Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Úvahy o postmoderní době Zygmunt Bauman. Narozen 19.11.1925 v Poznani do polské židovské rodiny Po okupaci Polska, uprchl do Sovětského svazu. Pozdeji.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Úvahy o postmoderní době Zygmunt Bauman. Narozen 19.11.1925 v Poznani do polské židovské rodiny Po okupaci Polska, uprchl do Sovětského svazu. Pozdeji."— Transkript prezentace:

1 Úvahy o postmoderní době Zygmunt Bauman

2 Narozen v Poznani do polské židovské rodiny Po okupaci Polska, uprchl do Sovětského svazu. Pozdeji sloužil v První armádě polského vojska kontrolovanou Sověty. Zůčastnil se boju o Kolberg a Berlín Během služby v KBW začal studovat sociologii na varšavské Akademii sociálních věd, později přešel na studia filosofie, protože sociologie byla mezitím zrušena jako buržoazní učební obor. Zpočátku byl Bauman blízko oficiální marxistické doktríně. Později však se stal pod vlivem prací Antonia Gramsciho a Georga Simmela kritikem komunistického režimu Vystaven sílícímu politickému tlaku a antisemitské kampani vedené populistickým ministrem Mieczysławem Moczarem, vystoupil v lednu 1968 z polské komunistické strany (Polska Zjednoczona Partia Robotnicza zkr. PZPR) a ještě v témže roce odchází do emigrace Bauman odchází učit sociologii nejprve na Tel-Avivskou univerzitu do Izraele a později na univerzitu v Leedsu v Anglii.

3 Kapitoly Spor o postmodernitu Postmoderní osobnostní vzorce Postmoderní příhody těla Mezi námi neznámými Morálka bez etiky

4 Spor o postmodernitu

5 V průběhu posledních staletí se strategie filosofie, sociologie a všech humanitních oborů utvářely ve svérázné symbióze s modelem světa, v němž byly situovány. Strategie sloužily k úvahám nad modelem, model sám se pak utvářel a upevňoval během těchto úvah. Toto je zpochybněné. Jde tedy o revizi nejsolidněji propracovaných, zdá se že jednou provždy ověřených myšlenkových návyků. To je nutně zásah bolestný. Moderní humanitní obory modelovaly svět, jímž se zabývaly, především jako předmět administrace, správy. Svět věcí se hodnotil podle toho, jestli se přibližuje nebo vzdaluje od tohoto stavu věcí, který byl naplánován na zítřek, a v němž pro dosahování cílů bylo podmínkou sevřenost řad těch, kdo ony cíle měli splnit, sevřenost dosahovaná generálním ředitelstvím a prostřednictvím víry, že toto ředitelství má právo takové úkoly formulovat a zadávat, prostřednictvím snahy vyhnout se trestu za neposlušnost, nebo skrze zájem jedince na cílech celku Modernita byla jedinou civilizací, o které bylo možné takto přemýšlet, o níž je možné smysluplně mluvit jako "o projektu". Každé konkrétní dnes čerpalo své zdůvodnění ze všeobecného zítřka. Nejvýznanější odlišnost naší doby je v tom, že nemyslí ani nemůže o sobě myslet o sobě jako "projektu". Žijeme projekty, ne projektem. Postmodernita je vlastně totéž, jako zánik projektu, super-projektu.

6 Z toho, že se na svět nahlíží z perspektivy správy, vyplývají pro model světa tři důsledky: Tento svět je celkem, totalitou, to znamená, že obsahuje vše, co je pro jeho trvání podstatné, nebo spíš: to, co neobsahuje, není podstatné a nemusí být bráno v potaz. Tento svět je celek spojitý, má tvar a podobu mechanismu. Přinejmenším jeho ideálem je absence vnitřních rozporů a způsobilost je odstraňovat, když se objeví. Nepřítomnost mnohoznačnosti, nebo aspoň přítomnost jasného návodu, jak dospívat k jednoznačným vizím a situacím, shoda v principech, které jsou nezbytné pro přežití celku, způsobilost zneškodnit ty, kteří shody odmítají. Tento svět mohl fungovat potud, pokud se každá složka, každé ozubené kolečko otáčelo podle parametrů místa, v němž se mělo nacházet Tento svět je projektem ve stavu realizace, je situován v čase, který je současně časem kumulativním, orientovaným i finálním - jen v takovém čase je myslitelné projektování a projekty. Čas je kumulativní, což znamená, že to, co v něm probíhá, nezaniká, zůstává a ovlivňuje to, co má teprve začít. V takovém čase je možné postupovat důsledně. Plánovat, rozkládat plán do stadií, budovat velké věci po částech.

