Psychologie zdraví a duševní hygiena Vymezení základních pojmů a vztah k příbuzným vědním disciplinám

Základní literatura KOHOUTEK, R. Psychologie zdraví a duševní hygiena. Brno: I?S, 2007. KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002. KOHOUTEK,R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2007. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2001.

Zápočtová práce Moje osobním zkušenost se silným zážitkem podporujícím psychické zdraví (pohodu) a se zážitkem narušujícím duševní zdraví. Rozsah 3-5 stran. Předání zápočtové práce: u zkoušky.

Předmět psychologie zdraví Psychologie zdraví a nemoci zkoumá životní styly podporující zdravý tělesný, duševní, duchovní a sociální vývoj a naopak vývoj vedoucí k chorobám, zkoumá osobnostní proměnné i vnější podmínky prostředí spolupůsobící při vzniku nemocí i úrazů a doporučuje duševně hygienické zásady a opatření zaměřená primárně na prevenci závad a poruch zdraví, psychiky a osobnosti.

Příbuzné vědní discipliny ps. zdraví a duševní hygieny Klinická psychologie Lékařská psychologie Speciální pedagogika Psychologie zdraví Duševní hygiena a valeologie Pedagogická psychologie Patopsychologie Psychopatologie Psychiatrie

Patopsychologie – její předmět Základní psychologická věda, která primárně zkoumá širší normu, hraniční abnormity, závady (dificility) chování i prožívání, ale také duševní potíže a profily osobnosti somaticky nemocných osob, lidí po úrazech a trvale handikapované osoby. Zkoumá endogenní (např. genetické) a exogenní podmínky a příčiny (např. stresy, frustrace, konflikty) závad v chování a prožívání. Vážnými poruchami osobnosti a psychiky se přitom zabývá obecná psychiatrie (psychopatologie) a speciální psychiatrie.

Patopsychologie Základní psychologická věda, která primárně zkoumá širší normu, hraniční abnormity, závady (dificility) chování i prožívání, ale také duševní potíže a profily osobnosti somaticky nemocných osob, lidí po úrazech a trvale handikapované osoby. Zkoumá endogenní (např. genetické) a exogenní podmínky a příčiny (např. stresy, frustrace, konflikty) závad v chování a prožívání. Vážnými poruchami osobnosti a psychiky se přitom zabývá obecná psychiatrie (psychopatologie) a speciální psychiatrie.

Definice zdraví Jde o stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, ne pouze o nepřítomnost choroby nebo vady. Jde o holistickou (celostní a vícerozměrnou) koncepci teorii, paradigma mající ráz ideálu. Tato obecná definice WHO umožňuje podílet se na zdravotnické diagnostice i terapii a prognostice také nezdravotnickým odborníkům, včetně pedagogů, psychologů, sociologů.

Definice duševního zdraví Stav duševní pohody a normality, kdy všechny duševní pochody probíhají adekvátním až optimálním způsobem, umožňují správně odrážet vnější realitu, přiměřeně, se sebedůvěrou a pohotově reagovat na všechny podněty (včetně sociálních) a řešit běžné i mimořádné a neočekávané úlohy, stále se zdokonalovat v pracovních i osobních činnostech (zejména v sociální komunikaci) a mít pocit pohody, radosti a uspokojení ze svých aktivit i prožívání.

Rozhodující vlivy na zdraví Životní styl (způsob života)...cca 40 - 50% Genetický základ .................cca 20 - 30% Životní prostředí....................cca .......20% Zdravotnické služby..............cca........10%

Osobnost a zdraví Osobnost typu A (koronární) Osobnost typu C (carcinogenní) Osobnost typu B (zdravý způsob chování, valeologická) Hypersociabilní, hyperadaptabilní , nekonfliktní a hodný člověk a zdraví

Definice defektu Jde o relativně trvalý (ireverzibilní) stav poruchy somatického (tělesného) nebo psychického (duševního) zdraví. Jedná se o stav po traumatech ( úrazech), např. po amputaci končetiny, ale může jít i o mentální retardaci či trvalou poruchu osobnosti (dříve nazývanou psychopatie) na kterou má vliv např. genetika.

Definice traumatu Trauma (úraz) je náhlá porucha zdraví, která často bývá zvratná (reverzibilní). Bezprostředním následkem úrazu je poranění, které se projevuje jako akutní poškození organismu (anatomické, organické nebo funkční). Jednotliví lidé reagují na úrazové poranění podle typu své osobnosti, zejména podle svého temperamentu.

Definice nemoci (choroby) Jde o dynamický proces, kterým se snaží organismus odstranit vzniklou poruchu zdraví. Na tomto dynamické procesu se podílejí adaptační, imunitní a obranné mechanismy organismu, věkové zvláštnosti i zvláštnosti individuální osobnosti.

Možný průběh choroby (5 D) 1. Nespokojenost (Dissatisfaction) 2. Dyskomfort (Discomfort) 3. Invalidita (Disability) 4. Chronická nemoc (Disease) 5. Smrt (Death)

Duševní závady (dificility) Zvýšená psychická tenze Psychomotorická instabilita (ADD, ADHD,LMD, LDE) Parciální (specifické) nedostatky poznávacích procesů Psychosociální a edukativní zanedbanost Subnorma intelektových schopností Anormativní chování, např. sexismus (předsudky proti příslušníkům opačného pohlaví), ageismus, rasismus, xenofobie Závady motoriky a praxie Intropunitivní tendence Infantilismus Maladaptivní studijní a profesní orientace

Duševní poruchy Vážnější porucha duševní činnosti je natolik zjevná a specifická ve svých projevech (symptomech a syndromech), že je spolehlivě rozeznatelná (diagnostikovatelná) podle shodně definovaných znaků a natolik závažná, že u dospělých osob způsobuje ztrátu pracovní schopnosti a adekvátní sociální komunikace, (resp. Obou), a to v takové míře, že se to může vyjádřit délkou pracovní neschopnosti nebo dočasné či trvalé neschopnosti podílet se na různých právních či sociálních činnostech.

Endogenní příčiny duševních a osobnostních závad a poruch Genetika, genetická zátěž Vrozené poruchy vývoje plodu Poruchy látkové výměny (metabolismu) Poruchy nervové činnosti (VNČ) Hormonální poruchy Věkové zvláštnosti Osobní specifičnosti

Exogenní příčiny (determinanty) duševních závad a poruch Egogenie Parentogenie Iatrogenie Sororigenie Pedagogenie Stresy Frustrace Konflikty Deprivace Zvýšená agresivita Klima Úrazy Choroby

Stresy Eustres Distres --senzorický (např. hluk, vysoká teplota) --mentální (obtížné řešení vážného problému) --emocionální (např. konflikt) --časový (tlak na rychlý výkon) --akutní --chronický

Psychická anomálie, abnormita Zjevná úchylka od toho, co je v dané societě či kultuře typické, normální, standardní, očekávané, ale přitom ještě nejde o vysloveně patologický stav, ale pouze o stav hraniční povahy.

Psychický deficit Stav osoby, jejíž výkon v některém speciálním aspektu nebo i celkově spadá níže, než se to od ní odůvodněně očekává, tedy spadá níže v porovnání s typickými jednotlivci nebo v porovnání s některými ukazateli jejího současného nebo minulého chování a jednání.

Didaktický deficit Mezera ve školských vědomostech, dovednostech a návycích. Dítě školou povinné neovládá např. násobilku, kterou již dávno má má mít osvojenou.

Deficit ticha Deficit ticha nebo-li hluk bývá často příčinou závad a poruch pozornosti a paměti, myšlení a usuzování, snižuje tělesnou i duševní výkonnost. Zapříčiňuje také únavu až vyčerpání, emoční labilitu, někdy i agresivitu, subdeprese a deprese, poruchy spánku. Může zvyšovat krevní tlak, zrychlovat srdeční tep, vést ke stažení periferních cév a ke zvýšené hladině adrenalinu. Mezi účinky dlouhodobého, chronického hluku se dokonce uvádí i snížení imunitních schopností člověka a možnost infarktu.

Spánkový deficit Dlouhodobý nedostatek spánku je provázen únavou až vyčerpáním a stresem i v nižších věkových skupinách. Vede k častým bolestem hlavy a ke zpomalení a zhoršení efektivity práce. Asi 25% smrtelných nehod na dálnicích souvisí s ospalostí řidičů a jejich mikrospánkem. Způsobuje potíže s ukládáním informací do paměti. Zhoršuje koncentraci pozornosti a může zvýšit agresivitu chování. U osob středního věku může dojít k celkovému zhoršení zdravotního stavu. Ve vyšším věku vede ke zvýšení krevního tlaku, ke zvýšené hladině cholesterolu a dalším srdečně cévním komplikacím. Dlouhodobý nedostatek spánku způsobuje též sníženou imunitu, náchylnost k subdepresím a depresím, provokuje epileptické záchvaty, způsobuje potíže zažívacího traktu, zpomaluje regenerační procesy (např. na kůži).

Retardace Zpomalení nebo opoždění až defekt tělesného, psychického, charakterového (morálního) nebo celkového vývoje. Psychosomatická retardace se vztahuje na tělesný i duševní vývoj člověka. Mentální retardace se týká pouze duševního a osobnostního vývoje. Rozlišuje se lehká, středně těžká, těžká a hluboká mentální retardace.

Demence Přerušení normálně započatého duševního vývoje v oblasti mentálních schopností a dovedností, zaostávání normálního vývoje a ztráta již získaných mentálních schopností a dovedností. Kasuistika: chovanec ÚSP s normálními až výhodným vzhledem a výrazovými projevy, ale s devastovaným mozkem po nepřiměřeném ozáření mateřského znaménka v obličeji. (Ředitelka speciální školy po autonehodě).

Regrese Představuje návrat, zvrat vývoje, sestup na úroveň dřívějšího vývojové období, nižšího věku. U starších lidí někdy až ztráta, úpadek již rozvinutých schopností a dovedností, znovuobjevení se dřívějších forem chování a prožívání. Regresi ve smyslu agresivního a simplexního až primitivního chování lze pozorovat i u alkoholiků a hysteriků a některých dalších poruch osobnosti

Psychická deprivace a subdeprivace Duševní stav ke kterému dochází následkem takových životních situací, kdy subjektu (většinou nedospělému) není poskytnuta příležitost na uspokojení některé jeho základní (vitální) potřeby v dostačující míře a po dost dlouhý čas. Jde o stav duševního strádání (emočního, kognitivního, prostorového, pohybového apod.), který však nemusí být trvalý a neměnný. Lehčí duševní strádání má název psychická subdeprivace. Kasuistika prof. J. Koluchové z Palackého Univerzity v Olomouci.

Frustrace Frustrací rozumíme zmaření aktivity směřující k určitému cíli. Vzniká tehdy, když se člověku kladou více-méně nepřekonatelné překážky nebo omezení. Reakce na frustraci je do značné míry dána tzv. frustrační tolerancí (snášenlivostí), která může být malá, průměrná nebo veliká.

Punitivita Každý člověk má v zátěžových situacích tendenci reagovat buď: extrapunitivně (vinit druhé) intropunitivně (vinit sebe) impunitivně (vinit vyšší moc, či osud)

Akcelerace Představuje zrychlení duševního, tělesného, resp. I sociálního a kulturního vývoje v určitých vývojových obdobích nebo zrychlení holistického (celkového) vývoje a rozvoje osobnosti. Ve většině případů jde o pozitivní změnu osobnosti, ale může jít i o patologické případy. Kasuistika: předčasná tělesná pohlavní zralost nadprůměrně nadaného děvčátka již v pěti letech života

Krizové situace Tranzitorní Situační Kumulované

Tranzitorní krize Krize vývojového rázu zapříčiněné předvídatelnými a očekávanými životními změnami a událostmi a epizodami (např. odchodem z původní rodiny, přechodem do starobního důchodu).

