Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Psychologie 1 Stanislav Knob. Psychologie Pojem psychologie: psýché = duše, psychika = duševno. Věda o prožívání a chování člověka a zvířat. Psychologie.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Psychologie 1 Stanislav Knob. Psychologie Pojem psychologie: psýché = duše, psychika = duševno. Věda o prožívání a chování člověka a zvířat. Psychologie."— Transkript prezentace:

1 Psychologie 1 Stanislav Knob

2 Psychologie Pojem psychologie: psýché = duše, psychika = duševno. Věda o prožívání a chování člověka a zvířat. Psychologie je obor, který se zabývá zkoumáním psychických jevů a zákonitostí jejich fungování. Psychologie vychází z: prožívání člověka chování živočichů interpersonálních vztahů výkonů a výtvorů člověka

3 Psychologie nám umožňuje pochopit vlastní duševní život, své vlastní jednání a duševní stavy. Umožňuje nám lépe pochopit chování jiných lidí a tak na ně vhodněji a přiměřeněji reagovat. Lépe se orientovat v mezilidských vztazích, vyhnout se zbytečným konfliktům a účinněji působit na lidi. Zlepšovat naši činnost (učení, práci) a způsob života, denní režim. Psychologie se podílí na zdokonalování systému řízení ve společnosti (vedení lidí), na výchově a vzdělávání nastupující generace a na další výchově a vzdělávání dospělých. Psychologie spolupracuje při realizaci nejrůznějších sociálně – politických programů (poradenské programy) – Poradna pro volbu povolání, předmanželské a manželské poradny, pomoc při řešení životních problémů, pomoc starým lidem.

4 Úkoly psychologie popsat a klasifikovat psychické jevy = deskripce vysvětlit psych. jevy = interpretace předvídat chování člověka = prognóza poznatky aplikovat v praxi = aplikace

5 Metody psychologického zkoumání pozorování: experiment, sociometrie explorativní metody = rozhovor = dotazování: dotazník, anketa, test testové psychologické metody Proband = zkoumaná osoba. Dotazník - získává se sběr informací u větší skupiny populace, neosobní Anketa - kratší varianta dotazníku, cca 5–10 otázek Experiment (pokus) - psycholog navodí situaci a sleduje chování, reakce Testy - jsou to testové baterie, které jsou předem připravené a jsou zaměřeny na měření (schopností, dovedností, inteligence…) Sociometrie - ukazuje situace ve skupině, třídě- měří vztahy, oblíbenost, popularitu (autorem J. L. Moreno)

6 Vývoj psychologie 1. etapa = téma duše (5. st. př. n. l.) Platon – svět idejí Aristoteles – naplnění účelu života Hippokrates – fyziologie, řízení jednotlivých orgánů mozkem Agustinus – porozumět sobě samému jest přiblížení se k Bohu Tomáš Akvinský – člověk je bytost pozemská i duchovní 2. etapa = téma vědomí (17. století) Spor racionalistické (nativismus) a empiristické tradice. Descartes – Lidské schopnosti jsou vrozené Locke – Vědomosti jsou získány prostřednictvím zkušeností a interakcí s okolím. 3. etapa = psychologie jako věda V r Wilhelm Wundt zakládá 1. psychologickou laboratoř v Lipsku. Zabýval se zejména výzkumem smyslů, chováním a introspekcí.

7 1. etapa – téma duše

8 Antické Řecko Sofisté – učitelé řečnictví, pochybnost o možnosti objektivního poznání, obratný řečník dokáže obhájit i vyvrátit cokoliv Sokrates ( PNL) kritika sofistů, obecná mravní měřítka existují (vnitřní hlas) Platón ( PNL) – ideje jsou jedinou pravou, metafyzickou realitou; tři části duše: rozumová (původ ve světě idejí, sídlí v hlavě), vznětlivá (sídlí v srdci, touží po moci, cti a slávě), žádostivá (podbříšek, tělesné tužby) – typy lidí určeny převládající složkou duše Aristoteles ( PNL) – tělo je pouhým nástrojem duše; tři stupně duševního dění i lidské duše: vegetativní, senzitivní, rozumový – člověk na rozdíl od zvířat také vůli, rozum; položil základy k terminologii a k psychologii osobnosti

9 Helénismus a antický Řím Epikuros ze Samu ( PNL) – cíl lidského života blaženost, vyhledávání slasti a vyhýbání se strastem; vrcholem radostné rozjímání ve vyváženém klidu ducha (ataraxie) Zenon ( PNL) – zakladatel stoicismu, správně žít znamená žít rozumně v souladu s řádem světa, tzn. ovládat afekty, pudy a vášně; cílem dosažení ušlechtilé lhostejnosti – apatie Stoicismus nejvlivnějším systémem v římském impériu: Seneca (3-65 n.l.), Epiktétos (50-120), Marcus Aurelius ( ) Pyrrhon ( PNL) zakladatel skepticismu, pravda nepoznatelná, člověk se má chovat zdrženlivě, nevyslovovat žádné závěry, zdržet se soudů

10 Středověk Augustin Aurelius ( ) v duši obsažen celý svět, a proto může najít Boha v sobě samém; prvotním hříchem člověk ztratil dar svobodné vůle a upadl do otroctví pudů a smyslovosti Tomáš Akvinský ( ) – duše přebývá dočasně v člověku, nesmrtelná pouze rozumová duše, která je darem od Boha; člověk má svobodnou vůli, která souvisí s rozumem, jež dokáže rozlišovat dobro a zlo; svobodná vůle je chtění poznaného dobra

11 2. etapa – téma vědomí

12 Racionalismus Francis Bacon ( ) – kritika dosavadního myšlení, zdrojem poznání smyslová zkušenost (empirie), výsledky zobecňovány na úroveň axiomů (induktivní metoda), hledání argumentů pro i proti, základ vědecké metodiky René Descartes ( ) člověka může klamat i vlastní rozum, stálé pochybnosti, tělo pouze strojem, duše je vědomí myšlení (dualismus) Benedikt Spinoza ( ) – monista: duch i tělo dvě stránky jedné podstaty, provázanost tělesných a duševních jevů je zvlášť patrná u afektů Gottfried Wilhelm Leibnitz ( ) – monáda=silové centrum duševní povahy, svět složený z monád různých druhů: nevědomé, lidské=vědomé, Bůh=nejvyšší monáda; každá monáda imanentní=má své vlastní síly a schopnosti, duše také imanentní: každý člověk vlastní vjemy, představy a myšlenky; koncepce psychofyzického paralelismu (souběžnost psychických a tělesných procesů)

13 Empirismus Thomas Hobbes ( ) zakladatel empirismu=studium lidského poznávání, v němž se připisuje hlavní význam zkušenosti a učení John Locke ( ) v intelektu nemůže být nic, co nebylo dříve ve smyslech; mysl je po narození nepopsaný list papíru („tabula rasa“); žádné vrozené ideje neexistují, vznikají až na základě vnímání předmětů smysly nebo vnitřních dějů v mysli David Hume ( ) dělil duševní obsahy na imprese (výsledkem smyslové zkušenost) a ideje (pouhé otisky impresí, menší působivost, živost), které se mohou sdružovat na základě asociačních principů: podobnost, dotyk v čase, prostoru, kauzalitě (očekávání založené na zkušenosti) asocianismus John Stuart Mill ( ) duši lze redukovat na souslednost stavů vědomí, psychologie má zkoumat fakta vědomí, tedy počitky a představy; pramenem veškerého poznání je smyslová zkušenost – indukce; za cíl lidského usilování pokládal dosažení slasti, hodnota určována schopností přinášet slast

14 Německá klasická filozofie Immanuel Kant ( ) pokusil se o syntézu empirismu a racionalismu = imantetismus, vnímání je základem pro poznání, které je dále zpracováno intelektem; poznání a priori nezávislé na poznání a posteriori závislé na zkušenosti; poznání je subjektivní; morálku člověk získává výchovou a vychází z vědomí obecné lidské povinnosti (kategorický imperativ) G. W. F. Hegel ( ) člověk žije ve složitém světě, který sám vytvořil, ale který se mu odcizil v důsledku vývoje ducha (dialektika) Johann Friedrich Herbart ( ) úkolem psychologie zkoumání duševních zákonů podle přísně kauzálních principů po vzoru přírodovědy – vliv na zavádění přírodních metod do psychologie Arthur Schopenhauer ( ) předchůdce psychoanalýzy, vědomí je povrchem duše (nikoliv myšlení, vědomí či rozum), názory a myšlenky se rodí v hloubce duše z nevědomé vůle k životu, intelekt pouze služebníkem nevědomé vůle (její nejsilnějším projevem v přírodě rozmnožovací pud) Friedrich Nietsche ( ) odmítl filozofii rozumu a předpokládal, že podstatou života je vůle k moci – touha ovládat, přetvořit svět k obrazu svému; napadl etické hodnoty – morálku pánů a otroků, neexistuje absolutní pravda ani Bůh; člověk, který se dokáže osvobodit od myšlenky=nadčlověk

15 Předpoklady vzniku psychologie Auguste Comte ( ) zakladatel pozitivismu, veškeré myšlení možné rozdělit do tří stádií: teologické (vysvětlení světa od boha), metafyzické (abstraktní teoretické systémy), pozitivistické (věda jako výsledek objektivně pozorovatelných jevů a faktů); kritizoval introspektivní metody, psychologie pro něj není vědou Herbert Spencer ( ) zastánce pozitivismu, individualismu (liberalismu) a evoluce – přežívají jen nejschopnější – vede ke zvyšování kvality přírody i lidského pokolení (sociální darwinismus), cílem lidé, kteří budou v rovnováze s okolním prostředím Vývojové teorie: Jean Baptiste Lamarck ( ) evoluce výsledkem vůle k pokroku a přizpůsobení se; Charles Darwin ( ) zabýval se také chováním a emocemi a jejím adaptivním významem, vliv na vznik srovnávací a vývojové psychologie, Thomas Malthus ( ) populace roste rychleji než zdroje potravy Rozvoj fyziologie a neurologie Psychofyzika: věda, která se zabývala vztahy mezi fyziologickými a psychickými procesy