7 Postmoderni osobnostní vzorce

8 Život jako moderní pouť Postava poutníka se zdála být zkratkovitým a zobecňujícím popisem hlavních znaků života moderního člověka. Při pouti je cílové místo známo, ač tam poutník nebyl a nemá určitější představu. Všechno, co děláme, jsou prostředky k cíli. Soulad prostředků a cílů byl předem zaručen a poutníkovi nezbývalo nic jiného než jít a hledat nejkratší cestu. Chápat život jako pouť lze jen v uspořádaném světě: ve společnosti s pevnou, na individuu nezávislou strukturou, s pevným rozložením pravděpodobnosti. Pak lze plánovat život. Život se jevil jako terén volby a svobody, ale takové svobody zakládající, která se zakládala na dobré znalosti toho, co je nutné. V postmoderní době se podle Baumana tyto typy „staly v každodenním životě „normou“ chování“ a u jednoho člověka a v jeden čas mohou klidně fungovat vedle sebe

9 Epizodičnost a nekonsekventnost V postmoderní době přestalo být plynutí času kontinuálním procesem Místo přímky je to soubor epizod, které sice opravdu postupují za sebou, ale stejně dobře mohou být myšleny jako probíhající vedle sebe Chronologická posloupnost neurčuje ani jejich obsahy, ani nedeterminuje jejich průběh. Jinými slovy, z jedné epizody vyplývá pro jinou epizodu pramálo Postmoderní doba se vlivem „rozkouskovanosti“ života vyznačuje absencí identity Zánik konečného cíle

10 Zevloun Charakterizuje jako člověka, který pozoruje lidi okolo sebe a v hlavě si vymýšlí jejich příběhy. (režísér) V moderní době uzká skupina lidí Vytvořen na základě městské (nepřekonatelné) anonymity Televizní obrazovka nahrazuje „nákupní promenádu“

11 Tulák Tulák je člověk, pro něhož je důležitější pohyb, než cíl. Nemá žádný dlouhodobý cíl, protože ví, že se svět každý den mění, a proto je jakýkoliv dlouhodobý cíl z jeho pohledu zbytečný. Přistupuje ke světu jako k množině šancí V pohybu ho udržuje nenaplněná touha

12 Turista Turista je sběratel zážitků. Smysl svého života nachází ve sbírání co největšího množství dojmů a v jejich zprostředkování dalším osobám. Tulák se tuzemcům klaní, turista od domorodců očekává poklony. Svět navštěvovaný turistou je hrubým kusem mramoru, který turista tvaruje svými prožitky. Turista není bezdomovec. Bere si domov s sebou, jako standard pro hodnocení zážitků. Nesmí zapustit nikde kořeny, chovat se a cítit "jako doma".

13 Hráč Pro hráče je celý život jen hrou. Každý na začátku dostal své karty a je na jeho zdatnosti, jak s nimi naloží. Hráč s výbornými kartami může partii klidně prohrát a hráč s průměrnými kartami může naopak ve hře uspět. Hráč vnímá jako „organizující princip světa“ riziko.

14 Postmoderní příhody těla

15 Člověk je v pojetí sociologů utkán z myšlenek a citů Člověk je svobodný, jde složen z osobnosti, postojů, názorů na to, co je dobré, názorů, snů, vkusu, zásad, tedy z věcí, o nichž se ví, že je má nebo nemá, a ne něž se lze podívat zevně, milostivě přitakat nebo je odmítnout Sociologie je "sekundární hermeneutika", vysvětlování toho, co už bylo vysvětleno, přemýšlení o tom, co bylo myšleno Ono primární, výchozí přemýšlení, kterou se snažíme rozložit na prvočinitele, a znovu složit v průzračnější, přehlednější, soudržnější celek, pokládáme za onu "rozdílnost, jež tvoří rozdílnosti", za důsledek faktu, že člověk je "společenským živočichem". "Společnost" v pojetí sociologů je hlavně rozmluvou, ta je někdy kakofonická, jindy dialogická, monologická, ale vždy více nebo méně sladěným souborem textů. Lze tak mluvit, pokud mluvíme o člověku utkaném z proudu myšlenek a citů. Ale co se stane, přijmeme-li tezi, že lidské tělo je podobně jako city a myšlenky vystaveno společenským tlakům a vlivům? Že tělu stejně jako myšlenkám a citům vtiskuje společnost svůj tvar..., že tělo je také společenským produktem.

