EU peníze středním školám Název vzdělávacího materiálu: Rysy vývoje křesťanské církve ve středověku Číslo vzdělávacího materiálu: ICT1-2 Šablona: III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT. Název sady vzdělávacích materiálů: Dějiny středověku a raného novověku Autor: Marek Brožek Datum vytvoření: Garant (kontrola): Markéta Křížková Ročník: 2. ročník čtyřletého gymnázia, historický seminář Vzdělávací oblast: člověk a společnost Vzdělávací obor: dějepis Téma: křesťanství jako nové kulturní a společenské pojítko, vnitřní nejednota křesťanství, papežství a císařství, Metodika/anotace: Powerpointová prezentace se zaměřuje na základní aspekty vývoje křesťanské církve ve středověku: od dob zrodu a hledání jednoty po štěpení v raném i vrcholném středověku. Přibližuje vždy příčiny nových trendů, úspěchů a neúspěchů, konflikty se světskou mocí, příčiny reforem a úpadku autority, koncilní hnutí, důvody vzestupu kacířství. Prezentace časově končí před obdobím reformace v 15. a 16. století. Časový rozvrh: 30 a více minut Zdroje: na konci prezentace Gymnázium Františka Křižíka a základní škola, s.r.o.

Rysy vývoje křesťanské církve ve středověku obr. č. 1

okolnosti vzniku původně heretická skupina pro většinovou židovskou populaci živý spasitel – syn boží – trojjediný bůh – monoteismus - mučedník navzdory pronásledování velká životaschopnost zpočátku malé křesťanské obce Židů, rychlé pronikání na celý Blízký východ a do postupně do západních oblastí Římské říše malé skupiny působí v časech pronásledování undergroundově a přežívají pronásledování (Nero, Dioklecián) římská společnost je tradičně tolerantní vůči náboženské různosti, jen čas od času pronásledování v období století popularita mezi chudými i bohatými, kult prvních mučedníků, silná role biskupů – vedoucích nezávislých malých křesťanských obcí Konstantin Veliký – 311 povoluje ediktem milánským vyznávání křesťanství Theodosius - na konci 4. století zakazuje pohanské kulty a křesťanství se stává privilegované státní náboženství vede k rychlému šíření po celé říši od 4. století přejímají křest germánské kmeny (např. Frankové za Chlodvíka)

První svatí a mučedníci první generace svatých jsou apoštolové a evangelisté: ti, které Ježíš vyslat hlásat evangeliumti, kteří sepsali evangelium 2x Jakub Tomáš FilipMatouš PetrOndřej JanJidáš Bartoloměj 2x Šimon někdy Pavel (z Tarsu) Marek, Matouš, Lukáš, Jan generace mučedníků v období starověku: kromě evangelistů a apoštolů řada pololegendárních postav: sv. Florián, sv. Jiří, sv. Lucie, sv. Barbora, sv. Kateřina … - zemřeli mučednickou smrtí obr. č. 2

Hledání jednoty masové rozšíření víry odkrylo problém nejednotného výkladu víry různých biskupů, regionálních tradic, různost svatých textů a jejich výkladu nutnost sjednotit výklad evangelií a vytvořit základní kánon – pozdější nový zákon to vede ke snaze o lepší organizaci a vznik dogmat, také prvním konfliktům jednota se po staletí hledala na koncilech i když se podařilo eliminovat ve středověku kacířské skupiny a domluvit se na základních dogmatech, rozdíly mezi západní (latinskou) církví a východní (řeckou) se ukázaly nepřekonatelné, a k definitivní odluce došlo po dramatických předehrát velkým schizmatem Pak mluvíme o západní katolické a východní pravoslavné církvi

církevní koncily shromáždění autorit hledají shodu, jednotu a vytváření svými dogmaty (nenapadnutelné pravdy) kánon (základ) koncily ekumenické = všeobecné - přispěly k formulování křesť. dogmatu; byly svolávány římským císařem; jedná se o 7 prvních koncilů (ty uznávají i pravoslavní) 1.nikajský koncil v roce 325 n.l., který přijal protiariánské vyznání víry. koncil efezský (431) - odsoudil nestorianismus (teze, že ve vtěleném Kristu jsou dvě osoby - božská a lidská) 2.nikajský (787) - povolil uctívání obrazů svatých - ikon 1.lateránský (1122) - konkordát wormský (viz boj o investituru). Lateránský znamená, že se konal na Lateránu, což je místo v Římě. 2.lateránský (1139) - potvrzuje celibát u kněží kostnický ( ) - vyřešení velkého západního rozkolu (schizmatu) na základě konciliarismu (hnutí katol.církve založené na myšlence, že koncil je nejvyšší autoritou v církvi) dekret o nadřazenosti koncilu nad papežem. V průběhu koncilu odsouzeni jako kacíři Jan Hus a Jeroným Pražský). basilejský ( ) - unie s východní církví (arménskou, syrskou, koptskou) zrušeno, uznání husitů jako členů katolické církve tridentský ( ) - vymezování církevní nauky vůči protestantismu

