VŠUDYBYLUV CESTOPIS

S VŠUDYBYLEM CESTOVAL A CESTOPIS ZPRACOVAL : MATEŘSKÁ ŠKOLA MĚSTA MNICHOVO HRADIŠTĚ – MÍROVÁ TŘÍDA : HRUŠTIČKA

… Pověst o zámku Mnichovo Hradiště… MNICHOVO HRADISTE … Pověst o zámku Mnichovo Hradiště… Byl jednou jeden rytíř Václav, který si nechal na kopečku postavit krásně vymalovaný zámek. Jednoho dne nastoupil na trůn nový císař Ferdinand, ovládán zlými silami Černého knížete a rozhodl se, že Václavovi odebere moc a slávu.Václav začal proti císaři bojovat, ale nevyhrál a od té doby ve zdech zámku bloudil zakletý duch bílého rytíře Václava. Na zámek se nastěhoval rytíř Albrecht,ale císaři se také znelíbil.Císař ho dal zabít a od té doby i zakletý duch modrého rytíře Albrechta neměl klidu. Po dlouhé době se hraběnce Alžbětě narodil syn Vincent.Byl slepý, ale měl výborný sluch i hmat.Občas, když večer na zámku usínal, zdálo se mu, jako když slyší zámkem chodit rytíře v brnění. Nikdy je neviděl, až jednou když byl takový sychravý listopadový den a venku fičel vítr, šel právě touto chodbou a uslyšel rytířský souboj, i schoval se za truhlu a spatřil dva přízraky rytířů, jeden byl bílý s červeným chocholem na přilbici a druhý modrý se žlutým chocholem.Šermovali spolu o život a modrý vyhrál. Malý Vincent celý vylekaný běžel k mamince. Maminka tušila odkud se ty přízraky vzaly.Byli to duchové bílého a modrého rytíře, kteří na zámku žili a vysvobodit je může někdo, kdo je usmíří. Pak se probudí ze zakletí i zámek se zahradou. Zatím se to ještě nikomu nepodařilo a tak se rok co rok v listopadu odehrává na chodbě rytířský souboj modrého a bílého rytíře.

DRÁBSKÉ SVĚTNIČKY …O obrovi z Drábských světniček…   Nedaleko našeho města jsou pískovcové skály, které vypadají jako tajemný hrad se spoustou rozsedlin a jeskyní. Za dávných časů tam bydlel obr zvaný Dráb. Když mu zemřela žena, zůstal úplně sám. Bylo mu smutno. Proto se jednou vypravil k lidem do vsi a přinesl si v hrsti dívku Aničku. Anička mu sice se vším pomáhala, ale šťastná u něho nebyla. Obr Aničce dovolil, aby se na jeden den podívala domů. Anička pomocí klubíčka dovedla vesničany až k obrově skrýši, aby osvobodili. Po rozmluvě s Drábem však pochopili, že obr není zlý, pouze opuštěný. Anička za službu dostala obrův poklad, ukrytý pod borovicí. Vesničané chodili obra pravidelně navštěvovat. Ten jim zase pomáhal s těžkými pracemi. A skály, kde obr bydlel, se od těch dob nazývají Drábské světničky.

MLADÁ BOLESLAV : …O mladoboleslavském postilionovi… Je tomu už dávno, kdy na Mladoboleslavsku jezdily vozy plné pozdravů z cest a zamilovaných psaníček. A právě o strašidelném jezdci, který tolikrát vyplašil poštovní koně Vám budu vypravovat. Krajem jezdil s poštou mladý postilion. Byl velmi svědomitý. Psaní doručoval včas a vždy do rukou adresáta. Jednou se zdržel na posvícení. Aby však splnil svou povinnost, vypravil se na cestu lesem v noci.Všichni ho varovali před tajemným jezdcem. Postilion se s jezdcem skutečně setkal. Jezdec ho chtěl utancovat. Statečný postilion však začal hrát na svou poštovní trubku. Hrál tak dlouho, až se jezdec začal smát a zmizel. Tím byl vysvobozen. Postilion svá psaní doručil opět včas. Až půjdete boleslavskými lesy, možná i Vy zaslechnete jeho veselou písničku.

JIZERSKÉ HORY …Jak vznikl rubín… Pod Jizerskými horami, kousek od Českého ráje u řeky Jizery vzniklo díky lásce dvou mladých lidí tmavočervené rubínové sklo. Sklář Weber postavil mezi lesy sklářskou huť. Jeho vázy, džbánky a pohárky se staly nejžádanějším zbožím v kraji. Nejšikovnější mezi zaměstnanci byl mladý sklář Petr. Ten se zamiloval do Weberovy dcery Leontýnky. Jejich lásce však stál v cestě Weber, protože Petr byl chudý. Když se huti přestalo dařit, byl i mladý sklář propuštěn. Nešťastného Petra v noci navštívila víla Jizerýna a poradila mu, jak vyrobit rubínové sklo. Petr začal usilovně pracovat v lomu. Za našetřené peníze koupil dva zlaté prstýnky. Hodil je do pece se sklem. Vzniklo rubínově červené sklo, které zachránilo Weberovu huť. Weber svolil ke sňatku Petra a Leontýnky. Až si koupíš vázičku nebo figurku z červeného skla, vzpomeň si na vílu Jizerýnu.

