Charita a sociální etika (KS) Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D. www.romanmicka.net roman.tf@seznam.cz

Zkouška

Obsah předmětu Teorie spravedlnosti, John Rawls a Robert Nozick, současné pozice, současná debata a její důsledky Teorie demokracie, demokracie v kontextu politické filosofie, teorie občanské společnosti, sociálně-etické aspekty demokracie Lidská práva, jejich legitimita a zdůvodnění, humanrightismus, lidská práva a sociální politika, aktuální etické otázky sociální politiky (rodina, gender, diskriminace) Ekonomika a etika, teorie ekonomického rozvoje, mezinárodní vztahy a globalizace, mezinárodní solidarita a spravedlnost, Global Governance

Otázky státnice 16. Charita, sociální etika a sociální učení církve Pojem charity, jeho kontext v biblickém a historickém diskursu, charita jako základní realizace církve. Definice a charakter sociální etiky, rozlišení sociální a individuální etiky, rozlišení sociální etiky a sociálního učení církve. Původ a dějinný vývoj sociálního učení církve, základní principy – personální, subsidiarita, solidarita, obecné dobro a jejich vztah k sociální práci. 17. Politické ideologie Charakter, typologie, klasifikace a škály politických ideologií. Dichotomie levice - pravice, Eysenckovo dvourozměrné spektrum. Antropologická, etická a sociálně-etická východiska politických ideologií – vztah ke svobodě, rovnosti a spravedlnosti. Vztah politologie, politické filosofie a sociální etiky. 18. Demokratická společnost Teorie demokracie, podstatné charakteristiky demokratické společnosti, dějinný vývoj v antice a moderní době, formy demokracie. Etický rozměr demokracie, procesuální a normativní rozměr demokracie, „demokratický fundamentalismus“, problémy demokracie (Gasset, Schumpeter, Arrow, Sartori), postoje jednotlivých politických ideologií k demokracii, současné trendy, postoje sociálního učení církve k demokracii. 19. Občanská společnost Pojem občanské společnosti, jeho chápání, různá pojetí občanské společnosti, struktura občanské společnosti, vztah státu a občanské společnosti. Druhy, působení a agenda INGO´s. Spor o charakter občanské společnosti, hrozba „postdemokracie“. Význam, šance a problémy zájmových skupin, spolků a hnutí, církví. Občanská společnost - totalita (soc. encyklika Qudragessimo anno). 20. Sociální stát Charakter sociálního státu, typologie sociálního státu. Politické a ekonomické aspekty sociálního státu, pojem „democratic overload“. Kritika a perspektiva konceptu sociálního státu, jednotlivé ideologické pozice vůči sociálnímu státu a jejich etický rozměr. Sociálně-etické aspekty sociální politiky a sociálního státu, pozice sociálního učení církve.

Otázky státnice 21. Sociální spravedlnost Pojem spravedlnosti, dějinný vývoj pojmu, význam pojmu pro sociální etiku. Typy spravedlnosti – procedurální a materiální, distributivní, komutativní, kontributivní. Pojem sociální spravedlnosti a jeho kritika, ospravedlnění přerozdělování. Teorie smlouvy, teorie diskursu a teorie spravedlnosti. Současné teorie spravedlnosti (Rawls, Nozick, Hayek) a jejich kritika. 22. Aktuální etické otázky sociální politiky Otázka role státu v sociální politice, sociální kontrola, sociální práva, blahobyt. Rodinná politika – sociální, demografické a etické aspekty. Agenda feminismu a genderové rovnosti, její vývoj, role v současném politickém diskursu, antropologický a etický rozměr. Etické otázky antidiskriminačního zákonodárství. 23. Hodnota lidské práce Pojetí lidské práce v dějinách (antika, současnost). Sociální encyklika Laborem exercens - spiritualita práce, subjektivní a objektivní hodnota lidské práce, přímý a nepřímý zaměstnavatel). Workholismus, práce a odpočinek. Důsledky společensko-hospodářských změn pro svět práce, problém nezaměstnanosti. 24. Etické aspekty globalizace a rozvoje Definice globalizace, pluralita pohledů na globalizační procesy, pozitivní a negativní stránky globalizace v etickém rámci. Formy reakce na globalizaci, antiglobalizační hnutí. Etické aspekty ekonomické, politické a kulturní globalizace, otázka globální spravedlnosti, pozice sociálního učení církve (encyklika Caritas in veritate). Situace rozvojového světa, otázky celosvětové solidarity, etické aspekty chudoby a rozvoje v rozvojovém světě.

