Zpracováno: 5. 6. 2014 Autor: Mgr. Petra Adamovská Tento digitální učební materiál (DUM) vznikl na základě řešení projektu OPVK, registrační číslo CZ.1.07/1.5.00/34.0794 s názvem „Výuka na gymnáziu podporovaná ICT“.   Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Jako nepravidelnosti větné a souvětné stavby se označují takové konstrukce, které se nezapojují do skladebních vztahů nebo se z nich nějak vyčleňují. Některé jsou spisovné a plně funkční, jiné jsou hovorové. Některé jsou nespisovné a v kultivovaném projevu nevhodné. Zpracováno: 5. 6. 2014 Autor: Mgr. Petra Adamovská

Nauka o slovní zásobě Nauka o slovní zásobě = lexikologie LEXIKOLOGIE zkoumá slovní zásobu (lexikon) jako celek Zabývá se pojmenováním a slovem (pojmenování a slovo zkoumají i další jazykovědné disciplíny např. etymologie = nauka o původu slov; derivologie = nauka o tvoření slov; morfologie = tvarosloví) Podoborem nauky o slovní zásobě je frazeologie (zkoumá ustálená spojení), dále s lexikologií souvisí sémantika (zabývá se věcnými významy jazykových jednotek)

Slovo a pojmenování - POJMENOVÁNÍ – základní jednotka komunikace - je výsledkem komunikačního aktu, při kterém přiřazujeme určitému předmětu, jevu, vlastnosti, ději atd. jazykový výraz. - SLOVO – je základní jednotka slovní zásoby - znak, který pojmenovává určitý předmět, děj, vlastnost nebo vztah mezi jednotkami slovní zásoby

Pojmenování a slovo Slovo je hlavním, ne však výlučným vyjádřením pojmenování. Pojmenování je širší pojem, neboť jeden předmět, jeden jev atd. mohou být vyjádřeny více slovy (pojmenování byl bych běhal je tvořeno třemi slovy).

SLOVO Je základní ustálená jednotka lexikální roviny jazykového systému, základní jednotka slovní zásoby. Základní funkcí slova je funkce pojmenovávací, dále funkce usouvztažňovací, spojuje se s dalšími slovy a vytváří věty. Při vymezení pojmu slovo lze uplatnit několik hledisek: zvukové – slovo je vyjádřeno hláskou či skupinou hlásek grafické – slovo je vyjádřeno písmenem či sledem písmen sémantické – slovo může nést věcný význam gramatické – s. může vyjadřovat mluvnické vztahy stylistické – s. může mít určitý stylistický účinek Ne každé slovo však vyjadřuje ve větě vždy všechny tyto vlastnosti.

Způsoby pojmenování Slovo – nejčastější forma pojmenování Sousloví – spojení více slov k označení jednoho pojmu (kyselina sírová, smetanka lékařská…) Složené pojmenování – vzniká volným spojením slov, kde si jednotlivá slova plně zachovávají vlastní význam (nést důsledky, cesta do neznáma…) Víceslovné (multiverbizované) slovní spojení a univerbizovaný výraz – na rozdíl od sousloví vzniklo rozvedením původně jednoslovného pojmenování (vykonat návštěvu vzniklo z navštívit); univerbizace je opačný proces (třídní kniha – třídnice)

Další formy pojmenování Frazeologismus (frazém, idiom) – ustálené spojení dvou a více slov k označení jednoho pojmu. Často bývá nespisovné nebo expresivní (vzít dráhu, vzít roha…). Mnohé frazeologismy jsou nevětné povahy (tělem i duší), ovšem v promluvě jsou zapojeny do věty (Jdete mi na nervy).

Větné pojmenovávací jednotky Pořekadlo – ustálená formulace lidového původu, která zobecňuje nějakou situaci bez mravoučné tendence (vrána k vráně sedá…..), často souvisí s počasím (=pranostika – studený máj – ve stodole ráj) Rčení (úsloví) – relativně ustálené spojení, které vystihuje a komentuje nějakou typickou situaci (byla to sisyfovská práce…), často čerpá z antiky. Přísloví – ustálená větná formulace lidového původu, která zobecňuje nějakou zkušenost, má mravoučný charakter (Bez práce nejsou koláče).