16 3. etapa – psychologie jako věda

17 Psychologie vědou Wilhelm Wundt ( ) v roce 1879 založil laboratoř v Lipsku, kde využíval metod experimentální fyziologie a introspekce Francis Galton ( ) studium individuálních rozdílů, zaměřil se na intelektuální schopnosti, imaginace, 1. praktický psycholog Hermann Ebbinghaus ( ) experimentální výzkum paměti William James ( ) představitel filozofického pragmatismu, vědomí se stále mění, je těžké je analyzovat, teorie emocí emoce vychází z fyzických dispozic („jsme smutní, protože pláčeme“)

18 Současné směry psychologie Biologický přístup = preferuje výzkum nervového systému, jednotlivých částí mozku (P. Broca a C. Wernicke objev řečových center) Hlubinná psychologie = zahrnuje klasickou psychoanalýzu (S. Freud) a další směry, které se z ní vyvinuly (např. analytická psychologie C. G. Junga, individuální psychologie A. Adlera a neopsychoanalýza – E. Fromm). Neobehaviorismus = směr vycházející z původního behaviorismu J. B. Watsona, který důsledně odmítal introspekci a studium vnitřních podmínek jedince a vyzdvihoval pozorovatelná a měřitelná fakta tj. chování živočichů. Významným představitelem neobehaviorismu byl E. C. Tolman. Kognitivní psychologie – zakladatelem U. Neisser, kritizuje behaviorismus (snaží se nahlédnout do nitra) navazuje na gestaltismus (celostní chápání psychického dění, nadřazenost celku nad částmi: M. Wertheimer, W. Kohler, K. Koffka. Humanistická psychologie – hl. představitelem je C. Rogers. V zájmu stojí přirozené prožívání a chování člověka. Ve společnosti je člověk často tlačen k chování, které mu není přirozené, nedovoluje mu sebevyjádření, člověk potlačuje sebe sama – krize. Transpersonální psychologie – mimořádné stavy vědomí (mystické praktiky, vliv LSD a halucinogenů, holotropní dýchání, hypnóza…) – St. Grof, Běžný způsob života v nás potlačuje uvědomování si našich možností. Zkoumání tzv. rozšířeného vědomí, překračování navyklých hranic. Fenomenologie je druh introspekce, která spočívá v přezkoumávání nezkreslené vnitřní zkušenosti. Carl Stumpf ( ), Edmund Husserl ( ) studium fenomenů čistého vědomí (představy, myšlenky, hodnocení) bez zjišťování jejich původu, smyslu, vztahu k realitě

19 mozkové jádro (řídí dýchání, reflexy, postoj): thalamus (třídí info ze smyslových orgánů, střídá spánek s bděním), hypothalamus (příjem potravin, tekutin, sexuální chování, produkce hormonů) limbický systém (instinktivní a emoční chování) hypocampus (uchování informací) mozkové hemisféry (levá u praváků racionální, logická; pravá tvůrčí, intuitivní) Biologický přístup

20 Nervová buňka - neuron

21 Behaviorismus nejvíce rozvinutý směr ze všech výzkumy se zvířaty, ale svůj význam i pro chování lidí – různé formy učení, reakcí (např. simulující fotbalista) počátek v ruské reflexologii Ivan Petrovič Pavlov ( ) – klasické podmiňování

22 Kognitivní psychologie zkoumá, jak lidé uvažují, jak vnímají informace, jak se učí, zapamatovávají si a vybavují info a jak s nimi zacházejí vychází vlastně z kritiky behaviorismu – snaží se odkrýt část „černé skříňky“ bere v úvahu individuální zkušenosti, osobnostní odchylky, sociální zvláštnosti a sociální podmíněnost – to vše může ovlivnit psychickou reakci hlavním představitelem Ulric Neisser, v roce 1967 vydal knihu Cognitive Psychology – např. více věříme vzpomínkám, které obsahují více podrobností, ty však nemusí být vždy přesné a objektivní

23 Tvarová psychologie = Gestaltismus Gestalt z německého tvar, útvar, struktura vycházejí z kritiky Wundtovy psychologie hledající jednotlivé komponenty, z nichž se skládají komplexní psychické jevy x podle gestaltistů člověk vnímá okolí kolem sebe komplexně v celcích předchůdcem Christian von Ehrenfels ( ) popsal tzv. transpozici (např. melodie, celek, který se vyznačuje tvarovými kvalitami, které se liší od vlastností jednotlivých tónů) další rozvoj v tzv. lipské (Felix Krueger) a berlínské škole (Max Wertheimer, Wolfgang Köhler, Kurf Koffka) Kurt Lewin, Zeigarnikové efekt

24

25

26 Hlubinná psychologie Psychoanalýza – Sigmund Freud ( ) fyziologický determinismus = jedinec je puzen fyziologickými silami, které jsou hlavními determinanty lidského chování. Duševní energie = libido je svou povahou sexuální. Vytvořil tzv. strukturální model osobnosti (id, ego, superego), topografický model (podvědomí, předvědomí, vědomí) Analytická psychologie – Carl Gustav Jung (1875–1961) Nevědomí: a)zděděné kolektivní – archetypy (persona, animus, anima, …), b)získané osobní Jungova typologie člověka: introverze x extroverze Zavádí pojem archetypy – jsou to prožitkové obsahy, které byly vytvořeny v průběhu dějin lidského rodu, a člověk je vstřebává. Individuální psychologie – Alfred Adler (1870–1937), Chování člověka je determinováno sociálními vlivy. Nejdůležitější silou je touha po moci. Tvůrčí já má přispívat k blahu celého lidstva, lidstvo jako společenství spolupráce. Sourozenecké pořadí určuje chování pro celý život

27

28

29 Fenomenologie fenomenologie je druh introspekce, která spočívá v přezkoumání (examinaci) nezkreslené vnitřní zkušenosti zaměřena na tzv. fenomény, na psychickou hodnotu klienta, hloubku emocí, sílu intuice fenomenologii ovlivnil Franz Brentano ( ), který tvrdil, že by psychologie měla zkoumat mentální procesy, Carl Stumpf, který prosazoval fenomenologickou metodu a Edmund Husserl ( ), který vytvořil tzv. filozofickou redukci – zdržet se soudů o skutečné existenci věci její povahu poznat zřením podstaty, není založena na rozumu, ale na intuici fenomény nejsou vědomím tvořeny, nýbrž jsou vědomí bezprostředně dány a posléze v něm objevovány

30 Humanistická psychologie vzniká po 2. světové válce v USA nejdůležitější potřebou seberealizace: Abraham Maslow ( ) každý člověk individualitou v reakci na behaviorismus zdůrazňovala tvořivost osobnosti, na psychoanalýzu vědomí a sebeuvědomování zakladatelem Carl Rogers ( ) – individuální terapie, pacient se stává klientem, vyvážený vztah mezi lékařem a pacientem, začínal u dětí – teorie o vrozené tendenci k růstu, zralosti a pozitivní změně – prosazoval nedirektivní výchovu Viktor E. Frankl ( ) důležitá vůle ke smyslu

31 Transpersonální psychologie volně navazuje na vývoj humanistické psychologie vzniká v USA v 60. letech v souvislosti s objevováním neobvyklých zkušeností, které byly označovány jako mystické, spirituální či transpersonální (i vlivem užívání omamných látek, např. LSD, ale také díky zájmu o východní duchovní a meditační systémy) pojem transpersonální poprvé užil v roce 1910 italský psychiatr Roberto Assagioli ( ), který kritizoval Freudovu koncepci nevědomí, které chybí pojem nadvědomí, psychologie má zkoumat nejen pudy, ale také tvořivost, vůli, radost a moudrost psychedelické hnutí: Timothy Leary ( ), Richard Alpert (1933), Ralph Metzner původem Čech Stanislav Grof (1931) zážitky rozšířeného či zesíleného vědomí – přenos do embryonálního období vývoje, do jiných životů apod.