(např. co je dobro jako predikát? Jsou vůbec možné hodnotové soudy? analýza morální řeči (např. co je dobro jako predikát? Jsou vůbec možné hodnotové soudy? kogn.x nonkogn.) Základní problémy etiky: svobodná vůle svědomí hodnota norma štěstí ctnost normy individuálního jednání v konkrétních oblastech života (bioetika, etika vědy, etika mezilidských vztahů) spravedlnost sociálních útvarů

Aplikovaná etika individuální etika x sociální etika individuální etika - se zabývá praxí, pokud praxe může být přičítána jednotlivým osobám a vztahována k jejich osobní odpovědnosti. sociální etika - se věnuje morálnímu hodnocení sociální skutečnosti, tj. sociálních útvarů, do nichž se zpevnily interakce. Ústřední otázka zní: Jsou dané institucionální útvary spravedlivé? (např. daně, sociální stát, společenské rozdíly mezi lidmi, bohatství a chudoba, válečný konflikt). Na rozdíl od individuální etiky stav těchto útvarů nelze beze všeho vztahovat k osobní odpovědnosti určitých jednotlivců, a to ani jeho vznik, ani jeho změnu.

osobní odpovědnost sociální danosti, instituce, struktury, motivace, postoj poměry, regulační systémy, řády kategorie posouzení dobré – špatné spravedlivé - nespravedlivé individuální etika sociální etika

Instituce Instituce je sociální útvar, do nějž se zpevnila mezilidská interakce Instituce je sociálně předepsaná struktura různých způsobů chování, prostřednictvím kterých jsou řešeny opakující se a neodbytné problémy života lidí

Instituce Zvyk, obyčej, rituál (pozdrav, fronta…) Sociální normy (sociální odpovědnost, reciprocita, dodržení závazku…) Instituce spontánně i uměle vzniklé (rodina, trh, stát…) Kodifikované normy (zákony…) - Instituce jako „úřad“

Politická či ekonomická věda Politická či ekonomická věda empirická normativní Který politický systém lze považovat za nejlepší? Je to demokracie? Proč ano nebo proč ne? Která ideologie je dobrá a která špatná a proč? Mohou být některé války spravedlivé? Je trh spravedlivý? Má být svobodný nebo regulovaný zákony? Jak velký příjem je důstojný? Jak mají být vysoké daně? Má stát zabezpečovat blaho občanů?

další oficiální dokumenty Politická filosofie, sociální filosofie Sociální etika - Křesťanská sociální etika - Sociální nauka církve empirie – rozum - tradiční hodnoty - autorita církve Míčka, Ockenfels, Anzenbacher, Novak Zejména encykliky, další oficiální dokumenty

Charita a sociální etika Láska: Eros (majetnická láska, vášeň, která od druhého něco žádá) Philia (přáteství rovných) AGAPE – CARITAS Láska k Bohu a nezištná láska k bližnímu. Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. (1J 4,16 )

Deus caritas est (2006) 20. Láska k bližnímu zakořeněná v lásce k Bohu je především úlohou pro jednotlivého věřícího, ale je také úlohou pro celou církevní komunitu, a to na všech úrovních od místní komunity po partikulární církev až k univerzální církvi v její globalitě. Církev musí uplatňovat lásku také jako komunita. Důsledkem toho je, že láska potřebuje také organizaci jakožto předpoklad uspořádané komunitní služby. 31. … Křesťanská charitativní aktivita musí být nezávislá na politických stranách a ideologiích. Nejedná se o způsob, jak změnit svět ideologickým způsobem, a proto charitativní dílo není ve službách světských strategií, protože jde o uplatňování lásky tady a teď, lásky, kterou člověk potřebuje stále.

Sociální učení církve „Církev nemůže a nesmí vzít do svých rukou politický boj, aby tak budovala tu nejspravedlivější možnou lidskou společnost. Nemůže a nesmí se postavit na místo státu. Zároveň ale nemůže a nesmí zůstat pouze na okraji usilování o spravedlnost. Do tohoto usilování se musí zapojovat prostřednictvím racionální argumentace a musí probouzet duchovní síly, bez nichž by se spravedlnost, která vždy vyžaduje odříkání, nemohla prosadit ani se rozvíjet. Spravedlivá společnost nemůže být dílem církve, protože ji má uskutečňovat politika. Církev se nicméně hluboce zabývá nasazením pro spravedlnost tím, že pracuje na otevřenosti intelektu a vůle vůči požadavkům dobra.“ (Deus caritas est, 28) „Sociální nauka kromě toho obsahuje důležitou interdisciplinární dimenzi. S cílem lépe uplatnit v různých a stále se měnících sociálních, hospodářských a politických oblastech pravdu o člověku vstupuje tato nauka do dialogu s různými disciplínami, které se člověkem zabývají, sjednocuje jejich příspěvky a pomáhá jim otevřít se v širším horizontu službě člověku, poznanému a milovanému v plné šíři jeho poslání. Kromě interdisciplinární dimenze je pak nutno zmínit se o praktické a v určitém smyslu experimentální dimenzi této nauky. Ta je založena na střetávání křesťanského života a svědomí se situacemi tohoto světa a projevuje se úsilím, které vyvíjejí jednotlivci, rodiny, kulturní a veřejní činitelé, politici a státníci, aby dali křesťanskému životu podobu a uplatnění v dějinách“. (Centesimus Annus 59)