16 Panoptikální přízraky V moderní době značné usili k zakořenění vykořeněných Toho lze docílit pouze dohledem zhora (škola, kasarna, podnik) – tzv. továrny na řád Tímto měla být znovuobnovena pravidelnost a určitost světa, eliminace náhody a návratu rytmičnosti a spolehlivosti do jednání jedinců Tento proces se nazývá reglementace – očištování světa od neurčitosti a zavedení nového řádu Myšlenka pochází od J. Benthama kterému šlo o štestí co nejvíce lidi Jeho léčba neurčitosti světa redukovala na maximální omezení volby

17 Od dodavatele statků ke sběrači prožitku Díky technickému pokroku oddělen růst materiální výroby od růstu počtu zaměstnanců Díky tomu se osvobodili muži (i ženy) zpod konformizujících tlaků panoptik Člověk se stává sám sobě dozorcem i učitelem Ze snahy „nevybočovat z řady“ se stává „nad-úkol“, úkol zůstat ve formě, aspoň natolik, aby bylo možné si zachovat schopnost chopit se všech možných úkolu, dokonce i těch, o níchž se zatím nic neví Stručně řečeno – jde tady nikoliv o úsilí pohybovat se určitým směrem, ale o úsilí udržet si „volný prostor“, v němž se můžeme pohybovat v libovolném směru

18 Od zdraví k tělesné výkonosti Moderní tělo (dělnicko-vojenské) se přispusobovalo rytmu vnějších sil Muselo mít dostatek sil pro plnění přiděleného úkolu – pak se pokládalo za zdravé Tělu mělo být přidělováno pouze tolik, aby se udrželo ve stavu zdraví Nadměrná spotřeba byla brána jako přepych či prostopášnost V dnešní době je tělo bráno jako prostředkem ke spotřebě a rozkoši Ideální tělo je „výkonné“ – vnímavé, schopné vstřebávat, připravené k absorbci rozkoší U výkonnosti nejde ani o to jakých výkonů je tělo schopno, ale o hloubku s jakou jsou výkony prožívány (sexuální, gastronomické, sluchové..) Každý prožitek navždy zůstane poznamenán pocitem nanaplnitelnosti

19 Tělo ve stavu obležení Většina prožitků, jež člověk může zakusit, přicházejí pouze z „vnějšího světa“ Jestliže je sběračství prožitků životní strategii, musí se tělo vnějším podnětům otevřít široce a přívětivě Toto nutné a žádoucí odhalení a otevření se vnějším podnětům ovšem podrývá princip soukromého vlastnictví těla Víza pro vjezd je proto třeba udělovat opatrně: neomezi ale tato střídmost objem potencionálních prožitku? V žebříčku prodejnosti knih vždy 2 druhy titulů: gastronomické a dietologické Ty druhé poučují o tom, jak je třeba léčit rány zasazené podle návodu knih prvních. Člověk je v obležení z něhož se nejde dostat, ale ani po tom netoužíme Energie, s níž jsou vedeny kampaně proti „zdroji zla“, přinášejí chvilkovou útěchu, srdci pak příjemný pocit, že nepřítel číhající u bran tvrze byl poražen a pobyt, a již není třeba se ho obávat Obležení ale stále trvá poptávka po nových a rafinovanějších důvodech paniky stále trvá

20 Dotek a chuť Každé Já dokáže vykouzlit jiného a samo je tímto kouzlením vyvoláváno v život. Ale každé Já si vykouzluje jiného k svému obrazu. "Jiný" dělníka-vojáka byl "substanciální", podobal se věci, byl jako věc, nahrubo tesaný, těžký, odolný. Byl neprostupný, existoval tvrdošíjně, svéhlavě. Byl hmatatelný, surovinou k hnětení, ale i objektem kladoucím odpor. "Jiný" sběrače prožitků je utkán z řídké, jemné a etherické látky smyslových vjemů. Je povrchem měnícím barvy, šířícím vůně, provokací pro chtíč, pokušením. Avšak je možné kolem něj i projít. Životní způsob dodavatele statků je orientován vnějškově. Co se dá dělat s vnějším světem. Životní způsob sběrače prožitků je orientován dovnitř. Otázkou - co se dá v tomto světě ještě zažít. V prvním případě je svět nástrojem, na němž hrajeme vlastní nebo naučenou melodii. Pro druhého je nástrojem vlastní tělo, jen v něm se mohou zrodit opojné tóny života. Ve způsobu bytí ve světě sběrače prožitků se skrývá určitá dvouznačnost, která chybí v přímočařejším způsobu života dodavatele statků - v typu spojení se světem. Nechce-li sběrač předem zhatit vše své naděje, nemůže si dovolit "odosobnění", "výmaz tváře" toho druhého, nemůže prostě znevážit jeho odlišnost, svébytnost (což dělník musel). Je ovšem pravda, že sběrač chápe Jiného jen jako dodavatele a ne příjemce prožitků, transakci s ním cháne jednosměrně, nestará se přitom o vzájemnost

