 93 dní a 14 hodin a na jižní pouze 89 dní a 1 hodinu. Vlivem sklonění rotační osy Země o 23,5° a oběžné trajektorie ve tvaru elipsy dochází k tomu, že se mění vzdálenost od Slunce a množství světla a tepla, které dopadá na jednu či druhou polokouli. Tato skutečnost se na Zemi projevuje střídáním ročních období v pořadí jaro, léto, podzim a zima. Jelikož se ke Slunci vždy více přivrací pouze jedna polokoule, je střídání ročních dob protočené a tedy se střídá mezi severní a jižní polokoulí. Platí, že když je na jižní polokouli léto, je na severní zima a opačně.

Vnitřní stavba planety: 1) Vnitřní jádro – pevné železo 2) Vnější jádro – kapalné železo 3) Vnitřní plášť – oxidů a sulfidů železa, hořčíku a dalších kovů 4) Vnější plášť – křemičitanů železa a hořčíků 5) Kůra – z hornin bohatých na křemík, železo a hořčík VNITŘNÍ STAVBA PLANETY Průměrná hustota Země je 5515 kg/m 3, což ji činí nejhustší planetou ve sluneční soustavě. Průměrná hustota materiálu na povrchu však činí jen asi 3000 kg/m 3, těžší materiály se proto musí nacházet v zemském jádru. Na jádro tak připadá okolo 31 % celkové hmotnosti Země. Poslední důkazy naznačují, že vnitřní jádro Země nejspíš rotuje poněkud rychleji než zbytek planety, o asi ~0 – 2° za rok.

POVRCH Povrch Země je tvarován geologickými silami, které nejsou přítomny na žádné jiné planetě. Kůra se skládá z obrovských bloků zvaných litosferické desky, které se neustále pohybují, a proto je současná mapa Země pouze okamžik stále se měnícího povrchu. Pohyblivé desky plují na vrstvě částečně roztavené hornině. Před 250 miliony let tvořily všechny kontinenty jedinou pevninu zvanou Pangea. Poté se rozdělila na severní pevninu a jižní pevninu, dalším štěpením vznikla Afrika a Jižní Amerika. Ve vzniklé mezeře vznikl jižní Atlantský oceán. Oceán postupně oddělil Evropu od Severní Ameriky. Důkazem o tomto procesu je Himaláj, který vznikl tím, že Indie narazila do Asie.

Válcová projekce složeného satelitního zobrazení Země

Země je stále geologicky aktivní, svědčí o tom nejen sopečná aktivita. Povrch se mění nejen pod vlivem sopečné aktivity, zemětřesení, ale i erozí.

ATMOSFÉRA Země má relativně hustou atmosféru složenou ze 78 % dusíku, 21 % kyslíku, 0,93 % argonu, 0,038 % oxidu uhličitého a stopové množství jiných plynů včetně vodních par. Atmosféra chrání povrch Země před dopadem některých druhů slunečního záření. Tloušťka jednotlivých vrstev atmosféry (troposféry, stratosféry, mezosféry, termosféry a exosféry) na různých místech planety kolísá v závislosti na sezónních vlivech. Obloha je na Zemi modrá, protože molekuly vzduchu rozptylují všemi směry proti očím pozorovatele ze zemského povrchu ze všech barev slunečního světla nejvíce právě modrou. Celková hmotnost atmosféry je asi 5,1 × kg, tedy přibližně 0, celkové hmotnosti Země.

TEPLOTA Průměrná povrchová teplota je asi 15°C. Teploty v troposféře (na obrázku teplejší místa jsou červená) po celém světě sledují družice. Země se ohřívá asi o 0,02 °C za rok, v důsledku skleníkového efektu.

MAGNETICKÉ POLE ZEMĚ Magnetické pole Země či geomagnetické pole je indukované magnetické pole v určitém prostoru okolo Země, ve kterém působí magnetická síla generovaná geodynamem uvnitř Země. Magnetické pole Země sahá až sto tisíc kilometrů daleko od planety. Na přivrácené straně ke Slunci je ale vlivem slunečního větru zmáčklé a na odvrácené pro změnu protáhlé. Je důležité pro ochranu biosféry respektive pozemského života na povrchu. Magnetické pole Země má dipólový charakter, to znamená, že rozložení siločar je podobné siločarám v okolí tyčového magnetu. Jeho osa neprochází středem Země, ale je přibližně o 520 kilometrů ukloněna.