32 StrukturalismusRexlexologie spirituální, transpersonální zkušenost Hlubinná psychologie Transpersonální psychologie Kurt Lewin Sigmund FreudStanislav GrofZeigarnikové efekt topografický a strukturální model Learning by doing I. P. Pavlov J. B. Watsonintrospektivní metodapodmíněné reflexy výzkum chováníBehaviorismusGestaltismus Funkcionalismus individuální terapie, pacient klientem Wilhelm Wundt Humanistická psychologie Edmund Husserl James Dewey Carl Rogers nezkreslená vnitřní zkušenost Fenomenologie

33 StrukturalismusWilhelm Wundtintrospektivní metoda FunkcionalismusJames Deweylearning by doing RexlexologieI. P. Pavlovpodmíněné reflexy BehaviorismusJ. B. Watsonvýzkum chování FenomenologieEdmund Husserl nezkreslená vnitřní zkušenost GestaltismusKurt LewinZeigarnikové efekt Hlubinná psychologieSigmund Freud topografický a strukturální model Humanistická psychologie Carl Rogers individuální terapie, pacient klientem Transpersonální psychologie Stanislav Grof spirituální, transpersonální zkušenost

34 Psychologické disciplíny – teoretické 1. obecná psychologie = popis a výklad psychických jevů u plně rozvinutého a normálně prožívajícího dospělého jedince např. poznávací procesy, emoce, potřeby, motivy, zájmy, postoje, vůle, … 2. vývojová psychologie = vývoj prožívání a jednání od početí plodu až do smrti. (tj. ontogeneze psychiky) x fylogeneze psychiky = vývoj chování od nižších živočichů po člověka. 3. sociální psychologie = psychické jevy, jenž jsou vyvolány působením jiných osob, vztahy mezi osobami (blízké sociologii). 4. psychologie osobnosti = studium jedince jako celku + studium individuálních rozdílů mezi lidmi (rozumové schopnosti, temperament, zájmy, hodnoty, …). 5. psychopatologie = prožívání a chování lidí s duševními poruchami (třídění poruch, činitelé, léčba)

35 Psychologické disciplíny – praktické 1. pedagogická psychologie – výchova a výuka, proces výchovy a výuky u zdravých i nemocných jedinců, osobnost učitele, výchovné poradenství, poradenství pro volbu povolání atd. 2. klinická psychologie = diagnostika a psychoterapie při psychických i tělesných poruchách, problémy umírajících i pozůstalých, problémy zdravotníků, jednání s pacienty, … 3. psychologie organizací – člověk na pracovišti v různých úlohách a postaveních, metody působení na skupinu, organizace práce. 4. psychologie sportu = morálka týmu, osobnost trenéra, poznávání talentů. 5. psychologie trhu a obchodu 6. psychologie reklamy 7. forenzní psychologie = soudní znalectví, osobnost pachatele, motivace k trestnému činu, výchova dítěte Dále např.: psychologie vojenská, policejní, vězeňská, dopravy, …

36 Speciální psychologické disciplíny 1. Psycholingvistika 2. Zoopsychologie 3. Psychofyzika 4. Biopsychologie 5. Farmakopsychologie 6. Diferenční psychologie 7. Psychometrie

37 Psychické jevy Podskupina psychických jevůPříklady Psychické procesy (děj, část průběhu činnosti, má jen krátké trvání) procesy poznávací = kognitivní (vnímání, představy, fantazie, myšlení, řeč) procesy paměti (zapamatování, uchování, vybavení) procesy motivační (citové a volní) vnímání přírody, poslech hudby, myšlení při matematické úloze slovíčka cizího jazyka, gramatické pravidlo radost, obdiv, strach, tréma, rozhodování Psychické stavy (stav charakteristika jedince po určitou dobu) stavy pozornosti nálady, tj. stavy citové soustředěnost, rozptýlenost radostná nebo smutná nálada Psychické vlastnosti (předpoklad k většímu počtu činností) schopnosti rysy osobnosti temperament, charakter numerické, hudební, slovně logické myšlení aktivita, plachost klidný, výbušný, odpovědný, vytrvalý Specifické získané dispozice (předpoklad k jedné nebo několika činnostem) vědomosti dovednosti (senzomotorické, intelektové, sociální) návyky zájmy postoje poznatky z jednotlivých předmětů kreslení, jízda na kole, empatie kouření, čištění zubů sport, hudba k učení práci

38 Psychické procesy vnímání, myšlení, řeč, představy, fantazie, paměť, učení, motivace

39 Vnímání Vnímání je základní poznávací (kognitivní) proces. Vjem je psychický obraz objektu existujícího mimo naši mysl a působícího v dané chvíli na naše smysly. Vnímání umožňuje základní orientaci v prostředí. Vjemy dělíme na druhy dle smyslů: zrakové, sluchové, hmatové, chuťové a čichové a vjemy polohy, bolesti, tlaku, teploty a další nitrotělní vjemy. 1. proces recepce = čití – požitek 2. proces percepce = zpracování počitků – nálada, znalosti atd. Době, mezi začátkem působení podnětu a začátkem patrné reakce se říká reakční čas.

40 Myšlení Myšlení je mentální manipulace s různými informacemi, která slouží k porozumění jejich podstaty a k analýze různých souvislostí a vztahů, na jejichž základě odvozuji určité závěry. Proces chápání a řešení problémů a proces chápání a uspořádání vztahů mezi předměty a pojmy. Vytváření pojmů a definic.

41 Způsoby řešení problémů 1.hledáme známý způsob řešení z vlastních vzpomínek nebo zkušenosti jiných 2.hledám vlastní nový způsob řešení: - analýza – rozklad celku na části, - syntéza – složení části do celku, - zobecnění, abstrakce – postup od konkrétního k obecnému, - konkretizace – od obecného ke konkrétnímu, - klasifikace – třídění, porovnáme odlišnosti a rozdíly a podle toho přidělujeme do určitých tříd a kategorií

42 Řeč je definována jako operace se znaky a těmi znaky mohou být slova a pojmy. vývoj řeči je úzce spojen s vývojem myšlení Rozlišujeme tři funkce reči: 1)expresivní – vyjádření pocitu myšlenek, přání, 2)sociální, komunikační – dorozumění se s jinými, kteří mají společný jazyk, 3)poznávací – zpracovávané informace, myšlenky jsou kumulovány do vět.

43 Představy a fantazie Představy jsou obrazy dříve vnímaných věcí a dějů, které vystupují ve vědomí (paměti) člověka vědomě i nevědomě jako paměťové stopy. Základní rozdělení představ je podle smyslů – nejčastější zrakové a sluchové. Fantazie – na rozdíl od představ zde vzniká vždy něco nového, jsou vždy originální a často neuskutečnitelné např. okřídlený kůň, pohádkové postavy, mytologické bytosti. Fantazie se uplatňuje při tvorbě uměleckých děl nebo konstrukci něčeho nové. Nejvíce se uplatňuje v dětství, logickým myšlením ubývá na významu a je méně preferována.

44 Paměť Paměť je spojena s uložením, uchováváním a uplatněním minulých informací. Je velmi úzce spojena s učením a v této souvislosti umožňuje vývoj jedince i jeho adaptaci na prostředí, v němž žije. Paměťový proces má 3 fáze: uložení = vštípení do paměti (zakódování) uchování = podržení v paměti vybavení Uložení do paměti často probíhá spontánně, rozlišujeme tedy ukládání do paměti bezděčné a záměrné. Informace se do paměti ukládají formou vizuální, akustickou a sémantickou. Paměť tedy můžeme třídit na: logickou, krátkodobou, dlouhodobou, neúmyslnou.

45 Druhy paměti Senzorická – uchovává informace po dobu 1–4 s senzorickými neurony, podle toho, který smysl informaci přijímá, rozeznáváme senzorickou paměť ikonickou=zrakovou nebo echoickou= sluchovou Krátkodobá − informace vstupují smysly přes senzorickou paměť do krátkodobé paměti v mozku, kde se uchovávají asi 10 s., kapacita je podle G. Millera 7+/-2 položek (čísla, slova) Dlouhodobá – má velkou kapacitu, více si pamatujeme informace, které jsou opakovány, dobře uspořádané a důležité Mechanická − uchovávání informaci jen na základě pouhých asociací – např. básnička. Logická – informace jsou poskládány na základě vzájemných souvislostí a významů.

46 Učení = poznávací proces na základě zkušenosti - předpokladem učení je paměť, v níž je uložen výsledek učení - může být záměrné a bezděčné a mezi jeho druhy patří učení intelektové, motorické, sociální, pamětní - je vlastní lidem i zvířatům jako adaptace na prostředí, v němž jedinec žije 1. kognitivní učení – zahrnuje získávání informací, poznávání a porozumění různým vztahům i obecnějším pravidlům, která za daných podmínek platí. 2. sociální učení – je závislé na kontaktu se společností, umožňuje jedinci, aby porozuměl pravidlům, která v této společnosti platí, a na jejich základě se jí přizpůsobil a začlenil se do ní (učení nápodobou, pozorováním) Základní paměťové mechanismy: asociace, generalizace, znovupoznání a vybavení.

47 Výklad - 5 % Čtení - 10 % Audio, video - 20 % Ukázka + výklad - 30 % Diskuze ve skupinách - 50 % Praktická cvičení - 70 % Kooperativní učení - 90 %

48 Zapomínání Na přiloženém obrázku máte možnost vidět tzv. Ebbinghausovu křivku (křivku zapomínání). Na ose X se nachází čas uplynulý od doby, kdy jste se učili. Na ose Y jsou procenta, kolik si toho pamatujete z celkového množství látky. Nejvíce tedy zapomínáme během první hodiny, a proto by se mělo učivo na závěr přednášky vždy ještě rekapitulovat. Ještě ten den byste si ho pak sami měli zopakovat. Druhý den také a pak stačí až po týdnu. Pokud skutečně potřebujete učivo ukotvit, tak další opakování by mělo přijít přibližně po měsíci. A tím už byste měli mít danou látku opravdu zvládnutou.

49 Zaměřenost osobnosti To, co organismus uvádí do aktivity, jsou motivy. Motiv je možno chápat jako důvod. Vrozený motiv = instinkt, závislost na učení je minimální (stavba mraveniště, včely, chování ke kojenci) Pud je komplexem instinktů, který zahrnuje příslušné emoce a je zčásti vědomý. Pudy se vyvíjejí během života také pod vlivem učení Z hlediska vnitřního stavu je zdrojem motivu potřeba, z hlediska vnějšího incentiva tj. vnější podnět, který vyvolá vznik potřeby a z ní vyplývajícího motivu. Zájmy jsou trvalejší zaměření jedince na určité osoby či činnosti nebo také získané motivační dispozice vázané na věk Vyšším typem motivačního procesu je volní proces = vědomě se snažíme dosáhnout cíle a vytěsníme vše ostatní (hl. roli má vůle)

50 Vyšší potřeby u člověka poznávací sociální (ocenění, vyniknutí, nápodoby, …) aktivity (hra, sport, …) dosahování výkonů (vytyčování cílů) existenciální (smysl života)

51 Maslowowa pyramida potřeb Primární motivy = primární biologické potřeby (jídlo, spánek) a primární psychologické potřeby (kontakt)

52 Psychické stavy stavy pozornosti, vůle, nálady, city, emoce

53 Vůle a pozornost Vůle je někdy prezentována jako složka charakteru, vlastnost charakteru. Je to cílenost, zaměřenost, snaha, chtění. Volní jednání je motivovaná činnost Vůle je psychický proces, kterým člověk řídí svou činnost zaměřenou na dosažení vědomě vytýčených cílů a jímž překonává překážky. Pozornost je psychická funkce, úzce s vůli spojená. Zajišťuje zaměření a soustředění různých psychických činností na určité předměty nebo cíle. Pozornost rozlišujeme bezděčnou, kdy nás něco náhodně upoutá, nebo záměrnou, kdy dochází k vědomému volnímu procesu.