21 Mezi námi neznámými

22 Dvě (bezvýsledné) strategie života mezi cizími První strategie: Redukce prvku překvapení Druhá strategie: Zbavení prvku překvapení jeho významu Obě strategie vedou k přetvoření města v „zrutinizovaným světem cizoty“ Město jako mřížka – utopistická představa o vykořenení cizoty, nahodilosti a neplánovanosti Mřížka pouze zplodila novou různorodost

23 Cizí jak ho vidí zevloun Pouliční setkání které umocní a zesilují vzájemnou cizotu Snapshot – kontakt mezi „střelcem“ a „cílem“ netrvá déle než je čas nutny ke stisknutí spouště (vidění na způsob momentky – vidění které „nevidí“) Zevloun jako průkopník vidění bez „vidění“, kontaktu bez doteku Adiaforizace – odírání, olupování mezilidských vztahů, o jejich morální význam a smysl Z podstaty „osvobození se od sebe sama“ (tato podstata se stále vytváří dobrovolnými volbami) jsou ve měste navázané svazky anonymní a osvobozené od závazku do budoucnosti Jsou syceny konzumním duchem (útěk ve chvíli kdy je zásoba rozkoše vyčerpána) Prezentace Já – prezentace povrchu adresovaná ostatním chodcům Procházka po ulici je jako procházka v muzeu, s rozdílem toho že pozorovatel je zároveň exponátem

24 Cizí ante portas Ante portas – před branami Vnější okolí je vnímáno jako jednolité, homogenně nebezpečné, nežádoucí na rozdíl od místa které nazýváme domov – místo kde jsme pány situace a pravidla nastavujeme sami Toto je ovšem relativni protože to, co obyvatele města nejvíce trápí a před čím hledají ochranu, proniká všemi zákoutími jejich životů. Cizí ante portas nemá dvouznačnost, která charakterizuje cizího v městské ulici jako zdroj rozkoší. Cizí ante portas ale jsou z tuláků toužících po "trvalém bydlišti", kteří jsou unaveni přemírou dojmů a chtějí si oddychnout. Kdy je přemožen touhou po domově, proměňuje se zevloun v tuláka a cizí se proměňuje z atrakce v hrozbu. V městě se cesty identity rozešly s cestami vyznačujícími původ. Povrchy, které si neznámí ukazují, postrádají hloubku, žádná "podstata" se pod nimi neskrývá. Člověk se sám sobě stává cizincem, protože dělá věci a prožívá události, které se nedají vtěsnat do rámce přiznané identity. Identita původu je projektem, minulost, která má identitu definovat, je třeba složit ze zlomků znaků, symbolů s nimiž se potkáváme zběžně a na chvilku na tržišti

25 Janusova tvář cizího Součastné město je typická invaze pestrých, disharmonických a nezřídka vzájemně rozporuplných kulturních programů Invazí se nemyslí pouze vnejší (usazení „cizího“ v našem teritoriu) ale také invaze vnitřní ( vynoření tužeb dříve potlačovaných, vynoření se „cizího“ z vlastního Já) Cizí má dvě tváře První vzrušuje a svádí, slibuje netušené rozkoše a nežádá přitom na oplatku žádny závazek loajality Druhá tvář je stejně tajemná, ale toto tajemství je ponuré, hrůzná a zastrašující Je na interpretovi, aby od sebe odlišil a oddělil vnadu a návnadu, rozkoš a ohrožení, žádost a zhnusení

26 Morálka bez etiky

27 Společnost jako tichá dohoda Pojem Chaosu se vztahuje k určitému stavu, k prvnímu stavu, stavu před stvořením, který je charakterizován plynulostí, beztvarostí, neurčitostí, úplným promísením jednotlivých prvků Součastný jazyk sociálních věd odmítá tento pojem příjmout Lidé se snaží před chaosem prchnout společnost se svými institucemi a rutinami, se svými představami, strukturami a pravidly usměrňování lidských záležitostí je pouze usazeninou, která zaznamenává trasu tohoto útěku Společnost se rodí a čerpá životní sílu ze strachu z Chaosu, je však součastně jeho líhni a inkubatorem

