Přehled dechových nástrojů Nela Havrdová

Dechové nástroje se dělí na: dřevěné: saxofon, flétna, zobcová flétna, hoboj, klarinet, fagot, pikola, … žesťové: lesní roh, trubka, trombon, tuba, …

U dechových nástrojů vzniká zvuk chvěním sloupce vzduchu v dutině nástroje. Výška tónu je dána délkou tohoto sloupce a lze ji ovlivnit například odkrýváním a zakrýváním dírek na korpusu nástroje. Tzv. přefouknutím nástroje lze z některých nástrojů dostat i tóny na 2. a 3. harmonické frekvenci, tzn. o oktávu nebo o duodecimu vyšší než je základní tón, což podstatně zvětšuje rozsah a použitelnost nástroje.

Chvění vzduchového sloupce lze vyvolat různými způsoby Chvění vzduchového sloupce lze vyvolat různými způsoby. U fléten je způsobeno třením proudu vzduchu o hranu nástroje; u plátkových nástrojů chvěním plátku nebo dvouplátkové hlasivky (tzv. strojku) z pružného materiálu (tradičně se používá dřevo provensálského rákosu). U žesťových nástrojů jsou zdrojem tónu přímo rty hráče, které tvoří svalovou pružinu rozechvívanou proudem vydechovaného vzduchu.

Dechové nástroje dřevěné:

Saxofon

Saxofon Saxofon vynalezl okolo roku 1840 belgický nástrojař, flétnista a klarinetista Adolphe Sax. Saxofon je jednoplátkový dřevěný dechový nástroj vyráběný převážně z mosazi. Používá se především v jazzu (jako sólový nástroj i jako součást jazzových komorních souborů či orchestrů) a v menší míře i v klasické hudbě. Původním záměrem však bylo vytvořit nástroj vhodný pro dechové a vojenské orchestry. Do rodiny dřevěných dechových nástrojů patří kvůli své stavbě a způsobu jakým se na něj hraje. Již od počátku byly saxofony konstruovány výhradně z kovu.

Klarinet

Klarinet Klarinet je jednoplátkový dřevěný hudební nástroj. Název pochází z italského clarinetto - malá trubka, neboť jeho zvuk ve vyšších polohách připomíná zvuk trubky (clarina). Klarinet má široké využití v sólové i komorní hudbě, je standardní součástí komorních i symfonických orchestrů a hraje důležitou roli v mnoha hudebních žánrech: klasická hudba, jazz, dechovka, folk a další. Klarinety se nejčastěji vyrábějí z grenadillového, ebenového nebo zimostrázového dřeva, řidčeji i z umělých materiálů. Klapky jsou nejčastěji stříbrné barvy a vyrábí se z niklové mosazi, mosazi, stříbra nebo zlata. Celková délka klarinetu činí přibližně 66 cm (u A klarinetu 71 cm) a vnitřní průměr je asi 13 mm. Nástroj se z důvodů snadnější přepravy dá rozložit do pěti dílů: hubička, soudek, horní díl, spodní díl, ozvučník. Klarinetů je více druhů, největší z nich se nazývá: basklarinet.

Zobcová flétna

Zobcová flétna Flétna je jeden z nejstarších hudebních nástrojů. Dříve se dělala ze dřeva, dnešní nástroje jsou vyrobeny z kovu. Tónový rozsah flétny je značně velký, je možné na ni zahrát i složité melodie. Spodní tóny jsou zaoblené, ve vyšší poloze zní proniklavě. Flétna dokáže nejlépe vystihnout ptačí zpěv.

Příčná flétna

Příčná flétna Příčná flétna je dechový dřevěný nástroj (dřevěný z historického hlediska, dnešní příčné flétny se vyrábějí takřka výhradně z kovu). Je tradičně zastoupena ve všech symfonických, dechových i komorních orchestrech, velké využití má i komorní hudbě, v menší míře se používá i v jazzu. Moderní příčná flétna se skládá ze tří částí: Hlavice , Střední díl a spodní díl.

Příčná flétna Příčná flétna je dechový dřevěný nástroj (dřevěný z historického hlediska, dnešní příčné flétny se vyrábějí takřka výhradně z kovu). Je tradičně zastoupena ve všech symfonických, dechových i komorních orchestrech, velké využití má i komorní hudbě, v menší míře se používá i v jazzu. Moderní příčná flétna se skládá ze tří částí: Hlavice , Střední díl a spodní díl.