Situační krize Jsou důsledkem vnějších, většinou neočekávaných, překvapivých situací (např. náhlou ztrátou zdraví,úrazem, ztrátou vedoucí pozice na pracovišti, propuštěním ze zaměstnání).

Kumulované krize Jsou tvořeny nahromaděním nedořešením vztahových, konfliktních a stresujících i frustračních situací, někdy ani ne zcela uvědomovaných.

Závislosti Substanční – závislost na přijímaných látkách (např. nikotinu, alkoholu, kofeinu, drogách), Procesuální – závislost na určitém druhu činnosti (sledování televize, práce na počítači, gemblerství, workoholismus)

Abstinenční syndrom Soubor psychických a fyzických příznaků následující po přerušení aplikace a konzumace např. drog, nikotinu , alkoholu, kofeinu

Burnout syndrom Vyhoření Ztráta radosti z práce Nespokojenost Chronická únava Nespavost Nechutenství Psychická vyčerpanost Pocity profesní neúspěšnosti Důsledek chronického stresu

Psychické ekvilibrium Znamená více či méně obecnou a vědomou i neuvědomovanou tendenci člověka obnovovat a udržovat příjemně prožívanou vnitřní a osobnostní rovnováhu a pohodu. Předpokládá tzv. vyjasnění hodnot: harmonický vztah mezi autotelickými, heterotelickými a hypertelickými hodnotami osobního hodnotového systému.

Duševní hygiena a valeologie Výchovou a vedením ke zdravému způsobu života (SZŽ) se zabývá duševní hygiena i valeologie. Zpevňování zdraví: -- autoregulací, selfmanagementem, autokultivací ,sebevýchovou , zdokonalování životního scénáře, přizpůsobovacích technik a komunikace --budováním psychosociálních opor: přátelství, partnerství, rodiny a žádoucí psychosociální atmosféry a klimatu na školách a pracovištích -- pozitivním myšlením, snahou o duševní pohodu sebe i okolí --budování autosugestivních opor (,,Přežil jsem už složitější situace") --správným a antistresovým dýcháním v náročných životních situacích -- adekvátním a zdravým pohybem --zdravou výživou --udržováním optimální hmotnosti -- adekvátním spánkem a odpočinkem -- autogenním tréninkem a jógou -- akupresurou -- redukcí nebo přímo absencí alkoholu, nikotinismu apod. závislostí

OSOBNÍ KOMPETENCE podporující zdraví Holistické chápání zdraví (3 pohody: tělesná, duševní a sociální) Akceptace prevence Včasné řešení problémů související se zdravím Hodnocení zdraví jako prioritní hodnoty Odpovědnost za vlastní chování a životní styl Posilování odolnosti (fyzické, duševní a sociální) Adekvátní sociální komunikace a kooperace Podílení se na podpoře zdraví i pro ostatní lidi, na tvorbě podmínek zdravého prostředí, zdravé psychosociální atmosféry a klimatu škol, pracovišť a rodin

Zdravý životní styl Adekvátní denní režim životosprávy Zdravá výživa Správný pitný režim Dodržování zásad osobní hygieny Ochrana před nakažlivými nemocemi Ochrana životního prostředí Ochrana před úrazy Dostatek pohybové aktivity Odpovědné osobní chování (sexuální, pracovní,partnerské, rodičovské) Odolnost vůči škodlivým závislostem Úsilí o duševní pohodu Úsilí o pohodu v mezilidských vztazích Adekvátní přizpůsobovací techniky v náročných (např. stresových) situacích

NEW START do zdravého životního stylu N – Nutrition – výživa E – Exercise – pohyb W –Water – voda S – Sunshine- sluneční svit T- Temperance- střídmost a vyváženost A- Air – vzduch R- Rest – odpočinek T- Trust - důvěra

Zdravá škola (škola podporující zdraví) Začátkem roku 1992 předložilo 93 základních škol ČR své projekty ,,zdravé školy" a přihlásilo se tak do konkurzu vypsaného Národním centrem podpory zdraví. Hlavní aktivity na které se tyto školy soustřeďovaly byly: - rozvíjení schopností a dovedností žáků i učitelů orientovat se v klíčových oblastech zdravých životních stylů a rozvíjet schopnosti a dovednosti činit poučené volby v péči o své zdraví, -úprava školního režimu, osnov, organizace a způsobu vyučování, -kultivace vztahů uvnitř školy a rozvíjení sociálních dovedností žáků i učitelů s cílem dosáhnout lepší atmosféry ve škole´, - rozšiřování neformálních vztahů školy s rodiči a obcí vedoucí ke zvyšování prestiže školy.

Zdravá škola- inventáře námětů Nácvik relaxačních metod, jógy či dechových cvičení Relaxační koutky ve třídách i na chodbách vybavené žebřinami a rohožemi Aktivity zvyšující sebedůvěru a schopnost a dovednost rozhodování Stálé ordinace pediatra a psychologa na školách Zajištění pitného režimu Zřízení školní kuchyňky Snížit počet žáků ve třídě (na I.st.na 15-20) Odstranit zvonění a nahradit je krátkým hudebním motivem Prodloužit přestávky Zajistit teplotu ve třídách v rozmezí od 18 do 21 stupňů Zavést dvě okénka na výdaj obědů Zajistit dobrou psychosociální atmosféru a klima ve třídách, pozitivní ,,étos školy"

Zdravé město Projekt Zdravá města iniciovala Světová zdravotnická organizace v několika evropských městech v roce 1986 jako součást své dlouhodobé strategie Zdraví pro všechny do roku 2000. Brno se přihlásilo k tomuto projektu již v roce 1991. V roce 1992 byla založena Národní síť Zdravých měst ČR

Inventář námětů Zdravé město Zlepšování životního stylu, který se podílí na kvalitě lidského zdraví v Brně asi 60-70% Zlepšování prostředí. Ovzduší, zelených ploch, vody, odpadů, dopravy, bezpečnosti (podílí se 10-20%) Zlepšování zdravotní a sociální péče (podílí se na kvalitě života asi 20%.) --Redukce předčasných úmrtí na kardiovaskulární choroby, nádory, úrazy, onemocnění dýchacích orgánů a trávicího traktu --Redukce nikotinismu --Redukce alkoholismu a závislosti na drogách --Redukce případů AIDS --Zlepšení výživy --Zlepšení bydlení

Osobnostní růst Rudimentární osobnost Adjustovaná osobnost Kultivovaná osobnost

ASERTIVNÍ práva 1. Především sám posuzovat své chování, myšlenky, emoce, rozhodnutí a být za ně a jejich důsledky sám odpovědný. 2. Posoudit, zda a nakolik jsem odpovědný za řešení problémů ostatních lidí. 3. Nenabízet žádné výmluvy či omluvy ospravedlňující (racionalizující) vlastní chování. 4. Je-li to nutné, změnit svůj původní názor. 5. Dělat chyby a být za ně odpovědný. 6. Naučit se říkat : ,,já nevím". 7. Být do určité míry nezávislý na dobré vůli ostatních. 8. Dělat občas i nelogická rozhodnutí. 9. Umět říci :,,já Vám nerozumím". 10. Umět říci: ,,je mi to jedno". 11. Sám rozhodovat, zda budu jednat asertivně nebo nikoliv.

ANTIISTRESOVÉ programy Inventář činností ukazující možnou cestu, jak se vyrovnat se zatěžujícími vlivy. 1. Redukujte, snižte příliš vysoké cíle a ideály. 2. Nepropadejte syndromu pomocníka. 3. Naučte se říkat NE. 4. Stanovte si priority. 5. Dobrý plán ušetří mnoho práce. 6. Dělejte přestávky. 7. Vyjadřujte korektně, ale i otevřeně své pocity. 8. Hledejte sociální a emocionální podporu. 9. Hledejte věcnou podporu. 10. Vyvarujte se negativního myšlení a prožívání. 11. V kritických okamžicích zachovávejte rozvahu. 12. Doplňujte pravidelně energii. 13. Žijte zdravě. 14. Využívejte antistresového dýchání.

COPING – zvládání zátěží V této oblasti se setkáváme např. s teorií dispoziční , situační a interakční. Dispoziční teorie předpokládají, že základem copingového chování jsou relativně stabilní osobnostní faktory. Situační teorie považují výběr copingových reakcí za podmíněný situačními faktory. Interakční teorie zdůrazňují interakci osobnosti a subjektivního psychologického významu situace pro konkrétního jedince.

VĚDA A JEJÍ CÍLE 1.Deskripce (popis) a klasifikace (utřídění) porozumění zkoumaných jevů a objevů. 2. Explikace (vysvětlení) výskytu jevu. 3. Predikce (předpověď) dalšího vývoje jevu. 4. Ovlivnění a měnění jevu.

Vědecko-výzkumný objev Výsledek vědecko-výzkumné práce, který přináší nová : fakta (zásadní povahy, diagnostická); zákonitosti, principy a zákony; teorie či dokonce paradigmata; metody poznávání skutečnosti ; návrhy (doporučení) na měnění reality.

TEORIE Teorie je myšlenkový soubor (soustava, systém)vzájemně souvisejících pojmů, definic, výroků, který představuje systematický pohled na jevy tím, že specifikuje vztahy mezi proměnnými s cílem vysvětlit a predikovat (předpovědět) tyto jevy. (Podle psychologa Freda N. Kerlingera)

Základní preferovaná témata evropské vědy ( 2007 – 2013) 1. Zdraví 2. Zemědělství, potraviny a biotechnologie 3. Informační a komunikační technologie 4. Nanovědy 5. Energetika 6. Životní prostředí 7. Doprava včetně letecké 8. Sociálně ekonomické a humanitní vědy 9. Bezpečnostní výzkum 10. Kosmický výzkum

DIAGNOSTIKA Diagnostika se zabývá teoretickými i praktickými problémy diagnostikování tj. rozpoznávání. Podstatou diagnostiky je zjištění a popis stavu, problému, jevu, symptomu nebo syndromu a někdy také příčin, které tento stav, symptom či syndrom způsobily. Pedagogicko – psychologická diagnostika slouží potřebám edukace, t.j, výchovy a vzdělávání a výchovnému poradenství.

Druhy diagnostiky Deskriptivní (symptomatologická a syndromologická, deklarativní, popisná) Relační Kauzální (etiologická) Diferenciální Prognostická Klinická Psychometrická

Deskriptivní pedagogicko psychologická diagnostika Zabývá se rozpoznáním psychického, osobnostního, výkonového a motivačního potenciálu žáků a učitelů (subjektu možného). Identifikuje silné i slabé stránky individua. Zjišťuje obtíže spojené se studiem, s duševním zdravím a rodinnou situací. U starších žáků a studentů též partnerské problémy. Vyslovuje prognózy školského, pracovního a životního uplatnění diagnostikovaných jedinců.

Prognóza a její druhy Prognosis: bona (dobrá); dubia (pochybná); incerta (nejistá); infausta (nepříznivá) mala (špatná) pessima (velmi špatná) letalis (nejhorší)

Prevence a její druhy Primární: zabraňuje vzniku závad, poruch a chorob. Sekundární: zabraňuje rozvoji již vzniklých závad, poruch a chorob. Terciární: napravuje následky, brání zhoršování. Kvartérní. optimalizace zbytkových funkcí a kvality života u progredujících a nevyléčitelných poruch a chorob:

OBORY DIAGNOSTIKY a prognostiky METODOLOGIE METODIKA METODA KONKRÉTNÍ TEST

METODOLOGIE Komplexní filosofický,vědecký, obecný , gnoseologický, noetický a holistický systém teoretických principů a návodů na získávání poznatků z odborné, vědecké, vědecko výzkumné a experimentální činnosti.

METODIKA Návrh systematického provádění činností spojených s určitou etapou řešení odborných, vědeckých a vědecko výzkumných i experimentálních problémů. Určuje čas , místo a způsob realizace a její etapy (pilotáž, předvýzkum, vlastní výzkum). Je konkrétnější než metodologie a vede i k výběru probandů a vhodné metody sběru a šetření dat.

