Sluneční soustava  

Řada planet má své měsíce (satelity) Řada planet má své měsíce (satelity). Nejvíce prozkoumaným satelitem je náš Měsíc. Dále kolem Slunce obíhá velké množství planetek jejichž velká většina leží v pásu mezi Marsem a Jupiterem - tzv.planetky hlavního pásu. Planetky dosahují průměrů od několika metrů do několika set metrů. Mezi nejzajímavější tělesa Sluneční soustavy patří pravdě podobně komety. Ty se pohybují kolem Slunce po velice výstředných elipsách. Ve Sluneční soustavě se dále pohybuje řada drobných tělísek – metooriodu - s rozměry od zrnek prachu do maximálně několika metrů. Tato tělíska pochází z komet (nebo jejich částí) nebo z oblasti planetek. Dostane-li se meteor id do blízkosti planety Země, může být jejím gravitačním polem přitažen. Světelný úkaz, který vzniká při průletu meteoroidu atmosférou.země, se nazývá meteor. Nezanikne-li toto těleso v atmosféře je možné pozorovat jeho zbytky, které se nazýva jí meteority , na povrchu Země. Prostor mezi jednotlivými tělesy Sluneční soustavy není prázdný - je vyplněn drobnými částicemi prachu a plynů (převážně vodíku). Tyto částice tvoří tzv. meziplanetární hmotu. Kromě přirozených těles se ve Sluneční soustavě pohybuje řada těles umělých (umělé družice Země, kosmické sondy, raketoplány, kosmické lodi, …), která se pohybují v gravitačních polích Země, Měsíce, Slunce a některých planet. Tato tělesa plní různé úkoly - studium vlastností planet Sluneční soustavy, Měsíce a mezihvězdvé hmoty,studium podmínek pobytu člověka mimo Zemi, sledování povětrnostních podmínek Země (a následné spolehlivější předpovídání počasí), přenos televizních a radiových signálů, špionážní ddružice, …

Naše Slunce Slunce je hvězda, spektrální třídy G2V.patřící do třídy svítivosti V. Obíhá okolo středu Mléčné dráhy ve vzdálenosti od 25 000 do 28 000 světelných let. Oběh trvá přibližně 226 milionů let. Tvoří centrum sluneční soustavy, od Země je vzdálená 1 AU (asi 150 milionů km). Jde tedy o hvězdu Zemi nejbližší. Hmotnost Slunce je asi 330 000 krát větší než hmotnost Země a představuje 99,8 % sluneční soustavy. Slunce je koule žhavého plazmatu , neustále produkuje ohromné množství energie. Jeho výkon činí zhruba 4×1026 W, z čehož na Zemi dopadá asi 45 miliardtin. Tok energie ze Slunce na Zemi činí asi 1,4 KW m−2. Slunce je staré přibližně 4,6 miliard let,což je řadí mezi hvězdy středního věku. Bude svítit ještě asi 5 až 7 miliard let. Tepluta na povrchu Slunce činí asi 5800 K, proto je lidé vnímají jako žluté (i když maximum jeho vyzařování je v zelené části viditelného spektra). Průměr Slunce je zhruba 1 400 000 km, což činí asi 109 průměrů Země. Jeho objem je tedy asi 1,3 milionkrát větší než objem Země. Hustota Slunce činí průměrně 1400 kg m−3.Slunce se otáčí jinou rychlostí u pólů a na rovníku. Na rovníku se otočí jednou za 25 dní, na pólu za 36 dní. Jeho absolutní magnituna je +4,1, relativní pak -26,74.Jde tak o nejjasnější těleso na obloze. Astrominický symbol pro Slunce je kruh s bodem uprostřed, v Unicode (U+2609 SUN).

Slunce

Vědecká teorie jejího vzniku předpokládá, že před více než 4,6 miliardami let se v Galaxii začaly shlukovat částečky prachu a plynu – vznikal jakýsi obrovský prachoplynný mrak. Pravděpodobně přeměna nedaleké hvězdy v supernovu, kterýžto děj doprovázely tlakové vlny, přiměla mračno k pohybu. Částečky prachu a plynu se zformovaly do prstenců rotujících kolem hustého a hmotného středu mraku. Jak se mračno hroutilo, prach a plyny byly gravitační silou přitahovány do jeho středu, kde se zvyšovala teplota. Jádro mračna se ohřálo natolik, že v něm začala probíhat termonukleární reakce.Vzniklo Slunce a s ním se objevil sluneční vítr, jenž „rozfoukal“ zbylý prach a plyn směrem ke vznikajícím planetám. Malé částečky v proto planetárním mračnu do sebe začaly narážet a spojovat se do stále větších a větších kusů hmoty. Největší z nich se staly planet sesimálami – základními kameny budoucích planet. Díky působení gravitace vznikaly stále větší objekty a nakonec celé planety, mnoho planetek a ještě více komet. Dál od středu byly teploty nižší, díky čemuž vznikli čtyři plynoví obři.

Teorie vzniku sluneční soustavy předpokládá, že před více naž 4,6 miliardami let udělil výbuch blízké supernovy počáteční impuls pro spuštění procesu smršťování prach oplynového oblaku. Tlaková vlna provázející výbuch supernovy přiměla mračno k pohybu. Částečky prachu a plynu se zformovaly do prstenců rotujících kolem hustého a hmotného středu mraku. Jak se mračno hroutilo, prach a plyny byly gravitační silou přitahovány do jeho středu, kde se zvyšovala teplota. Jádro mračna se ohřálo natolik, že v něm začala probíhat termonukleární reakce. Vzniklo Slunce a s ním se objevil sluneční vítr, jenž "odfoukl" zbylý prach a plyn směrem od Slunce ke vznikajícím planetám. Malé částečky v mračnu do sebe začaly narážet a spojovat se do stále větších a větších kusů hmoty. Největší z nich se staly planet se simálami - základními kameny budoucích planet. Díky působení gravitace vznikaly stále větší objekty a nakonec celé planety, mnoho planetek a ještě více komet. Dále od středu byly teploty nižší, díky čemuž vznikli čtyři plynoví obři. Z oblaku nevznikla pouze sluneční soustava, ale vzniklo souběžně několik set hvězd, které při svém vzniku vytvořily jednu z mnoha otevřených hvězdokup. Dnes se už tyto sestry Slunce a sluneční soustavy rozutekly do galaktického prostoru a jen stěží je najdeme. .

Autor:Eliška.Fejferová 6.B