TEORETICKÁ ČÁST VYPRAVOVÁNÍ

Vypravování – útvar slohového postupu vyprávěcího Využití  v umělecké literatuře – základ epických děl (povídek, románů, pověstí, pohádek)  v běžných hovorech – prosté vypravování událostí, osobní korespondence  v publicistice – fejeton, reportáž, črta  v odborných pracích – historická tematika, životopis významné osobnosti

Podstata vypravování  příběh vystižený tak, aby si ho čtenář dovedl představit  logická souvislost  časová posloupnost  musí být zápletka (POZOR na dějový popis bez zápletky)  jedinečná událost (ale typická pro určitou dobu, lidi, prostředí)  požadavek názornosti, živosti vypravování

Kompozice 1.úvod (expozice) – vystižení prostředí, seznámení s postavami, naznačena základní situace 2.vlastní vypravování – zápletka, stupňování napětí, kolize, konflikt, vyvrcholení a jeho rozuzlení 3. závěr – vyvození poučení, zobecnění

Slohové postupy 1.Vyprávěcí postup  události jsou líčeny v pohybu, vývoji a čase, čas minulý  chronologický postup (vytváření postupné dějové linie)  dodatečné podání dějové složky (např. v detektivce popis zločinu)  retrospektivní postup (např. vzpomínky)  retardační účinek – odbočení od hlavní dějové linie, zpomalení vypravování, růst napětí, popisy, vedlejší děj, epizody, reflexe

2. Popisný postup  popis prostředí v souvislosti s událostmi  subjektivní popis – líčení, lyrický popis, obrazné prostředky, dějová slovesa, personifikace, smyslové vnímání  dějový popis – bez zápletky, hromadění informací výčet  statický popis – zeslabená dějovost, v popředí je stav popisovaného předmětu

3. Charakterizační postup  charakteristika postav (přímá,nepřímá), prostředí 4. Výkladový postup  objasnění vnitřních příčinných vztahů, vysvětlivky

Řeč vypravěče  řeč vypravěče – autorská  řeč postav – přímá, polopřímá, nepřímá, nevlastní přímá  polopřímá řeč – včleňuje se do řeči autorské - není vyznačena uvozovkami - 3. osoba př. Spěchal, přece to musí stihnout. Musí přijít včas!  nepřímá řeč – zpráva mluvčího o výroku jiného - mění se gramatická osoba, čas, někdy i slovesný způsob - vyjádřena vedlejší větou př. Zeptal se, kdy bych mohl přijít.

 nevlastní přímá řeč – podává něčí projev tak, jak byl pronesen, ale v písmu - není v uvozovkách - projev postavy je reprodukován vypravěčem beze změny - splývá s pásmem vypravěče - má znaky hovorového stylu - využívá osob a časů jako v přímé řeči př. Jan sice řekl Evě přijeď, ale věděl, že nebude doma. Ptala se sama sebe, mám tam jít, nebo…

 vnitřní monolog – promluva nepronesená - zachycuje vnitřní svět postavy - bez uvozovek  dialog - střídání přímé řeči dvou a více osob - replika na novém řádku

Jazyk vypravování  názorný a živý  všechny vrstvy národního jazyka  slova citově zabarvená  slovesa (nositel děje)  příslovce, přídavná jména  přirovnání  rčení  obrazné prostředky  nespisovný jazyk – v řeči postav

Syntax vypravování  rozmanitost – volnější větná stavba, názorné přívlastky, přístavky, příslovečná určení  převaha oznamovacích vět + věty tázací, rozkazovací, zvolací  věty časové  zvláštnosti větné stavby – osamostatnělé větné členy př. Padl na zem. Znenadání. Jako podťatý. - infinitivní konstrukce př. Ne a ne zapršet.

 dějové napětí  krátké věty – souřadně spojované, i jednoslovné  opakování spojek nebo bezespoječné věty  prézens historický - místo minulého času použijeme přítomný k oživení minulých dějů - př. Šel jsem klidně po ulici, najednou na mě vyskočí …  střídání přímé řeči postav – dynamičnost  příslovce – vtom, najednou, znenadání, náhle,…

 uvolnění dějového napětí  složitější větná stavba  delší věty

Zdroje: Sochorová, M.: Český jazyk v kostce pro střední školy. Fragment, Havlíčkův Brod, 1999