Orbis pictus 21. století Tato prezentace byla vytvořena v rámci projektu
Zařízení pro reprodukci zvuku OB21-OP-EL-ELN-JANC-U-2-022
Zařízení pro reprodukci zvuku slouží k přeměně zaznamenaného elektrického signálu (ať už v analogové anebo digitální formě) na původní akustický signál. Tato zařízení se všeobecně skládají ze: zdroje (nosiče) zaznamenaného signálu (gramofonová deska, CD disk, magnetofonový pásek apod.) zařízení, které přemění zaznamenaný signál na nízkofrekvenční elektrický signál (gramofon, magnetofon, CD přehrávač, MP3 přehrávač apod.) nízkofrekvenčního předzesilovače s korektorem nízkofrekvenčního koncového zesilovače reproduktorových soustav
Zařízení pro reprodukci zvuku Jako nosič záznamu může být použita např. gramofonová deska, CD disk, magnetofonový pásek (kazeta), filmový pás, magnetický disk, flash paměť a jiné. Vlastní záznam může být proveden analogovým anebo dnes častěji digitálním signálem.
Zařízení pro reprodukci zvuku Analogový záznam dnes už prakticky zmizel a dnes už se s ním setkáváme jen vyjímečně. Dnes se používá jen v nahrávacích studiích na velmi kvalitních aparaturách k pořízení tzv. Matrice nahrávky a je použit na filmech určených k projekci v kinech.
Zařízení pro reprodukci zvuku V běžné spotřební elektronice se používá už jen záznam digitální. Jako nosiče takového záznamu dnes slouží především CD disk, DVD disk, magnetický disk a flash paměť. Tato média se používají v běžných zařízeních spotřební elektroniky.
Zařízení pro reprodukci zvuku Stále více se používají zařízení, která jsou schopna reprodukovat digitální záznam zvuku. Jedná se především o přehrávače CD disků (ve formátu CDDA), MP3 a MP4 přehrávače. Tato zařízení převádějí zaznamenaný digitální signál zpět do analogové podoby a potom je takto získaný analogový signál dále zpracován standardním zpravidla vícekanálovým nf zesilovačem a přiveden do reproduktorech soustav. Korekce signálu jako např. basy a výšky jsou prováděny ještě v digitální podobě za pomocí digitálního signálového procesoru.
Zařízení pro reprodukci zvuku Dnes se běžně používá stereofonní záznam, který přenáší dva nezávislé kanály. Daleko častěji se však můžeme setkat i s vícekanálovým přenosem prostorového zvuku. Hlavně u domácích kin a počítačové techniky je možné se setkat se šesti (5.1) nebo i s osmi (7.1) kanály na přenos prostorového zvuku. Posledním v elektroakustickém řetězci, avšak velmi důležitým zařízením na reprodukci zvuku jsou reproduktorové soustavy.
Zařízení pro reprodukci zvuku Podle principu činnosti a spotřeby elektrické energie je rozdělujeme na: aktivní, mají zabudované nf zesilovače pro každé pásmo reproduktoru a potřebují tak napájení elektrickou energií pro nf zesilovače. Používají se v nich tedy aktivní filtry. pasivní, mají zabudované jen pasivní elektrické filtry (výhybky) pro každé pásmo reproduktoru a nepotřebují napájení elektrickou energií. Jejich použití u zvukových zařízení spotřební elektroniky je daleko častější jako použití aktivních reproduktorových soustav.
Zařízení pro reprodukci zvuku Každá reproduktorá soustava se skládá z reproduktorů a ozvučnice. Úkolem ozvučnice je zabránit signálu vytvořit tzv. akustický zkrat a šířit dál signál jen do určeného prostoru. Podle konstrukčního uspořádání se ozvučnice rozdělují na: deskové, skříňové otevřené, skříňové zavřené, typu bass-reflex, jiné.
Zařízení pro reprodukci zvuku Jednotlivé reproduktory v soustavě vyzařují jen určitou část zvukového spektra – pásma. Navazování pásem musí být plynulé, což je dáno jednak výběrem typů reproduktorů, jednak použitím elektrických vyhýbek ( vhodně zapojené kombinace cívek a kondenzátorů u pasivních reproduktorových soustav) anebo vhodným použitím elektrických aktivních filtrů u aktivních reproduktorových soustav. Místo překrývání jednotlivých pásem se nazývá dělící frekvence. Dvoupásmová reproduktorová soustava má jednu dělící frekvenci, třípásmová dvě dělící frekvence atd.
Zařízení pro reprodukci zvuku Obr. 1 Zapojení dvoupásmové reproduktorové soustavy
Děkuji za pozornost Ing. Ladislav Jančařík
Literatura J. Chlup, L. Keszegh: Elektronika pro silnoproudé obory, SNTL Praha 1989 M. Bezděk: Elektronika I, KOPP České Budějovice 2002