…Kdo naučil Turnováky brousit drahé kameny … Na východ od Turnova leží mnoha ppověstmi opředená hora Kozákov. Uvnitř hory je prý skrýš plná skřítků, kteří sbírají, leští a brousí acháty, jaspisy, ametysty. Kdysi dávno se dva malí skřítci, Titík a Jaspísek, rozhodli, že se podívají mezi lidi. Po dobrodružné cestě z Kozákova do města Turnova si našli domov v lidském obydlí za pecí. Spřátelili se s dětmi i jejich rodiči. Když viděli, jak těžce se lidem žije, rozhodli se jim pomoci. Vzali je do svého podzemního království a ukázali, jak se brousí drahé kameny. A tak v Turnově vznikla první brusičská dílna. Půjdeš-li na Kozákov, Titík s jaspískem Ti jistě pomohou při hledání drahých kamenů.

KOST – ÚDOLÍ PLAKÁNEK Povídá se, že za husitských válek se Žižka dostal až ke Kosti. Už to bylo nějaký čas, co jeho vojáci marně útočili na mohutné hradby. Pánové z Kosti neúnavně odráželi nové a nové útoky, až si jednooký velitel uvědomil, že silou nic nezmůže. Rozhodl se nechat posádku hradu vyhladovět a zaútočit, až půlka pomře a druhá bude tak zbědovaná, že se nezvedne na nohy, natož aby vzala do rukou zbraně. Husitské vojsko rozložilo tábor v údolí a zpřísnilo stráže. Číhali na kohokoli, kdo by se chtěl z hradu dostat ven. Pochmurný mrak zkázy se snesl nad Kost a veškerá hradní posádka se chtě nechtě dala na dietu. Dny a týdny plynuly jako voda, až na Kosti zbyla jediná vepřová hlava a soudek vína. Už už se pán hradu chystal vystrojit si předsmrtnou hostinu, když se v kuchyni přichomítl k dílu vychytralý zbrojnoš. Pošeptal něco kuchtíkovi a ten se se smíchem vydal za pánem. Ještě toho večera se na Kosti konala velká slavnost. Posádka si dávala záležet, aby byl cinkot nenaplněných pohárů a řinčení prázdných talířů slyšet široko daleko. Žižkovo vojsko, jenž už bylo dlouhým obléháním znaveno, kroutilo nad veselicí hlavou. „Ten náš vůdce má ale pochybnou strategii,“ říkali si a vzpoura byla na spadnutí. Poslední kapkou byl pro Žižkovy vojáky zdařilý kousek hradního zbrojnoše. Když kostecká posádka začala nad prázdnými mísami omdlévat hladem, přehodil voják přes hradby onu poslední vepřovou hlavu a soudek vína. „Dejte si s námi,“ zavolal na husity. „Máme dost na celé měsíce!“ Roztrpčené vojsko stanulo proti svému vůdci a jemu nezbylo, než hned ráno odtáhnout s nepořízenou. Když se slunko vyneslo nad obzor, mohli vyhladovělí strážci hradu pozorovat Žižkovy vojáky, skládající stany a vydávající se na ústupu. Povídá se, že velký husita nedokázal opustit hrad v pokoře. Aby ulevil svému hněvu, pravil: „Hrad je tvrdý jak kost, a ta patří jen psu!“ Tenkrát prý hrad dostal své jméno a jeho majiteli byla na památku posledního vepřového vsazena do erbu kančí hlava.