Hoboj

Hoboj Hoboj (z francouzského hautbois - "vysoké dřevo") je dvojplátkový dechový nástroj laděný in C. Má široké uplatnění v klasické hudbě - je součástí symfonických i komorních orchestrů a mnoha dechových komorních souborů. Moderní hoboje se nejčastěji vyrábějí z grenadilly (typ afrického tropického dřeva), přičemž některé nástroje jsou vyráběny i z jiných druhů dřev, např. palisandru. Hoboj nemá hubičku jako klarinet nebo saxofon, místo ní má tzv. strojek. Tvoří jej dvojice úzkých plátků ze zdřevěnělého kmenu třtiny obecné (Arundo donax), které jsou připevněny na kovové rource a narážejí o sebe volnými konci. Vespod je utěsněn korkem a nasazen na nástroj. Většímu hoboji se říká Anglický roh.

Fagot

Fagot Fagot je dechový dřevěný hudební nástroj se strojkem z dvojitého třtinového plátku. Vznikl v Itálii v 16. století, jeho název pochází z italského fagotto - svazek, otep. Zpravidla je vyroben z javorového dřeva. Fagot se skládá ze šesti částí: Hlavice (zvaná též komín) Basová roura (basová hůl) Křídlo Bota (koleno, dvojitá roura) Eso, zakončené strojkem Notový zápis pro fagot je nejčastěji v basovém klíči, ale v delších pasážích se používá i tenorový nebo houslový klíč.

Pikola

Pikola Pikola menší sopraninová varianta sopránové příčné flétny. V porovnání má poloviční délku a zní o oktávu výše; dosahuje nejvyšších tónů ze všech v současnosti používaných dechových nástrojů. Český název je odvozen z italského „flauto piccolo“, čili „malá flétna“. Pikola je dvoudílná, na rozdíl od sopránové příčné flétny, která je složená ze tří dílů. Měří 32 cm, trubice má průměr cca 1 cm. Pikoly se vyrábějí buď z kovu (stejně jako ostatní příčné flétny), ze dřeva nebo z umělých materiálů. Dřevěné pikoly mají jemnější zvuk, snáze splývají s ostatními nástroji, pro lepší nátisk se ale zase více hodí varianta kovová. Velice oblíbená je tedy kombinace kovové hlavice a dřevěného nebo plastového trupu. Prstoklad je prakticky stejný jako u sopránové příčné flétny, přechod z jednoho na druhý nástroj není tedy pro hráče moc velký problém (poněkud odlišná je jen technika nátisku). Ladění pikol je tradičně in C, jen velice zřídka se také používají varianty in D, in A apod.

Pikola Předchůdce moderní pikoly jsou středověké příčné píšťaly, které se původně vyráběly ze dřeva a neměly žádné klapky. Velmi oblíbené byly ve zejména ve vojenských souborech. Pikola prošla podobným vývojem jako sopránová příčná flétna, postupně se na ni přidávaly klapky a v 19. století se stejně jako u většiny dřevěných nástrojů ujal Boehmův hmatový systém. Pikola se velice často a s oblibou používá především v dechových (a popř. vojenských) souborech. V barokních partiturách se objevuje hlas pro „flauto piccolo“ nebo „flautino“, často ale není jasné, jestli je zamýšlen pro sopraninovou příčnou flétnu (tedy pikolu) nebo pro sopraninovou zobcovou flétnu. Pozdější skladatelé ji využívali jako prostředek pro dokreslení nálady, například W.A.Mozart v opeře Únos ze serailu pro vystižení atmosféry turecké armády. Jako první ji v symfonickém díle použil Ludwig Van Beethoven ve své Páté symfonii.

Dechové nástroje žesťové:

Žesťový nástroj (někdy též plechový nástroj, nebo též hovorově jen žestě) je dechový hudební nástroj, ve kterém tón vzniká rozechvěním sloupce vzduchu pomocí rtů hráče.Na nástroj se nasazuje nátrubek (náústek).

