Transatlantické vztahy Bezpečnostní otázky Transatlantické vztahy

Studená válka Po 2. sv. válce se USA stávají důležitým činitelem v zajištění bezpečnosti zemí ZE. Bezpečnostní otázky se řešily na půdě NATO. Jasné bezpečnostní hrozby, které mají vojenský charakter. Jasný nepřítel – SSSR a východní blok.

Studená válka Americké vojenské jednotky jsou rozmístěné v Evropě (hlavně v Německu), aby čelily případnému útoku vojsk Varšavského paktu. Evropské země měly zájem na tom, aby USA zůstaly v Evropě a zajistily jejich obranu Součástí evropské politiky USA byla stabilizace ZE a integrace ZE zemí. Cílem bylo zabránit sovětskému ovládnutí ZE a také zabránit novému vzestupu rivality na evropském kontinentu.

Studená válka Důvody založení vojenské aliance: zaangažovat USA v obraně zemí západní Evropy (V USA diskuze o stažení amerických vojsk ze ZE) USA požadovaly, aby samy evropské státy vyvinuly spolupráci na poli obrany Výsledek – založení Západní unie (1948 – Bruselský pakt) Impuls – komunistický převrat v ČSR Velká Británie, Francie a země Beneluxu podepisují multilaterální dohodu o okamžité vzájemné pomoci, vytváří se i systém pravidelných konzultací, mimo vojenskou oblast spolupráce i v oblasti hospodářské a kulturní Předstupeň vzniku NATO – bylo to, co USA požadovaly – kooperaci mezi evropskými státy

Studená válka 4. dubna 1949 je tzv. Washingtonskou dohodou založena Severoatlantická aliance. Členy i země, které se neúčastnily evropského integračního projektu. Členy byly i nedemokratické země, které byly strategicky důležité. Jednalo se o vojenskou alianci založenou na systému kolektivní bezpečnosti Uplatněn poprvé v souvislosti s 11/9 2001.

Studená válka NATO je postavené na mezivládním principu → členové jsou si rovni a všechna rozhodnutí jsou přijímána na základě konsensu. Akce NATO tudíž musí být schválena všemi členskými státy Aliance. Hlavním orgánem je Severoatlantická rada (North Atlantic Council, NAC)

Studená válka V průběhu SV se postupně rozvinula vzájemná bezpečnostní závislost mezi USA a ZE. Rozložení odpovědnosti a kapacit nebylo rovnoměrné Hlavní tíhu za bezpečnost euroatlantického prostoru nesly USA. Země ZE příliš do rozvíjení vlastních kapacit neinvestovaly (s výjimkou Francie) a zvykly si na ochranu USA. Evropské bezpečnostní projekty se buď nerealizovaly (Evropské obranné společenství z poč. 50. let), nebo jejich výsledky byly velmi slabé (Západoevropská unie)

90. léta-současnost Konec SV měl dopad na existenci hlavních bezpečnostních organizací – NATO a Varšavského paktu Varšavský pakt se rozpadl NATO ztratilo hlavní smysl své existence, mnozí odborníci proto očekávali, že se NATO stejně jako Varšavský pakt rozpadne. Očekávalo se, že se sníží angažovanost USA v Evropě.

90. léta-současnost NATO se muselo: přizpůsobit novému bezpečnostnímu prostředí přehodnotit svoji bezpečnostní strategii reformovat organizační strukturu a vojenské kapacity Najít si vztah k zemím SVE a dalším sousedním zemím. Začaly se objevovat neshody mezi členy NATO: Nejednota ve vnímání hrozeb a jejich řešení Rozdíly v náhledu na rozšíření o SVE a rozvoji vojenských kapacit

Reforma NATO Reforma NATO měla dvě dimenze: vnější a vnitřní Vnější dimenze Hlavní otázkou je rozšíření → teprve v r. 1994 se rozšíření stalo oficiální politikou NATO Podmínkou členství se stalo, že se musí jednat o evropskou demokratickou zemi, která je schopná přijmout závazky členství Navázány nové vztahy NATO-Rusko NATO-Ukrajina Středomořský dialog a další