Caritas in veritate (2009) Encyklika o integrálním rozvoji člověka v lásce a v pravdě Úvod První kapitola Poselství encykliky Populorum progressio Druhá kapitola Lidský rozvoj v naší době Třetí kapitola Bratrství, ekonomický rozvoj a občanská společnost Čtvrtá kapitola Rozvoj národů, práva a povinnosti, životní prostředí Pátá kapitola Spolupráce lidské rodiny Šestá kapitola Rozvoj národů a technika Závěr

Spravedlnost pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve

„sporné pojmy“ – nelze dospět k obecně akceptované definici Politické ideologie svádí jakýsi boj o „legitimní význam termínů a pojmů“... SVOBODA Pospolitost Demokracie Sociální stát Blahobyt ROVNOST SPRAVEDLNOST „sporné pojmy“ – nelze dospět k obecně akceptované definici

Co je nejdůležitější? Rawls: „Spravedlnost je základní ctností společenských institucí“ Hayek: „Připisovat etickou hodnotu něčemu jinému, než individuu je nemožné a nepřípustné“ Meyer: „Základní ctností společenských institucí je dát prostor lidské svobodě“

Svoboda Pokud chápeme svobodu v její pozitivní podobě, mícháme jí s pojmy „rovnost“ nebo „spravedlnost“ Při takovém pojetí svobody vznikají konflikty mezi svobodou, rovností, spravedlností a demokracií …Dahrendorf hovoří dokonce o kvadratuře kruhu (jsou i další dělení – svoboda jako autonomie x dělám si co chci – vnitřní omezení svobody – dvě já, svoboda jako politická účast x tam kde končí politika - participativní)

Isaiah BERLIN: Čtyři eseje o svobodě. 1958 Svoboda Isaiah BERLIN: Čtyři eseje o svobodě. 1958 svoboda negativní – formální (svoboda „od“) V klasickém liberálním a neoliberálním pojetí je svoboda spíše prostou absencí nátlaku (obvykle se kryje se základními, všeobecnými lidskými právy) svoboda pozitivní – účinná (svoboda „k“) V sociálně liberálním a socialistickém pojetí je ambice svobodu jednotlivce naplnit nějakým konkrétním obsahem. (obvykle vyjádřena sociálními, nárokovými právy)

Rovnost formální všichni lidé jsou si rovni s ohledem na všem společnou lidskou podstatu tato rovnost není spojena nijak s představou rovných příležitostí, rovného bohatství či společenského postavení jejím projevem je rovnost před zákonem (equality before the law) odmítá pouze zvláštní výsady na základě privilegií, odlišného přístupu a posouzení ze strany zákona

Rovnost příležitostí Rovnost příležitostí (equality of opportunity) – i když by se opět možná všichni intuitivně shodli, je to jen iluzorní shoda Rovnost výchozích podmínek, startovní čára..., - neimplikuje automaticky rovnostářské důsledky, ale rozdílné výsledky v cíli (meritokracie – vláda zásluh) Jak jí docílit ? -přísná aplikace rovnosti příležitostí může omezovat princip formální rovnosti (affirmative action, kvóty) a může vyústit v rozsáhlé státní zásahy do společenského a osobního života, které mohou být ohrožením svobody a formální rovnosti Jak eliminovat rozdíly v původu, dědictví, inteligenci.