Křídlovka

Křídlovka Český název je překlad německého Flügelhorn, doslova křídlový roh. Jedno z vysvětlení původu slova je, že se dříve tímto nástrojem svolávaly do boje svolávaly křídla armády.Další možné vysvětlení vychází z toho, že křídlovku dříve používali lovci dávající zvukové signály svým kolegům na křídlech lovecké skupiny. Křídlovka je stejně jako většina trubek a kornetů laděna převážně in B. Nejčastěji má tři klapky (objevují se i čtyřklapkové varianty) a stejný prstoklad jako ostatní příbuzné nástroje. Stejně jako trubka může mít i křídlovka dva druhy ventilů: pístové či otočné. Jediný větší rozdíl v porovnání s trubkami a kornety je v nátrubku - u křídlovky je jeho tvar kóničtější. Pro hráče na trubku či kornet tedy není obecně vzato problémem po jisté adaptaci hrát i na křídlovku. Tón křídlovky díky jejímu poněkud odlišnému tvaru jemnější a plnější než u příbuzných nástrojů. Na rozdíl od nich je ale na křídlovku obtížnější s jistotou hrát vysoké tóny. Křídlovka se tradičně používala v armádě jako signální nástroj, díky svému jemnému tónu se používá převážně jako melodický nástroj, zvláště v dechových, vojenských a jazzových orchestrech.

Piccolo trubka

Piccolo trubka Piccolo trubka je nejmenším zástupcem rodiny trubkových nástrojů. Nejběžnější ladění je in B / in A, přičemž tónina se dá měnit nástrčkem, tj. krátkou trubicí vsunovanou mezi nátrubek a trubici (viz obrázek vpravo), již méně časté typy jsou in G, F a C. Délka trubice piccolo trubky je oproti trubce in B poloviční, proto dosahuje o oktávu vyšších tónů. Technika hry je velmi podobná trubkové, u piccolo trubky se jen používají o něco mělčí nátrubky. Na rozdíl od trubky, která má tři klapky, je většina piccolo trubek osazena klapkami čtyřmi. První snižuje tón nástroje o velkou sekundu, druhá o malou sekundu, třetí o malou tercii a čtvrtá o čistou kvartu, právě díky čtvrté klapce je možné jistěji hrát nižší tóny. Snad nejznámějším hráčem na piccolo trubku je Maurice André, který se proslavil zejména svými nahrávkami barokních skladeb. Na piccolo trubku hrál nejen kompozice určené pro trubku, ale také transkripce barokních děl psaných původně pro hoboj, flétnu a dokonce i pro smyčcové nástroje.

Trubka

Trubka Trubka má ostrý a proniklavý tón. Její rozsah je největší ze všech dechových žesťových nástrojů. Žádná fanfára se bez trubky neobejde. Zahraje rázně do pochodu nebo vás svižně vyzve k taci na plese. V symfonickém orchestru jsou zastoupeny dvě nebo i více trubek a často vyjadřují slavnostní nálady. O něco vyšší než trubka je Křidlovka.

Lesní roh (horna)

Lesní roh (horna) Lesní roh je žesťový hudební nástroj s kónickou trubicí, pevné místo v orchestrech má již od 18. století. Vyvinul se z loveckých nástrojů používaných pro hraní fanfár a signálů při lovu zvěře. Od přelomu 17. a 18. století se používá v orchestrech. Přibližně od roku 1814 je opatřován ventily, což umožňuje hrát celý chromatický rozsah tónů. Má charakteristický stočený tvar, zvuková trubice má délku přes 4 metry a je zakončena širokým ozvučníkem. Při hře se drží ozvučníkem vpravo dolů - pravá ruka jej podpírá zevnitř; proto má lesní roh ventilovou soustavu (se čtyřmi ventily) uzpůsobenou pro levou ruku, na rozdíl od většiny ostatních žesťových nástrojů. Jeho tónový rozsah je asi tři a půl oktávy. Nejčastěji se používá ladění v tónině F dur nebo B dur.

Pozoun (trombón)

Pozoun (trombón) První pozouny vznikly v 15. století zvětšením tvaru trubky. Trombón jak se mu někdy lidově říká, má silný tón a hluboký tón a v hudbě vystihuje slavnostní nálady. Pozouny se dělí na dva druhy: tahový (snižcový) a ventilový.

Tuba

Tuba Ze všech žesťových nástrojů dokáže tuba zahrát nejnižší tóny. Kdyby se plechová roura tuby rozvinula, naměřili bychom skoro 4 metry. Sólově se na ni hraje velmi zřídka, v orchestru především doprovází ostatní nástroje. Úkolem tuby je ,,basovat¨ - držet rytmus zejména u pochodu.