Organizace veřejné správy 1. Principy organizace veřejné správy

Prezentace na téma: "Organizace veřejné správy 1. Principy organizace veřejné správy"— Transkript prezentace:

1 Organizace veřejné správy 1. Principy organizace veřejné správy
Organizace veřejné správy 1 Principy organizace veřejné správy. Ústavní a zákonné základy organizace veřejné správy. Subjekty a vykonavatelé veřejné správy. Veřejnoprávní korporace. K. Frumarová

2 Pojem organizace veřejné správy
VS je obdobně jako jiné instituce trvalý, účelově orientovaný sociální jev = proto potřebuje organizaci představující řád. Pojem „organizace“ – mnohoznačný. Typy organizace: Univerzální – jako jednota uspořádaných, navzájem propojených částí Institucionální –vyjadřuje organizaci jako ucelenou jednotku, jako trvale vytvořený řád Strukturální – jako systém základních pravidel vytvářejících rámec pro určitou činnost Druhy organizace: Formální – uskutečňuje zamýšlené, stálé a cílově zaměřené vztahy, znaky: pevná struktura a pravidla jednání, formální komunikační systém; při své výstavbě se řídí urč. pravidly = tzv. organizační principy Neformální – spontánně vzniklý systém, znaky: osobní přání a očekávání, sympatie, neformální komunikace a vytváření neformálních skupin  Organizace VS = typově institucionální a druhově formální.

3 Principy organizace VS
Organizace VS jako celku, stejně jako postavení jejích jednotlivých organizačních subsystémů i jednotlivých správních orgánů je výrazem uplatnění organizačních principů veřejné správy. Jde zejména o tyto principy: centralizace a decentralizace koncentrace a dekoncentrace územní a věcný monokratický a kolegiální volební a jmenovací (nadřízenost, podřízenost x nepodřízenost) Ad a) Centralizace a decentralizace vztah zejména k oblasti řízení, kdy tyto pojmy vztahujeme k delegování pravomoci; V centralizovaných soustavách je pravomoc soustředěna převážně u nejvyššího organizačního článku, jde o rigidní soustavu, o zásadních otázkách rozhoduje „ústředí“, při krajní centralizace rozhoduje pouze nejvyšší úroveň systému, ostatní články jen přenáší rozhodnutí a příkazy centra k místu realizace, zabezpečují jejich výkon. Decentralizovaný systém – znamená delegaci působnosti a pravomoci na orgány jiného subjektu VS než je stát – na samosprávné korporace, pro takovou soustavu je typická relativně vysoká samostatnost jednotlivých prvků systému, chybí zde typický vztah nadřízenosti a podřízenosti.

4 Principy organizace VS
Ad b) koncentrace a dekoncentrace Tyto principy se ve vazbě na potřebu prostorového uspořádání veřejné správy mohou projevovat ve vertikálním či v horizontálním smyslu. Horizontální koncentrace = soustředění veškerých funkcí na jedné úrovni do jednoho orgánu (př. slučování ministerstev), naopak horizontální dekoncentrace je opačným procesem, kdy dochází k rozdělení funkcí na stejné úrovni na více orgánů. Vertikální koncentrace a dekoncentrace spočívá v rozdělení funkcí mezi nižší a vyšší úroveň v rámci jedné organizační soustavy, buď jejich soustředěním na vyšší úroveň (koncentrace), nebo naopak delegováním na nižší úroveň (dekoncentrace), při dekoncentraci přetrvávají vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Je proto nezbytné striktně odlišit vertikální dekoncentraci, jež ve VS souvisí s hierarchicky uspořádanou státní správou, od decentralizace, jež je naopak spojena se samosprávou! Ad c) princip věcný a územní Územní princip preferuje vymezení působnosti správních orgánů ve vztahu k určitému území, orgán vykonává svoji působnost a pravomoc ve vztahu k určitému, vymezenému území. Podstatou věcného principu je přiřazení obsahově příbuzné, stejnorodé agendy určitému orgánu – tj. pro věci určitého druhu jsou zřízeny určité orgány. Oba principy se vyskytují ve vzájemné kombinaci, neboť každý orgán má svoji věcnou i územní působnost.