28 Tváří v tvář chaosu Fundamenty bytí nejsou a nebudou objeveny Morálka nemá důvod ani příčinu, nutnost býti mravným stejně jako smysl toho, co je morální nejde logicky vysvětlit Autogení a autogenická morálka, na kterou jsme odkázáni je morálka eticky nefundovaná Je to morálka nekontrolovaná a nepředvídatelná Sebezatemňování – je snažší podřizovat se příkazům se shora než logice vlastních, ještě neověřených nápadů a záměrů

29 Tkaní závěsu Nesmířenost s osudem, kategorické odmítnutí beznaděje, to byla nejvýraznější vlastnost moderní mentality. Moderní kritika čerpala svou životní sílu z jistoty, že každý problém má řešení a že musí být sestaven pozitivní program. Modernita se projevovala v úsilí petrifikovat cíl, tedy ujařmit onu budoucnost, která tomu úsilí dodávala smysl. Závěs smyslu, jímž moderní myšlení zakrývalo nevyléčitelnou absurditu bytí, byl utkán z příze tvořivého ničení. Moderní životní způsob je jen zdánlivě orientován k cíli. Ve skutečnosti není důležitý cíl, ale sebejistota, který vyplývá z faktů vlastnictví prostředků k dosahování (a stanovení) cílů. Postmoderní přehodnocení předpokladů moderní civilizace - výsledkem je nejen ochota připustit, že zdánlivě uspořádané a smysluplné bytí je podloženo Chaosem, absurditou, ale i přesvědčení o tom, že tento stav bude trvat tak dlouho, jak si jen lze představit.

30 Protržení závěsu Modernita se kdysi pokládala za univerzální civilizaci. Dnes o sobě mluví jako o civilizaci globální. Vláda rozumu měla být univerzální, měl to být řád věcí, v němž diktatura náruživosti a vášní ustoupí autonomii rozumných bytostí, lidský osud bude zbaven nahodilosti, a umístěn do naplánovaných, kontrolovaných dějin. Univerzálnost byla výzvou nedokonalému světu, pyšným projektem. Globálnost oproti tomu zvěstuje pokorný souhlas s tím, co se děje, je rezignací na odpor, je kapitulací V konkurenčním systému globálního hospodářství je vepsán zákon, který činí filosofický diskurs bezpředmětným: zákon maximalizace zisku Zákon sám, bez jakékoli pomoci, vyčleňuje, selektuje ty, jimž se daří, od těch, kteří neuspěli, v souladu s principy svérázného ekonomického darwinismu. Bailey popsal dvě vzájemně se doplňující postmoderní utopie: tu, která vypráví o zázračných léčivých vlastnostech volného trhu, a tu, která maluje obraz světa, v němž jsou na vše léky dodávané technovědou. Postmoderní utopie jsou anarchistické, někdy blízko k anarchosyndikalismu. Malují obraz světa práv bez povinností, bez rádců a dohledu z vrchu. Dnešní nechuť zabývat se aktuálním stavem věcí zcela a ne náhodně, rezonuje s odumíráním kritického myšlení, oslabením představivosti, absenci optimistické odvahy, které jsou potřeba k tomu, aby jiný, odlišný svět byl doporučen lidem, kteří jsou ponořeni do světa, jaký je. "Současnou dobu lze nejlépe popsat jako dobu obecného obratu ke konformitě.“

31 Stržení závěsu Nechuť k etickému rozhodování plyne, jak se zdá, z autentických a zásadních pochyb o hodnotách operace Chaosgate, přinejmenším v té podobě, kterou jí dala moderní epocha. Mravní důstojnost a etická sebedůvěra Západu je zraňována dvěma pochybnostmi. Že Osvětim a Gulag byly a jsou logickým důsledkem a ne chvilkovou myšlenkovou odchylkou či selháním moderní praxe "dekretování řádu" Druhá pochybnost se týká předpokladu, že moderna je svou podstatou civilizací, jež musí být obecná, že je civilizací odsouzenou k obecnosti (s tím spojena představa vyspělé části, která razí cestu, po které půjde zbytek) "Rozvoj" rozvíjí zřetelně závislost lidí na předmětech, které oni sami nemohou ani vytvořit ani kontrolovat, rozumět jim. „Oběti“ rozvoje neví co dělat, nedůvěra v sebe sama – potřeba instruktorů, průvodců, expertů Růst se prezentuje jako pokrok v uspokojování lidských potřeb. Dalším předpokladem tu je, že štěstí je součtem uspokojení potřeb.