METODA Představuje konkrétní cestu, způsob, nástroj, pomůcku k řešení dílčího odborného , vědeckého , vědeckého výzkumného či experimentálního problému. Metody jsou teoretické a empirické. Empirické jsou subjektivní, objektivní a projekční. V psychologii je tradiční dělení metod na psychometrické (testové) a klinické.

TEST Konkrétní pomůcka k řešení odborného,diagnostického vědeckého nebo vědecko výzkumného či experimentálního problému. Jde o konkrétní realizaci zvolené metody, pracuje podle dané metodiky a v souladu s rámcem dané metodologie. Jde vlastně o funkční model. možného chování a prožívání i vztahů ZO. Příkladem mohou být Ravenovy progresivní matrice.

Druhy testových (psychometrických) metod --výkonnostní (např. testy inteligence, ale i speciálních schopností a dovedností a vědomostí, B..-S., Gd., WISC, T.M., Ra --osobnostní (zjišťují např. hodnoty, zájmy, postoje, temperament, charakter, osobnost vcelku) 16 PF Cattell, EOD, Leary, SCL, katalogové testy. Obojí mohou být verbální (ústní i písemné), grafické i manipulační.

Druhy klinických (kazuistických) metod Pozorování Rozhovor Anamnéza Analýza spontánních výtvorů Kazuistika

Zkoumání Transverzální Semilongitudinální Longitudinální Výzkumné Experimentální Empirické

Třídění zkoumaných symptomů a syndromů Nahodilé (tabuizované slovo) Vedlejší (zrcadlení, situační zdvořilost) Centrální (sebevědomí, vstřícnost) Signifikantní (egoismus, altruismus)

Molární a molekulární přístup Molární přístup si bere za jednotky zkoumání větší celky chování a osobnosti (např. inteligenci). Molekulární přístup si bere za jednotky zkoumání menší výseky chování (např. pozorování, odpočívání)

Třídění empirických metod Subjektivní diagnostické metody ( sebepozorování, rozhovor, dotazník) Objektivní diagnostické metody (pozorování druhých, měření psychofyziologických funkcí, testy) Projekční diagnostické metody ( kresba lidské postavy, Rorschach)

POZNÁVACÍ (KOGNITIVNÍ,DIAGNOSTICKÉ) METODY EMPIRICKÉ Pozorování a měření Rozhovor a anamnéza Dotazník Posuzovací škála Obsahová analýza dokumentů Testy Kazuistika

Pozorování a měření Pozorování je pro odborníky a vědce nejjednodušší metodou poznávání jevů. Pozorováním získáváme poznatky o daném jevu nebo procesu. Dvojí pozorování: introspekce , extraspekce Na základě poznání jevové (formální) stránky usuzujeme o samotné podstatě. Pozorování má být provázeno měřením, aby bylo možno provádět nejen kvalitativní, ale i kvantitativní srovnávání.

POZOROVÁNÍ a měření Apgar skóre 1 Zjišťuje se okamžitě po narození dítěte: Dýchání:žádné (0),povrch. (1), pravid. (2) Srd.akce:žád.(0), pod 100 (1), nad 100 (2) Sval.nap.:chabé(0),sníž. (1),akt.pohyby(2) Barva kůže: bl. (0), modr.(1), růžová (2) Nos- katetr: žád.(0),sl.grim.(1),kýchání (2)

Vyhodnocení Apgar skóre 2 Normální novoroz.: 8 -10 bodů Nutná krátk.odb. péče: 4 - 7 bodů Nutná okamž. léčba: 1 - 3 body Dítě nežije: 0 bodů

Posuzování bolesti Wong – Bakerovou piktografickou stupnicí úsměvu O – jsem šťastný, tč. nemám bolesti; 1 – trošku mne to bolí; 2 - něco mne bolí víc než jen trochu; 3 – výrazně mne to bolí; 4 – moc mne to bolí; 5 - hrozně moc mne to bolí, až bych plakal.

ROZHOVOR Jde v podstatě o verbální komunikaci. Často se používá ke snímání anamnézy .

Rozhovor a jeho druhy Poznávací (diagnostický, examinační ). Výzkumný (heuristický). Edukativní (motivační výchovná a vyučovací metoda). Reedukační, nápravný ( převýchovný, korektivní). Rekreační a relaxační (beseda).

Poznávací rozhovor na stupně bolestivosti 0 - žádná bolest, žádné omezení 1- bolest je snesitelná, nebrání aktivitám 2- bolest působí dysfunkčnost (pomalé, omezené pohyby, kulhání) 3 –velmi omezená pohyblivost 4 – vyčerpanost, uplakanost, nutnost užít léky, potíže s verbální komunikací 5 – neschopnost mluvit, zvýšená potivost, velmi silná bolestivost, nutná hospitalizace

Edukativní rozhovor Např. úsilí o nácvik systémové kritické myšlenkové analýzy: Co je to ? Jak se to odborně nazývá? Které má části? Která součást je nejdůležitější? Proč je důležitá? Je tvrzení XY o tomto jevu správné? Proč?

Rekreační rozhovor Nácvik vyprávění o události, příběhu ( má být barvité, dynamické, citově působivé) Co se stalo? Kdo se zúčastnil? Kdy se to stalo? Kde se to stalo? Jaké byly okolnosti? Jaký byl průběh? Jaké poučení z toho bylo vyvozeno?

Rozhovor a jeho stadia Úvod Rozvíjení Rozuzlení Závěr

Anamnéza Životopisná metoda zachycující vývoj osobnosti od početí do současnosti. Používá se zejména v medicině, psychologii a speciální i sociální pedagogice. Provádí se většinou ústní formou, ale není vyloučena ani forma písemná. Snímání anamnézy je doprovázeno pozorováním, jehož výsledky se též zaznamenávají.

Anamnéza a její části Rodinná anamnéza (kvůli zjištění suspektní heredity) Osobní anamnéza má dvě složky, a to --subjektivní – kdy o sobě jedinec vypovídá sám --objektivní – kdy informace o zkoumaném jedinci získáváme i od jiných osob

Hlavní anamnestická data Informace o nukleární rodině (otec, matka, sourozenci), psychosociální klima v rodině. Motorický vývoj. Emocionální vývoj Intelektuální vývoj. Volní vývoj. Eroticko-sexuální vývoj. Profesní vývoj. Hodnotový vývoj. Vývoj abnormálních (patických jevů).

Anamnéza – eufunkční informace 1 Dobrý zdravotní stav rodičů. Absence genetické zátěže (včetně tč. spících nežádoucích genů). Zdárný průběh těhotenství. Zdárný průběh porodu. Zdárný průběh novorozeneckého období. Zdárný průběh všech etap (stadií) vývoje až do současnosti.

Anamnéza – eufunkční informace 2 Dobrá úroveň rodiny: socioekonomická; psychosociální; kulturní; edukativní (rozum, city, vůle). Dobrá úroveň scholarity i mimoškolní stimulace.

Biologická determinace v anamnéze Moderní teorie dědičnosti uvádějí, že co není geneticky člověku dáno, třeba jen potencionálně, nedokáže ,,dodat“ dítěti ani dospělému žádná výchova, ani rodina, ani škola, ani sociální prostředí. Byly objeveny geny zodpovědné za nikotinismus, alkoholismus, deprese, radosti z dobrodružství, také poruchy řeči, za špičkové sportovní výkony apod. Geny významně zvyšují pravděpodobnost, že si jejich nositel vytvoří jisté vlastnosti. (HAMMER, DEAN, 1998, HARRISOVÁ Judith, R., 1998 aj). Vedle genetiky patří mezi biologické determinanty např. prodělané operace, úrazy, choroby a výživa.

Sociální determinace -diagnostika rodiny Funkční Problémová Dysfunkční Afunkční.

Anamnéza – funkce rodiny Biologicko- reprodukční. Výchovně socializační a kulturní. Ekonomická (hospodářsko zaopatřovací) Další důležité funkce rodiny: Citová podpora. Tvorba adekvátního životního stylu.

Prožití krizových etap Vstup do jeslí Vstup do mateřské školy (úroveň zralosti pro mateřskou školu) Vstup do základní školy (úroveň zralosti pro základní školu) Ukončení povinné školní docházky Nástup na studia (úroveň zralosti pro volbu školy) Nástup do zaměstnání Odchod, odstěhování se z původní rodiny Změna zaměstnání Sňatek (partnerství) Narození dětí Rozvod Dosažení důchodového věku Choroby, dysfunkce, afunkce Odchod do důchodu Vývojové krize jsou předvidatelné, očekávané

Sociální determinace v anamnéze Parentogenie (negativní působení rodičů na osobnost a zdraví). Pedagogenie (negativní působení učitelů na psychiku a zdraví). Managerogenie(negativní působení řídících pracovníků). Iatrogenie (negativní působení lékařů). Sororigenie (negativní působení zdravotních sester). Egogenie (individuální, osobní negativní působení na sebe sama). Nenajdeme-li determinaci sociální, uvažujeme o determinaci biologické, jde-li o závady a poruchy psychiky a osobnosti.

DOTAZNÍK 1 Zásady tvorby dotazníku: 1. Otázky nesmí být dlouhé. 2.Nepoužívat formulace s dvojím záporem. 3. Nevynechávat v nabídce odpovědí nevím. 4.Používat jednoduchá a srozumitelná slova.

Dotazník 2 5. Optimální počet otázek je 20. 6. Nepoužívat cizí slova. 7. Vyhýbat se sugestivním otázkám.

TEORETICKÉ POZNÁVACÍ (KOGNITIVNÍ) METODY Analýza (klasifikační, vztahová, kauzální) Syntéza Indukce Dedukce Abstrakce a zobecňování Analogie Modelování Simulace Formalizace Komparace

Analýza Vyděluje na objektu jednotlivé části Zkoumá podmínky a příčiny vzniku a vývoje Odděluje podstatné od nepodstatného Vede od složitosti k jednoduchosti Myšlenkově rozčleňuje celek na části Má mít kritické parametry

Klasifikační analýza Vychází z potřeby vymezit a nově uspořádat dílčí části určitého celku. Jev zkoumaný pouze jako celek nezaručuje hlubší poznání. Analytická a poté syntetická vztahová klasifikace umožní pochopit vzájemné vazby a souvislosti.

Vztahová analýza Zkoumá, zda existují mezi částmi určitého celku vztahy (korelace), které se snaží nejen kvalitativně postihnout, ale i kvantifikovat. Vztahová analýza by měla být vždy nejen kvalitativní, ale i kvantitativní (viz T.Leary). Matematicky formulované vztahy znamenají analýzu funkční. Na základě změn nezávisle proměnných veličin dochází ke změnám veličin závisle proměnných.

Kauzální (příčinná) analýza Na rozdíl od vztahové analýzy, která zjišťuje korelace, které nemusí signalizovat příčinný vztah, kauzální analýza je primárně zaměřena na příčiny. Kauzální analýza zkoumá jevy jako něčím způsobené nebo něco způsobující. Hledá příčiny změn. Řeší příčinné vztahy.

Prospektivní analytická studie Od zjištění příčin k následkům

Retrospektivní analytická studie Od zjištění následků k příčinám

Analytická studie transverzální Průřezový rozbor

Analytická studie longitudinální Dlouhodobý rozbor

Syntéza Spojuje prvky a jednotlivosti v celek. Sjednocování částí v celek. Slučování a sloučení. Základní teoretická myšlenková operace těsně spojená s analýzou.

Indukce Z jednotlivostí se vyvozuje obecný soud (závěr). Cesta od jevu k podstatě. Od individuálních jevů ke stanovení zákonitostí a zákonů. Induktivní závěr, soud ,úsudek je tím jistější, čím více jednotlivých případů jsme vzali v úvahu. Indukce se vzájemně podmiňuje s dedukcí.