5 Principy organizace VS
Ad d) monokratický a kolegiální Jde o principy vážící se k  složení SO a ke způsobu jeho rozhodování. Monokratický princip vyjadřuje, že SO je navenek představován 1 osobou, jež nese odpovědnost, uplatňuje se ve státní správě (ministerstvo – ministr). Kolegiální princip – SO je tvořen více osobami a pro rozhodnutí je třeba určité míry souhlasu jejich členů (Rada pro R a Tv vysílání), typická je ale zejm. pro samosprávu (zastupitelstvo). Ad e) volební a jmenovací Tyto principy vyjadřují rozdílné způsoby ustavovaní správních orgánů, a to buď volbou či jmenováním, kdy prvý je typický pro samosprávu, druhý pro státní správu. Princip nadřízenosti a podřízenosti A to jak ve smyslu výše a níže postavených orgánů, tak i konkrétních složek v rámci jednoho orgánu – typický pro státní správu. Oproti tomu nepodřízenost – typická pro samosprávu.

6 Ústavní a zákonné základy organizace veřejné správy
Základy organizace veřejné správy jsou předmětem ústavních norem. Ústavní normy totiž upravují, ať už přímo či nepřímo, postavení veřejné správy, její kompetenci i pozici adresátů jejího působení. Základem je především Ústava – a to zejména její hlava třetí, upravující moc výkonnou, jakož i hlava sedmá, upravující územní samosprávu. Nelze však opomíjet ani její další části. V rámci hlavy prvé (Základní ustanovení) lze zmínit zejm. čl. 1 a 2 – zakotvující ČR jako demokratický právní stát, vč. zásady legality, čl. 8 zaručující územní samosprávu, či čl. 10, 10a – upravující postavení mezinárodních smluv, ale i další. Hlava druhá – moc zákonodárná: zákonodárství vytváří pro veřejnou správu právní rámec, ve kterém se může veřejná správa pohybovat, a to formou přijímání zákonů. V demokratickém právním státě je zákonodárství veřejné správě tudíž nadřazeno. Veřejná správa pak zajišťuje výkon zákonů; je tedy činností podzákonnou a výkonnou. Na straně druhé, se též veřejná správa určitými způsoby (ať již přímo či nepřímo) podílí na zákonodárné činnosti. Zásadní je pak hlava třetí (Moc výkonná): důležitá jsou především ustanovení týkající se ustavení vlády a její činnosti, zásadní je čl. 78 a 79: K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení (čl. 78). Ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. Právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech upravuje zákon. Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. (čl. 79).

7 Ústavní a zákonné základy organizace veřejné správy
Hlava čtvrtá – moc soudní: zakotven NSS (čl. 91) jako součást soustavy soudů, základní aspekty soudnictví i postavení soudce (tj. i správních soudů) jako nezávislost, nestrannost, … Zakotveno postavení Ústavního soudu, jež vůči veřejné správě plní důležitou kontrolní roli. Hlava sedmá – Územní samospráva: Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky (čl. 99), kdy územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu (čl. 100) Územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu, jsou spravovány samostatně zastupitelstvem. Zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem (obrana – komunální stížnost)

8 Ústavní a zákonné základy organizace veřejné správy
Významná je nejen Ústava, ale celý ústavní pořádek ČR. Jde zejm. o Listinu základních práv a svobod: Čl. 2 - Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (= orgány VS) x Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (=adresát VS) Čl. 4 - Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Výkon řady práv a svobod pak blíže upravují zákony, na jejich realizace se velkou měrou podílí právě veřejná správa, resp. její orgány, příp. VS disponuje pravomocí do těchto práv zasahovat: – např. vlastnické právo (institut vyvlastnění), svoboda pohybu a pobytu (cestovní doklady), svoboda projevu a právo na informace (tisk, R a Tv vysílání, zákony o poskytování informací, atd.), petiční právo, shromažďovací právo, právo podílet se na správě věcí veřejných (volby do zastupitelstev, místní a krajské referendum, právo na vzdělání (správa školství), atd.