54 Emoce Emoce je velmi těžké definovat. Jedná se o subjektivní zážitek, který je doprovázen fyziologickými změnami, výrazem a reakcí. Rozlišujeme tři druhy emocí: a) afekty – nejsilnější intenzita s krátkou délkou trvání, energicky náročný prožitek, proto krátkodobost. Většinou jsme si vědomi podnětu k afektu. Silný afekt zaplaví vědomí, ztrácíme sebekontrolu a zábrany – nejčastěji se projevuje v dospívání. b) nálady – mírná až střední intenzita, ale je dlouhodobější – hodiny až dny. Podnětem je celá množina podnětů, část si jich uvědomujeme, ale o část podnětů si nemusíme vůbec uvědomovat. Má tendenci podbarvovat ostatní psychické funkce – např. když mám dobrou náladu, vybírám si pozitivní informace a naopak. Máme vrozené prožívat určitý typ nálady častěji – částečně je to vrozené. c) vášně – v intenzitě se nacházejí mezi afektem a náladou a mají dlouhodobý charakter - mohou trvat celý život, souvisí s postojem a zájmovou orientací (šachy, myslivost). Dlouhodobý zájem, který je doprovázen emocemi – je nám to velmi příjemné.

55 Emoce City, pocity − jsou jen zážitky vjemů, jen zážitková rovina. Emoce jsou silnější a musí mít všech pět následujících složek: 1. fyziologická, tělesná – tělesné změny, které doprovázejí intenzivní emoce. 2. prožitková složka – má dvě kvality, libost a nelibost (příjemné a nepříjemné, např. radost a strach). Většina emocí má svou protikladnou emoci, strach – odvaha, radost – smutek apod. 3. poznávací složka (hodnotící, kognitivní) – do prožitků emocí se vkládá rozum. Mění se zdroj emocí a záleží na jednotlivé osobě, jak to vyhodnotí rozumově. 4. výraz – to co je pozorovatelné, doprovází většinu emocí (výraz tváře, postoj těla – neverbální komunikace). Určité emoce jsou spojeny s určitými svaly. Základní emoce jsou rozpoznatelné i u obyvatel jiných kultur, bez znalosti jazyka – nejvíce rozpoznatelné partie okolo úst. U složitějších emocí nám výraz moc nepomůže, je méně rozpoznatelný. 5. reakce – když vznikne emoce, intenzita narůstá a dosáhne určité aktivační úrovně – síly – dostáváme se na optimální aktivační úroveň a začneme účelně reagovat. Při dalším nárůstu intenzity reagujeme neúčelně a nejvyšší je panická reakce, která je naprosto neúčelná. Máme dva základní typy reakcí – útok a útěk. Když se zlobím, spíše útok, když se bojím, útěk. Záleží na osobnosti, jak dokáže reagovat – útěk může být nahrazen i vyhýbáním se situace.

56 Láska mateřská – matka vůči dítěti, měla by být nesobecká – matka nechá dítě odejít v dospělosti a přeje si, aby bylo samostatnou bytostí. Je to láska nepodmíněná – miluje dítě takové jaké je. otcovská – je podmíněná. Otec miluje dítě za určitých podmínek, které jsou důležité pro rozvoj dítěte (dobré známky, nekrade). Tento typ lásky začíná být důležitý od 6, 7 let dítěte a je pro jeho vývoj velmi důležitý – tahá jej dopředu. Pro dítě je důležité, aby se setkalo s oběma typy lásky. Mateřskou láskou může milovat i muž a naopak otcovskou i žena. bratrská – všechny miluji stejným dílem, křesťanské milování, je nevýlučné – specifickým typem přátelství, kde však už miluji jen některé lidi. erotická – mezi dvěma partnery, která je úplně výlučná. Toho druhého miluji právě proto, že je pro mne důležitější než ti ostatní, je opakem bratrské lásky. Měla by být nesobecká – měl bych se rozdělit o své vlastní já. k sobě samému – základní typ lásky, pokud se nemám rád, nemohu milovat nikoho jiného. Přijímám sám sebe, jaký jsem se vším dobrým i špatným – v celkové bilanci, když se mám rád, to dobré převažuje nad špatným. láska k bohu – vychází i jako láska dětí k rodičům – na počátku je dítě připoutáno k matce, cítí se bezmocné a potřebuje její náklonnost, později se obrací k otci jako k autoritě pro myšlení a činnosti směřující k uplatnění. Ve stádiu plné zralosti se stává jedinec sám sobě matkou i otcem uvnitř, závěru vývoje může kontrolovat sám sebe bez jejich dohledu.

57 Základní typy reakcí Strach – reakce na ohrožení, strach z něčeho konkrétního. Strach do budoucnosti označujeme jako obava. Nejsilnější typem strachu – zděšení, hrůza. Úzkost – emoce vyvolaná ohrožením, ale neuvědomujeme si, čeho se bojíme. Bazální úzkost – vzniká v dětství, kdy si potřebujeme vytvořit pocit bezpečí a důvěry. Pokud nám tento pocit nebyl vytvořen, v dospělosti máme pocit, že nás vše ohrožuje, trpíme stálou úzkostí. Úzkost je spojená s svalovým napětím, kardiovaskulárními potížemi, zažívacími potížemi. Hněv – vrozený základ, projevuje se od 4.–5. měsíce života, je reakcí na nějakou překážku, frustraci na něco, někoho, sebe. Bývá doplňován agresí (ta je částečně vrozená i získaná) Podle síly: hněv, vztek, zuřivost, běsnění – poslední dva stavy neúčelné a destruktivní. Smutek – reakce na ztrátu hodnoty. Podle intenzity: zarmoucení, smutek, žal, hluboký žal – poslední dva u ztráty blízké osoby. Radost – emoce na zisk. Podle intenzity: spokojenost, radost, štěstí, blaho. Štěstí má trvalejší podobu než radost a převažují zde zisky nad ztrátami – nejedná se o jednu situaci, ale životní bilanci.

58 Psychické vlastnosti schopnosti, rysy osobnosti, temperament, charakter

59 Charakter − výrazné vlastnosti člověka, které jej charakterizují. Na rozdíl od temperamentu jej získáváme – utváří se. Dvě pojetí: užší – morálka, etické zásady jádrem charakteru širší – jádrem charakteru je vůle, síla vůle Morálka ovšem není přítomna od narození, dítě je formováno především vnějšími vlivy – výchovou v rodině, vlivem prostředí, ve kterém vyrůstá. L. Kohlberg stanovil 3 stadia morálního usuzování: a)stadium předkonvenční morálky, b)stadium konvenční morálky, c)stadium postkonvenční morálky. Vůle má velice blízko k motivaci a hodnotám. Pojíme nějakou hodnotnější variantu, a vzdáme se nějaké příjemnější varianty, která má ale nižší hodnotu. Hodnotnější varianta má většinou důležitější vliv v budoucnosti.

60 Chování je soubor psychických jevů nebo projevů (viz také prožívání), které mohou vnímat i ostatní lidé - projevuje se navenek (např. reakce na podněty). Na chování klade primární důraz odvětví psychologie behaviorismus (anglicky behaviour = chování). Lidské chování záleží na mnoha činitelích, jak vrozených, tak získaných postupně (temperament, stabilita, volní vlastnosti, charakter). Hlavně na psychickém stavu osobnosti a toleranci k v té chvíli dané zátěži - odolnosti.

61 Schopnosti Schopnosti lze definovat jako předpoklady k určité aktivitě. Schopnosti mají svůj vrozený základ označovaný jako vlohy. Dobře rozvinuté schopnosti v určité oblasti = nadání. Výjimečně rozvinutá schopnost = talent

62 Inteligence chápána jako komplexní schopnost složená z vícera vzájemně nezávislých faktorů. Schopnost řešit problémy či vyvozovat úsudky, jako schopnost učit se ze zkušeností a adaptovat se na prostředí, nebo jako porozumění vlastním psychickým procesům. Lze vyčlenit 8 základních dílčích složek inteligence: 1. pohotovost vnímání, 2. prostorová představivost, 3. paměť, 4. verbální inteligence (slovní porozumění, slovní plynulost, schopnost jazykového cítění), 5. matematická inteligence (porozumění číselnému pojmu, schopnost provádět číselné operace, matematické uvažování), 6. obecné usuzování (souvislosti), 7. intrapersonální inteligence, metakognice (porozumět sám sobě), 8. interpersonální, sociální inteligence (sociální orientace, přiměřenost vlastního sociálního chování)

63 IQ testy 1. inteligenční test vypracoval francouzský psycholog A. Binet (1857–1911) roku 1905 pro potřeby školství (určení, které děti nejsou schopny školní docházky). Německý psycholog W. Stern (1871–1938) zavádí pojem vývojový inteligenční kvocient = IQ (1912). IQ = mentální věk/ chronologický věk x 100 Užívá se u dětí do 16 let věku. U dospělých se používá tzv. odchylkový, deviační inteligenční test (porovnání s normou v polupaci) Gaussova křivka pak ukazuje, že nejvíce lidí je vždy soustředěno v prostředním pásmu. Díky ní zjišťujeme průměr, normu. Většina lidí je v průměru tj. 100 pásmo +-10 (asi 50%). 25 % je v podprůměru, 25 % v nadprůměru.