Dedukce Přechod od obecnému ke zvláštnímu. Odvozování zvláštních, jednotlivých tvrzení z tvrzení obecných. Odvození detailních souvislostí. Vědecký proces poznání vyžaduje jednotu indukce i dedukce.

Konkretizace Aplikace podstatných a společných vlastností předmětů a jevů určité třídy na konkrétní předmět.

Abstrakce Abstrakce odhlíží od méně podstatných stránek jevů. Soustřeďuje se na podstatné, základní vlastnosti jevu. Individuální vlastnosti ponechává stranou. Jde ji primárně o vysvětlení podstaty jevu.

Zobecňování Úzce a těsně souvisí s abstrakcí. Výsledkem zobecňování jsou kategorie, zákonitosti a obecné zákony. Jde o postup od méně obecného k obecnějšímu. Jde o určování společných zákonitostí.

Analogie Úsudek opírající se o podobnost, obdobnost nebo i stejnost vlastností objektů či jevů.

MODELOVÁNÍ Reprodukce vybraných vlastností studovaného objektu na modelu.

SIMULACE Reprodukce na analogickém objektu simulujícím chování a vlastnosti původního objektu.

FORMALIZACE Obsah je odhalován a upřesňován systemizací formy (např. i řeči, písma)

VÝVOJOVÉ (GENETICKÉ, HISTORICKÉ, KAZUISTICKÉ) METODY KAZUISTIKA: komplexní případová metoda s akcentem na vývojový aspekt zkoumané problematiky KOMPARATIVNÍ (SROVNÁVACÍ) METODA: srovnávání, přirovnávání, porovnávání

Specifické metody poznávání Meditace. Introspekce. Kontemplace (rozjímání) Imaginace. Inspirace. Intuice (vnuknutí).

POŽADAVKY NA METODY POZNÁVÁNÍ Objektivnost Standardnost Reliabilita Validita Kvalitativní a kvantitativní interpretovatelnost Ekonomičnost

Objektivnost Stupeň, míra nezávislosti použité metody na osobnosti uživatele

Standardnost Požadavek, aby metoda byla používána u různých osob za podmínek pro všechny osoby stejných

Reliabilita (spolehlivost) Znamená míru, úroveň konzistentnosti metody a míru stability měření v čase

Validita Je dána skutečností zda měří to, co měřit má.

Kvalitativní a kvantitativní interpretovatelnost Metoda má zjišťovat přítomnost či nepřítomnost kvality zkoumaného jevu, ale i kvantitativní stupně sledované vlastnosti

Ekonomičnost Metoda by měla být úsporná ekonomicky i časově jak na aplikaci , tak na vyhodnocování

Výzkum Systematická tvorba rozšiřující poznání, a to metodami umožňujícími potvrzení, doplnění nebo vyvrácení. Dosavadních hypotéz a teorií. Výzkum se často opírá o experiment.

Experiment Malý. Velký. Verifikační. Heuristický. Používá se při zkoumání složitých jevů. Cílevědomě vyvolává určité skutečnosti a usměrňuje je podle potřeb zkoumaného procesu. V humanitních vědách předpokládá experimentální a kontrolní skupinu. Předpokládá předem stanovené hypotézy.

Principy experimentu Uměle navozené podmínky. Pouze jediná podmínka změněna. Reprodukovatelnost. Dokumentovanost.

Dokumentovanost Popis problému (zadání). Výběr a použité metody teoretické i empirické. Výsledky. Závěry a doporučení pro teorii a praxi.

Druhy výzkumů 1 Základní – badatelský, řešící základní, bazální problémy teoretické či teoreticko-praktické. Aplikovaný – užitý, řešící konkrétní problémy praxe, empirický, prakticko-teoretický.

Druhy výzkumů 2 Kvantitativní: užívá psychometrické, testové metody a statistické metody (např. výpočty korelačních koeficientů, zjišťování významnosti rozdílů). Kvalitativní: postihuje jedinečnost, prožitky, využívá kasuistických či klinických metod, pozorování, rozhovoru, anamnézy, etnografie, kvalitativní obsahovou analýzu výtvorů.

Druhy výzkumů 3 Monodisciplinární: využívá teorie a metody pouze jedné vědní discipliny. Interdisciplinární: využívá poznatků a metod dvou nebo i více vědních disciplin. Transdisciplinární: využívá poznatků a metod zkoumání všech disciplin, které mají vztah k řešení daného problému.

Druhy výzkumu 4 Deskriptivní. Relační. Kauzální. Omnibusový. Panelový.

Deskriptivní výzkum Je zaměřen na detailní a exaktní popis určitého fenoménu bez zjišťování příčin zjištěných poznatků. Jde např. o popisy současného žáka na základě metody pozorování, rozhovoru či dotazníku nebo speciálních testů. Není tak náročný jako např. kauzální výzkum realizovaný pomocí metody experimentu.

Zásady výzkumníka 1. Žít právě zkoumaným problémem, diskutovat o něm. 2. Vyhledat si na internetu a v literatuře, co bylo dosud v dané oblasti vyzkoumáno. 3. Uvědomit si a docenit osobní zkušenosti v dané oblasti. 4. Provést kritickou analýzu dosavadních poznatků, neuvádět pouhé výpisky. 5. Pokusit se o vlastní, nové definice pojmů ve sledované oblasti používaných.

Výsledky výzkumu S. Štecha (2005) Zvýšeně individualistický. Asertivnější než v minulosti. Zvýšeně kritický (i vůči učitelům). Se slabým smyslem pro dodržování norem. Nerespektující pravidla optimální sociální komunikace.

Výsledky výzkumu V.Smékala (2003) Zápory: Retardace emočního a sociálního vývoje. Nevyrovnaný vývoj psychomotoriky. Zeslabení dovednosti vyvíjet volní úsilí. Klady: Počítačová gramotnost dětí. Mírná kognitivní akcelerace.

Chronopsychologický výzkum Skočovského a Šimečkové (2004) Ranní typy diurnální preference (skřivánci) jsou atraktivnější, klidnější, méně problémoví. Večerní typy diurnální preference (sovy) bývají rizikovější, mají více neuroticismu, bývají méně sociabilní

Labeling Odbornou pedagogicko psychologickou diagnostiku osobnosti dětí, mládeže i dospělých nesmíme zaměňovat s labelingem, což je subjektivistické štítkování, etiketizování a nálepkování osobnosti, které často stigmatizuje postižené jedince na dlouhou dobu. (rváč, lenoch, trojkař, mentál, sociál, zbohatlík) (ONDREJKOVIČ, P. Socializácia v sociologii výchovy. Bratislava: Veda, 2004)

Relační výzkum Zjišťuje vztahy, souvislosti, statistické závislosti mezi jevy a činiteli a jejich těsnost. Nejde ještě o zjišťování příčin jevů.

Výsledky výzkumu P.I.S.A. Výsledky tohoto výzkumu mohou být ovlivněny tzv. hawthornským efektem tj. poznatkem, že zkoumaný jedinec má obvykle tendenci podávat lepší výkon, než jedinec, který do žádného výzkumu zařazen není.

Kauzální výzkum 1 Zaměřuje se na zkoumání příčinných vztahů, příčin, které vedly k určitému následku či důsledku. Využívá experimentální metodu. Subjekty výzkumu po náhodném výběru řadí do experimentální skupiny (tam se manipuluje s nezávisle proměnnou) a kontrolní skupiny. Obě skupiny by měly být na začátku experimentu rovnocenné. Aplikuje pretest (vstupní metodu) a posttest (závěrečnou metodu).

Kauzální výzkum 2 Výběr subjektů do kauzálního výzkumu se provádí podle znaků. Znakem je např.věk, školní úspěšnost, pohlaví, původ z města nebo venkova, národnost. Důležitý je plán proměnných. Nezávisle proměnná (,,příčina") je ta, kterou výzkumník manipuluje jen v experimentální skupině. Závisle proměnná se považuje za následek (důsledek) vlivu nezávisle proměnné.

Výzkum P.I.S.A. 2000 První fáze mezinárodního výzkumu OECD PISA 2003- druhá fáze sledováno 41 zemí světa (250 000 žáků), v ČR 260 škol ( 9 919 žáků) OECD – Organisation for Economic Cooperation and Development, tj. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj PISA – Programme for International Student Assesment, tj. Program mezinárodního hodnocení žáků Šlo primárně o zjišťování úrovně čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti (kompetentnosti) žáků. Čeští žáci až na čtenářskou gramotnost byli mezi státy s nadprůměrnými výsledky. Obsahuje dílčí pokusy o kauzální vysvětlení.

Omnibusový výzkum Více tématický a periodický výzkum (opakovaný např. po měsíci) a realizovaný na reprezentativním vzorku

Panelový výzkum Zkoumá stejné proměnné v různém časovém období, ptá se např. v několika vlnách (opakovaně) stejných respondentů

Návrh výzkumného projektu Formulace problému ( problematiky) Přehled odborné a vědecké literatury Vlastní předmět výzkumu Nástroje měření Metoda sběru dat Analýza (resp. reanalýza) Závěry pro teorii a praxi Časový plán Rozpočet

VÝZKUM V PEDAGOGICE A PSYCHOLOGII Základní soubor Výběrový soubor Náhodný výběr Experimentální skupina Kontrolní skupina Hypotézy Pretest Posttest

MĚŘENÍ V PEDAGOGICE A PSYCHOLOGII Aritmetický průměr Medián Modus Variační rozpětí Rozptyl Statistické závislosti Korelace Regrese (průběh závislosti) Intervaly závislosti

Aritmetický průměr Jde o číslo x1 + x2....+xN děleno N

Medián Prostřední hodnota všech znaků zařazených podle velikosti

Modus Hodnota kvantitativního znaku o maximální četnosti

Variační rozpětí Rozdíl mezi největší a nejmenší hodnotou kvantitativního znaku

Standardní deviace Směrodatná odchylka: druhá odmocnina rozptylu. Důležitá charakteristika statistického souboru.

Rozptyl Míra proměnlivosti náhodné veličiny

Statistické závislosti Vztah nezávisle proměnné a závisle proměnné

Korelace Určení těsnosti závislosti

Statistická významnost Hladina 1% statistické významnosti (0,01) Hladina 5% statistické významnosti (0,05)

Regrese Určení průběhu závislosti. Regresní analýza.

Intervaly závislosti

Cronbachova alfa Metoda zjišťující známky vnitřní konzistence (homogenity) posuzovací škály, míru spolehlivosti stupnice u nedichotomických jevů. Žádoucí je koeficient 0,7 a vyšší. Vnitřní konzistenci lze zvýšit přidáním položek nebo výběrem položek s vyšší korelací mezi sebou .

Hrubé skóre a vážené skóre Hrubé skóre (HS) – získaná absolutní čísla, (získávají se před (x) a po pokusu (y), tréninku apod.). První kvantitativní výsledek, který je získán např. po vyhodnocení správně vyřešených úkolů testu. Vážené skóre (VS) – vyhledaná tabulková čísla (před (x) a po pokusu (y), tréninku apod.). Přiřazení různého počtu bodů vyřešeným úkolům podle jejich náročnosti či významu a věku probanda.

PROMĚNNÉ V PEDAGOGICE A PSYCHOLOGII Kvalitativní Kvantitativní Měřitelné Kategoriální

Vztahy mezi proměnnými S (podnětové) O (vnitřní, organismické) R (reakce na podnět, odpověďové)

HYPOTÉZY V PEDAGOGICE A PSYCHOLOGII Hypotéza je předpoklad, tvrzení, které vyjadřuje pravděpodobný vztah mezi dvěma proměnnými (pozitivní, negativní, neutrální) nebo následky mezi proměnnými (jak - tak, čím - tím) Hypotéza je vědecký předpoklad, domněnka o zákonitých vztazích a souvislostech (pozitivních, negativních, neutrálních) mezi proměnnými, vycházející z určitých faktů či soudů a úsudků. Hypotéza potřebuje prověřování, srovnávání tvrzení a později shromážděných faktů a důkazů se skutečností. Potvrdí-li se hypotéza, stává se základnou pro teorii nebo dokonce pro paradigma.