ÚDOLÍ PLAKÁNEK Hrad Kost je sevřen v malebné kotlině. Plakánek a Prokopské údolí jsou vroubeny pískovcovými skalami, potáhnuty kobercem měkké trávy a opředené pověstmi. Zvlášť údolí Plakánek podnítilo díky svému názvu mnoho duší tklivých kronikářů k psaní neuvěřitelných příběhů. Údolí Plakánek je vidět z hradního nádvoří. Vine se jím cesta, obepínající svými kličkami skaliska a lesy na západě. Historické prameny dokládají, že tam, kde dnes vidíme jen obyčejnou zatáčku, stával kdysi domek uhlíře. Pálil dřevo na dřevěné uhlí, a tak bylo často údolí plné kouře. Není divu, že procházející lidé slzeli. Odtud možná jméno „Plakánek“. Povídá se, že uhlíři se kdysi ve zdejších hlubokých lesích zatoulal syn. Celou noc jej utrápení rodiče hledali, až nakonec měsíc osvítil mdlým světlem hradby Kosti a uhlíř spatřil plačícího syna pod hradní branou. V údolí Plakánek prý brečela a naříkala spousta lidí. Plakala zde dívka, jež opustil milý. Sténali tu a blouznili, až se okolní skály chvěly, nešťastní odsouzenci, kteří byly v kotlině mučeni a popravováni na stinadlech. Jakási nešťastná vdova se i s dítětem v rukou vrhla do chladivé náruče Bílého nebo Černého rybníka – kdo dnes ví. Jejich pláč se údajně nesl údolím ještě pěkně dlouhou dobu! Babky povídají, že Plakánek získal své jméno podle smutné události. Místní uhlíř měl pohlednou dceru, jejíž vnady nedaly spát ani jakémusi úředníkovi na Kosti. Dívka podlehla jeho svodům a jednou v noci, když se nekřesťanský hřích mohl schovat za roušku tmy, vydala se na hrad, aby přinesla svému milému potěšení. Jenže jakmile se mladici začalo zakulacovat břicho, už o ní hradní pán nevěděl. Tak nerovný sňatek byl přece zhola nemožný! Žena pochopila, jak naivně naletěla jeho sladkým řečem a neupřímným slibům, ale bylo již pozdě. Dítě donosila, avšak hned po porodu jej zaživa zahrabala kdesi v údolí. Teprve dalšího dne si uvědomila, jak hrozný čin spáchala a jala se svého synáčka hledat. Nenašla jej. Od té doby se prý za úplňku ozývá údolím dětský pláč. To malý chlapec s krví šlechtickou i uhlířovou naříká za svou hříšnou matkou. Úpění má zaniknout teprve tehdy, až tělo nějaká prostá a čitá lidská duše objeví a řádně jej pohřbí.

Uhlířův syn nebylo jediné děcko, které si v lesích Českého Ráje hrálo příliš dlouho do noci. V hvozdech nedaleko Kosti se před dávnými a dávnými časy zatoulala jistá Anička. Byla to dcera kosteckého purkrabího, takže není divu, že jí hledala celá hradní posádka od večera do rána. Nebylo to nic platné a až druhého dne navečer se jako zázrakem děvče samo vrátilo. Noc, probdělá ve smrtelných úzkostech z dravé zvěře a potulných lupičů, na něm byla znát. Dívka přišla domů smrtelně bledá a s černými kruhy pod očima. Jak ulehla do postele, usnula. Teprve ráno se jí rozvázal jazyk. Povídala, jak nekonečně dlouho bloudila luhem, už už byla odhodlána vše vzdát, když tu zdáli zaslechla podivný hlas. „Viz keř!“ volal. Anička se otočila a spatřila hořící křovisko. Plameny osvěcovaly cestu, a po té dívka se vydala. Pěšina ji dovedla až domů. Od té doby se prý kopec, na kterém hořel zázračný keř, nazývá Vyskeř. Dnes se kolem něj rozkládá malebná vesnička s kostelem. Vyskeř je asi 5 km severně od Kosti a vede k němu modrá turistická trasa

ZVÍŘETICE Mocné feudální sídlo pánů ze Zvířetic, jehož dějiny jsou od prvopočátků osídlování Bakovska spjaty s naším krajem hledí už po sedm století do údolí řeky Jizery jako mlčenlivý svědek zašlých časů. Však byl také cílem mnoha poutníků a výletníků romantického 19. století včetně barda Karla Hynka Máchy, který nám dokonce stav hradu ze 30. let zachoval na své kresbě. Panorama hradní zříceniny lákalo však i další malíře a rytce, proto se nám zachovalo mnoho vypodobení stavu hradu od první třetiny 19. století až dodnes

KLOKOČKA Příběh : … O Zvířetické paní…. Zvířetická kněžna byla nemocná. Doktoři ji nedokázali uzdravit. Jednou k ránu kněžna usnula a zdálo se jí, že k její posteli přistoupil svatý Prokop a povídal: "Vyšli posly do lesa za Rečkovem. Nechť kráčejí podle potoka, až dojdou ke klokočkovému keři. Ten ať vytrhnou a zpod keře vyprýští pramen, jehož vodou se uzdravíš." Kněžna se probudila a hned zavolala sluhy, aby se podle rady Prokopovy zachovali. Poslové došli ke klokočkovému keři, keř vykopali a zpod keře vyprýštil pramen vody . Sluhové přinesli vodu z pramene paní kněžně. Kněžna si potřela oči a zrak se jí navrátil. A tak dala na tomto místě po svém uzdravení vystavět kapličku-zámeček sv. Prokopa. Z pod kaple vyvěral pramen, a jeho voda mnoha nemocným prý zdraví vrátila. Pramen tu vyvěrá dodnes.

RAZÍTKA Z VÝLETNÍCH MÍST