9 Ústavní a zákonné základy organizace veřejné správy
Zásadní význam - hlava pátá - Právo na soudní a jinou právní ochranu, především čl. 36: (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. (2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. (3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Z ústavního pořádku dále lze doplnit: Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření VÚSC Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti ČR. Shrnutí: Ústava a ústavní zákony jsou nejen základem a předpokladem veřejné správy, ale obsahují v obecné rovině i poslání, úkoly a cíle veřejné správy. Z toho také plyne velmi úzký vztah mezi ústavním a správním právem. Lze říci, že správní právo je v jistém smyslu odvozeno z ústavního práva. Správní právo rozvádí základní principy dané právem ústavním, z velké části také zabezpečuje realizaci řady práv a svobod občanů.

10 Ústavní a zákonné základy organizace veřejné správy
Dále pak organizaci veřejné správy upravuje celá řada běžných zákonů. Veřejná správa jako činnost výkonná, podzákonná a nařizovací je vázána zákony a zabezpečuje jejich provedení. Princip zákonnosti tak představuje jeden z nejvýznamnějších principů pro veškerou činnost veřejné správy. Základním východiskem je již čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Zákon je tak v našem právním řádu vždy základem činnosti i organizace veřejné správy. Veřejná správa se nemůže pohybovat praeter legem. Zákonodárce je v tomto ohledu povinen dbát, aby zákony zůstaly vždy určitým filtrem, který zachycuje podstatné instituty, zejména, aby byl ze zákona vždy patrný obsah, účel a rozsah působení veřejné správy. Požadovanou míru zákonné úpravy správy můžeme dovodit především z norem ústavních. Zákonodárce musí stanovit působnost a pravomoc a subjekt, který bude jejich nositelem, v základních rysech proces rozhodování, dále obsah a rozsah zásahů do práv osob nebo stanovení jejich povinností a účel jimi sledovaný. Z pohledu organizace VS má pak význam zejména zákon ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy (tzv. kompetenční zákon) – stanoví organizaci a působnost ústřední úrovně veřejné správy. Dále pak je již úprava roztroušena v řadě zákonů. Z pohledu samosprávy má zásadní význam zákon č. 128/2000 Sb., zákon o krajích a zákon o hl. městě Praze. Profesní samosprávu upravují zvláštní zákony (zákon o advokacii ...).

11 Subjekty a vykonavatelé veřejné správy
Každá organizovaná činnost nutně vyžaduje, aby byla přiřazena nějakému subjektu, který se stane jejím nositelem a současně subjektem odpovědným za její výkon. Toto obecné organizační pravidlo platí i pro organizaci VS, kdy jednotlivé projevy její činnosti musí být přičitatelné jednoznačně určenému subjektu. V tomto směru pak hovoříme o tzv. subjektech veřejné správy. Subjekt VS = nositel veřejných práv a povinností a odpovědnosti z toho vyplývající. Nauka správního práva za ně považuje stát a další subjekty, o nichž to stanoví Ústava či zákon (a to osoby práva veřejného i soukromého). V kontinentálním právu se obvykle vychází z toho, že originárním subjektem VS je stát, který pak může tuto správu delegovat na jiné subjekty, a to pouze formou zákona. Z toho pohledu můžeme rozlišovat: Veřejnou správu vykonávanou státem (ať již přímo či nepřímo) Veřejnou správu vykonávanou jinými subjekty na základě delegace

12 Subjekty a vykonavatelé veřejné správy
Subjekty veřejné správy: Stát Jiné subjekty, o nichž tak stanoví Ústava či zákon: Veřejnoprávní korporace Veřejné ústavy Veřejné podniky Státní fondy Veřejné výzkumné instituce Subjekty práva soukromého Vedle subjektu VS, tedy jejího nositele je však nezbytné současně vědět, kdo veřejnou správu jménem subjektu vykonává. Vykonavatelem VS je ten, kdo jménem subjektu jako nositele VS jedná. Přičemž rozlišujeme: 1. Přímé vykonavatele státní správy: - vláda - prezident - ministerstva - jiné ústřední správní úřady - další (tj. neústřední) správní úřady s celostátní působností - regionální správní úřady - veřejné bezpečnostní sbory - nezávislé správní úřady.