Reforma NATO Vnitřní dimenze: Strategická koncepce bezpečnosti (1999, 2010) Úkolem NATO není jen zajistit bezpečnost svých členů, ale zlepšit a rozšířit zónu bezpečnosti kolem Evropy Přijetí rozšířeného konceptu bezpečnosti Vojenské kapacity Pražský summit v r. 2002 → Pražské závazky zlepšení vojenských kapacit vznik sil rychlé reakce (NATO Response Force)

Reforma NATO Přijetí nové role – rozšířil se záběr vojenských operací, ale mezi členskými zeměmi se objevily rozpory v jejich realizaci. Vysoká míra shody a podpory operacím NATO v Bosně a Kosovu. Nižší pro Afghánistán. Žádná pro Irák.

Problémy a výzvy NATO I přes reformy se hovoří o krizi identity NATO není ani organizací zajišťující jen kolektivní bezpečnost svých členů, ani se nestala efektivní organizací řešící konflikty ve světě Vliv na to má i snížení významu Evropy v bezpečnostní strategii USA Nedostatky v řešení aktuálních hrozeb → boj proti terorismu a šíření zbraní hromadného ničení Nedostatek personálu a materiálního zajištění pro vedení vojenských operací, rozpočtová krize členů Neshody ve vnímání hrozeb, podílení se na vojenských operacích

NATO a EBOP 1992 – Maastrichtská smlouva zakládá SZBP. Některé státy (Francie, Španělsko, Belgie) chtějí rozvinout evropskou obrannou spolupráci – tzv. evropeisté Jiné (VB, Dánsko, Portugalsko) chtějí, aby obrana byla řešena v rámci NATO, nechtějí konkurenci NATO – tzv. atlanticisté

NATO a EBOP Spolupráce v oblasti obrany skromná, dochází ale k oživení ZEU. ZEU = pilíř mezi EU a NATO K Smlouvě o EU připojena Deklarace o ZEU ZEU má rozvinout obranné kapacity EU a posílit evropský pilíř NATO 1992 – vytvoření tzv. Petersbergských úkolů Vymezení misí ZEU = humanitární, peacekeeping, krizový management

NATO a EBOP Reálné fungování ZEU omezeno přístupem VB k ZEU VB veto na rozvoj ZEU, zabránila rozmístění misí ZEU na Balkáně ZEU neměla vlastní operační kapacity, vojenské velení ani plánování

NATO a EBOP USA na jedné straně podporovaly větší míru autonomie a odpovědnosti EU, ale jen do té míry, dokud by nebyly ohroženy americké strategické cíle a vedení NATO. U ZEU obava, že vytvoří oddělenou obrannou strukturu od NATO. Nedůvěra k misím ZEU, aby nepotřebovaly americkou záchranu

NATO a EBOP V r. 1994 USA neformálně souhlasily s vytvořením ESDI (Evropské bezpečnostní a obranné identity) v rámci NATO EU mohla vést autonomní vojenské operace v rámci NATO. ZEU měla hrát roli „mostu“ mezi NATO a EU → získala přístup k vojenským kapacitám NATO Realita odlišná – nedošlo k reálnému ověření nastavení vztahů EU-ZEU-NATO ZEU nikdy nevyužila kapacity NATO – otázka, zda by je USA skutečně poskytly.

NATO a EBOP SZBP se ale v prvních letech existence ukázala jako naprosto bezzubá (války na Balkáně). Christopher Hill již v r. 1993 hovořil o rozdílu mezi očekávání a reálnými schopnostmi členských zemí EU (tzv. capability-expectation gap) EU buduje SZBP, ale bez toho, aniž by ji skutečně realizovala. Slibuje společnou obranu, aniž by státy poskytly potřebné prostředky Hlavní rozdíly existovaly dle něj ve schopnosti se dohodnout, poskytnout prostředky a v možných nástrojích

NATO a EBOP V souvislosti s neschopností EU na Balkáně se mění postoj Velké Británie k projektu Evropské bezpečnostní a obranné politiky → od odmítání k podpoře. Zájmem VB je především posílit evropské vojenské kapacity + další faktory: Po skončení SV Evropa ztratila na významu pro USA Evropa nemá dostatečné vojenské kapacity Snaha o potvrzení důvěryhodnosti VB v evropském integračním projektu.