TEORIE A PARADIGMA V PEDAGOGICE A PSYCHOLOGII Jde o vědecky prokázanou hypotézu nebo soubor hypotéz. Teorie se někdy tvoří jen na základě vědecké spekulace. Paradigma je tvořeno obecně uznávanými vědeckými výsledky, které v dané chvíli představují pro společenství odborníků model problému a model jejich řešení (KUHN,Thomas S. Struktura vědeckých revolucí. Praha, 1997) Psychologie jako polyparadigmatická věda.

Typy paradigmat v psychologii Strukturalismus Funkcionalismus Psychoanalýza Gestaltismus Behaviorismus Humanistická psychologie Kognitivistická psychologie Postmoderrní psychologie

POSTUP PŘI VÝZKUMU 1. Promýšlení a plánování tématu a cílů výzkumu 2. Sestavení projektu výzkumu 3. Doplnění a schválení projektu výzkumu 4. Realizace výzkumu: Popis metod, vzorku, výsledků, Interpretace výsledků . Závěry pro teorii a praxi. Diskuse s obdobnými výzkumy. 5. Zpráva o výzkumu. 6. Prezentace výzkumu v tuzemsku i v zahraničí.

První etapa výzkumu Zvolené téma výzkumu a shromažďování odborných informací k problému (literatura, zkušenosti, konzultace, kompilace, kritická analýza dosavadních poznatků). První formulace výzkumného problému. Orientační sonda do problematiky (např. rozhovor se ZO). Exaktnější formulace problému. Hypotézy. Volba metod a typu výzkumu (např. deskriptivní, korelační, kauzální)

Typy výzkumných problémů 1 Deskriptivní výzkumný problém: Popisuje realitu, situaci, jev. Např. výskyt závad chování a prožívání dětí (chlapců i dívek) při vyučování

Typy výzkumných problémů 2 Problém zabývající se vztahy proměnných. Např. Jaký je vztah mezi školním prospěchem a inteligencí žáka?

Typy výzkumných problémů 3 Kauzální výzkumný problém zkoumá příčinu, která vedla k určitému důsledku. Např. Způsobuje slovní hodnocení žáků učitelem zlepšení žákovských výkonů ?

Definování základních pojmů použitých ve výzkumu Nominální definování Operacionální definování Reálné definování

Grafy výsledků Koláčový graf (Pie chart) Sloupcový graf (Bar/Column plot) Krabicový graf (Box plot) XY graf, bodový graf (Scatter plot)

VÝZKUM A VÝVOJ Vědecké poznatky získané výzkumem se tvůrčím způsobem využívají k inovacím, k novým či zlepšeným technologiím, k výrobě nebo ke zlepšeným službám a v sociálních humanitních vědách např. k poradenství a novým výchovným a vzdělávacím postupům a sociálním systémům.

Základní typy inovací Technologické Sociální

Stupně inovací 1. Inkrementální (přírůstkové) inovace - méně významné, zdokonalující , adaptační 2. Radikální – významné inovace 3. Systémové inovace – významné k jejichž realizaci je zapotřebí různých zdrojů a značného úsilí

BIAS Zkreslený výsledek zkoumání Podhodnocení či nadhodnocení skutečného (reálného) studovaného efektu Zkreslený výsledek zkoumání např. kvůli: Nesprávnému výběru ZO Špatné technice měření Nedostatečně vyškolenému personálu) Systematické chybě

PEDAGOGICKO-psychologická diagnostika žáka Vědomostí, dovedností a návyků (stav a úroveň vzdělanosti a kreativity) a schopností, stav a úroveň sebevzdělávání Motivovanosti, zájmů a cílů zejména učebních, studijních a profesních Sociálních názorů, postojů, vztahů, interakcí a způsobů komunikace Hpdnotové, emočně- volní a perspektivní (biodromální) orientace, stav vychovanosti a sebevýchovy Sebepojetí, autoregulace, selfmanagement Učebního stylu a učebních strategií Životního stylu a osobnostní zralosti a kultivovanosti Péče o zdraví Pedagogicko-psychologická prognóza profesní a životní Základní anamnestické biologické a sociální determinanty

Normalita osobnosti žáka Autoregulovaná. Dobře adaptovaná, sociabilní. Individualizovaná. Integrovaná. Chovající se a jednající adekvátně. Zdatná. V tělesné, duševní a sociální pohodě.

Diagnostika osobnosti Tělesné, genderové ( rodové rozdíly mezi muži ženami) a výrazové vlastnosti (pozorování). Schopnosti, dovednosti, inteligence (Ravenovy progresivní matrice, W.B.). Tvořivost (test vynalézavosti) Temperament (letora)- EOD H.J. Eysenck. Charakter (povaha)- T.Leary. Strukturální vlastnosti (SCL, rozhovor, anamnéza).

Diagnostika tělesné stavby Konstituce : Longiligní (leptosomní,astenická, lineární). Breviligní (pyknická, laterální). Medioligní (mesatiskelická). Kretschmerovo dělení: pyknická, leptosomní, atletická, dysplastická

Diagnostika genderu Index genderového rozvoje. Měří úroveň zrovnoprávnění genderu (postavení žen a mužů ve společnosti, zemi, státě) a zahrnuje tyto parametry: průměrnou délku dožití, životní standard, vzdělanost. V prvním parametru ženy v ČR předčí muže.

Diagnostika osobnosti podle krevních skupin Člověk má čtyři základní krevní skupiny: A ( 42% obyvatel ČR) - Eskymáci a Laponci B ( 15 % obyvatel ČR) - Korejci AB (4% obyvatel ČR) O ( 39% obyvatel ČR) – Španělé a Indiáni (až 100%) Skupina AB je univerzální příjemce Skupina O je univerzální dárce Lidé s pozitivním Rh faktorem mohou přijmout krev i od Rh negativního dárce. Osoby s Rh negativním faktorem však nemohou přijmout krev od Rh pozitivního dárce. Vzniká nová nauka, a to PSYCHOHEMATOLOGIE Spekuluje se o vztahu krevních skupin a některých osobnostních vlastností a také o vhodnosti kombinace mužů a žen s různými krevními skupinami a o vhodnosti specifikace stravování podle krevní skupiny.

Osobnost nositele krevní skupiny A Introvert, původně asi zemědělec. Rozvážný, klidný. Svědomitý, rád spolupracuje. Přátelský, upřímný. Tvořivý. Špatně snáší námahu a stres. Má citlivý imunitní systém. Je pro něj vhodný klidný tělocvik (jóga, tai chi).

Osobnost nositele krevní skupiny B Vyrovnaný, harmonický. Odolný vůči stresu. Individualista, ale přizpůsobivý. Kreativní. Často úspěšný podnikatel. Zhusta sportovec. Původně asi kočovník. Je pro něho vhodný mírný tělocvik (chůze, jízda na kole, tenis, plavání).

Osobnost nositele krevní skupiny AB (4% v ČR) Vzácný, záhadný. Vitální, fyzicky odolný. Dobře zvládá stres. Ctižádostivý. Přizpůsobivý, upřímný. Vyhledává dobrodružství. Má tolerantní imunitní systém. Je pro něho vhodný klidný a mírný tělocvik. JE TO NEJMLADŠÍ KREVNI SKUPINA.

Osobnost nositelů krevní skupiny O Původně asi lovec a bojovník. Vytrvalý. Odolný, snáší riskantní akce. Aktivní, asertivní a je-li nutno i agresivní. Sebevědomý. Stres odbourává pohybem Má silný imunitní systém. Má rád změnu. Dobře snáší fyzickou námahu. Rád sportuje. Tloustne-li, pak ,,jablkovitým " typem . Je pro něj vhodný intenzivní tělocvik (aerobik, kontaktní sporty, běh). Jde o nejstarší krevní skupinu.

Diagnostika výrazu a motoriky Řeč: vnitřní, vnější. Motorika. Držení těla. Lokomoce. Mimika a pantomimika.

Diagnostika temperamentu EOD H.J. Eysencka Teorie I. P.Pavlova. Hypotézy Hippokrata a Galena: cholerik, flegmatik, sangvinik, melancholik. Teorie E. Kretschmera: cyklotým, schizotým, vizkózní.

Teorie H.J. Eysencka Sangvinik : labilní a otevřený (extrovertní) Flegmatik: labilní a uzavřený (introvert) Cholerik: stabilní a otevřený (extrovert) Melancholik: stabilní a uzavřený (introvert) Extravert je společenský, koncentrovaný a zaměřený na okolí, přizpůsobivý, reálný, prakticky založený otevřený, přístupný, činorodý. Introvert je méně společenský, uzavřený, pasivnější, koncentrovaný a zaměřený na svůj vlastní vnitřní svět, zdrženlivý až nedůvěřivý, mívá zábrany. Stabilita – vyrovnanost Labilita - nevyrovnanost

Diagnostika charakteru Vztahy k ostatním lidem. Vztahy k práci. Volní vlastnosti participující na sebekontrole, např. svědomitost, samostatnost, rozhodnost, cílevědomost, vytrvalost, sebekázeň, zodpovědnost, hypobulie, hyperbulie, abulie. Vztahy k hodnotám: - autotelickým, - heterotelickým, - hypertelickým. Vztahy vůči sobě (jásství jako centrum osobnosti).

Diagnostika schopností Obecné schopnosti. Speciální schopnosti. Pásma inteligence: Genialita IQ 141 a vyšší Superiorita IQ 140 - 131 Vysoký nadprůměr IQ 130 – 121 Lehký nadprůměr IQ 120 - 111 Průměr IQ 110 - 91 Mírný podprůměr IQ 90 - 81 Značný podprůměr IQ 80 - 71 Mentální retardace IQ 70 a nižší

Druhy inteligence podle E.L. Thorndika (1874-1949) Abstraktní – operuje se slovy a symboly Mechanická (performační) – operuje s předměty Sociální – projevuje s v kontaktu s lidmi V současné době je módní pojem EQ – emoční kvocient - emoční inteligence (David COLEMAN)

Struktura osobnosti žáka vcelku Normální, abnormální nebo patologická. Hraniční (závady, dificility). Abnormální (poruchy). Stavba (jednoduchá, simplexní, složitá). Originalita (kreativita). Integrovanost. Autonomnost.

Způsoby zjišťování typů normality Normativní konstruovaná na základě úsudku expertů (viz náš příklad). Statistický určuje umístění jedince vzhledem k průměru (viz D. Wechsler). Funkční hodnotí normu vzhledem k adekvátnímu či optimálnímu plnění nějaké činnosti.

Typy osobnosti podle C.G.Junga (1875-1961) Typy extravertů: - myšlenkový - citový - percepční, vnímavý,počitkový, smyslový - intuitivní Poněkud nám zde chybí typ extravertovaný voluntaristický

Extravertovaný myšlenkový (kognitivní) typ Potlačuje emoce, city a afekty. Snaží se být vždy objektivní. Bývá dogmatický ve svých názorech. Rád poznává vnější svět. Logicky svět chápe a popisuje.

Extravertovaný citový typ Je vysoce emocionálně až afektivně založený. Lne k tradičním hodnotám ( má tendence ke konzervatismu) Citlivý vůči názorům a očekávání i kritice jiných lidí. Společenský a živý. Feminní (vyskytuje se častěji u žen než mužů).

Extravertovaný percepční, vnímavý, smyslový, počitkový typ Je zaměřen na užívání, konzumaci života, prožitky potěšení a radosti. Hledá stále nové a příjemné zážitky. Je otevřený a orientovaný na reálný svět . Je adaptabilní vůči situacím i konkrétním lidem.

Extravertovaný intuitivní typ Má tvůrčí (kreativní) schopnosti a dovednosti. Je osobitý, svůj. Inspiruje ostatní k efektivním i tvořivým výkonům. Má úspěchy v podnikání a v politice. Má velkou schopnost a dovednost využívat včas různé příležitosti.