13 Subjekty a vykonavatelé veřejné správy
2. nepřímé vykonavatele státní správy – státní správu nevykonávají pouze orgány státu (zejm. správní úřady), ale i orgány subjektů odlišných od státu, popř. soukromé osoby, na základě přenesení či propůjčení výkonu státní správy: - orgány krajů - orgány obcí - právnické a fyzické osoby soukromého práva. 3. Ostatní vykonavatelé veřejné správy – VS se nevyčerpává pouze výkonem státní správy: 3a) vykonavatelé samosprávy: orgány obcí orgány krajů orgány stavovských komor orgány základních škol orgány vysokých škol a jejich součástí 3b) vykonavatelé ostatní VS: nesamosprávné instituce veřejnoprávního i soukomoprávního charakteru, jenž plní některé veřejné úkoly

14 Stát považován za nejdůležitější (originární) subjekt VS
jde o právnickou osobou veřejného práva (veřejnoprávní korporaci) jako PO se vyznačuje některými zvláštními znaky – jde o korporaci uvnitř i navenek suverénní; má znaky nejen veřejnoprávní, ale i soukromoprávní korporace („Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu.“ - § 21 NOZ), k výkonu státní správy si stát zřizuje organizační složky státu (především správní úřady), dále pak část výkonu státní správy přenáší i na orgány jiných subjektů, odlišných od státu (nepřímý výkon SS), část veřejné moci, resp. VS postupuje k přímému výkonu jiným subjektům (samospráva)

15 Veřejnoprávní korporace
korporace obecně – „Korporaci vytváří jako právnickou osobu společenství osob.“ (§ 210 NOZ); na právnickou osobu tvořenou jediným členem se hledí jako na korporaci, přičemž korporace může mít jediného člena, připouští-li to zákon (§ 211); jde tedy o jednu z forem PO (korporace soukromoprávní) veřejnoprávní korporace – je zvláštním druhem korporace, jež plní úkoly veřejného charakteru definuje se jako: člensky organizovaný subjekt VS, jemuž byla svěřena moc samostatně plnit veřejné úkoly, legální pojem (Ústava, zákon o obcích….). Znaky VPK: členský princip VPK je právnickou osobou, je tedy samostatným subjektem práv a povinností VPK musí být svěřena mocenská pravomoc činit vrchnostenské úkony , to však na straně druhé nevylučuje to, aby používaly při plnění svých úkolů i prostředky práva soukromého při plnění svých úkolů se vyznačuje VPK relativní nezávislostí na správních úřadech státu, podléhá však v jistých otázkách státnímu dozoru VPK členíme: územní – pro členství je rozhodující, aby příslušné osoby měly na daném území bydliště, resp. trvalý pobyt, či u právnických osob sídlo uvnitř daného teritoria, v němž je korporace oprávněna působit; klasickým příkladem je obec, kraj. osobní – v osobní korporaci se pojí členství s určitými vlastnostmi osoby, s určitou příslušností k povolání, profesi; zejména profesní komory, zpravidla povinné členství věcné (reálné) – členství vyplývá z vlastnictví k určité věci, nebo obstarávání společných záležitostí, zejména služeb (např. dobrovolný svazek obcí dle § 49 a násl. obecního zřízení).