NATO a EBOP 12/1998 → setkání Chiraca a Blaira v Saint-Malo → deklarace ze Saint-Malo Výzva k vytvoření společné evropské obrany a vytvoření operačního a vojenského zázemí Shromáždění dostatečných kapacit pro případy, kde se nemůže účastnit NATO 6/1999 → summit ER v Kolíně nad Rýnem ustavuje EBOP

NATO a EBOP Americký postoje k EBOP: Madeleine Albright hovoří o tzv. 3D: Decoupling = evropské rozhodování v bezpečnostních a obranných otázkách nesmí se odehrávat mimo širší rámec Aliance Duplication = obavy, aby Evropané nevybudovali konkurenční vojenský průmysl a technologii Discrimination = aby EBOP nediskriminovala členy mimo EU, ale které jsou členy NATO (Turecko, Norsko)

NATO a EBOP Další výhrady: Evropané by se měli soustředit na modernizaci svých armád než na budování nových institucí. Evropa by měla uznat NATO jako primární platformu, kde se budou řešit bezpečnostní otázky.

NATO a EBOP Bushova administrativa měla značné výhrady k EBOP. EBOP byla akceptovatelná jedině tehdy, pokud nebudou ohroženy americké zájmy, vedení v NATO a pokud dojde ke zlepšení vojenské schopnosti Evropanů, která by byla využitelná i v rámci Aliance.

NATO a EBOP Postoje členských států k EBOP Posuny zejména u tzv. atlanticistů – pragmatické přijetí EBOP Velká Británie, Polsko, Nizozemí či Portugalsko: EBOP je možností jak rozvíjet evropské vojenské kapacity, jak převzít díl odpovědnosti a de facto ulehčit USA. Skrze EBOP je také možné jednodušeji realizovat některé cíle ZP zejména k východním a jižním sousedů. Dělba práce mezi EBOP a NATO Jediné Dánsko odmítá EBOP a má z ní výjimku.

NATO a EBOP K EBOP se připojily i „neutrální“ státy jako Finsko, Švédsko, Rakousko a Irsko, které nejsou členy NATO. Německo: preference NATO, ale odmítání intervenční politiky USA (Bush) → posun k EBOP (vliv irácké krize). Podobné u Belgie a Lucemburska Španělsko: postoj závisí na tom, kdo je ve vládě. PP – velká míra zapojení do NATO PSOE – nízká míra zapojení v NATO, podpora EBOP NATO má navíc velmi malou podporu mezi veřejností.

NATO a EBOP Francie: specifický vztah k USA a NATO Sice se v r. 1966 stáhla z vojenského velení (návrat 2009), ale poskytovala jednotky na akce NATO. Liší se od USA v názoru na strategie (Kosovo, Afghánistán). Podpora ESDI a EBOP, které vnímá jako doplněk k NATO.

NATO a EBOP Vztah mezi EBOP a NATO 2002 ustaven mechanismus Berlín Plus → dohoda o principech spolupráce mezi NATO a EU, 4 body: zajištění přístupu k operačnímu plánování NATO pro EU poskytnutí schopností a společných prostředků NATO pro EU zajištění alternativy evropského velení NATO pro operace vedené EU včetně nominace evropského zástupce do funkce zástupce vrchního velitele spojeneckých sil NATO v Evropě přizpůsobit systém plánování obrany NATO na vyčlenění ozbrojených sil Aliance pro operace EU.

NATO a EBOP Turecko-kyperský spor Blokování efektivní spolupráce mezi NATO a EU Turecko blokuje, aby se Kypr účastnil jednání mezi EU a NATO a blokuje využívání kapacit NATO, pokud se mise EBOP účastní Kypr Kypr zase blokuje, aby se Turecko účastnilo rozvoje EBOP

Hodnocení I když se rozvíjí EBOP, EU zůstává závislá na NATO co se týče vojenského plánování, velení nebo logistiky. Nadále se řeší otázka vztahu mezi EBOP a NATO. NATO je v některých členských zemích EU vnímáno jako primární nástroj realizace amerických strategických cílů. NATO již není primárním zdrojem koordinace mezi spojenci a platformou, kde se řeší transatlantické problémy.