Druhy pojmenování Konkrétní – předměty hmotné povahy (stůl, kniha) Abstraktní – skutečnosti nehmotné (štěstí, láska) Někdy hraje roli kontext, tzn. stejné pojmenování může fungovat jako abstraktní i jako konkrétní (stavba – děj i budova) Jednoznačné – má vždy jen jeden věcný význam (zejména vlastní jména a termíny – lexikologie, Karel Čapek) Víceznačné (polysémní) – má podle kontextu více významů (sladká odměna, pusa, pomsta…), často se využívá ke slovním hříčkám (Trefil ho šíp z indiánské foukačky a je z toho dodnes otrávený.)

Druhy pojmenování podle stylistické platnosti Spisovná (hovorová) a nespisovná (obecná čeština, slang, argot, nářečí). Dobová – historismy (skutečnosti, kt. již zanikly); archaismy (mají dodat dobový ráz); neologismy (novotvary domácího i cizího původu). Expresivní – eufemismy (zjemňující výrazy – odešel na věčnost namísto zemřel); dysfemismy (opak eufemismu, hrubé výrazy – zdechl); vulgarismy (sprosté výrazy); familiární a domácká pojmenování (miláček, drahoušek); hanlivá (pejorativní – panděro); hyperbola (nadsázka – kolosální hloupost); ironie (Ty jsi mi ale hrdina!); zvukově expresivní pojmenování (čmuchat, ťapat, ňuňat).

Druhy pojmenování podle významu Slova mnohoznačná (polysémní) – mají více než jeden věcný význam Slova souznačná (synonyma) – slova se stejným nebo podobným významem Slova souzvučná (homonyma) – slova, která mají zcela náhodně stejnou podobu, avšak různý původ a význam (stopka, lištička, koruna, role, obloha, kolej…); a) úplná homonymie = stejné slovní druhy v základním tvaru (travička, role); b) částečná h. = různé slovní druhy nebo tvary (již, má, hnát) Slova zvukově podobná (paronyma) – požívat, používat Slova významově protikladná (antonyma, opozita) – živý, mrtvý; starý, mladý…

Přenášení pojmenování Přenášení pojmenování se děje se snahou získat nové věcné významy tak, aby se nemusela rozšiřovat slovní zásoba. Pojmenování, které má v daném kontextu původní význam se nazývá přímé pojmenování (Koupil jsem si nové boty). Pojmenování, které vzniklo přenesením na jiné pojmenování, přirovnáním nebo opisem se nazývá nepřímé pojmenování (Udělal botu.)

Typy přenesených pojmenování METAFORA – přenesení pojmenování na základě vnějších podobností; vzhled, vlastnost, funkce: a) klasická metafora – slepá ulice, pomněnkové oči; b) personifikace (zosobnění) – přenesení vlastností živé bytosti na neživou věc – květiny mávají, slunce se směje; c) synestezie (smíšení počitků) – má dar barevného slyšení. METONYMIE – přenášení pojmenování na základě vnitřních věcných souvislostí – číst Čapka, vypít šálek kávy SYNEKDOCHA – přenášení pojmenování na základě vztahů části a celku: a) část místo celku – nepřišla ani noha; b) celku za část – seběhla se celá ulice.

Slovní zásoba Rozsah slovní zásoby – přesný počet slov nelze stanovit, neustále se mění s vývojem lidské společnosti Nejrozsáhlejší slovník českého jazyka je Příruční slovník jazyka českého - má 9 dílů, 250 tis. hesel (1935-57). Jádro slovní zásoby je tvořeno slovy, která označují základní běžné předměty, jevy, vlastnosti a děje, mluvnické vztahy. Tato slova zůstávají ve slovní zásobě po staletí (matka, otec, jíst, tam, voda…). Aktivní slovní zásoba – její slova běžně užíváme. Pasivní slovní zásoba – slova, která známe, ale neužíváme je v běžné mluvě.

Proměna a obohacování slovní zásoby A) nový význam již existujícího pojmenování B) vytváření sousloví C) přejímání z cizích jazyků D) tvoření nových slov A), B) nedochází ke zvyšování absolutního počtu slov C), D) rozšiřují slovní zásobu o nová slova

Použitá literatura Sochrová, M.: Český jazyk v kostce: 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 1996, 104 s. ISBN 80-7200-041-1 Kostečka, J.: Český jazyk pro 2. ročník gymnázií. 1.vyd. Praha: SPN, 2001, 248 s. ISBN 80-7235-155-9. Mašková, D.: Český jazyk: přehled středoškolského učiva: dotisk 1. vydání. Třebíč: Petra Velanová, 2006, 175 s. ISBN 80-902571-5-1