64 Gausova křivka inteligence

65 Specifické získané dispozice vědomosti, dovednosti, návyky, zájmy, postoje

66 Zájmy trvalejší zaměření člověka na určitý cíl nebo cíle. Základem jsou potřeby, především psychologické – když se o něco zajímám, uspokojuji svou potřebu. Vytváří se v dětství a dospívání – základní zaměření. Zájmy jsou o subjektivním hledisku, prožitku a emoce s tím spojené jsou příjemné. K předmětu zájmu máme citový vztah, proto se zájem udržuje delší dobu. Formování zájmů závisí: 1. na ekonomických a sociálních podmínkách 2. na osobnosti toho člověka 3. na našem okolí – co dělají jiní Z objektivního pohledu dělíme zájmy na: 1. zájmy teoretické – čtenářský zájem, 2. zájmy praktické – sbírání, třídění, zacházení s něčím, někým 3. sociální – jsem v kolektivu lidí, mám zájem o lidi

67 Postoje mají pro nás osobní význam, jsou hierarchicky uspořádané a vyjadřují náš vztah k hodnotám člověka. Vždy je to postoj k něčemu, ať k přijetí, zamítání. Základní složky: 1. kognitivní složka – názor 2. emotivní složka – složky 1 a 2 mají různou míru soudružnosti 3. konativní, snahová složka – odpovídající jednání

68 Předsudky zvláštní druh postojů, nemají rozumové zdůvodnění, jsou iracionální, převzali jsme je, jsou tradiční v naší společnosti. Nejvlivnější a nejobecnější postoje nazýváme hodnotovou orientace člověka – postoj k nejvýznamnějším hodnotám člověka. Základní atribuční omyl: tendence nadhodnocovat důležitost osobního charakteru (dispoziční charakteristiky) nad vlivem prostředí (situační faktory) Efekt prvního dojmu: důležitý, protože dlouho přežívá Halo efekt: na základě zkušenosti s jednou vlastností dané osoby mu přisuzujeme další vlastnosti (pozitivní nebo negativní podle toho, jak na nás zapůsobil) Implicitní teorie osobnosti: v podstatě vysvětluje halo efekt Předsudek údajné shody: myslíme si, že většina lidí se v určitých situacích cítí stejně jako my a jedná stejně, u přátel většinou pravdivé; způsobuje problém u lidí, kteří jsou odlišní

69 Osobnost

70 Osobnost = člověk jako psychologický celek, komplex vzájemně propojených psychických a fyzických funkcí. Psychické jevy dělíme na psychické procesy, stavy a vlastnosti. Liší se od sebe délkou trvání a dynamikou. Znaky osobnosti: historičnost – osobnost je historicky podmíněna+každý člověk svou minulost, kterou nutné brát v úvahu jedinečnost – na světě neexistuje dvě naprosto stejné bytosti relativní trvalost jednota vrozeného a získaného (Sternova teorie dvou faktorů)

71 Determinismus Podle současné vědy je možné se domnívat, že osobnost člověka závisí na celé řadě determinantů: 1. biologický determinismus − genový základy – předpoklady k jistým vlastnostem (Riddley, Matt: Genom) 2. geografický determinismus – člověka výrazně ovlivňuje přírodní prostředí, ve kterém vyrůstá (Charles Montesquieu) 3. fyziologický determinismus – člověka ovlivňují vrozené pudy (Sigmund Freud – libido) 4. sociální determinismus – člověka ovlivňuje sociální prostředí, ve kterém vyrůstá – výchova, stýkání a potýkání s ostatními lidmi (Émile Durkheim – přírodní prostředí působí až druhotně skrze sociální prostředí) Fenotyp je soubor všech pozorovatelných vlastností a znaků živého organismu. Představuje výsledek spolupůsobení genotypu ( je soubor veškerých genetických informací organismu) a prostředí, čili to, jak organismus v daném znaku (znacích) skutečně vypadá. Fenotyp = genotyp + prostředí

72 Vývojová psychologie Zabývá se zkoumáním psychického vývoje člověka od narození do jeho smrti. Dítě se vyvíjí ve styku s druhými lidmi, sociálními skupinami, ve společnosti, proto se pojmy vývoj osobnosti a socializace vzájemně překrývají. Nejdůležitější formy sociálního učení: napodobování – vývojově nejstarší, pokus chovat se jako druzí učení sociálním posilováním (odměna a trest) učení identifikací, přejímáním nebo zamítáním modelů – podobné napodobování, ale je to záměrné úsilí o převzetí způsobu chování modelu observační učení – dítě pozoruje případy, kdy je za určité chování odměněn nebo potrestán někdo jiný sociální učení založené na kognici, přijatém principu a vůli – záměr jednat ve shodě s principem, který jedinec přijal

73 Socializace socializace osobnosti je vštěpování norem, hodnot, postojů, dovedností a návyků, které člověk potřebuje k fungování ve společnosti proces, kterým se jedinec z bytosti biologické stává bytostí sociální proces osvojování si životních rolí dospělého člověka Celoživotní proces, neustále je nutné učit se nové role ve společnosti. Může probíhat pouze v lidské společnosti.

74 Mechanismy socializace 1.sociální činnost – hra, učení, práce 2.imitace, nápodoba – automatická (neuvědomělá), uvědomělá 3.identifikace (nejen vnější stránka, ale také hodnoty, postoje) – obranná a účelová (motivací strach), vztahová (emocionální), projekční (vzor), patologická (desintegrace, nesoulad mezi složkami osobnosti – delikvent v partě) 4.sugesce (nekritické přejímání názorů, postojů, hodnot) souvisí s podvědomím 5.přesvědčování – pedagogická záležitost, nejjednodušší a nejméně účinná metoda socializace

75 Skupiny socializace probíhá v interakci se společností prostřednictvím různých sociálních skupin = sdružení lidí, kteří mají nějaký cíl a více či méně naplňují určité společné znaky: homogenita – věk, pohlaví, cíl, profese, zaměření propustnost – propustnéxnepropustné integrita – společné hodnoty, normy

76 Klasifikace skupin a role v nich 1.podle velikosti – diáda (2 členy), malé (2-30 lidí), střední (30-100), velké 2.podle pojítka – formální, neformální 3.formy přijetí – referenční a členské Role ve skupině: nadřízená x podřízená x souřadná role sexuálního partnera role vůdce

77 Freud – vývojová stádia, dle toho, jak člověk dosahuje slasti, pudově-neurotický model Orální stádium – (oral=latinsky ústní). Slasti dosahuje dítě pomocí úst (saní mateřského mléka). Končí růstem zubů (bolest dásní). Anální stádium – uspokojením je úleva při vyměšování, které dítě může provádět, kdy chce. Končí ve chvíli, kdy se dítě začne ovládat. Falické stádium – malé děti (4–5 let) začínají zkoumat své pohlavní orgány. V tomto stadiu se také podvědomě fixují na rodiče opačného pohlaví a rodiče stejného pohlaví berou jako „rivala“ (Oidipův komplex, Elektřin komplex). Stádium latence – mezistádium (6–11 let), zdánlivá amnéza sexuálních pudů. Genitální stadium – (12 let a výše), období, kdy je člověk schopen pohlavního styku.

78 Etapy lidského života dle E. H. Eriksona rok díky péči matky získává dítě základní pocit důvěry v životě, ctností získanou v tomto období je naděje roky rozpor mezi pocitem autonomie a studu v závislosti na požadavcích okolí let (předškolní věk) konflikt mezi vlastní iniciativou a pocity viny vývoj svědomí let člověk konflikt mezi snaživostí v práci a pocitem méněcennosti „vstup do života“ ctností je kompetence let (věk dospívání) hledání vlastní identity v konfliktu s nejistotou ohledně své role mezi lidmi ctností je věrnost let (mladá dospělost) jedinec je připraven splynout s druhou osobou objevuje hranice své intimity, ctnosti je láska let (dospělost) pocit generavity (touha tvořit) se dostává do konfliktu s pocitem osobní stagnace, ctností schopnost pečovat o někoho nebo něco. 8.od 50 let (pozdní dospělost, stáří) pocit osobní integrity (vyrovnanosti) která se projeví přijetím vlastního života je v konfliktu s pocitem zoufalství a strachu ze smrti. Ctností je moudrost.

79 Průběh vývoje osobnosti Podle znaků biologických, sociálních a psychologických rozlišujeme 7 etap v životě člověka: prenatální období rané dětství (1–3 roky) předškolní věk (3–6 let) mladší školní věk (cca do 11 let) střední a starší školní věk (cca do 20 let) – prepuberta, puberta a adolescence dospělost (cca do 65 let) – mladá, střední, pozdní stáří

80 Typologie osobnosti

81 Hippokrates (5./4.st.př.n.l.) a Galenos(2.st.n.l.). Temperamentový typ byl interpretován jako projev převahy určité tělesné šťávy, reprezentující jeden ze čtyř elementů, z nichž byl stvořen svět: žluč = oheň – cholerik, krev = vzduch – sangvinik, hlen = voda – flegmatik, černá žluč = země – melancholik.