16 Veřejný ústav obtížné definovat, zpravidla jde o: souhrn věcných a osobních prostředků, s nimiž disponuje subjekt VS za účelem trvalé služby zvláštnímu veřejnému účelu k obligatorním znaků VÚ nepatří nutně právní osobnost, může jít i o nesamostatnou organizační složku subjektu VS (státu, obce…) samostatné VÚ: mohou být zřizovány toliko zákonem či právním aktem vydaným na jeho základě, jsou pak právními osobnostmi nesamostatné VÚ: vznik ústavu je na vůli konkrétního subjektu či vykonavatele VS, jako jeho vnitřní opatření v praxi nicméně obtížné rozlišit zcela přesně míru samostatnosti a nesamostatnosti ústavu, jež může být rozdílná v oblasti práva soukromého a práva veřejného Mezi základní znaky VÚ patří: zřízení organizační jednotky, která bude naplňovat veřejný účel doposud uskutečňovaný jiným subjektem nebo jinou složkou téhož subjektu VS nebo nový veřejný účel, dle samostatnosti či nesamostatnosti se pak liší akt zřízení i její postavení na rozdíl od veřejnoprávní korporace nedisponuje se členy (chybí tedy členský princip), ale s těmi, kteří služby ústavu užívají (destináři); VÚ proto chybí členská základna a demokratická organizační struktura korporačního typu, ústav je organizován na principu hierarchickém; jeho smysl spočívá v decentralizaci nebo vertikální dekoncentraci veřejných úkolů – dle toho, zda se vytváří samostatný či nesamostatný VÚ u veřejných ústavů ustupuje do pozadí myšlenka samosprávy, jejich úkolem je plnit určitý veřejný účel pro blíže neurčený okruh uživatelů bez nároku na jejich dobrovolné spolupůsobení

17 Veřejný podnik vztah veřejného ústavu a veřejného podniku nebyl ani v dřívější odborné literatuře řádně vyjasněn rozlišovaly se podniky veřejné a státní veřejný podnik není ani dosud jednotně vymezován, někdy je nadřazován i pojmu veřejný ústav veřejný podnik v užším smyslu může znamenat: soukromý podnik obstarávající určitou část úkolů VS, a to zpravidla na základě koncese nebo veřejnoprávní smlouvy výkon určitého vrchnostenského práva soukromou osobou (FO, PO), propůjčeného jí zákonem či na základě zákona pro určitou část veřejné správy, zpravidla formou autorizace každou hospodářskou činnost veřejnoprávních subjektů – v tomto pojetí je veřejným podnikem vše, co provozuje stát, obce, veřejnoprávní korporace, ústavy, … na úseku hospodářské (nikoli vrchnostenské) činnosti je odlišitelný od veřejného ústavu znakem ziskovosti veřejný podnik v širším smyslu: ve starší nauce „zvláště kvalifikovaná činnost ve veřejném zájmu na omezenou dobu, na rozdíl od veřejného ústavu, pro nějž je taková zvláště kvalifikovaná činnost činností trvalou“.

18 Státní fondy. Veřejné výzkumné instituce.
Státní (veřejné) fondy lze zřizovat pouze zákonem jde o PO, jež disponují finančními prostředky z dotací ze státního rozpočtu a z dalších, většinou veřejných zdrojů tvoří je zpravidla účelově určené finanční prostředky na udržování či rozvíjení určitých veřejných statků, a to trvale či dočasně např. Státní fond rozvoje bydlení (zákon č. 211/2000 Sb.), Státní fond dopravní infrastruktury (zákon č. 104/2000 Sb.), Státní zemědělský intervenční fond (zákon č. 256/2000 Sb.), Státní fond životního prostředí (zákon č. 388/1991 Sb.), a další. Veřejná výzkumná instituce zavedl zákon č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích VVI = je právnickou osobou, jejímž hlavním předmětem činnosti je výzkum, včetně zajišťování infrastruktury výzkumu, vymezený zákonem o podpoře výzkumu, vývoje a inovací (zákon č. 130/2002 Sb.). Veřejná výzkumná instituce svou hlavní činností zajišťuje výzkum podporovaný zejména z veřejných prostředků v souladu s podmínkami pro poskytování veřejné podpory stanovenými komunitárním právem může být zřízena Českou republikou nebo územním samosprávným celkem; jménem ČR plní funkci zřizovatele ministerstvo, jiný ústřední orgán státní správy nebo Akademie věd informace o výsledcích výzkumné činnosti veřejné výzkumné instituce musí být veřejně dostupné příklady: Ústav státu a práva AV ČR, v.v.i., Archeologický ústav AV ČR, v.v.i., Botanický ústav AV ČR, v.v.i., Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., ústav jaderné fyzicky AV ČR, v.v.i., Ústav mezinárodních vztahů, v.v.i. (zřizovatel MZV), Centrum pro studium vysokého školství, v.v.i. (zřizovatel MŠMT)