Typy introvertů - myšlenkový - citový - percepční, smyslový, počitkový - intuitivní Opět postrádáme typ introvertovaný voluntaristický.

Introvertovaný myšlenkový (kognitivní) typ Je zaměřen na myšlení, abstrakce, hypotézy a teorie více než na city a vjemy. Nemá dobré včasné, praktické a utilitární uvažování. Často je nespolečenský. Intenzívně se zaměřuje na své soukromí.

Introvertovaný citový typ Racionální myšlení nepreferuje, spíše potlačuje. Je schopen hlubokého citu, intenzivních emocí. Navenek však své city vždy nedává najevo. Bývá tajemný, nepřístupný. Někdy až infantilně naivní. Emočně distancovaný od okolí.

Introvertovaný intuitivní typ Působí svým chováním na okolí excentricky. Jde často o nepraktického snílka a visionáře. Obtížně plánuje a programuje svou budoucnost. Mívá nedostatečný kontakt s realitou.

Introvertovaný smyslový typ. Rád se vyjadřuje uměním. Pasivní, klidný. Odtržený od každodenní reality. Hravý, esteticky citlivý, Má smysl i pro estetiku všedního dne. Dbá o formu, jeho vyjadřování má vysokou úroveň. Často potlačuje intuici.

Kompetence V pedagogice jsou intenzivně rozpracovávány tzv. klíčové kompetence: personální; - k získávání vědomostí, dovedností a návyků; - k získávání adekvátních názorů, postojů, hodnot -k řešení problémů; sociální, komunikativní.

Determinace psychiky a osobnosti Biologická Sociokulturní

Biologická determinace Geny významně zvyšují pravděpodobnost, že si jejich nositel vytvoří jisté psychické a osobnostní vlastnosti. Byly objeveny geny zodpovědné např. za nikotinismus, alkoholismus, deprese, radost z dobrodružství, za poruchy řeči, za špičkové sportovní výkony. Co není geneticky (konstitučně, jako subjekt možný, potencionálně ) dáno nedokáže plně ,,dodat" ani dobré sociokulturní působení.

Sociokulturní determinace Jde o sociální, kulturní a především o správné edukativní působení na psychiku a osobnost v rodině a ve škole při akceptování a adekvátním emočním saturování dané osobnosti. Jde o adekvátní socializaci jako o proces pasivního i aktivního učení, v němž si člověk osvojuje a internalizuje určitý kulturní systém norem, hodnot, dovedností, zkušeností a poznatků, jež mu umožňují začlenit se do určité společnosti a aktivně se účastnit jejího života.

Diagnostika vychovanosti Typy nesprávné výchovy: Rejekční Hyperdominantní Hyperprotektivní Kontrastní Laxní

Taxonomie vzdělávacích cílů (Bloome) Zapamatování Porozumění Aplikace Analýza Syntéza Hodnocení

Modernizovaná Bloomova taxonomie Zapamatovat si tj. získat pamětní poznatky. Porozumět tj. získat konceptuální poznatky Aplikovat tj. využívat procedurální poznatky Hodnotit tj. používat metakognitivní poznatky Tvořit tj. vytvářet originální statky

Taxonomie afektivních cílů (Kalhous, 2002)

Taxonomie psychomotorických cílů Viz Oseretzki

Taxonomie sociálně-komunikativních cílů Royl (1978) Viz Vinelandská škála sociální zralosti

Taxonomie výchovných cílů podle Delorse Učit se: poznávat; jednat; žít společně ; být.

Pedagog. psycholog. diagnostika jednotlivých vývojových etap 1. Orálně senzorické období (do 1 roku života) : základní důvěra proti základní nedůvěře) 2. Svalově anální období (2 až 3. rok) : autonomie proti studu a pochybám) 3. Lokomotoricky genitální období (3. až 5 rok ): iniciativa proti vině) 4. Latence (6. až 12 rok : snaživost proti méněcennosti) 5. Puberta a adolescence : ( 12 – 20 let) : identita proti konfuzi rolí) 6. Mladší dospělost : (20. -30. rok) : intimita proti izolaci) 7. Dospělost : (30 – 60 let) : generativita proti stagnaci) 8. Zralý věk : (od 60. let do smrti) : integrita proti zoufalství (Erika Eriksona osm věků)

Vývojové etapy (fáze) podle S. Freuda 1.Orální (0 – 1 rok) 2. Anální (2. až 3. rok) 3. Falická ( 3 - let) Oidipovský komplex Elektřin komplex 4. Latentní (6 až 12 let) 5. Genitální (od 12 let)

Taxonomie kognitivních cílů výuky podle Maňáka (2003) Reprodukce Jednoduché myšlenkové operace Složitější myšlenkové operace Sdělení poznatku Tvořivé myšlení

Učební styly 1 Levohemisférový Pravohemisférový ( Z.Matějčeki) Dynamický Praktický Imaginativní Analytický (B.Mc. Carthyová) Verbalizátorský Vizualizátorský

Učební styly 2 Aktivátorský Reflektorický Teoretický Praktický (P.Honey) Kognitivně komplexní Kognitivně simplexní (G.Pask) Hloubkový Mezistyl Povrchní (M. Solárová)

Učební strategie Metakognitivní Automanažerské Paměťové Kompenzační Motivační (emoční) Volní Smyslové a pohybové Sociálně komunikativní

Diagnostika školní úspěšnosti a neúspěšnosti Zjištění druhů příčin školní neúspěšnosti: Sociálně psychologické (rodina, škola) Biologicko psychologické (příušnice) Intrapsychické (intelektuální pasivita)

Diagnostika vzdělanosti Žádoucí vlastnosti vzdělávacích cílů: SMART zkratka Specific- konkrétní Measurable – měřitelný, kontrolovatelný Achievable – akceptovatelný Relevant- reálný Timed - termínovaný

Anormativita a patologie Dificility (závady chování a prožívání). Poruchy chování. Poruchy osobnosti (dříve např. psychopatie). Mentální retardace (dříve oligofrenie). Demence. Psychózy.

Diagnostika dificilit a poruch chování a prožívání Zvýšená psychická tenze Lehká psychomotorická instabilita Infantilismus, parvuloismus Pedagogicky anormativní chování Intropunitivní zaměření osobnosti Disharmonický vývoj osobnosti Parciální nedostatky řeči Parciální nedostatky poznávacích procesů Závady motoriky a praxie Sociální zanedbanos Subnorma intelektu Maladaptivní studijní a profesní orientacet

Dificilita- zvýšená psychická tenze Přecitlivělost Plačtivost Tiky Vulnerabilita Tréma Obsese Fobie Kompulze

Dificilita – psychomotorická instabilita Neklid Impulsivita Nesoustředěnost Vykřikování Zbrklost Emoční dráždivost Spory s ostatními Drobné úrazy

Dificilita – anormativní chování Nekázeň Lhavost Podvádění Drobné krádeže Záškoláctví Toulavost Členství v závadové skupině

Dificilita - infantilismus Dětinskost Přílišná hravost Přílišná mazlivost Závislost na starších Kamarádství s mladšími Inteligence v normě Nezralost pro školu

Dificilita - intropunitivita Tendence k antropofobii Ostýchavost Hypersoaciabilita Selektivní mutismus Uzavřenost Plachost Hypersubmisivita

Dificilita – parciální nedostatky řeči Dyslalie Dysfázie

Dificilita – parciální nedostatky poznávacích procesů Dyslexie Dysgrafie Dyskalkulie Dyspinxie

Dificilita - dyspraxie Neobratnost Kostrbaté písmo Neúhledný výtvarný projev Nešikovnost Manuální dyspraxie Neuspořádané pohyby Nevyhraněná lateralita

Dificilita- sociální zanedbanost Edukativní insuficience Didaktické deficity Malá slovní zásoba Vulgární vyjadřování Nedostatky v osobní hygieně Opožděný somatický vývoj Intelekt v normě

Dificilita – podprůměrná školská výkonnost Absolutní školní neúspěšnost Relativní školní neúspěšnost Sociálně psychologické příčiny Biologicko-psychologické příčiny Intrapsychické příčiny Chybná technika učení Intelektuální pasivita Záporný vztah k učení ADD (závady a poruchy pozornosti) a ADHD Poruchy sebehodnocení

Dificilita – profesní či studijní maladaptace Nerozhodnost Neadekvátní volba studia Neadekvátní volba profese Maladaptace ve studiu Maladaptace v profesi Studijní labilita, fluktuace Profesní labilita, fluktuace a absentérství

Diagnostika inteligence IST – Inteligenz Struktur Test, tj. komplexní test struktury intelektu Rudolfa Amthauera RA – Ravenovy progresivní matrice Gd – F. Goodenoughové test kresby lidské postavy R. Zazzovo pravidlo

Pásma inteligence IQ 140 a vyšší – genialita 131 - 139 superiorní inteligence 121 – 130 značně nadprůměrná 111 – 120 lehce nadprůměrná 91 - 110 průměrná 81 - 90 mírně podprůměrná 71 - 80 inferiorní 51 - 70 lehká mentální retardace 26 - 50 středně těžká mentální retardace 25 - 0 těžká a hluboká mentální retardace

Pedagogicko-psychologická diagnostika učitele Vyučovací styl učitele, úroveň a stupeň pedagogického mistrovství Odborné a pedagogické teoretické i praktické znalosti a schopnosti učitele (jeho vnitřní potenciál umožňující řešit pedagogické situace) Osobnost učitele Schopnosti (IQ) a tvořivost Charakter, temperament Pozice učitele Role učitele Morální kodex učitele

Pedagogické znalosti Deklarativní Procedurální Konceptuální Metakognitivní

Vyučovací styl učitele Autokratický Demokratický Liberální Levohemisférový Pravohemisférový

Klíčové kompetence učitele (Vašutová, 2001) Předmětová Psychodidaktická Obecně pedagogická Diagnostická a intervenční Psychosociální a komunikativní Manažerská a normativní Profesní a osobnostní

Klíčové kompetence učitele (Švec, 2005) Sociálně komunikativní Osobnostní Psychodidaktická

Nežádoucí sociální vlivy prostředí Parentogenie (negativní působení rodičů). Pedagogenie (negativní působení učitelů). Managerogenie(negativní působení řídících pracovníků). Iatrogenie (negativní působení lékařů). Sororigenie (negativní působení zdravotních sester). Egogenie (negativní působení sebe na sebe sama).

Cíle správné výchovy a sebevýchovy Adekvátní vnímání reality. 2. Akceptace sebe i druhých. 3. Spontánnost (expresivnost). 4. Zaměření na problémy. 5. Smysl pro humor. 6. Tvořivost. 7. Automonitorování, autoregulace. 8. Socializovanost. 9. Integrovanost. 10. Úsilí a maximální kultivovanost osobnosti.