3 pojetí rovnosti příležitostí minimální pojetí – barva pleti, pohlaví, národnost, vyznání by neměly mít vliv na možnost najít si zaměstnání, studovat, předsudky a formální diskriminace jsou vyloučeny, nejsou zohledňovány irelevantní věci (klasický, konzervativní liberalismus) konvenční pojetí – nejde jen o nezohledňování irelevantních nahodilostí, ale o to, aby všichni měli stejnou šanci relevantní schopnosti získat (aby nebyli diskriminováni sociálním původem, finančními možnostmi, schopnostmi) třeba při získávání zaměstnání, nebo úspěch v přijetí na VŠ, při stejné inteligenci a motivaci, životní perspektiva by tak neměla být ovlivněna sociálním postavením, ale nadáním (levicový, sociální liberalismus) radikální pojetí – nadaní a nenadaní nemusí mít rovné šance, pokud jde o možnost získat určitou práci (houslista, chirurg), ale musí mít rovné šance pokud jde o možnost získat stejnou odměnu. (socialismus)

Rovnost výsledků Rovnost výsledků (equality of outcome) – je rovnostářstvím v nejradikálnější podobě, vyrovnat výsledky je mnohem radikálnější, než vyrovnat příležitosti pro socialisty je spění k rovnosti základním cílem, liberálové a konzervativci toto považují za nepřirozené a nemorální

Základní příjem pro všechny Margaret Thatcherová (poll tax) (Van Parijs) „Pokud vám jde doopravdy o svobodu, poskytněte lidem základní příjem.“ Van Parijs vidí jako silný nástroj sociální spravedlnosti v zavedení a uzákonění univerzálního základního příjmu (UZP). UZP se míní příjem vyplácený vládou ve stejné výši a v pravidelných intervalech každému dospělému členovi společnosti. Výše je stejná bez ohledu na to, zda osoba je chudá či bohatá, či je sama či s někým, je ochotna pracovat či nikoliv. Margaret Thatcherová (poll tax) Absolutně rovná a spravedlivá daň z hlavy, všichni kdo chtějí využívat služeb státu, platí stejnou částku…

„Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří“ Ulpianus Justitia suum cuique distribuit. Spravedlnost dává každému, co jeho jest. Cicero, De Natura Deorum, III, 38

Jak by se měly statky ve společnosti rozdělovat? - každému podle jeho potřeb preferuje rovnost, jde o „socialistickou“ teorii spravedlnosti (Marx, Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb) každému podle jeho práv preferuje nerovnost, podle práv a nároků, proti potřebám a rovnosti, zatímco u teorie „podle potřeb“ je primární výsledek (např. dostatečný blahobyt všech), tak u teorie „práv“ jde o to, jak se k materiálnímu bohatství dospívá a jestli na něj mám nárok nebo ne... každému podle jeho zásluh spravedlnost jako zásluha, preferuje nerovnost (meritokracie)

John Rawls (A Theory of Justice, 1971) (levicově liberální pozice) spravedlnost jako „férovost“, experiment „závoje nevědomosti“, sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby sloužily maximálnímu prospěchu nejméně zvýhodněných občanů Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) (libertariánská pozice) spravedlnost jako „právo“, odmítá redistribuci majetku jakožto zásah do práv člověka, odmítá aby jedni byli prostředkem druhých F. A. Hayek (Osudná domýšlivost. Omyly socialismu, 1989) podle něj je idea sociální spravedlnosti druhem zmatení, „fata morgánou“, společnost nebo trh nemůže být „spravedlivý“ nebo „nespravedlivý“, tuto vlastnost nelze připisovat ničemu jinému než jedinci

John Rawls (A Theory of Justice, 1971) spravedlnost jako férovost Rawls navrhuje myšlenkový experiment – k tomu, abychom zjistili, které principy spravedlnosti jsou férové, představme si virtuální situaci, kdy by lidé byli překryti „závojem nevědomosti“ a měly vybrat principy uspořádání pro společnost, aniž by věděli, co pro ně konkrétně budou tyto principy znamenat. (nevěděli byl, zda jsou chytří nebo hloupí, šikovní nebo nešikovní, muslimové či ateisté, zdraví či nemocní, staří mladí, chudí bohatí, nevěděli by dokonce ani jaké je jejich pojetí dobra – co považují za hodnotné) Podle něj byl lidé zvolili principy, které by byly férové, nesměřující k vlastnímu prospěchu

John Rawls (A Theory of Justice, 1971) Předpoklady: - Rozdílná pojetí a koncepty dobra, světonázory - Možnost nalezení univerzální procedury Individua řídí své jednání na základě racionální volby, tzn. principy spravedlnosti jsou odvoditelné z racionálních individuálních zájmů Kantovský předpoklad autonomie individua, reakce na utilitarismus a nemožnost měřit míru užitku, „past“ utilitarismu – jak naložit s objektivně handicapovanými

Rawlsovy principy Podle Rawlse jsou ony principy tyto: 1. Každý člověk má mít rovné právo na co nejrozsáhlejší systém základních svobod, který je slučitelný s podobným systémem svobody pro všechny 2. Sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby: a) sloužily maximálnímu prospěchu nejméně zvýhodněných občanů b) byly spojeny s úřady a funkcemi, které jsou otevřeny všem v podmínkách férové rovnosti příležitosti

Rawls – kritické reakce kritizován předpoklad, že by se lidé soustředili na to, aby pozice těch, kteří jsou na tom nejhůře, byla co nejlepší (maximin - ze strachu, že by se do ní mohli dostat), bylo by jim tak cizí veškeré riskování, byl by to pesimismus, logičtější by bylo, aby principy podporovaly spíše průměrnou pozici dále je zochybňován princip „priority svobody“, tedy názor, že by se lidé nebyli ochotni vzdát základních svobod v zájmu ekonomického zisku, základní svobody mohou mít přednostní postavení až v situaci určitého standardu - proč by měly nerovnosti sloužit k tomu, aby se postavení znevýhodněných zlepšilo maximálně, proč by nestačilo důstojné zabezpečující minimum?

Rawls – kritické reakce Rawlse nezajímá způsob, jak došlo k případnému nedostatku u chudého, takže není zohledněna morálka (zdraví flákači, rozhazovačný život, gamblerství apod.) koncept nepočítá z žádnou, leč minimální formou zásluhovosti, což jdem proti morálním intuicím, výhradní ohled na potřeby abstraktní pojetí (neprostorového) člověka vytrženého z reality, bez vědomí dobra apod. kritika teze, že talenty a vlohy člověka jsou společenským vlastnictvím, nikoli vlastnictvím osoby...

Rawls – kritické reakce Samuel Scheffler (The Appeal of Political Liberalism, 1994) "Rawlsova koncepce decimuje mravní zdroje liberalismu, aniž by místo toho zvládla šíření jeho ospravedlňujícího apelu." Tato (velmi systematicky propracovaná) teorie je prakticky materialistickou redukcí, jež převádí problémy spravedlnosti, lidských práva demokracie na instrumentální úroveň uceleného zajišťování blahobytu a stejných příležitostí pomocí institucionálního zřízení.

Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) libertariánská pozice Odmítá redistribuci jako zásah do práv, statky jsou pro něj nejsou jako pro Rawlse „darem z nebes“ 3 druhy statků: - osoba - příroda (země, horniny) - spojení osoby a přírody Tři způsoby legitimního nabytí vlastnického práva: prvotní nabytí oprávněný převod z jedné osoby na druhou (darem, prodejem nebo jiným právním aktem) bohatství je třeba spravedlivě nabýt (ne ukrást, ne na úkor jiných) bylo-li bohatství převedeno nespravedlivě, je třeba nespravedlnost napravit

Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) Nozick zcela odmítá redistributivní zdanění Má-li se převádět bohatství z bohatých na chudé, ať v rámci společnosti či mezinárodně, tak musí jít o akty dobročinnosti z vlastního rozhodnutí Představme si teoretickou situaci, „myšlenkový experiment“ kdyby na začátku byly statky rozděleny rovnoměrně mezi všechny lidi, toto uspořádání by bylo distributivně zcela spravedlivé... Ale jak by taková společnost vypadala s odstupem času? Nezačala by se diferencovat (podle priorit, možností a schopností jednotlivců opět k výrazné nerovnoměrnosti?

Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) Kritizuje předpoklad přirozeného stavu (Je předpoklad o bezvládí jako hobbesovském „boji všech proti všem“správný?) Ptá se, zda stát v aktuálních hypertrofovaných, špatně fungujících podobách je nezbytný, navrhuje ultraminimální stát Redistributivní stát využívá některé občany jako prostředek pro účely jiných občanů (radikalizovaný kantovský imperativ) Solidarita a charita je výhradně individuální ctnost (všechny ostatní způsoby jsou útokem na svobodu a integritu jedince) Výchova občanů k nezodpovědnému a amorálnímu chování

Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) - Nozickova argumentace bývá zpochybňována, zejména teorie majetku, nabytí a jeho absolutizace (i když Nozick připouští, že dějiny jsou plné nespravedlivých transferů majetku a prvotních nabytí…) - Vlastnictví sebe sama bývá většinou intuitivně přijímáno všemi, vlastnictví majetku a plodů práce již tolik ne (absurdní příklady: povinný sex, povinné dárcovství orgánů ve prospěch rovnosti zdraví)

F. A. von Hayek Podle něj je idea sociální spravedlnosti druhem zmatení, „fata morgánou“ Podle něj společnost nebo trh nemůže být „spravedlivý“ nebo „nespravedlivý“, tuto vlastnost nelze připisovat ničemu jinému než jedinci Hayek je přesvědčen, že jakékoli nedobrovolné přerozdělování, kterým stát překračuje rámec daný uspokojením základních potřeb, je neospravedlnitelným zásahem do individuální svobody Jakékoli zásahy do svobodného trhu (pokusy o regulace, plánování, přerozdělování) považuje kromě zásahu do svobody také za neefektivní deformaci tržních procesů, které by bez zásahů státu přinesly v určitém horizontu užitek všem...

F. A. von Hayek Klasický liberalismus vyžadoval, aby spravedlivě jednali jednotlivci, zatímco nová společnost stále více umisťuje závazek spravedlnosti na instituce vybavené mocí přikazovat lidem, co mají dělat…(s. 197) A převládající víra v „sociální spravedlnost“ je v současné době pravděpodobně tou nejvážnější hrozbou pro většinu ostatních hodnot civilizace svobody (s. 198) Právo, zákonodárství a svoboda

Komunitaristé Liberalismus formální kritéria, jež se vztahují k procedurálnímu jednání. Cílem je stanovit taková kritéria spravedlnosti, která umožní zachovávat nestrannost mezi aktéry společenského děje, již zastávají odlišná hodnotová stanoviska Komunitarismus teorie spravedlnosti musí být budovány na substanciálních normativních kritériích, jež jsou závislé na konkrétních morálních konceptech. Charakteristickými normativními kategoriemi, které jsou obsahově závislé na jednotlivých sociokulturních kontextech, jsou např. „uznání“ či „ solidarita“. teorie spravedlnosti jsou závislé na specifických představách dober, jež produkují konkrétní kultury, a z toho odvozují odlišná kritéria, normy a důsledky pro teorii spravedlnosti.

Komunitaristé Teorie spravedlnosti musí být budovány na substanciálních normativních kritériích, jež jsou závislé na konkrétních morálních konceptech X liberálnímu pojetí osoby jakožto individua, které podle nich je pojato jako izolovaný, principiálně nezávislý, nesituovaný, respektive neukotveným subjekt „obrat“ k identitě individua Joseph Schumpeter – příklad klasicky liberálního pohledu: Neexistuje jednoznačně definované obecné dobro, na kterém by se všichni lidé shodli, nebo které by přijali pod tíhou racionálního argumentu (naše chápání žádoucí podoby života a společnosti stojí mimo čistě logické uvažování)

Je McIntyre komunitarista? Je proti individualismu a pro ideu vznik nezávislých komun X Odmítá kulturní a hodnotový relativismus (je aristotelský univerzalista, realista a racionalista) Rawls – princip rovnosti s ohledem na potřeby Nozick – princip rovnosti s ohledem na nárok Oba výklady postrádají jakýkoli odkaz na zásluhu

McIntyre a spravedlnost …představa zásluhy má své místo jen v kontextu společenství, jehož primárním poutem je sdílené chápání jak dobra člověka, tak dobra společenství a v němž jednotlivci indentifikují své primární zájmy na základě těchto dober. Rawls výslovně předpokládá, že se s ostatními neshodneme na tom, v čem spočívá dobrá lidský život… V Nozickově argumentaci rovněž zcela chybí pojem společenství, který je nutným předpokladem aplikace představy zásluh… Ztráta ctnosti, kap. XVII. Spravedlnost jako ctnost: změna koncepcí

Spravedlnost v SUC Spravedlivá mzda (QA 63, 71) Spravedlnost a slušnost jako měřítko (MeM 68-72) Spravedlnost v obchodních vztazích (PiT 56-65) Všeobecné volání po větší spravedlnosti (OA 1-2) Vztahy mezi státy musí být kromě toho uspořádány podle zásad spravedlnosti; to vyžaduje uznávat vzájemná práva a zároveň plnit vzájemné povinnosti. (PT 91) Zajisté musí být nastolena větší spravedlnost v rozdělování statků jak v jednotlivých státech, tak na úrovni mezinárodní. Ve světovém obchodu je nutné překročit vztahy založené na dominantním postavení a dospět ke společným dohodám se zřetelem na blaho všech. (OA 42)

Spravedlnost v SUC 58. Každému ať se tedy přidělí jeho podíl na statcích; a musí se usilovat o to, aby se rozdělení pozemských statků provedlo a upravilo podle zásad obecného blaha neboli sociální spravedlnosti. Dnes je však veliký protiklad mezi malým počtem velkých boháčů a nesmírným množstvím chudáků a v rozdělení majetku je tedy velmi velmi vážný nesoulad, jak vidí každý, kdo nepostrádá cit. Quadragesimo anno (1931) 26. Ze stále těsnější vzájemné závislosti, která postupně nabývá celosvětového rozsahu, plyne, že se obecné blaho – čili souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti - stává stále všeobecnějším; z toho vyplývají práva a povinnosti, které se týkají celého lidstva. Jakákoliv skupina musí mít na zřeteli potřeby a oprávněné nároky jiných skupin, ano, i obecné blaho celé lidské rodiny. Gaudium et Spes (1965) V dnešní době se soudí, že obecné blaho záleží především v tom, aby se zachovávala lidská práva a povinnosti. Proto je třeba, aby úloha veřejné moci spočívala především v tom, aby se na jedné straně tato práva uznávala, dbalo se jich, navzájem byla slaďována, chráněna a podporována, a na druhé straně aby mohl každý snáze plnit své povinnosti. "Chránit nedotknutelná lidská práva a starat se, aby každý mohl snáze plnit své povinnosti – to je hlavní úkol každé veřejné moci. Pacem in terris (1963)

Personální princip Mater et magistra (1961) 219. Nejvyšší zásadou této nauky je tvrzení, že jednotliví lidé jsou základem, účinnou příčinou a cílem každého společenského zřízení; lidé od přírody obdaření společenskou povahou a zároveň povolaní k vyššímu řádu, který přirozenost přesahuje a pozvedá. 220. Tento nejvyšší princip je nosný a chrání nedotknutelnou důstojnost lidské osoby. Na jeho základě vybudovala církev, především v posledních sto letech, za spolupráce učenců z řad kněží i laiků, svou rozsáhlou sociální nauku. Podle ní mají být uspořádány lidské vztahy ve shodě s všeobecnými zásadami vyplývajícími z konkrétních okolností a zvláštní povahy každé doby. Tyto normy křesťanské sociální nauky mohou tudíž být přijaty všemi lidmi. Mater et magistra (1961)

Princip subsidiarity 79. Je sice pravda, a dějiny to jasně dokazují, že za změněných poměrů se nyní může provést mnoho věcí jen s pomocí velkých sdružení, i když v dřívějších dobách na tytéž věci stačily i společnosti malé. Přece však v sociální filozofii stále platí důležitá zásada, která se nedá vyvrátit ani změnit: To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat. Quadragesimo anno (1931)

Princip solidarity Sollicitudo rei socialis (1987) Explicitní obecná definice solidarity 38. ... Jde především o vzájemnou propojenost, chápanou jako systém určující vztahy v současném světě, v jeho složkách: hospodářské, kulturní, politické i náboženské. Jde o propojenost, která je přijímána jako morální kategorie. Je-li za takovou uznávána, pak jí odpovídá – jako postoj mravní a společenský, jako "ctnost" – solidarita. Není to tedy jen neurčitý soucit nebo povrchní dojetí nad zlem, týkajícím se mnoha blízkých nebo vzdálených osob. Naopak, je to pevná a trvalá odhodlanost usilovat o obecné blaho neboli dobro všech a jednoho každého, protože všichni jsme zodpovědni za všechny. ...

Princip společného dobra 26. Ze stále těsnější vzájemné závislosti, která postupně nabývá celosvětového rozsahu, plyne, že se obecné blaho – čili souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti - stává stále všeobecnějším; z toho vyplývají práva a povinnosti, které se týkají celého lidstva. Jakákoliv skupina musí mít na zřeteli potřeby a oprávněné nároky jiných skupin, ano, i obecné blaho celé lidské rodiny. Gaudium et Spes (1965) V dnešní době se soudí, že obecné blaho záleží především v tom, aby se zachovávala lidská práva a povinnosti. Proto je třeba, aby úloha veřejné moci spočívala především v tom, aby se na jedné straně tato práva uznávala, dbalo se jich, navzájem byla slaďována, chráněna a podporována, a na druhé straně aby mohl každý snáze plnit své povinnosti. "Chránit nedotknutelná lidská práva a starat se, aby každý mohl snáze plnit své povinnosti – to je hlavní úkol každé veřejné moci. Pacem in terris (1963)