19 Osoby (subjekty) práva soukromého
dříve: nadace, nadační fondy, obecně prospěšné společnosti po – NOZ:  Nadace (§ 306 an.): spadá pod fundace (= právnická osoba vytvořená majetkem vyčleněným k určitému účelu, její činnost se váže na účel, k němuž byla zřízena) zakladatel zakládá nadaci k trvalé službě společensky nebo hospodářsky užitečnému účelu. účel nadace může být veřejně prospěšný, spočívá-li v podpoře obecného blaha, i dobročinný, spočívá-li v podpoře určitého okruhu osob určených jednotlivě či jinak. zakazuje se založit nadaci sloužící výlučně výdělečným cílům; nadace může podnikat, pokud podnikání představuje pouhou vedlejší činnost a výtěžky podnikání slouží jen k podpoře jejího účelu nadace se zakládá nadační listinou, kterou může být zakládací listina nebo pořízení pro případ smrti, zakládací listinu nadace pořizuje jedna osoba nebo více osob. vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku majetek nadace tvoří nadační jistina a ostatní majetek; nadační jistinu tvoří soubor předmětů vkladů do nadace, popřípadě i nadačních darů. Nadační jistina musí mít celkovou hodnotu odpovídající alespoň výši Kč. nadace používá svůj majetek v souladu s účelem uvedeným v nadační listině i ve statutu a za podmínek tam určených k poskytování nadačních příspěvků a k zajištění vlastní činnosti k naplnění svého účelu. připustí-li to nadační listina výslovně, může být rozhodnuto o změně právní formy nadace na nadační fond, avšak jen pokud došlo ke snížení hodnoty nadační jistiny pod výši stanovenou v § 330 odst. 1 NOZ (= 500 000 Kč) na dobu nikoli přechodnou.

20 Nadační fond. Ústav. Nadační fond (§ 394 an.):
zakladatel zakládá nadační fond k účelu užitečnému společensky nebo hospodářsky. Zakládá se zakládací listinou nebo pořízením pro případ smrti. vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku majetek nadačního fondu tvoří soubor vzniklý z vkladů a darů, jejichž předmět nemusí splňovat předpoklad trvalého výnosu. nadační fond nevytváří nadační jistinu ani nadační kapitál. Ústav (§ 402 an.): právnická osoba ustavená za účelem provozování činnosti užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové složky. provozuje činnost, jejíž výsledky jsou každému rovnocenně dostupné za podmínek předem stanovených. provozuje-li ústav obchodní závod nebo jinou vedlejší činnost, nesmí být provoz na újmu jakosti, rozsahu a dostupnosti služeb poskytovaných v rámci hlavní činnosti ústavu; zisk může ústav použít jen k podpoře činnosti, pro niž byl založen, a k úhradě nákladů na vlastní správu. ústav se zakládá zakládací listinou nebo pořízením pro případ smrti. vzniká zápisem do veřejného rejstříku

21 Status veřejné prospěšnosti
Přiznání statusu veřejné prospěšnosti právnické osobě (§ 146 – 150, prováděcí zákon nebyl dosud přijat) Veřejně prospěšná je právnická osoba, jejímž posláním je přispívat v souladu se zakladatelským právním jednáním vlastní činností k dosahování obecného blaha, pokud: - na rozhodování právnické osoby mají podstatný vliv jen bezúhonné osoby, - pokud nabyla majetek z poctivých zdrojů a - pokud hospodárně využívá své jmění k veřejně prospěšnému účelu. Veřejně prospěšná právnická osoba má právo na zápis statusu veřejné prospěšnosti do veřejného rejstříku, pokud splní podmínky stanovené jiným právním předpisem – nebyl dosud přijat. Jen právnická osoba, jejíž status veřejné prospěšnosti je ve veřejném rejstříku zapsán, má právo uvést ve svém názvu, že je veřejně prospěšná. Statusu se může PO vzdát, nebo může o jeho odnětí rozhodnout soud za zákonem stanovených podmínek.