MĚSÍC Měsíc je jediný známý přirozený satelit Země. Země a Měsíc ve správném poměru Střední vzdálenost Měsíce od Země je km. Měsíční rovníkový průměr činí km. Měsíc vykoná kompletní oběh kolem Země jednou za 29, dne (synodický měsíc). Dráha Měsíce okolo Země není úplně kruhová, a proto se jeho vzdálenost od Země mění od km do km. Dráha měsíce je k rovině zemského rovníku skloněna o určitou hodnotu, která však kolísá.

Měsíc je pokryt desítkami tisíc kráterů o průměru větším než 1 kilometr. Většina je stará stovky miliónů nebo miliardy let; nepřítomnost atmosféry, počasí a nových geologických procesů zajišťuje, že většina z nich zůstane prakticky navždy zachována. Měsíc je v synchronní rotaci se Zemí, což znamená, že jedna strana Měsíce („přivrácená strana“) je stále obrácená k Zemi. Druhou, „odvrácenou stranu“, z větší části nelze ze Země vidět, kromě malých částí poblíž okraje disku Gravitační přitažlivost, kterou Měsíc ovlivňuje Zemi, je příčinou slapových jevů, které jsou nejlépe pozorovatelné na střídání mořského přílivu a odlivu. Přílivová vlna je synchronizována s oběhem Měsíce kolem Země. Tmavé a relativně jednotvárné měsíční pláně se nazývají moře Měsíční kůra je složena z množství různých prvků, včetně uranu, thoria, draslíku, kyslíku, křemíku, hořčíku, železa, titanu, vápníku, hliníku a vodíku.

Měsíční fáze se rozlišují podle toho, jak velkou část Měsíce ozářenou Sluncem můžeme pozorovat ze Země. Označujeme čtyři měsíční fáze: Nov − Měsíc je k Zemi přivrácen neosvětlenou stranou. První čtvrť − Po novu před úplňkem má Měsíc tvar písmene D, říká se o něm, že dorůstá. Úplněk − Měsíc je k Zemi přivrácen osvětlenou stranou. Poslední čtvrť − Po úplňku před novem má Měsíc tvar písmene C, říká se o něm, že couvá. MĚSÍČNÍ FÁZE

ZATMĚNÍ MĚSÍCE Zatmění Měsíce je astronomický jev, kdy měsíční kotouč je zastíněn planetou Zemí. Nastává při úplňku, pokud se Slunce, Země a Měsíc ocitnou v jedné přímce. Měsíc se ve stínu Země pohybuje rychlostí přibližně 1 km/s, zatmění tak může trvat až 107 minut. Jde o běžněji pozorovatelný jev než zatmění Slunce, kdy dochází k zastínění části zemského povrchu Měsícem. Zatmění Měsíce nastává přibližně dvakrát až třikrát do roka.

VÝZKUM MĚSÍCE První člověkem vyrobený předmět, který dosáhl Měsíce, byla automatická sovětská sonda Luna 2, která na něj dopadla 4. září 1959 Luna 9 byla první sondou, která měkce přistála na Měsíci a 3. února 1966 přenesla obrázky měsíčního povrchu. Lidé poprvé přistáli na Měsíci 20. července Prvním mužem kráčejícím po měsíčním povrchu byl Neil Armstrong, velitel americké mise Apollo 11. Posledním člověkem, který stál na Měsíci, byl Eugene Cernan, který v rámci mise Apollo 17 kráčel po Měsíci v prosinci 1972.

CITACE ODKAZY Velká rodinná encyklopedie Vesmír. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Slovart, ISBN Všechny obrazové materiály [cit. 2010–09–22]. Dostupné pod licencí Creative Commons na WWW: Všechny obrazové materiály [cit. 2010–09–22]. Dostupné pod licencí Public domain na WWW: Všechny obrazové materiály [cit. 2010–09–22]. Dostupné pod licencí GNU Free Documentation na WWW: Všechny obrazové materiály [cit. 2010–09–22]. Dostupné pod licencí Creative Commons na WWW: