Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Sociální poradenství (2). Kontext sociálního poradenství Poradenství je proces, který probíhá v určitém prostředí. Účastníky tohoto procesu jsou minimálně.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Sociální poradenství (2). Kontext sociálního poradenství Poradenství je proces, který probíhá v určitém prostředí. Účastníky tohoto procesu jsou minimálně."— Transkript prezentace:

1 Sociální poradenství (2)

2 Kontext sociálního poradenství Poradenství je proces, který probíhá v určitém prostředí. Účastníky tohoto procesu jsou minimálně dvě osoby - klient a jeho poradce. V poradenském procesu se mezi nimi formuje vztah, prostřednictvím jejich komunikace, přijímáním a poskytováním informací, prostřednictvím různých strategií poradenské práce a dalšími aspekty poradenského procesu. Po dohodě s poradcem, si klient sám definuje cíl poradenství, je determinován druhem a závažností problému. Cílem poradenství je obecně eliminace patologie, pomoc k nezávislosti, osobnostní růst, zvýšení kvality života, řešení potřeb člověka v nouzi, jeho duševní a fyzické zdraví, mobilizace "zdravých" zdrojů přirozeného prostředí klienta.

3 Dynamický přístup Je poradenství založené na principu determinace současného chování minulostí s využitím princip kauzality. Je proti jednostrannému a biologizujícímu pojetí, přesouvá důraz na sociální faktory. Poradce pracuje s intrapsychických silami klienta, posiluje objevení a pochopení nevědomých obsahů, reorganizace klientovy osobnosti na základě řešení neurotického konfliktu. Poradce má být pro klienta zrcadlem, které odráží pouze to, co klient přináší do procesu. Měl by se vyvarovat osobních pocitů, postojů a hodnot. Poradenský vztah je asymetrický. Při práci se využívají verbální proměnné: volné asociace, analýza přenosu, odporu a obrany, práce se sny a fantaziemi, interpretace, náhled a změna. Práce poradce je často chápána jako konfrontace, klasifikace a interpretace při zpracování zážitků. Dynamický přístup je dlouhodobý a intenzivní, je cestou k seberozvoji a zlepšení interpersonálních vztahů.

4 Behaviorální přístup Behaviorální přístup vychází z předpokladu, že každé chování je výsledkem toho, co se člověk naučil nebo nenaučil v životě. Na tomto principu je založený poradenský vztah, který je edukativní, jde přeučit negativní způsoby chování. Představuje cílevědomé, strukturované učební spojenectví, ve kterém poradce využívá techniky učení. Pracuje se technikami: podmiňování, posilování, nácvik, trénink, modelování, instruování, přesvědčování a jiné. Pomocí těchto technik se snaží odstranit nežádoucí syndrom, poruchu nebo problematické chování klienta a naučit klienta novým efektivnějším formám komunikace, chování a jednání. Behaviorální přístup je krátkodobý, nepříliš intenzivní, pracuje často s technikami, které mají navodit změnu (systematická desenzitizace).

5 Experienciální, experienciálně komunikativní přístup Přístup vnímá člověka jako aktivní bytost s potenciálem k dalšímu růstu, proto se nesoustředí na odstranění symptomu, či rekonstrukci osobnosti podle cílů poradce, ale zaměřuje se na dosažení vyššího stavu vědomí, uvědomění se svých možností a schopností naučit se je využívat. Vědět, co děláme a cítit to, může být pro klienta důležitější, než vědět, proč to děláme. Poradce slouží často pouze jako katalyzátor, v jeho přítomnosti si klient uvědomuje své latentní možnosti a formování svého JA. Vztah mezi poradcem a klientem je založen na principu člověk-člověk. Přístup pracuje s přestrukturováním kognitivních schémat, pracuje s akceptací, empatií a kongruencí a jeho základní metodou je nestrukturovaný rozhovor.

6 Eklektické poradenství Poradenství jedné školy u nás nemá tradici v poradenských systémech. Je to způsobeno tím, že informace o poradenských přístupech v zahraničí se k nám dostávali živelně a poradci absorbovali do sebe všechno. Většina poradců pracuje eklekticky, symbioticky spojuje nebo selektivně využívá různé poradenské přístupy, metody a formy práce. Poradce svůj přístup často přizpůsobuje charakteru problému nebo typu klienta. Sociální poradce je připraven využívat účinné prvky všech přístupů ve snaze co nejrychleji a nejefektivněji pomoci klientovi, rodině či skupině. Integrativní přístup, snaha sjednotit různé přístupy do vyššího celku nebo jen vytvořit nadřazenou teorii.

7 Systemický přístup v sociální práci  Systemický přístup se v posledních letech stává jedním z dominantních přístupů v sociální práci, ale i v mnoha dalších pomáhajících profesích. Jeho vznik je spojován s paradigmatickým převratem v přírodních, ale zejména společenských vědách – s přechodem od moderního nazírání na problémy tohoto světa k pohledu postmodernímu.  Označení “sociální pracovník” bude v dalším znamenat systemicky orientovaného sociálního pracovníka a označení “klient” bude použito pro všechny osoby či instituce, se kterými přicházejí sociální pracovníci do profesionálního kontaktu (rodinní příslušníci, pracovníci státních i nestátních institucí – učitelé, vychovatelé, osobní asistenti, lékaři, soudci apod.).  přínos spočívá zejména v tom, že je ucelenou a vědecky podloženou variantou pohledu na člověka a společnost, která nabízí nové možnosti, jak zacházet se sociálními a psychosociálními jevy v éře, která je charakterizována jako pozdně moderní či postmoderní.

8 Systemický přístup v sociální práci Sociální pracovník reflektuje, že je jedním z aktivních spolutvůrců systému služeb lidem, kteří “vlastní profesionální aktivitou produkují a reprodukují kategorie sociálních problémů, včetně vytváření typologie lidí spojených se sociálně problémovými kategoriemi”. Pro sociálního pracovníka, jehož nejčastější rolí je postavení zprostředkovatele “dohody” mezi – mnohdy velmi různými – představami klientů zúčastněných v nějaké obtížné situaci, je prvotním úkolem posouzení dané situace zejména s ohledem na následující základní charakteristiky:

9 1. Jaká je míra pracovníkovy osobní (privátní) angažovanosti v daném případu. Příklad: Kurátor pro mládež řeší případ mladistvého, který krade doma peníze na nákup drog. Rozdílnou osobní angažovanost lze očekávat, je-li kurátorem svobodný muž s osobní zkušeností s drogovým experimentováním, anebo matka dvou dospívajících ”ohrožených” dětí. Extrémní nebezpečí nerovnováhy hrozí v případě institucí, kde se angažují převážně anebo pouze profesionálové s vysokou osobní angažovaností, např. poradna pro týrané ženy, jejíž tým tvoří pouze ženy.

10 2. Jaká je pracovníkova vstupní pozice vůči jednotlivým klientům, co asi jednotliví klienti od pracovníka očekávají. Příklad: Rozdílná očekávání budou mít rozvádějící se rodiče a jejich školně neúspěšný syn, jestliže se s pracovníkem OPD setkají, když: a) přicházejí za pracovníkem na doporučení třídní učitelky, anebo b) přichází pracovník na úvodní návštěvu v roli kolizního opatrovníka dítěte.

11 3. Jaký je kontext neboli širší souvislosti případu. Příklad: Nedávno informovali novináři o případu zanedbávaného a týraného dítěte, které bylo nalezeno ve chvíli vážného ohrožení života. Matka dítěte měla zároveň v péči několik dalších dětí, které vychovávala bez jakýchkoli problémů. Teprve zahrnutí kontextu celé situace umožňuje nahlédnout, pro koho je ”samozřejmý” zákrok, totiž odloučení matky od všech dětí na základě předběžného opatření, tím nejlepším řešením a pro koho může být takovýto zákrok osudovým životním zlomem s negativními důsledky.

12 4. Rozlišení, kdo je zadavatelem zakázky, a tedy posuzovatelem kvality vykonané práce, a kdo je tzv. cílovou osobou neboli příjemcem služeb. Příklad: Sociální pracovník úřadu práce, který vede motivační kurz pro uchazeče o zaměstnání, ví, že zadavatelem této zakázky je jeho zaměstnavatel, zastoupený konkrétním nadřízeným pracovníkem. S tímto nadřízeným je důležité vyjasnit kritéria, která mají být naplněna či změny, kterých má být u uchazečů o zaměstnání – příjemců služeb – dosaženo.

13 existuje rozdíl mezi zadavatelem zakázky a cílovou osobou. je užitečné rozlišovat mezi imperativním a konzultativním typem zakázky. Pouze konzultativní typ umožňuje sociálnímu pracovníkovi spoluvytvářet kritéria naplnění této zakázky. Sociální pracovník se ale vždy rozhoduje, zda jakoukoli zakázku přijme, nebo odmítne, a to i v případě imperativního typu zakázky od svého nadřízeného. sociální pracovník volí u každého z klientů jeden ze dvou základních postupů: Nabízení spolupráce (pomoc) Přebírání starosti (kontrola)

14 Tvůrci teorií sociálních systémů  Slavnými jmény, která se se vznikem systemického přístupu pojí, jsou Gregory Bateson a Humberto Maturana. Tito autoři dávají systemické terapii základ v teorii systémů a konstruktivistické teorii poznání.  Teorie systémů Gregory Batesona vznikla už v padesátých letech dvacátého století. Vzešla z přírodních věd a představila nový pohled na živé organismy.  Ty vnímá jako otevřené, ale celostní jednotky, které jsou nezbytně vztažené ke svému prostředí. Funkce, prvky a vazby těchto systémů jsou neustále podřízeny celku. Teorie systémů byla zdrcující kritikou lineární kauzality (příčina a důsledek, „když… potom…“) a představila myšlenku kauzality cirkulární, která říká, že každé chování zpětně působí na bytost, které se týká – hovoříme jinak také o zpětné vazbě.

15 Sociální systémy  V pomáhajících profesích se zajímáme o systémy sociální, příkladem může být třeba rodina nebo školní třída, pro které jsou důležité následující parametry:  její prvky (členové rodiny),  vazby mezi těmito prvky (emocionální i jiné vztahy mezi členy rodiny, zažitá pravidla chování),  hranice (hranice sociálních systémů unikají přímému pozorování, lze je odvozovat pouze z interakcí systému a jeho prostředí, hranice sociálního systému je hranicí jeho vztahů a funkcí),  a v neposlední řadě kontext – sociální i hmotné prostředí, situace, ve které se systém (rodina) nachází.

16 Interakce v sociálních systémech  Sociální systémy by nemohly existovat, pokud by mezi jejími prvky (členy) neexistovala interakce, komunikace.  Platí, že pokud dojde k jakékoli změně v takto definovaném systému, je touto i třeba drobnou změnou postižen, ovlivněn celý systém jako celek. Charakteristická pro jakýkoli systém je setrvalá snaha o homeostázu – snaha o rovnováhu a její udržení. Mnoho negativních symptomů, které může sledovat vnější okolí systému (např. rodiny), je právě projevem snahy systému o zachování homeostázy. Příklady??

17 Sociální systémy v terapii  Pokud je teorie systémů aplikována do terapie, je terapeutická spolupráce mezi klientem a sociálním pracovníkem interpretována jako vytvoření nového systému, který je zacílen na vyřešení problémů, které klient deklaruje. Prvkem systému se tak na dobu přechodnou stává i terapeut, sociální pracovník.  Pro vznik a rozvoj systemického přístupu byly vedle Batesonovy teorie systémů nosné zejména koncepty neurologa Humberta Maturany. Ten se zabýval biologií poznání. Vyvodil, že vnější svět naším poznáním neodhalujeme, ale že si ho tímto způsobem vytváříme – realita je podle něj sociální konstrukcí. Neexistuje REALITA, ale pouze „realita“ a ta má pro každého z nás jinou podobu. Důsledkem pro terapeutickou práci je požadavek respektování „reality“ tak, jak ji vnímá klient. Ta je pro kohokoli jiného nepoznatelná beze zbytku a její „sdílení“ (opět je možné toto slovo použít pouze s rezervou) je možné pouze na základě vzájemné komunikace (navzájem jsme si černými skříňkami).

18 KOMUNIKACE „komunikace“ Ani vzájemná komunikace však není všemocná, protože nikdy nemůže beze zbytku postihnout vše, co by chtěl komunikující sdělit. Jsou obsahy, které jsou příliš prchavé, pro které jednoduše nemáme slova, která by nám umožnila je sdílet. Světy druhých jsou pro nás nepoznatelné. Různí lidé přikládají různým obsahům různý význam. Je dobré si také uvědomit, že „vyprávíme“, vytváříme sociální realitu nejen pro druhé, ale i sami pro sebe. O to méně je zachytitelná ta pravá REALITA, pokud vůbec nějaká existuje. Proto se navrhuje mluvit nikoli o univerzu, ale o multiverzech.

19 . „ terapeutovo dilema“ „ „Jednej účinně, aniž bys věděl(a), co tvé jednání vyvolá“.  Nemůže-li existovat žádný na pozorovateli nezávislý přístup k jednomu „opravdovému“ světu, nelze také ospravedlnit žádný způsob „objektivní“ existence jako lepší, oprávněnější, lidštější a podobně než jiné způsoby života a bytí. Veškeré hodnotové úsudky o povaze existence jsou osobní a motivované emocemi, sledují tedy sklony a osobní záliby posuzovatele, podle okolností sdílené druhými.  Uvedené myšlenky výstižně zachycují věčné rozpory různých kultur a jejich globální přijetí by je vyřešilo. Ale kde je hranice, kam bychom byli s naší kulturou schopni v respektování kultur jiných zajít? Kde jsou vaše hranice?  Jeden z důležitých poznatků je, že systémy mají v rámci snahy o zachování homeostázy tendenci sdílet své reality, vytvářejí společnou sociální realitu. Pokud je systém (rodina) podpořen ve vyprávění svého příběhu, můžeme pozorovat, že každým takovým vyprávěním dochází díky zpětné vazbě k jeho změně. Toto pozměňování je v systemickém přístupu profesionálem podporováno a hovoříme o tzv. narativní terapii..

20 Vyprávěním příběhu klienty je dosahováno dekonstrukce původních významů jednotlivých událostí nebo významů, které jsou s nimi systémem spojovány. Současně však probíhá proces nové rekonstrukce a událostem a významům jsou přiřazovány nové možnosti a perspektivy výkladu. Nově vytvořený terapeutický systém tak může prostřednictvím narativní terapie přinést úzdravu systému původnímu, který se cítil sužován nějakým problémem.

21 Typické pro systemický přístup je jednoznačně  odpatologizování pohledu na klienta. Na toho se dívá pomáhající profese spíše jako na zákazníka – je vnímán jako výsostně autonomní osobnost, která si samostatně a svébytně určuje směr, cíl a průběh terapeutického působení. V jeho osobnosti a sebeobrazu a nikde jinde, je skryt potenciál změny. V tomto kontextu rozlišujme mezi autonomií a heteronomií.  Pokud je člověk vnímán v terapii jako autonomní, platí, že: terapie je pouze oporou klienta, terapeut má roli provázejícího, je rovnoprávným partnerem klienta, se kterým kooperuje a dává mu k dispozici svůj čas k naslouchání, své vědění a zkušenosti, cílem terapie je realizace individuálních možností klienta v rámci konkrétního společenství, měřítka si stanovuje klient sám, prostředky a cíle dosažení cílů jsou stanovovány společně všemi zúčastněnými v nově vytvořeném terapeutickém systému;

22 Pokud je naopak člověk vnímán v terapii jako heteronomní, platí že:  klient je na terapii závislý, je vnímán jako nedokonalá bytost, která potřebuje cizí pomoc;  terapeut je oprávněný nebo povinný starat se o úzdravu, vykonává potom moc a jednostranně předepisuje úzdravné postupy – extrémem je jejich aplikování proti vůli klienta;  cílem terapie je znovu začlenění se klienta do „normální“ společnosti, soulad se společenskými normami je měřítkem úspěchu terapie. Kritický komentář

23 Nelze se rozhodnout, že jeden přístup je dobrý, a ten druhý má být zatracen jako špatný. Systemická terapie po sociálním pracovníkovi vyžaduje, aby si vždy, průběžně uvědomoval, v jaké pozici se nyní klient nachází  můžeme-li situačně vnímat klienta jako autonomního, sociální pracovník mu nabízí spolupráci (používá se také pojmu pomoc), při které jsou aktéři procesu pomoci ve zcela rovnoprávném postavení. Stanoveného cíle (cílů) se dosahuje na základě písemného nebo ústního kontraktu, k jehož uzavření vede proces dojednávání. V sociální práci v tomto případě hovoříme o klientovi dobrovolném;  je-li nutno situačně klienta vnímat jako heteronomního, říká se, že za něj sociální pracovník přebírá starost (používá se také pojmu kontrola). V takovém případě je vzájemný vztah aktérů vztahu nerovnovážný, sociální pracovník má nad klientem mocenskou převahu, která většinou vychází z jeho postavení v některé z institucí. V sociální práci hovoříme v takovém případě o klientovi nedobrovolném. Klient může být v něčem dobrovolný i v něčem nedobrovolný

24 Systemická terapie prosazuje pohled na klienta jako na jedince autonomního, současně však nevylučuje,že v pomáhajících profesích se vyskytují situace, kdy je třeba zasáhnout a jednat i proti vůli klienta. Lze vyvodit pro systemický přístup dva imperativy: 1.imperativ přijetí – měj na paměti mnohotvárnost lidských světů! 2.imperativ respektu – druhého člověka považuj ve společném životě za bytost stejného rodu! Oba imperativy mají být postaveny na silných základech – a těmi je láska.

25 čtyři fáze vývoje systému od vzniku problému po jeho poradenské / terapeutické ovlivnění 1.problémový systém – shledává něco ze sebe problémovým; například chování některého člena; vzájemné vztahy a podobně a snaží se tento problém řešit. Pokud se mu to z nějakého důvodu nedaří svépomocí nebo za podpory nejbližšího sociálního okolí, může se změnit 2.v systém hledající pomoc – postižení v této fázi dospívají k názoru, že svou situaci nemohou změnit vlastními silami a odhodlají se vyhledat odbornou pomoc. Tím vzniká 3.klinický systém – pomoc hledající (klient, klienti) a pomoc poskytující (sociální pracovník, terapeut) si v rozhovoru vyjasňují situaci, aby našli prostředky k řešení problému. Prostředkem nemusí být vždy terapie, ale poradenství, postupy snížení tlaku prostředí, poskytnutím dávky a podobně. Jako jedna z možností dalšího postupu však může vzniknout 4.terapeutický systém – v něm vytvářejí pomoc hledající a pomáhající nový systém se společně formulovaným tématem, které nazýváme „terapeutickou zakázkou“. Ta je předmětem „dojednávání“. Terapeut se stává v této fázi součástí systému, jedním z jeho prvků, a to pouze na dobu přechodnou

26 Koncept systému determinovaného problémem Lidé interpretují jako „problém“ různé znepokojující situace, významy jsou různé pro různé lidi. Kolem alarmujících podnětů se vytváří zvláštní sociální systém (platí tzv. kybernetika druhého řádu) kdy neplatí, že systém vytváří problém ale že problém vytváří systém. Problémové systémy jsou potom specifické sociální systémy, které vznikly a udržují se kolem problémů.

27 „čistý“ Systemický přístup Pracuje výhradně s klienty dobrovolnými, výhradně na dojednaných zakázkách Pomáhat lze pouze tomu, kdo sám vyhledá pomoc Klientem nevyžádané postupy, postupy realizované proti jeho vůli nejsou pomoc ale kontrola, péče, manipulace, násilí… Přestože jsou některé tyto přístupy někdy oprávněné, musíme je striktně odlišit od pomáhání a nesmíme je pod pomáháním skrývat

28 Role terapeuta v systemickém přístupu  Terapeut má v terapii, jejímž podnětem, prostředkem i cílem je komunikace, dva hlavní úkoly:  potvrzování – klientovi se představuje jako empatický, naslouchající a chápající. Respektuje klientovo vidění „problému“, akceptuje jeho „příběh“, nazírá na něj jako na autonomní bytost. To umožňuje klientovi získat v něj důvěru a vybudovat na důvěře založený terapeutický vztah;  otevírání – do terapeutického systému by měl terapeut přinášet tolik nového, nečekaného a podněcujícího, aby otevřel klientovi dostatečný prostor pro destabilizaci problémového systému. K tomu, aby si klient mohl vyzkoušet nové, musí být předem vytvořeno zázemí respektu a důvěry.  Jedna podmínka bez druhé nemůže být splněna. Současně platí, že terapie, která je takto jednoznačně postavená na komunikaci a vzájemném vztahu, není naplánovatelná. Pro systemickou terapii je proto typická absence nějaké zavazující metodologie. Disponuje pouze některými doporučenými postupy.

29 Zakázka Je významným pojmem systemického poradenství, systemické terapie. Formulace terapeutické zakázky je výsledkem dojednávání mezi pomáhajícím a pomoc hledajícím. Zakázka by měla určovat:  cíl a metody opatření pomoci,  kritéria provedení a kontroly průběhu terapie,  pomůcky k rozhodování, za jakých okolností má terapie skončit,  kritéria úspěšnosti terapie. Formulaci zakázky nikdy nemůžeme vnímat jako definitivní, protože v průběhu terapie se může měnit. Kritériem přijetí změny zakázky je opět dojednávání v rámci terapeutického systému.

30 Doporučené postupy (techniky) systemické terapie  Přeznačkování – terapeut zachází s předkládanými problémy jako se „změnitelnými“ už tím, že dojednává pevnou zakázku a nabízí tak pomoc. Už tím se mění „vnitřní mapa“ klienta a připravuje se pole pro možnost dekonstrukce a rekonstrukce významu prezentovaného problému. Na dekonstrukci a rekonstrukci se terapeut aktivně podílí jako člen terapeutického systému v průběhu celé terapeutické práce.  Cirkulární dotazování – nepřímé získávání informací. Místo toho, aby klienti museli vyprávět o svých pocitech, myšlenkách a tužbách, hovoří o pocitech, myšlenkách a tužbách ostatních členů systému. Přínosem techniky je zejména změna úhlu pohledu – klient je přiveden k uvědomění, jak mohou problém prožívat druzí a problém se stává plastičtějším. Snižuje se také tenze klientů, provázející mnohdy nepříjemné ventilování vlastních pocitů, zejména při práci se skupinou. Přítomní se postupně dokola vyjadřují o vztazích mezi ostatními, a tím také vytvářejí rozdíly. Tato technika dotazování byla používána zpočátku jako postup diagnostický, ale získané odpovědi mají také terapeutický účinek – přispívají k dekonstrukci a rekonstrukci sdílených významů v systému. Hovoří se v této souvislosti o tzv. konstruktivních otázkách.

31 1. Na začátku  Předpokládejme, že tento rozhovor (tato terapie) je u konce a ukázal(a) se jako užitečný(á), podle čeho to pozná(vá)te?  Říkáte, že vás trápí…, podle čeho, na čem to poznáváte?  Uvádíte různé problémy. Mohly by spolu souviset? Jak?  Kdo z vás trpí tímto problémem nejvíce? Kdo objednal termín? Kdo by měl jinak ještě přijít?

32 Průzkumné otázky  Odhlédneme-li do vašeho problému, co u vás probíhá nejlépe?  Co vám doposud pomáhalo?  Kdy naposledy se problém nevyskytoval?  Co je (děje se) u vás jiného, když se problém nevyskytuje?  Jak jste dříve (vy)řešili podobné nebo jiné problémy?  Kdo vám může nejlépe pomoci?  Kdybyste (tento) problém neměli, co by teď/jinak bylo jiného?  Mnozí lidé, kteří mají problém, jako máte vy, mají ještě tyto další těžkosti… Které z nich vy nemáte?

33 Otázky na budoucnost  Když se přes noc stane zázrak a problém ve spánku zmizí, podle čeho to příští den poznáte? (tzv. kouzelná otázka)  Na čem nejdříve zjistíte (zpozorujete), že je problém méně tíživý?  Co je jinak (jiného), když problém zmizel? Kdo to zpozoruje jako první? Koho to nejvíce potěší? Kdo nejvíce (u)věří tomu, že to také tak zůstane?  Jak dlouho bude trvat, než problém zmizí?  Jak dlouho bude trvat, než se problém vyřeší sám od sebe?  Kdo vás (nejspíš) ujistí v tom, že už problém nemáte? Co uděláte, aby ostatní zjistili, že se s vámi stala změna, a abyste je o ní mohl(a) přesvědčit?  Představte si, že můžete (mohl(a) byste) nahlédnout do budoucnosti, jak potom asi dojde k řešení problému?  Kolik procent zlepšení vám bude stačit?  Co byste musel(a) dělat nebo nedělat, aby bylo všechno ještě horší?

34  Zhodnocení pozitiv I.– technika navazuje na „kouzelné“ otázky. Členové systému jsou formou domácího úkolu vyzváni, aby si zvolili dva dny v týdnu a chovali se během těchto dnů tak, jakoby došlo k „zázraku“. Tyto dny si volí každý sám a tajně, nikomu svou volbu nesděluje. Úkolem klientů, členů systému je poznat, které dny si zvolili ti ostatní. Svoje poznatky si sdělují až v přítomnosti terapeuta, průběh domácího úkolu vzájemně nijak nesmí konzultovat.  Zhodnocení pozitiv II. – klienti jsou vyzváni, aby za domácí úkol pozorovali a zaznamenali vše, co v systému (například v rodině) funguje tak, že by chtěli, aby se to zachovalo i do budoucna. Účelem techniky je přeorientování pozornosti klientů na pozitiva a nabourání jejich „černobílého“ pohledu.

35  Reflektování (přemítání) – komentáře během nebo na konci sezení, které vyjadřují reflexe terapeuta. Tyto reflexe mohou terapeutickému systému přinést možnost nového pohledu, uvolňují tedy prostor k dekonstrukci a rekonstrukci.  Deska rodiny – je zcela specifickou technikou. Jedná se o skříňku s vnitřní a vnější plochou. K dispozici jsou malé a velké dřevěné figurky (hranaté a kulaté, které představují členy systému) a ještě tři barevné šestiúhelné velké figurky pro zvláštní účely (terapeut, soudce atp.). Účastníci jsou požádáni, aby pomocí figur na ploše zobrazili určitý sociální systém. Při sestavování tak mohou poprvé konkretizovat dosud nevyjádřené názory, společně mohou konstelace měnit a diskutovat o tom. Jedná se vlastně o jakýsi 3D sociogram.  Dále může terapeut pracovat podle vlastního uvážení s kteroukoli ze široké plejády technik, které do pomáhajících profesí přinesly jiné terapeutické přístupy – interpretace, psychodrama, práce se sny, vytváření rituálů, využití paradoxních technik a podobně.

36  Hodnocení takto představené terapie /poradenského procesu, je jistě velice náročné. Problém je v tom, že nejdůležitějším a snad i jediným měřítkem terapeutického úspěchu se jeví sám klient; jen ten může posoudit, jestli došlo k úbytku utrpení /sociální dysfunkce.  Systemický přístup je přístupem, který můžeme nazvat psychosociálním – původ „patologických“ procesů hledá méně (srovnáme-li například s psychoanalýzou) v psychickém a více v interpersonálním.  Výhodou přístupu je jeho krátkodobost. Na tu je kladen velký důraz, protože krátké trvání poradenství / terapie je vnímáno jako záruka respektování autonomie klientů: terapeut má plnit výhradně dojednanou zakázku a to za použití co nejmenšího vměšování. Po dosažení nasmlouvaného cíle terapie by měl terapeut vystoupit ze systému. Příliš dlouhé setrvání systému v podobě terapeutického systému zvyšuje riziko vytvoření závislosti klientů na pomáhajícím profesionálovi.


Stáhnout ppt "Sociální poradenství (2). Kontext sociálního poradenství Poradenství je proces, který probíhá v určitém prostředí. Účastníky tohoto procesu jsou minimálně."

Podobné prezentace


Reklamy Google