Vzestup a krize křesťanství se stává jednotícím prvkem kulturně i národnostně rozdělené Evropy církev je stabilní organizovaný řád v chaotickém raném středověku církev je nositel vzdělání, vědění, má respekt, bohatství a monopol na duši otázka času, kdy to církevní představitelé využijí na cestě k moci církevní hodnostáři začínají vést světskou politiku a konkurovat knížatům a králům svým bohatstvím, rozmařilostí i vojskem někdy jsou biskupové rukojmími a služebníky králů (Francie a Anglie), jindy nezávislí (střední Evropa a Itálie) (biskupové a arcibiskupové jsou často šlechtičtí druhorození synové, kterým zbyla jen církevní kariéra z donucení, tak se není čemu divit) mocenské ambice a nemorálnost církevních autorit vede ke kritice církve a konfliktům s panovníky (investitura) vnitřní morální rozklad církve a vnější kritika vede k její krizi kritici: kacířské skupiny (valdenští, kataři), Viklef, Hus, Luther …, ale po reformě volá také vnitřní clunyjské hnutí a žebravé řády

Konflikty církve se světskou mocí bohatství, šlechtický původ biskupů a jejich politické ambice vedly ke konfliktům s knížaty a králi nejzávažnější pro křesťanský svět byly konflikty mezi králi Svaté říše římské a papeži ohledně investitury (právo uvádět biskupy do funkce – tedy mít vliv na jmenování), což se pak přenášelo do roviny, kdo je z nich dvou výše postavený Příklady z Čech: kníže Vratislav II.( ) měl dlouhodobé spory se svým bratrem Jaromírem – pražským biskupem. Proto z Pražského hradu (tedy od sídla biskupa u baziliky sv. Víta) přesídlil na Vyšehrad, který nechal přebudovat. Ještě předtím založil biskupství v Olomouci roku 1063, které oslabilo pozici pražského biskupa spor Přemysla Otakara I. ( ) s pražským biskupem Ondřejem se řešil až v Římě a výsledkem několikaletých dohadování bylo Velké privilegium české církve, které činilo zakládané církevní objekty méně závislé na světské moci Václav IV. ( ) měl spor s arcibiskupem Janem z Jenštejna, v rámci tohoto sporu zemřel mučednickou smrtí Jan z Pomuku v roce.1393.

Investitura a Canossa římský král Jindřich IV. ( ) x papež Řehoř VII. ( ) papež prošel reformním klášterem v Cluny a chtěl reformovat církev – sepsal zásady do spisu Dictatus papae (papežův diktát) roku 1075, kde mluví o nadřazenosti papeže nad světskými panovníky a právu jmenovat biskupy, a že je hlavou církve. Král přesto jmenoval milánského biskupa. Když jej papež pokáral, nechal jej král na sněmu s podporou říšských biskupů sesadit. Papež krále exkomunikoval a zprostil jeho poddané přísahy lenní věrnosti a říšská knížata se postavila na stranu papeže (jen český kníže Vratislav se stejnými problémy v Čechách podpořil krále). Král reaguje diplomaticky a v rouchu kajícníka přijíždí odprosit papeže do hradu Canossa v Alpách. Papeži nezbývá než kajícníkovi odpustit – rok 1077 dovětek: roku 1080 se oba opět rozkmotřili, papež dal krále do klatby, král nechal zvolit jiného papeže a vtáhl s vojskem do Říma, Řehoř musel utéci. Stávající nejasnosti okolo investitury vedly ke kompromisní dohodě – Konkordátu wormském 1122, podle níž provádějí investituru císař i papež, přičemž císaři začínají respektovat církevní volbu.

Clunyjské hnutí a žebravé řády ve francouzském klášteře Cluny v 10. a 11. století mniši formulují myšlenky očisty církve od světské moci, větší nezávislosti na světské moci a větší disciplíně kněží a mnichů. Myšlenky se úspěšně šíří, ale zároveň jsou kritikou církve. žebravé řády se snažili reformovat církev svým příkladem: zbavily se bohatství a rezignovali na klášterní majetek, spoléhali se jen na milodary, vlastní práci (ne poddaných). Jejich kláštery byly ve městech, aby mohli působit mezi lidmi, provozovat špitály a kázat – Domingo Guzmán zakládá řád dominikánů 1223 – František z Assisi zakládá řád františkánů (někdy minoritů) 1245 – karmelitáni 1256 – augustiniáni-poustevníci obr. č. 3 obr. č. 4

Zdroje obr. č. 1: obr. č. 2: obr. č. 4: obr. č. 3: FRANZEN, August. Malé církevní dějiny.1. vyd. Praha:1992. ISBN