82 H. J. Eysenckovo dvojdimenzionální schéma základních temperamentových vlastností Dvě dimenze spojil s antickou typologií. Labilní Melancholik Cholerik Introvert Extrovert Flegmatik Sangvinik Stabilní

83 Na vztah mezi tělesnou konstitucí a znaky osobnosti se zaměřil německý psychiatr E. Kretschmer (1888–1964) 1. typ astenik − málo svalové hmoty, vytáhlý typ, dlouhé kosti, 2. typ pyknik − zaoblený tvar těla se sklonem k obezitě, hlava kulatá, 3. typ atletik − postava ve tvaru V, široká ramena, vyvinutá svalová hmota, hlava s porovnáním s tělem malá. Astenik – nejčastěji duševní porucha schizofrenie. Spíše uzavřený, chladný, nepřístupný často se sklonem k askezi, zdrženlivý a to i ve svých projevech. Pyknik – nejčastěji porucha nálady – cyklotymie – střídání nálady ve smyslu mánie a deprese = cyklotymní typ osobnosti – povaha. Nekomplikovaný typ povahy s komplikovanými emocemi. Může být hodně veselý, ale i hodně depresivní. Atletik – nejméně náchylní k duševním chorobám. Žije spíše v sobě, má rád společnost, lidi, ale je v ní spíše pasivní, málomluvný. Sklon k věrnosti a k závislosti na druhých.

84 Vědomí a nevědomí obtížná otázka existence a fungování obou jednota a nejednota obou složek funkce vědomí: sledování, zpracování informací, ovládání, jednání nevědomí: souhrn psychických obsahů a procesů, které probíhají mimo vědomí, přesto mohou mít vliv na chování a prožívání předvědomí: psychické obsahy, které v určitou chvíli nezaměstnávají vědomí, ale lze si je kdykoliv vybavit (dlouhodobá paměť) podvědomí: povšechné zaznamenávání a vyhodnocování podnětů, z nichž si uvědomujeme jen malou část

85

86 Svobodná vůle často jsme o něm přesvědčeni x mnozí autoři mluví o klamu, vědomí pouze interpretuje a racionálně zdůvodňuje chování, které určováno vnitřními nervovými programy, nevědomými pudy a vnějšími vlivy lidé se často necítí být zcela svobodní: ego-syntonní pohnutky – slučitelné s ideály subjektu a s jeho sebepojetím ego-dystonní pohnutky – neslučitelné někdy je příjemné se vzdát sebekontroly, např. během sexuálních aktivit

87 Spánek spánek je přirozený psychosomatický stav, který ve srovnání s bděním provází značné snížení psychické i tělesné aktivity (zejména motorického a senzorického systému) probíhají v něm různé druhy mentálních aktivit cirkadiánní cyklus bdění a spánku elektroenefalogram (EEG) – měření elektrické aktivity mozku: bdění (beta), v relaxovaném stavu, např. před spánkem (alfa), usínání (theta), lehký spánek (K-komplex), hluboký spánek (delta), REM (rapid eyes movements) (theta a beta) – spojena se snovou aktivitou

88 zivotni-energie.cz/ spanek-spankove-faze-a-hyp..

89 Snění hypnagogické představy = pseudohalucinace – vynořují se v prvním stádiu spánku, ve stavu dřímoty; nejčastěji po jednotvárné činnosti; myšlení podobné snění – racionální, pracuje s konkrétními obrazy – někdy vyřeší problém sny se nejčastěji vytváří v REM-fázích spánku, tzn. 4 až 5 snů za noc, nejlépe si pamatujeme sny z poslední REM-fáze, ze které se většinou probouzíme; bývají tak živé, že je člověk často nedokáže odlišit od reality (většinou až v poslední fázi snu); dochází k testování reality: létání, neskutečné zážitky, výrazné emoční zabarvení; úleva po probuzení: „byl to jen sen“

90 Snění fyziologické hledisko: lidský mozek dynamický celek, který dokáže vytvářet a následně analyzovat své vlastní informace; Robert McCarley a J. Allan Hobson autory hypotézy aktivace- syntéza – mozek se aktivuje po asi 90 minutách spánku (aktivace), v syntetickém stádiu samočinně aktivovaný mozek náhodné nervové signály interpretuje; mozek vytváří nejlepší příběh pro fyzické jevy (např. zablokování motoriky interpretuje jako pronásledování) psychodynamické hledisko: přítomné již od nejstarších dob (Bible); základy psychoanalitické interpretaci snů položil Freud: sny jsou myšlenky a přání nedostupné vytěsněné do nevědomí; Jung: sny užívají archaický jazyk, symboly, analogie, podobenství, mluví o kompenzační funkci snů, výklad snu na rovině subjektu: vše ve snu je zosobněním snícího kognitivní hledisko: sny jako proces zpracování informací, Christopher Evans sny jsou bezesmyslný šum

91 Poruchy spánku u většiny lidí pouze přechodná záležitost nejčastějšími příčinami nespavosti: zátěžové situace, mentální úsilí před spánkem, vliv stimulantů (káva, čaj, energetické nápoje, drogy, alkohol tlumí REM-spánek – živé a děsivé sny), změna prostředí, časového pásma, střídání bioritmů (v důsledku práce na směny) nejčastějšími poruchami: dlouhé usínání, časné probuzení, časté probouzení se proti poruchám: nevyvíjet přílišné duševní ani fyzické úsilí před spaním, nebrat prášky není-li to opravdu nezbytné, dobře vyvětraná místnost s nižší teplotou,...

92 Senzorické procesy patří mezi kognitivní procesy (vedle vnímání, paměti, myšlení, imaginací) počitek = označení pro jednoduché, přesně definovatelné mentální odezvy čití (recepce) = proces získávání „syrových“ informací z vnějšího i vnitřního prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů, které mozek dále využívá x vnímání (recepce + percepce = organizace a interpretace senzorických informací, které nám umožňují pochopit jejich význam)

93 Absolutní podnětový práh McBurhy a Collings (1984) zrak: plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 50 km od pozorovatele sluch: tikot hodinek vzdálených 6 km od pozorovatele ve velmi tichém prostředí chuť: jeden gram kuchyňské soli v 500 l vody čich: jedna kapka parfému rozptýlená v třípokojovém bytě hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm

94 Rozdílový práh zkoumá rozlišovací schopnost lidských smyslů mezi dvěma podněty různé intenzity Ernst Weber přišel na skutečnost, že se rozdílový práh mění v závislosti na velikosti standardního podnětu (u srovnání lehkých závaží dosahovali respondenti mnohem přesnějších údajů než u těžších)

95 Smyslové orgány exteroreceptory x interoreceptory proximální (vzdálené podněty: zrak, sluch, čich) interoreceptory: proprireceptory (registrují pohyb, polohu, rovnováhu těla) x visceroreceptory (zaznamenávají vnitřní změny související s trávením, vylučováním, sexuálními aktivitami,...) nejvíce vjemů zaznamenáváme zrakem a sluchem

96 Zákony organizace percepčního pole centrace: soustředění na jednu část vjemového pole = figura (předmět vnímání) a pozadí x reverzibilní figury zákon pregnantnosti (přesnosti): nedokonalé, neukončené či nesymetrické formy vnímáme jako dokonalé struktury zákon kontinuity (návaznosti) = zákon dobré křivky: schopnost doplnit chybějící tvary apod. zákon proximity (blízkosti): jako tvar vnímáme prvky, které jsou blízko sebe (řádky textu) zákon podobnosti: přiřazujeme k sobě podobné objekty a vnímáme je jako celky zákon společného osudu: pohybující se a měnící se podněty vznímáme jako jednu figuru zákon uzavřenosti: vnímáme jako celek to, co je ohraničeno uzavřenými konturami

97

98

99

100 Psychodiagnostika nejdůležitější činnost psychologa vedle psychoterapie a sociální práce využívá celou řadu metod a testů, které však musí splňovat tyto požadavky: objektivita – neovlivnitelnost osobou, která metodu předkládá a vyhodnocuje standardizace – metody by měly být provedené na velkém reprezentativním populačním vzorku reliabilita – spolehlivost výsledků, tzn. při opakovaném měření dosáhne měřená osoba přibližně téhož výsledku validita – měří se to, co se má

101 Psychodiagnostické metody 1.klinické metody: pozorování, rozhovor, anamnéza, posouzení výsledků tvořivosti (kresby, výrobky, písemného záznamu) 2.testy inteligence a testy specifických schopností 3.testy osobnosti: využívají spolehlivost projekce (podsouvání vlastních nežádoucích vlastností, představ, zálib, zájmů, pocitů a přání jiným bytostem nebo cizímu prostředí) 4.experimentální hry: kopírují situace, které se odehrávají každý den

102 Klinické metody náhodné (sledujeme lidi kolem sebe, poznáme např. nervózního člověka,...) x plánovité (systematické, zaznamenané do formuláře v jednotlivých škálách, je sledována aktivita, zájem, soustředění, strach, netečnost, odvaha, koncentrace,...) rozhovor: důležité nejen to, co člověk říká, ale proč to říká, popř. co se snaží zatajit anamnéza: zjišťuje, shromažďuje a hodnotí informace z minulosti klienta, které spolehlivě přiblíží a vysvětlí jeho obecnou životní situaci a současný psychický stav a pomůže k předpovědi do budoucnosti výsledky tvořivosti: dům, ve kterém by chtěl klient bydlet, rodinní příslušníci, barevnost

103 Testy inteligence a specifických schopností jednodimenzionální test neverbální inteligence (J. C Raven) = Ravenovy progresivní matice: 5 setů (A souvislost ve struktuře vzoru, B vyvozování analogií mezi páry figur, C logické změny figur, D principy přeskupování figur, E rozkládá figury na prvky) Wechler-Bellevue test – 6 částí verbálních (informace, porozumění, čísla, počty, podobnosti, slovník) a 5 neverbálních (uspořádání obrázků do děje, doplňování do neúplné kresby, skládání kostek, skládání rozřezaných částí předmětu, symboly)

104 Ravenovy progresivní matice Schéma Wechsler-Bulleuevova testu IQ

105 Testy osobnosti Rorschachův test (1921) 10 obrazů se symetrickými abstraktivními skvrnami – zkušený psycholog pozná kvantitativní i kvalitativní hodnocení inteligence, emocionální vývoj a motivace chování, neurotické, psychopatické i psychotické rysy,... Test ruky (E. E. Wagner 1961) spolehlivě rozpozná agresivní chování, tendence k sudičství, paranoidním tvrzením, olupování a podvádění, ničení, úderů Kresba stromu (K. Koch 1952) hodnotí se až 50 položek Minnesotský dotazník (1940) třídění kartiček s různou tématickou na tři hromádky: pravda, nepravda, nevím

106

107 Experimentální hry vodováha – tři hráči musí trojúhelníkový stůl pomocí vodováhy dát do rovnováhy, nevidí se, každý ovládá jednu nohu stolu dělení stokoruny – dva hráči dostanou rozdělit stokorunu, každý navrhne, kolik si ponechá, když jejich součet vyšší než 100 nedostane nikdo nic, pokud 99 a méně každý obdrží navrženou částku kuře – dva řidiči jedou proti sobě, kdo první uhne hrdina – jeden hráč nucen ztratit svou tvář, aby druhý získal, mohl se mít lépe náčelník – hrají dva hráči, ale jen jeden může být náčelníkem

108 Psychoterapie léčebné ovlivňování psychopatologických projevů psychologickými prostředky někdy užívána jako prostředek osobního rozvoje – může nastartovat stagnující osobnost může probíhat individuálně, skupinově, párově, v rámci rodiny délka: krátkodobá (6 sezení), střednědobá ( sezení), dlouhodobá (rok i déle)

109 Cíle psychoterapie 1.ovlivňování příznaků nemocí nácvikem odlišného chování a odlišného psychického prožívání. 2.odstranění psychických konfliktů, které podněcovaly k nesprávnému chování a potažmo ke zjevování příznaků nemoci. 3.motivace klientů obecných příčin zjevování příznaků nemocí, psychické neprůchodnosti a nevyladěnosti. 4.podněcování klientů k navazování příznivých sociálních vztahů už bez konfliktů. Ověřování efektů příznivých sociálních vztahů v podobě účelnější kooperace a komunikace. 5.odkrývání, rozvíjení a uplatňování osobnostního a tvůrčího potenciálu klientů v praxi 6.předávání tzv. korektivní zkušenosti, takže svět se po jisté době nezdá už tak špatný či nepřátelský.

110 Náročné životní situace Podle intenzity lze rozeznat tři stupně náročných životních situací: Prosté náročné životní situace sice od jedince vyžadují zvýšené úsilí, ale je možno se s nimi vyrovnat bez narušení psychické rovnováhy. Situace stresové frustrující a konfliktogenní, které často vedou k nežádoucím psychickým stavům a při jejichž řešení člověk většinou vyhledává pomoc psychologa či psychiatra. Situace patogenní, které vedou k funkčním poruchám nervové soustavy, popř. mohou být zdrojem psychosomatických onemocnění.

111 Zátěž Zátěží se rozumí působení vnějších podmínek, pro které je charakterizovaná neobvyklost, neočekávanost, novost, intenzita. V tomto smyslu je zátěž podnětem ke spuštění obranných reakcí. Podmínky jsou označovány jako stresové situace (stresory). Zátěž je chápána jako reakce (stresová reakce), objektivně měřitelný projev, změna, která se projevuje ve vnějším chování i ve vnitřních reakcích organismu. Zátěž je chápána jako prožitek daný povahou organismu intervenující proměnná. Zátěž může postihovat tělesné síly (fyzická zátěž), biologické funkce a nervovou soustavu (fyziologická zátěž) a konečně psychiku (psychická zátěž). Jakékoliv postižení se však promítá do psychiky jedince, proto musí být vždy posuzována jako komplexní jev. U člověka má zásadní význam situace psychologického (psychosociálního) stresu.

112 Frustrace psychický stav vyvolaný působením překážek na cestě k cíli, k uspokojování různých potřeb. Formy: deprivace: nedostatek podnětů kladných citů, projevů lásky oddálení: je třeba čekat, ačkoliv potřeby už působí zmaření: nezdar, rozplývá se naděje konflikt: střet různých sil

113 Stres soubor reakcí organismu na všechny vnitřní nebo zevní podněty, které na organismus působí nepříznivě nebo vykazují velkou nadprahovou intenzitu, kvalitativní nevhodnost, případně neobvyklosti, které tím narušují normální „klidový“ chod funkcí organismu nebo dokonce ohrožují jeho existenci. hyperstres (stres překračující hranice adaptability) hypostres (zátěž nedosahující obvyklé intenzity stresu) distres (negativně působící stres) eustres (kladně působící stres) Tři typy stresových situací (J. Čáp, 1967): Situace charakterizované nadbytkem podnětů a úkolů – termínovaná práce. Situace charakterizované nedostatkem podnětů – odchod do důchodu, dlouhodobá hospitalizace. Situace charakterizované působením škodlivých vlivů – špatné interpersonální vztahy v rodině nebo na pracovišti.

114 Stresor faktor, kterým je proces stresu vyvoláván nebo vytvářen Vnější stresory: Životní prostředí (ekologie, estetika prostředí, počasí, doprava) Soukromý život Sociální, ekonomická a politická sféra Zaměstnání Vnitřní stresory: Fyzické Psychické Emocionální (strach a úzkost, obavy a nejistota, panika a deprese, stavy beznaděje, zlost a rozčilen).

115 Důsledky stresu Stres ve fyziologické oblasti: a) krátkodobé symptomy: bušení srdce, sucho v hrdle, svírání rukou, hrbení ramen, napětí v šíji, pocení dlaní, střevní potíže, nucení na stolici, nutkání k vymočení, pocit vysušenosti: b) dlouhodobější projevy: bolesti hlavy,bolesti žaludku, bolesti zad, ztuhlost šíje a ramen, vysoký krevní tlak, únava, vyčerpanost. Stres v emoční oblasti se projevuje ve dvou rovinách: a) akutní příznaky se vyznačují zvýšenou vzrušivostí, neschopností se soustředit, pochybováním o sobě, touláním mysli a urychlením mysli, pocity nervozity, starostlivostí, negativními myšlenkami; b) chronické příznaky mají podobu předrážděnosti, poruch koncentrace, pocitů méněcennosti, zatížení starostmi, pocitů frustrovanosti, nepružnosti, nepřizpůsobivosti, objevuje se depresivita, pocity osamocenosti a bezmocnosti. Behaviorální stres je stresem, který se projevuje v chování. Vyznačuje se zapomnětlivostí, plačtivostí, zvyšováním hlasu, obviňováním a sekýrováním druhých, hněvivostí, vzteklostí, netrpělivostí, agitovaností (tělesným neklidem, zvýšenou pohyblivostí), nutkavým přejídáním, kouřením, pitím (káva, alkohol, nápoje), žvýkáním gumy.

116 Překonání stresu: „coping“ Co je nutné si uvědomit: Zvládání není jednorázovou záležitostí, je to dynamický proces. Zvládání není automatickou reakcí. Zvládání vyžaduje určitou (vědomou) snahu a námahu jednající osoby. Zvládání je snahou řídit dění „ukočírovat je“ – „stress management“. Strategie zvládání stresu : behaviorální přístupy: kladou hlavní důraz na změnu vnějších podmínek, na to, co je mimo danou osobu a na změnu způsobů jejího chování; snaha odstranit problém. kognitivní přístupy: zdůrazňují v první řadě vnitřní vlivy (myšlenky, představy, postoje).

117 Cíle zvládnutí stresu Snížit úroveň toho, co člověka ve stresu ohrožuje. Tolerovat – unést to nepříjemné, co se děje. Zachovat si tvář a pozitivní obraz sama sebe (image). Zachovat si emocionální klid (duševní rovnováhu). Zlepšit podmínky, za nichž by bylo možné se po zážitku stresu zregenerovat. Pokračovat v sociální interakci – životě s druhými lidmi.

118 Metody překonání stresu relaxace desenzibilizace (postupné snižování psychické zranitelnosti a nadměrné citlivosti) modelování (utváření projevů chování podle určitých vzorů, sugesce, hypnóza, techniky behaviorální terapie)

119 Techniky vyrovnávání se se zátěží, které označujeme jako aktivní, jsou tyto: projekce (člověk jiným lidem připisuje různé vlastnosti a schopnosti podle sebe sama) identifikace = ztotožnění kompenzace = náhrada skutečného nebo psychického nedostatku v jiných oblastech, výraz snahy o překonání pocitu méněcennosti substituce = obranná náhrada pudové energie objektem jiným sublimace = duševní pochod, kterým se pudová hnutí odvracejí od svých původních cílů a zaměřují se navenek, hl. na činnost intelektuální, uměleckou a obecně prospěšnou racionalizace = rozumové vysvětlení a vyvození důsledků

120 Formy úniku, které označujeme jako pasivní jsou tyto: regrese = propad na předchozí vývojovou úroveň izolace únik do nemoci fixace vytěsnění a potlačení negativismus a nyhilismus inverze pokus o sebevraždu

121 Techniky vyrovnání se s náročnými životními situacemi rozlišujeme dvě základní řešení: agrese a únik od nich se odvíjí další formy od agrese se odvíjejí: 1.egocentrismus a upoutání pozornosti 2.racionalizace – hledání něčeho pozitivního na každé situaci, zlehčování 3.kompenzace 4.sublimace – nahrazování nežádoucí osobní vlastnosti žádoucí (v zaměstnání, ve škole) 5.projekce – přenášení neúspěchů na druhé

122 Techniky vyrovnání se s náročnými životními situacemi od úniku se odvozují: 1.únik do fantazie a snění 2.únik do nemoci (patofilie) 3.negativismus 4.regrese – návrat k vývojově nižším formám uspokojování potřeb, chování (dětinskost) 5.pokus o sebevraždu

123 Strach a úzkost Strach, jako negativní emocionální reakci na zcela určitý objekt (předmět), který nám nahání hrůzu. Podstatné je, že je to objekt (předmět), který známe a umíme ho přesně určit. Úzkost, jako negativní emoci, kdy nemohu přesně říci, čeho se bojím, avšak při tom mám tísnivý pocit (úzkost) a nejasnou představu, že se blíží něco děsivého a strašného. Pro tento nejasný pocit děsu používá odborná literatura termín „anxieta“.