Poruchy osobnosti a chování F60 Specifické poruchy osobnosti F61 Smíšené a jiné poruchy osobnosti F62 Přetrvávající změny osobnosti, které nelze přisoudit hrubému poškození nebo nemoci mozku F63 Návykové a impulzivní poruchy F64 Poruchy pohlavní identity F65 Poruchy sexuální preference F66 Psychické a behaviorální poruchy spojené se sexuálním vývojem a orientací F68 Jiné poruchy osobnosti a chování u dospělých F69 Nespecifikovaná porucha osobnosti a chování u dospělých

F60 Specifické poruchy osobnosti F60.0 Paranoidní porucha osobnosti F60.1 Schizoidní porucha osobnosti F60.2 Dissociální porucha osobnosti F60.3 Emočně nestabilní porucha osobnosti F60.4 Histrionská porucha osobnosti F60.5 Anankastická porucha osobnosti F60.6 Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti F60.7 Závislá porucha osobnosti F60.8 Jiné specifické poruchy osobnosti F60.9 Porucha osobnosti nespecifikovaná

Obecně o specifických poruchách osobnosti Jde o trvalé povahové odchylky od normy (dřívější označení – psychopatie): - převažují vlivy genetické nad psychosociálními. Diagnostická kritéria: trvalé výrazně disharmonické postoje a chování, které je výrazně maladaptivní v široké oblasti osobních a sociálních situací

Specifické poruchy osobnosti 1 Paranoidní porucha osobnosti (též kverulatorní, fanatická): povaha málo společenská, nedůtklivá a vztahovačná s malým smyslem pro humor, se sklonem vyvolávat konflikty; nadměrná citlivost na nezdary, na domnělé urážky, trvalá tendence k zášti … Schizoidní porucha osobnosti: citový chlad, uzavřenost, nesdílnost, neschopnost prožívat radost (anhedonie), oploštělá afektivita, autismus, … Disociální porucha osobnosti: sklon k protispolečenskému chování (opakovaná trestná činnost), neprožívají pocit viny, neschopnost empatie, … Emočně nestabilní porucha osobnosti: povaha cholerická se silnými, málo zvladatelnými afekty a sklonem ke zkratkovému jednání agresivního rázu

Specifické poruchy osobnosti 2 Histriónská porucha osobnosti (infantilní, hysterická): sklon k teatrálnosti a dramatizování, labilní a povrchní emotivita, infantilní projevy a touha být středem pozornosti zahrnuje i příznaky poruchy dříve označované jako hysterická psychopatie - pocit trvalého napětí a neuspokojení vedoucí k vyvolání scén s prudkými afekty, sklony k vyčítání, obviňování druhých osob a manipulování s nimi, neztišitelný pláč, záliba v tajemných náznacích,pomstychtivost, sklon k bájivé lhavosti, účelové reakce narušení partnerských vztahů, zneužívání psychoaktivních látek, časté střídání partnerů někdy schopnost sebeobětování, neodolatelný šarm k histriónské osobnosti má blízko osobnost narcistická - nedostatek empatie, vyžadování pozornosti, závistivost, vysoké sebevědomí, …

Specifické poruchy osobnosti 3 Anankastická porucha osobnosti: vtíravé pochybování o vlastních schopnostech, nerozhodnost, vnitřní nejistota kompenzace  sklon k perfekcionismu Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti: trvalý nedostatek sebedůvěry spojený s nepříjemnými pocity úzkostného napětí a obav Závislá porucha osobnosti: touha být ve společnosti druhých lidí, byť v subalterním postavení synonyma: astenická, pasivní, sebepoškozující osobnost Jiné specifické poruchy osobnosti: osobnost nestálá, nezdrženlivá osobnost pasivně agresivní

Afektivní poruchy Klasifikační kritéria pro afektivní poruchy (MKN 10): příčina – primární, sekundární polarita – bipolární, unipolární intenzita – lehká, střední, těžká: psychotická, nepsychotická délka trvání – krátkodobé výkyvy nálad (cyklotymie), dlouhodobý pokles nálady (dystymie)

Afektivní poruchy podle MKN 10 F30 Manická epizoda F31 Bipolární afektivní porucha F32 Depresivní epizoda F33 Periodická (rekurentní) depresivní porucha F34 Trvalé poruchy nálady (afektivní poruchy) F38 Jiné poruchy nálady (afektivní poruchy) F39 Nespecifikovaná porucha nálady (afektivní porucha)

F 30 Manická epizoda základní příznak – porucha nálady – od nálady povznesené nebo podrážděné až po expanzivní abnormní nálada trvá min. 4 dny u hypománie a týden u mánie pro diagnózu musí být přítomny minimálně 3 další příznaky: zvýšená aktivita nebo neklid, zvýšená hovornost, roztržitost, nesoustředivost až myšlenkový trysk, snížená potřeba spánku, zvýšená sexuální aktivita, utrácení, nezodpovědnost, nevhodné chování, vystupňované u mánie až do riskantního chování, zvýšená sociabilita nebo nadměrná familiárnost u mánie navíc velikášství a ztráta normálních sociálních zábran u psychotické mánie – přítomny bludy (asi u poloviny manických epizod) nebo halucinace

Primární prevence Prevence je předcházení závadám, poruchám a chorobám. Primární prevence zabraňuje vzniku závady, onemocnění či poruchy vyloučením škodlivých činitelů ještě ve stadiu bez závad, poruch a chorob, tedy ještě ve stádiu plného zdraví (např. otužováním). Primordiální prevence znamená nástup primární prevence ve vztahu k prostředí, životnímu stylu a takovému chování a prožívání, které pravděpodobně povede ke snížení rizika onemocnění nebo závad a poruch chování a osobnosti.

Sekundární prevence Sekundární tendence má zabránit rozvoji a postupu závady, poruchy nebo choroby, která již vznikla. Předpokládá ovšem správné rozpoznání, identifikaci, adekvátní diagnózu závady, poruchy či choroby v časném stadiu.

Terciární prevence Terciární prevence se zaměřuje na následky závady, poruchy či onemocnění, které se již rozvinuly. Má tyto následky napravit nebo alespoň zabránit jejich zhoršování.

Kvartérní prevence Kvartérní prevence znamená rozpoznání, diagnostiku a předcházení důsledkům progredujících a nevyléčitelných chorob a poruch, relativní optimalizaci zbytkových funkcí a kvality života.

Psychoterapeutická náprava závad, poruch a chorob Racionální Sugestivní Abreaktivní Tréninková Kombinovaná Etikoterapie Duchovní péče (pastorace) Sociální podpora

Člověk současný a budoucí Přítomnost: Homo sapiens (člověk moudrý) Homo faber (člověk vyrábějící) Budoucnost: Homo creans: člověk tvořivý

Dávnověk psychologie Animismus – oduševňování přírody Totemismus – uctívání společného předka Fetišismus – uctívání předmětů Magie – bílá pomáhající, černá škodící Duševním závadám a poruchám, které byly obestřeny velkým tajemstvím, byly přičítány magické příčiny: morální nečistota, hřích, působení zlého ducha

Dávnověk psychologie Ebersův papyrus popisuje depresi (1900 před Kristem) a zaříkávání duchů Starý zákon (bible) popisuje duševní poruchy, např. ,,šílenství" (těžkou depresi) prvního krále Izraele Saula (hebrejsky Šaula), který kolem roku 1000 před n.l. spáchal sebevraždu, aby nebyl zajat Filištíny. Byl prosazen za krále prorokem Samuelem, protože se jevil v boji s Filištíny původně jako statečný. Saul byl také chorobně žárlivý na úspěchy svého charismatického chráněnce Davida, který se stal budoucím králem.

Řečtí lékaři a psychologie Řečtí lékaři vnesli do otázek kolem lidské duše materialismus a racionalismus. Objevili souvislosti mezi tělesností a duševnem. Byli to především: Alkmaion (570 př.n.l.- 500 př.n.l.) Hippokrates ( 460 př.n.l.- 370 př.n.l.) Galenos (129 př.n.l. – 200 př.n.l.)

Antika a psychologie Vztah k psychologii mělo řecké chrámové lékařství Proslavil se v této době jako věhlasný lékař Asklepios ( lat. Aesculapus), syn královny a boha slunce Apollóna.Léčil údajně hypnotickým spánkem, bylinnými léky, koupelemi a masážemi. Asklepios (,,hadonoš") údajně oživil i některé zemřelé. Byl zobrazován s holí okolo které se vine posvátný had (užovka stromová). Měl dcery Hygieu, bohyni zdraví a Panakeiu, bohyni osvobození od všech nemocí, Nakonec Asklepia zahubil Zeus bleskem.

ALKMAION (570-500 př.n.l.) Byl žákem Pythágora, učil o rovnováze prvků . Nemoc chápal jako poruchu rovnováhy prvků. Sídlo duševní činnosti umístil do mozku. Věřil v kosmickou harmonii, kterou aplikoval i na lidský organismus.

HIPPOKRATOS (460-370 před Kristem) Rozlišoval 4 základní tekutiny: sanquis, cholé, melancholé, flegma, které se staly základními prvky typologie temperamentu (cholerik, flegmatik, melancholik, sankvinik). Duševní chorobu považoval za projev dysbalance základních tělesných šťáv v mozku. Rozlišoval paranoiu, melancholii, hysterii, manii, frenitis (akutní duševní onemocnění projevující se zmateností) a parafrenitis (pozvolna vznikající duševní onemocnění). Mezi léčbu řadil venepunkci, dávidla, projímadla, pocení.

GALENOS (129 – 200 našeho letopočtu) Říman, osobní lékař Marka Aurelia, posledního císaře před pádem západořímské říše. Eklektik. Člověka označoval Galenos za mikrokosmos, za obdobu makrokosmu. Duševní onemocnění mohou podle něho být způsobena přímým onemocněním mozku nebo mohou být odpovědí mozku na nemoc jiné části těla.

Pád říše západořímské (476 n.l.) Došlo k úpadku humanistického a vědeckého vzdělávání. Od pádu říše západořímské (dobytí Říma barbary) se počal datovat středověk (do r. 1492) Ještě 15.2. 438 vyšlo 16 knih : Codex Theodosianus, který se zabýval i stíháním ,,posedlých". Vydal tento zákoník východořímský císař Theodosius II. (408-450). Duševní poruchy byly vyloučeny z mediciny a staly se na dlouho předmětem náboženského hodnocení

Atény a psychologie Vztah k psychologii měl SOKRATES ( 469 př.n.l. – 399 př.n.l.), první filozof morálky aténského původu a nezávislý kritik, jehož žákem byl Platón. Spisy: Lachés (O statečnosti), Protágoras (Výchova ke zdatnosti) Hippias menší(O výchově k mravnosti) aj. Učil o daimóniu (vnitřním hlasu svědomí). Je znám svými výroky: ,,Poznej sebe sama". ,,Vím, že nic nevím. " Byl odsouzen k trestu smrti za údajné kažení mládeže.

Platón ( 427 př.n.l. – 347 př.n.l.) Významný řecký idealistický filozof a psycholog. Založil Akademii (první vysokou filozofickou školu). Zanechal řadu spisů. Jeho žákem byl Aristoteles. Platón duši považoval za nehmotnou a neviditelnou substanci, která má tři složky: žádostivou, vznětlivou, rozumovou.

Aristoteles (384 před n.l.- 322 před n.l.) Významný řecký filozof a psycholog, vychovatel Alexandra (Velikého) . Napsal mj. knihu Peri psychés (O duši). Člověk byl pro něho tvor společenský (Zoon politikon). Rozlišoval tři složky duše: vegetativní (rostlinnou), animální (živočišnou), rozumovou.

Augustin Aurelius (354 – 430 n.l.) Ve svém díle ,,O boží obci" vyslovil theocentrický světový názor, že hlavním smyslem lidského života je poznání boha. Pozemský stát nazval : ,,Obec ďábla". Obracel lidi na víru násilím. Kritizoval ho Petr Chelčický. Augustin aby neproléval krev, tak nechával lidi upalovat. Za základní zdroj lidského vědění označoval víru v božskou autoritu. Je autorem výroků: Fides praecedit rationem ( Víra předchází (předčí) rozum). Crede ut intelligas(Spojení víry s rozumem). Intellige ut credas, crede ut intelligas. (Poznávej, abys věřil, věř, abys rozuměl.) Zlo považoval za nedostatek dobra způsobený nesprávně orientovanou vůlí. Jen málo lidí je podle něho předurčeno boží milostí k věčnému spasení .

