je typ ekologického celku a jeho základním systémem Ekosystém je typ ekologického celku a jeho základním systémem Je tvořen společenstvy Fytocenosami Zoocenosami biocenosami prostorem Ekotopem – geograficky nedělitelná jednotka se stejnými půdními, klimatickými a morfologickými znaky

Životní prostředí člověka Zvláštní typ ekosystému Otevřený systém se značným přísunem energie Ekotop (biotop) + biocenosy = Ekosystém Subsystémy v ekosystému dle povahy výměny látek: autotrofní heterotrofní

Základní komponenty ekosystému: Autotrofní systém tvorba organických látek z anorganických za pomoci solární radiace Heterotrofní systém převaha konzumace, při které se organické látky mění na jednodušší Základní komponenty ekosystému: Látky abiotické producenty konzumenty reducenty

Stav ekologické rovnováhy Ekologická katastrofa Ekologická mez Ekologická krize homeostáze ekologická valence Ekologická krize Ekologická mez Ekologická katastrofa Ekosystém – udržován jednostranným přítokem energie slunečního záření (solární radiací ) a jeho projevem, to je produktivitou ekosystému. Primární energii využije každý organismus pouze jedenkrát.

Fotosyntéza Fotosyntéza - složitý proces uskutečňovaný většinou zelenými organismy Fotochemická reakce, při které dochází k přeměně látek anorganických na organické Motorickou silou - primární energie solární radiace Vysoká afinita ke kyslíku je společná všem organickým sloučeninám Světlo list (jehlice) enzymatické látky energie potřebná k rozštěpení vody radikály H+ a OH- rostlinné enzymy přechodné meziprodukty uvolnění kyslíku přenos vodíku konečné produkty fotosyntézy

OBECNÁ ROVNICE FOTOSYNTÉZY CO2 + 2 H2A + světlo = ( CH2O ) + H2O + 2 A Oxidace 2 H2A 4 H + 2 A Redukce 4 H + CO2 ( CH2O ) + H2O Pro zelené rostliny obecně (řasy a vyšší rostliny) je A = kyslík ( O ) Bakteriální fotosyntézou se neuvolňuje kyslík Obecně platí – fotosyntéza u vyšších zelených rostlin probíhá dle schématu: 6 CO2 + 6 H2O + solární radiace C6H12O6 + 6 O2 C6H10O5 + H2O + 6 O2 2,8 . 106 J Asimilace – z anorganických sloučenin vytvářeny sloučeniny organické a kyslík Disimilace – proces opačný

Asimilační orgán List či jehlice Obsahuje chlorofyl List je tvořen soustavou buněčných pletiv Příčný řez jehlicí tisu červeného (Taxus baccata) List je na svrchní straně kryt jednovrstevnou epidermis s kutikulou, pod ní je vícevrstevný palisádový parenchym. Houbový parenchym je tvořen buňkami s nápadnými intercelulárami. V něm je lokalizován jeden centrální otevřený cévní svazek. Ve spodní epidermis lze nalézt průduchy, kutikula spodní epidermis má papilární charakter. e epidermis pp palisádový parenchym hp houbový parenchym cs cévní svazek

Styk s okolním prostředím je umožněn pomocí průduchů, které jsou tvořeny dvojicí speciálních buněk

Asimilační orgány jsou vystaveny velkému tlaku prostředí Průduchy jsou poškozovány : Mechanicky Chemizmem škodlivin (SOX, SO2) Roční produkce biomasy je obrovská Autotrofní organismy produkují v biomase obrovský energetický potenciál, přičemž využívají asi 1% slunečního záření, které je k dispozici Souhrn práce zelených rostlin v průběhu fotosyntézy označujeme jako primární produkci Primární produkce je vlastně rozdíl mezi příjmem solární radiace a vydáním energie na životní pochody, zejména dýchání organismů Ročně vyprodukovaná organická hmota primární produkce na planetě je odhadována v rozmezí 1017-19g, jindy na 53 . 1015 nebo 1,7 .1015 g sušiny

Odhad hrubé roční primární produkce biosféry (dle E.P.ODUMA) Ekosystémy Plocha (106 km2) Celková hrubá produkce (KJ . I016 . rok) Mořské ekosystémy 362,4 183,6 Suchozemské ekosystémy : 135,0 241,7 Pouště a tundry 40,0 3,4 Travinná společenstva a pastviny 42,0 44,2 Suché lesy 9,4 10,1 Boreální jehličnaté lesy 10,0 12,6 Zemědělské plochy s Žádnou nebo malou pomocnou energií Lesy vlhkého mírného Pásma 4,9 16,4 Zemědělské plochy s mechanizovaným obděláváním 4,0 20,2 Vlhké tropické a subtropické lesy 14, 7 122,2 Biosféra celkem bez ledových příkrovů 500,0 425,3