124 Duševní poruchy 1. neurózy: lehčí funkční onemocnění bez organických poruch mozku (neurastenie=chronický únavový syndrom) 2. psychózy: hluboké neuropsychické poruchy, které vážně narušují osobnost (např. schizofrenie, maniodepresivní psychóza) 3. psychopatie: dlouhodobé odchylky od běžných projevů osobnosti (explozivní, astenická) 4. poruchy kognitivních procesů, poruchy vnímání, poruchy paměti, poruchy řeči, poruchy myšlení (oligofrenie=slabomyslnost)

125 Psychopatologie Abnormální chování je odchylné od normy. Indikátory duševního zdraví: přiměřené vnímání reality (nepřeceňování ani nepodceňování) schopnost ovládat své chování sebeúcta a akceptace schopnost vytvářet citové vazby (blízké a uspokojivé vztahy) činorodost (uplatnění se, dostatek energie)

126 Diagnóza naší doby Můžeme s tím pohnout? Keller, Jan – Novotný, Petr: Úvod do filozofie, sociologie a psychologie. Liberec 2008.

127 Dají se společenské problémy řešit? -co člověk to jiné řešení problémů – není možné se shodnout -často při obhajobě „velkých“ zájmů dochází k narušení rovnováhy („Seberme peníze bohatým a dejme je chudým, potřebným.“) -jednoduchá řešení neexistují -také psychika nemůže být léčena náhlými neomalenými zásahy – nutné je vyladit svou psychiku potupně

128 Morálka a psychologie -morálka zde byla dříve než člověk a dříve než náboženství – v přírodě kompromis, rovnováha, stabilita, sdílení, smír, dopomoc, kooperace, komunikace, omyl a povinnost jej napravit to vše vždy bylo a navždy zůstane morální i bez přítomnosti člověka -Imanuel Kant: „Kdo je mravný, je i zdravý. Kdo je zdravý, je i šťastný. Kdo je šťastný, je i dobrý. Kdo je dobrý, je i mravný.“

129 4 základní morální ponaučení 1.Nečiň jiným to, co sám nechceš! 2.Tvoje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého! 3.Nejdříve vyjmi kládu ze svého oka a pak teprve třísku z oka druhého člověka! (Zameť si před vlastním prahem!) 4.Kdo je bez viny, hoď kamenem“

130 Pozitivní myšlení optimismus – kladné postoje vůči širokému spektru událostí sebeocenění – uvědomění si vlastní hodnoty a její využití pro jiné!!!! radost naděje – účelná aktivita zaměřená ke konkrétnímu cíli smysluplný život – schopnost vytvářet z rozličných podnětů a událostí celek vyššího řádu odpouštění – motivace k opravení a udržení vztahů nezdolnost – schopnost vzdorovat velice nepříznivým situacím vděčnost – hodnotit svět převážně pozitivně

131 Problémy lidstva 1. propastné rozdíly mezi chudými a bohatými, 2. vyčerpání přírodních zdrojů (ropa, voda), 3. drastické změny podnebí a devastace krajiny, 4. války a terorismus, 5. ekonomická nestabilita.

132 Psychické vyladění -skutečnost je taková jaká je, důležitější je její vnímání – to zanechává hlubokou stopu -pokud obstojíme při objektivním zhodnocení světa (i nepříznivého), zůstáváme psychicky vyladění a tím i psychicky imunní -„ladíme“ své vnímání světa, vnímáme ho vstřícněji a imunita (psychická a na ni vázaná fyzická) pracuje spolehlivěji -nutné vypěstovat přiměřené reakci vůči nejpodstatnějším okolnostem našeho života

133 Nejčastější osobní rozpory 1.rozpory profesní a studijní, 2.rozpory rodinné, 3.rozpory s vlastním tělem, 4.rozpory emoční, sociální a partnerské, 5.rozpory s podstatou vlastní existence (rodičovství, profesním směřování, seberealizaci, sexu), 6.rozpory s přírodními zákonitostmi (nehygienické prostředí, životospráva, workholismus, potlačování příznaků nemocí).

134 Nebezpečí zla -nejen pojem pro něco negativního, ale hlavně nebezpečný energetický potenciál -zlo může být v životě velmi úspěšné, ale vede často k devastaci vlastní psychiky i fyzického zdraví (narušení srdeční tkáně) -zlo se maskuje: žárlivost za lásku, bezcitnost za vyšší cíle -pokud nedokážeme zlu bránit, často se sami stáváme zlem -zlo stresuje, bere energii, přináší pocity ochablosti, bezmoci a narušuje imunitu

135 Láska na všechny způsoby -láska upevňuje zdraví -důležitá sebeláska: velké umění, které pomáhá léčit -zpravidla se získává až v pozdějším věku: děti potřebují cizí lásku -nemáme-li rádi sebe, nemohou nás milovat jiní + nemáme-li rádi sebe, nemůžeme ani správně milovat jiné (i když se úporně snaží – touha někoho mít, žárlivost) -partner/ka by měl/a být hodna naší láska i naší sebelásky -bez lásky se prakticky nedá kvalitně žít – těžký zásah do psychiky

136 4 kroky k sebelásce 1.Nehájit svoje chyby. Nevydávat svoje chyby za přednosti. 2.Neprosazovat takové názory, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. 3.Přestaňme být soudci vnějšku, ale staňme se jeho nezaujatými svědky. 4.Neprahněme po dokonalosti druhých a vydejme se za vlastním zdokonalováním.

137 Vzestupy a pády -v životě jsou chvíle těžší střídané šťastnými obdobími -pro psychické zdraví je důležité prožít obojí, musíme prožít i věci zlé, abychom mohli ocenit věci dobré -překonání zlého vede k psychické vyladěnosti -okolnosti, které nás v životě potkají, nutné nebrat jako zlé či dobré, ale jako reálné -čím více se zlého bojíme, tím nemocnější můžeme v důsledku být

138 Sociální vazby -naše společnost individualistická až atomistická, zhroutila staré sociální vzorce – to svá pozitiva (svoboda) i negativa (vykořeněnost) -čím sociální vztahy početnější, harmoničtější, hlubší a stabilnější, tím jsme zdravější – být zakotven v tzv. kolektivní psychické síti je zárukou šťastného života, pevností zdraví -lidé s nedostatkem kvalitních sociálních vazeb nebo hlubokých emočních kontaktů mívají sklon k depresím a zdravotním potížím -soucit je také psychicky scelující a vylaďující emocí

139 Doporučená literatura obecně Brockert, S.: Zvládání stresu. Praha: Melantrich Keller, Jan – Novotný, Petr: Úvod do filozofie, sociologie a psychologie. Liberec Křivohlavý, J.: Psychologie zdraví. Praha: Portál Míček, L.: Sebevýchova a duševní zdraví. Praha Plháková, Alena: Přehled dějin psychologie. Olomouc Plháková, Alena: Učebnice obecné psychologie. Praha Störig, H.J.: Malé dějiny filozofie. Praha 1995.

140 Doporučená literatura Atkinsová, R. – Atkinson, R.: Psychologie. Praha Čáp, Jan: Konflikt, frustrace, stres a utváření osobnosti. Praha Gadamer, H. G.: Člověk a řeč. Praha Hartl, P.: Psychologický slovník. Praha Herman, Erik: Deprese a stres. Praha Keller, Jan – Novotný, Petr: Úvod do filozofie, sociologie a psychologie. Liberec Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha Nakonečný, M.: Lexikon psychologie. Praha Svoboda, M.: Psychologická diagnostika dospělých. Praha Svoboda, M. (Ed.), Krejčířová, D., Vágnerová, M.: Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha Vybíral, Z.: Psychologie lidské komunikace. Praha 2000.

141 Doporučená literatura konkrétně Adler, A. Porozumění životu. Úvod do individuální psychologie. Praha Aristoteles: O duši. Praha Freud, Sigmung: Vybrané spisy. Praha Freud, Sigmund: Výklad snů. Pelhřimov Fromm, Erich: Strach ze svobody. Praha Fromm, Erich: Lidské srdce. Jeho nadání k dobru a zlu. Praha Heidegger, M. Bytí a čas. Praha Husserl, Edmund: Karteriánské meditace. Praha Jung, C. G.: Výbor z díla. Brno Locke, John: Esej o lidském rozumu. Praha Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie. Praha Nakonečný, M.: Základy psychologie osobnosti. Praha Neisser, U.: Cognitive psychology. New York Nietsche, F.: Duševní aristokratismus. Olomouc Nietsche, F.: Tak pravil Zarathuštra. Olomouc Platón: Faidón. Praha Schopenhauer, A.: Metafyzika lásky. Olomouc Wundt, Wilhelm: Základy fyziologické psychologie. Lipsko 1874.


Stáhnout ppt "Psychologie 1 Stanislav Knob. Psychologie Pojem psychologie: psýché = duše, psychika = duševno. Věda o prožívání a chování člověka a zvířat. Psychologie."

Podobné prezentace


Reklamy Google