Středověk (476-1492) a psychologie Izolace duševně nemocných v klášteřích (hospitaly) a vězeních. Démonologie- hledají se stigmata diaboli (znamení ďáblova) na těle nemocných. Pořádají se čarodějnické procesy a exorcismus (vymítání zlých duchů). Asi roku 1487 vychází Malleus Maleficiarum (Kladivo či sekyra na čarodějnice), příručka pro inkvizitory

Středověká psychologie – Tomáš Akvinský (1225-1274) Šlechtic, člen dominikánského řádu, který tvrdil, že člověk je bytost stojící mezi zvířaty a anděly ( s nimi má společný rozum). Zakladatel tzv. tomismu. Filosofii považoval za nauku o moudrosti, za racionální poznávání. Vyznával rozumem ovládanou vůli, která ovládá smyslové chtění. Teologii charakterizoval jako nauku o bohu opírající se o intuitivní poznání. Zabýval se problémem, kolik andělů se vejde na špičku jehly. V politice byl monarchistou. Tvrdil: ,,Monarcha se stará o lid a reprezentuje ho.. to je nejlepší záruka míru, jednoty státu a dobra".

NOVOVĚK a psychologie PARACELSUS (1493-1541) Švýcarský holistický lékař, cestovatel Působil čas i v Moravském Krumlově Spojoval empirii, mystiku, magii a spiritualitu. Léčil tělo i ducha (osobnost). Každé jsoucno má podle něho viditelné a neviditelné (astrální) tělo.

NOVOVĚK a psychologie Paracelsus napsal: ,,Kdo nic neví, nic nemiluje, kdo neumí, nic nechápe. Kdo nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí...Čím hlubší poznání, tím větší láska...Kdokoli si představuje, že všechny plody dozrávají současně s jahodami, nebí nic o hroznech,"

Novověk Renesance, návrat k humanismu. Vlastnosti individuální mysli jsou spojovány s tělem a se sociálními vlivy. Dochází k oddělení víry a vědy. Rozvoj přírodních věd. W. Harvey (1578-1657) popsal krevní oběh. Je také asi autorem výroku: ,,Vše živé pochází z vejce" (Omne vivum ex ovo). První psychiatrická revoluce v Trevíru – profesor LF v Kolíně n/R J. Weyer (1515-1588) dokazoval, že duševně nemocní nejsou posedlí zlými duchy ani ďáblem. Jsou hledány biologické příčiny duševních poruch a chorob.

Novověk René DESCARTES (1596-1650), francouzský racionalistický filozof. Podrobil radikální kritice scholastiku (filosofii středověku). Napsal: ,,Rozpravu o metodě," ,,Principy filozofie". Je proslaven výrokem: ,,Cogito, ergo sum" (Myslím, tedy jsem")

Novověk Jan Ámos Komenský (1592-1670) Zakladatel novodobé pedagogiky a pedagogické psychologie a filozof výchovy. Spisy: Velká didaktika. Informatorium školy mateřské. Brána jazyků otevřená. Orbis pictus. Labyrint světa a ráj srdce. Škola na jevišti. Vševýchova.

Novověk J.A. Komenský preferoval induktivní metodu poznávání před metodou deduktivní, která byla typická pro středověk. Doporučoval učit příkladem, pravidlem a praxí. Za ,,zlaté pravidlo" vyučování považoval opírat vyučování co nejvíce o bezprostřední smyslovou skutečnost (princip názornosti). Doporučoval čtyři šestileté stupně školy: Mateřskou (u matky) do 6 let, obecnou v mateřském jazyce od 6 do 12 let, latinskou od 12 do 16 let a univerzitu od 18 do 24 let. Jeho pojetí školy je ,,dílna lidskosti".

Novověk John Locke (1632-1704) anglický filozof,(senzualista a empirik, předchůdce behaviorismu), pedagog, psycholog a liberální politik. Stoupenec individuální výchovy mladého zdatného gentlemana, který má zdravého ducha ve zdravém těle. Doporučoval otužování, prostou stravu, dostatek pohybu, kvalitní spánek a sebeovládání. Vychovat radil příkladem. Vrozené ideje odmítal, tvrdil, že : ,,Nic není v intelektu, co předtím nebylo ve smyslech". Mysl novorozence je tabula rasa ( nepopsaná ).

Novověk Kritikem Johna Locka byl německý matematik, filozof, diplomat, historik, poslední evropský polyhistor Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716), předchůdce pronikání psychologie do mimovědomých vrstev osobnosti (tedy předchůdcem psychoanalýzy a humanistické psychologie) svým učením o monádách, jako aktivních substancích odrážejících v sobě celý svět,vynálezce ,,prapočítače" , objevitel diferenciálního počtu, kosmický optimista, který uváděl, že Bohem stvořený svět je nejdokonalejší ze všech možných světů

Osvícenství Francouzská revoluce 1789 Druhá psychiatrická revoluce – Skutečná reforma péče o duševně nemocné Model humánní léčby podle filantropa Williama Tuke (1732-1822) – (klinika York Retreat ), který 1796 založil útulek pro choromyslné a podle Phillippa Pinela (1745-1826) zakladatele psychiatrie, který dal 1793 duševně nemocným sejmout pouta .( Bicetre, Salpetriere): terapeutický režim, léčba prací, prvky psychodramatu. Systematická klasifikace duševních poruch.

Jean Jacques Rousseau (1712-1778) Ideový předchůdce Velké francouzské revoluce (1789). Požadoval přirozenou a svobodnou výchovu. Kladl důraz na rozvoj smyslového vnímání. Zdůrazňoval význam empirie (zkušenosti)

Johann Heinrich Pestalozzi (1746-1827) Výchovné vyučování formující i mravní profil jedince.

Johann Friedrich Herbart (1776-1841) Pedagog a psycholog. Proces výchovy se člení na vedení, vyučování a mravní výchovu.

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910) ,,Volná škola"

Herbert Spencer (1820-1903) Filozof, sociolog, psycholog a pedagog. Spisy: Výchova rozumová, mravní a tělesná (1861). Sedm dílčích didaktických principů: od jednoduchého ke složitému, od neurčitého k určitému, od konkrétního k abstraktnímu atd.

John Dewey (1859-1952) Filozof, psycholog, pragmatický pedagog.

Založení experimentální psychologie Wilhelm Wundt 1832-1920) lékař, fyziolog a psycholog 1879 založil experimentální psychologickou laboratoř (institut, ústav) na univerzitě v Lipsku Introspekce byla tehdy hlavni psychologickou metodou

Experimentální psychologie Herman Ebbinghaus (1850- 1909)885 Kniha O paměti (Ueber das Gedächtnis),1885 K experimentům používal bezesmyslových slabik

Přírodovědně orientovaná psychologie neurofyziologie ( studium mozku a nervové soustavy ) reflexologie ( Purkyně, Pavlov, Sečenov, Bechtěrev ) fyziologie vyšší nervové činnosti Klasické podmiňování

Behaviorismus chování je určené (determinované) stimuly (učením) všeho druhu John Broadus Watson ( 1878-1958): zakladatel S- R teorie - behaviorismu Stimulus.......(Black Box)........Respons (podnět.........osobnost.........odpověď) (vstup...........psychika...........výstup) (zvyky) zpevňování reakcí (svědomí) – zvyky – učení, výchova Identifikace, imitace nevědomí takřka neuznává názor a lidskou povahu je neutrální (i povahu lze ,,učit")

Neobehaviorismus Burrhus Frederic Skinner (1904 – 1990) americký psycholog S  O  R O – intervenující proměnná (NAVÍC) (,,drivy", popudy, pudy, motivy, potřeby, zájmy,hodnoty, ideály, přesvědčení) Operantní podmiňování

Psychoanalýza Sigmund Freud (1856 – 1939) Vrstvy (struktura) osobnosti (id, ego, superego-svědomí, nadvědomí) vědomí, předvědomí, podvědomí, nevědomí maximalizovaná role nevědomí (ledovec) 2 základními pudy (motivy) determinující chování a prožívání: EROS ( sex, libido, pohlavní pud ) THANATOS (agrese, pud ke smrti ) Oidipovský komplex Elektřin komplex Bariéry osobnostního růstu: nevědomé konflikty a fixace Názor na lidskou povahu spíše negativní

Individuální psychologie Alfred Adler (1870 – 1937) ZAKLADATEL INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE psychologická pozice člověka touha po moci vrozený komplex méněcennosti sourozenecká konstelace budování pedagogicko psychologických poraden v USA

Analytická psychologie Carl Gustav Jung (1875 – 1961) Zakladatel analytické psychologie asociační experiment typologie – extrovert x introvert diagnostika čtyř druhů extrovertů a čtyř druhů introvertů kolektivní nevědomí (archetypy)

Kognitivní psychologie člověk je rozumem nadaná a řízená bytost Jean Piaget ( 1896 – 1980 ) teorie lidského poznání adaptace ( asimilace,akomodace) Stadia kognitivního vývoje: 1) Senzoricko- motorické (do 2 let) 2) Předoperační (2 až 7 let) 3) Stadium konkrétních operací (7 -12 let) 4) Stadium formálních operací (12 let a více)

Kognitivně – behaviorální psychologie Albert Bandura (nar. 1925) Teorie sociálního učení Self-efficasy –sebeúčinnost, vnímaná vlastní zdatnost (nezdolnost- hardiness), sebedůvěra, víra ve vlastní schopnosti a možnosti, v možné sebeuplatnění Self jako základ osobnostní identity

Kognitivní psychologie Ulric NEISSER (nar. 8.12.1928) Autor prvního reprezentativního textu Cognitive Psychology (1967) Chceme-li pochopit chování, musíme zkoumat vnitřní mentální události

Humanistická psychologie 1 Abraham Maslow ( 1908 – 1970 ) zakladatel humanistické psychologie hierarchie lidských potřeb teorie motivace idea seberealizace Potřeby (pyramida) Vrchol pyramidy – seberealizace, naplnění vlastního potenciálu (subjektu možného). Estetické potřeby symetrie, řádu a krásy. Kognitivní potřeby vědění, rozumění a zkoumání. Potřeba uznání, ocenění, úcty, úspěchu. Potřeba sounáležitosti a lásky. Potřeba bezpečí a ochrany. Fyziologické potřeby (hlad , žízeň, sex, spánek).

Humanistická psychologie 2 Viktor Emanuel Frankl (1905-1997) význam životního smyslu pro člověka existenční analýza 3 druhy hodnot: tvůrčí, zážitkové, postojové. Spisy: Vůle ke smyslu, 1994 Člověk hledá smysl, 1994 Co v mých knihách nenní, 1997

Humanistická psychologie 3 Carl Ransom Rogers ( 1902 – 1987 ) zakladatel nedirektivní, na klienta zaměřené psychoterapie a výchovy „Mohu žít zde a nyní podle své volby.” Tím, že je člověk přijímán druhými, přijímá i sám sebe – tehdy je možné pravé sebepoznání. Otevřenost vůči zážitkům, důvěra ve své vlastní vnitřní řízení. Když terapeut dokáže poskytnout určitý druh vztahu, tak klient v sobě objeví kapacitu využít tento vztah pro svůj růst a dojde ke změně v jeho osobnosti. Účinek je závislý na : pozitivním hodnocení a emocionální vřelosti verbalizaci emocionálních zážitkových obsahů sebekongruenci a opravdovosti

Humanistická psychologie 4 Názor na lidskou povahu pozitivní. Chování je možné podle svobodné volby. Hlavní cíl: sebeaktualizace. Základní prvek osobnostní struktury je já (jáství), obraz sebe sama (selfimage) Role nevědomí je minimalizovaná. Svědomí je dáno ideálním já Bariéry osobnostního růstu: Inkongruence (vnitřní rozpory, nesouhlasy, nesoulady).

Mimořádná spokojenost v původní rodině. Šťastné dětství. Lewis Madison Terman (1877-1956), výzkumný pracovník, tvůrce testů. Předpoklady úspěšnosti rodiny Mimořádná spokojenost v původní rodině. Šťastné dětství. Bezkonfliktní vztah k matce a otci. Disciplinovaná výchova (ne však drsná). Silné citové pouto k matce a otci. Otevřený vztah rodičů k dětem v otázkách sexuality. Ne časté a ne příliš tvrdé tresty v dětství. Vyrovnaný předmanželský vztah.