Klasifikace krajiny Krajina přírodní (přirozená) Ekologie – dříve omezenější a jinak chápaný význam Dnes spíše postoj než vědecká disciplína Ekologie je adaptována pro různé obory – krajinná ekologie, sociální ekologie, ekologie člověka atd. Klasifikace krajiny Krajinu možno klasifikovat z různých hledisek (vědeckých či praktických. Základní členění krajiny : Krajina přírodní (přirozená) Krajina kulturní (odvozená) Krajina přírodní (přirozená) Vzniká působením přírodních krajinotvorných pochodů. Dnešní typ krajiny se vytvářel od konce druhohor a převládal do neolitu. V současnosti se v rozvinutých státech dochovala výjimečně Přírodní krajina se klasifikuje podle různých kritérií, nejčastěji jsou to kritéria morfometrická

Klasifikace podle výškové členitosti Zbudována na rozdílu výškové členitosti, který udává rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem na referenční ploše, která nesmí být menší než 16 km2. Klasifikace krajiny dle Jůvy (1981) Krajina Výšková členitost Rovinná 0 - 30 pahorkatinná 30 - 150 vrchovinná 150 - 300 hornatinná 300 - 600 velehorská nad 600

Klasifikace podle klimatických charakteristik Základem klimatického hodnocení krajiny je rozdělení klimatických oblastí v bývalé ČSFR dle Končeka

Doplňující znaky klimatických oblastí

Biogeografická klasifikace Se opírá o hodnocení biotypů. Nejčastěji se používá hodnocení dle Zlatníka (1975), který krajinu zařazuje do vegetačních stupňů : Stupeň údolních niv Stupeň dubový Stupeň bukovo-dubový Stupeň dubovo-bukový Stupeň bukový Stupeň dubovo-jehličnatý Stupeň jedlo-bukový Stupeň smrko-jedlový Stupeň smrkový Stupeň klečový Vidíme, že systematika krajinného prostoru je obtížná a zatím nebyl nalezen univerzální klasifikační systém krajiny.

Krajina kulturní (odvozená) Část zemského povrchu, na kterém se vyskytují jak prvky přírodní, tak i prvky socioekonomického subsystému Jde o krajinný systém, kde člověk rovnovážný stav narušil a vytvořil krajinu neantagonistickou Vlastní kulturní krajina Je taková, kde vztah mezi složkami přírodními a antropogenními se blíží harmonickému vztahu a autoregulační schopnost systému je téměř zachována Narušená kulturní krajina Je charakterizována tím, že stabilita přírodních složek systému je ve značné míře narušena činností člověka. Existuje ještě možnost částečné autoregulace Devastovaná kulturní krajina Je taková krajina, kde je již vyloučena autoregulace systému (neexistuje tudíž stav homeostáze) a zastavení další degradace či obnovení (restaurace) krajiny je možné prostřednictvím socioekonomické složky s použitím značného množství energie

Typy krajin Podle účelu dělíme krajinu na subtypy : Lesní krajina Zemědělská krajina – kulturní step Pastevecká krajina Plantážní a sadová krajina Krajina s chráněnými regiony (národní parky, CHKO, atd.) Průmyslové krajiny Těžební krajiny Urbanizované krajiny Rekreační krajiny Druhotně přirozené krajiny V našich podmínkách jde převážně o krajinu kulturní Došlo vlivem lidské činnosti k transformaci krajiny přírodní na krajinu kulturní V lesnatých oblastech bylo změněno druhové složení lesů Ráz krajiny zůstal zachován – z prostorového hlediska krajina přirozená Oblast pohraničí – změna kulturní krajiny na krajinu charakteru přírodního Nastala zde sekundární sukcese směrem k lesním společenstvům.

Kladné prvky Nelze však hovořit o krajině přirozené, neboť : Sekundární vývoj směřující ke klimaxovému stavu (lesu) byl iniciován lidskou činností Neděje se v přirozených ekologických podmínkách Z ekologického hlediska rozeznáváme v krajině kladné a záporné prvky : Kladné prvky Představují základní stabilizační činitele Lesní porosty Luční porosty Rozptýlená zeleň Jde o jednopatrová i vícepatrová rostlinná společenstva s vrozenou rezistencí vůči výkyvům stanovištních činitelů (domácí druhy)

Negativní prvky v krajině Jsou zpravidla jednoleté a dvouleté plodiny na každoročně obdělávané půdě. Orná půda degradované pastviny Antropogenizované plochy Jejich přítomnost obecně zvyšuje nebezpečí vzniku eroze Jsou málo odolné vůči výkyvům stanovištních činitelů