32 Zjevená morálka Modernita sebe sama vyjádřila jako civilizaci, to znamená jako systematické usilí o zkrocení živlů a vytvoření světa, který by nebyl tím, čím je, kdyby tohoto úsilí nebylo Je to tedy svět umělý, který musí jako každý umělý výtvor vybudovat své základy a poté je chránit před drolením Zákonodárství bylo pro modernitu povinností, kterou sama nařídila Právo oddělovalo řád od chaosu, člověka od zvířete, smysl od nesmyslu Lidem bylo třeba sdělit, že konání dobra je jejich povinností, že splnění povinnosti je dobrem. Bylo třeba k tomu lidi přimět, naučit je povinnostem, k jejich splnění je mírně nebo brutálně postrčit – podle úrovně odporu Modernita byla věkem etiky. Etika musela předcházet morálku. Etika byla technologií morálního průmyslu, dobro bylo zamýšleným produktem. Na místo světa drženého na uzdě přikázáními Božími, administrovaného prostřednictvím Rozumu, prochází nyní svět zalidněný muži a ženami, odkázanými na vlastní důvtip a vynalézavost.

33 Etické zákony a mravní standarty Nietzsche objasnil, že cokoli, co se pokládá za "dobré" nebo "špatné", má co do činění s hierarchií, vztahem vyšší - nižší, vládnutí a panování. Tento vztah není "viditelný", dokud není veřejně vyhlášen, nadekretován Aristokratické hodnoty vyrůstají a působí živelně, hledají protivníky proto, aby samy sebe potvrdily s ještě větším sebezalíbením a uspokojením než dříve. I moderní elity byly elitami mocenskými, ale na rozdíl od elit předmoderních musely být ve vztahu k podřízeným také učiteli, dozorci, pečovateli, chtěli-li svou moc udržet. Potřebné bylo právo, které by ukázalo existující řád (řád totožností se stálostí jeho vrchnosti) ne v pojmech vyjímečnosti elity a jejích výsad, ale v kategoriích všeobecných principů, které jen tak mimochodem by činily z panujících panující. "Lidé nemají svobodu volby. Hospodářské a sociální jevy se pohybují vlastním tempem, a situace, do nichž je tento pohyb uvádí, nutí jedince a skupiny jedinců, aby jednali určitým způsobem bez ohledu na to, zda si to přejí nebo ne. Jde o utváření jejich způsobu myšlení o volbě, zúžení palety možností, mezi nimiž mohou volit. " Schumpeter. Důvěřujeme-li zjištění Moora, pak musí přiznat, že lidové morálka v žádném dějinném okamžiku nepřipomínala kodex univerzálních zásad (určených k univerzalizaci), jímž mát podle představ moderních filosofů každá pravá etika být. Ať už masy měly morálku jakoukoli, nevyvozovala se ona z výsledků speciálního úsilí zavést a vštěpovat masám k rozlišení dobra a zla heteronomní a generalizované návody. Toto vše zvyšuje věrohodnost předpokladu, že etická krize nemusí zvěstovat krizi morálky, a zcela jistě to prolamuje tezi, že soumrak "věku etiky" znamená nutně úpadek morálky Lze přesvědčivě dokázat opačnou tezi: že pád věku etiky je počátkem věku morálky, že postmoderní dobu je možné za takový věk pokládat. Lidé v postmoderní společnosti, se musí podívat do tváře vlastní mravní nezávislosti, tedy odpovědnosti. Tato nová nutnost je často příčinou mravního bloudění a zoufalství. Ale dává morálnímu subjektu šanci, jakou dosud nikdy neměl.

34 Zdroje Úvahy o postmoderní době – Zigmunt Bauman an.htm an.htm bauman-uvahy-o-postmoderni-dobe.php bauman-uvahy-o-postmoderni-dobe.php


Stáhnout ppt "Úvahy o postmoderní době Zygmunt Bauman. Narozen 19.11.1925 v Poznani do polské židovské rodiny Po okupaci Polska, uprchl do Sovětského svazu. Pozdeji."

Podobné prezentace


Reklamy Google