Uměřená varianta hledání spravedlnosti? Uznání širšího, než jen procedurálního pojetí společného dobra (přínos konzervatismu, křesťanství a komunitarismu) Částečné přijetí oprávněné kritiky ze strany neoliberalismu (důraz na svobodu jedince, subsidiaritu, odmítání státního paternalismu) Hledání uměřené solidarity, která zabezpečí důstojnost člověka a přiměřený blahobyt, avšak nebude podkopávat jeho morálku a iniciativu

Lidská práva pohledy politické filosofie, sociální etiky a sociálního učení církve

Všeobecná deklarace lidských práv, OSN 1948 Základní lidská práva John Locke: Právo na život, svobodu, majetek (life, liberty, property) Thomas Jefferson: Právo na život, svobodu a sledování štěstí (life, liberty, pursuit of happines) Jeremy Bentham (1748 – 1832) Přirozená práva – hloupost, kritérium štěstí – užitek Svoboda – realizace osobních přání politická, hospodářská, sociální, kulturní práva Všeobecná deklarace lidských práv, OSN 1948

Evropská sociální charta 9. Každý má právo na vhodné způsoby odborného poradenství pro volbu povolání s cílem získat pomoc při volbě povolání, které by odpovídalo jeho osobním schopnostem a zájmům. 10. Každý má právo na vhodné způsoby odborné přípravy. 11. Každý má právo využít jakýchkoli opatření, která mu umožní dosáhnout co nejlepšího zdravotního stavu.

Jak zdůvodnit lidská práva? - Teologicky (autoritou), Filosoficky (rozumem), Intuitivně (pocitem), Statisticky (konsensem) „O lidských právech se za našich dob mluví velice často. to částečně zastírá tu skutečnost, že naše civilizace dnes nedisponuje žádným v širším měřítku akceptovaným myšlenkovým postupem, jak ideu lidských práv zdůvodnit“ Stanislav Sousedík Svoboda a lidská práva (2010) Pojem lidských práv zhypertrofoval a že bez jasných kritérií nejsme schopni odlišit práva partikulární, podmíněná dějinně, civilizačně, ekonomicky a práva základní, všelidská, univerzální: „Těch druhých, skutečných, je totiž podstatně méně“

Co vše jsou LIDSKÁ PRÁVA ? Základní lidská práva, zcela nezcizitelná ? (právo na život, svobodu, tělesnou integritu, majetek...?) Kromě základních lidských práv jsou zde práva liberální, negativní, chránící před útiskem ze strany státu či jiného člověka ( mají podobu osobních či politických svobod) a chrání člověka proti moci státu, proti persekuci a trestu – svoboda slova, tisku, náboženská svoboda, svoboda svědomí, shromažďování Sociální práva – práva tzv. pozitivní, nároková – právo na práci, rekreaci, bezplatnou zdravotní péči, vzdělání, bydlení (otázka sociálních práv velmi úzce souvisí s různým pojetím spravedlnosti)

Isaiah BERLIN: Čtyři eseje o svobodě. 1958 Svoboda Isaiah BERLIN: Čtyři eseje o svobodě. 1958 svoboda negativní – formální (svoboda „od“) V klasickém liberálním a neoliberálním pojetí je svoboda spíše prostou absencí nátlaku (obvykle se kryje se základními, všeobecnými lidskými právy) svoboda pozitivní – účinná (svoboda „k“) V sociálně liberálním a socialistickém pojetí je ambice svobodu jednotlivce naplnit nějakým konkrétním obsahem. (obvykle vyjádřena sociálními, nárokovými právy)

Trojí lidsko-právní status osoby: Členění lidských práv Trojí lidsko-právní status osoby: Status negativus (práva bránící) Status activus (práva občanská) Status positivus (práva na šance a prostředky) Základní Politická Hospodářská, sociální, kulturní

článek 1 Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství. článek 2 (1) Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. (2) Žádný rozdíl nebude dále činěn z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo území, k nimž určitá osoba přísluší, ať jde o zemi nebo území nezávislé nebo pod poručenstvím, nesamosprávné nebo podrobené jakémukoli jinému omezení suverenity. článek 3 Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost. článek 4 Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány. článek 5 Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

článek 21 deklarace (1) Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců. (3) Základem vládní moci budiž vůle lidu; ta musí být vyjádřena správně prováděnými volbami, které se mají konat v pravidelných obdobích na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování. článek 25 deklarace (1) Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.

„Právo na demokracii“ Zásadní myšlenkou , která prochází napříč celým argumentem, je, že demokracie je náročný politický cíl. Teze že existuje lidské právo na demokracii – přestože se zdá, že demokracii povznáší – je nebezpečná v tom, že jí zbavuje její náročné substance. („náročná koncepce rovnosti a spravedlnosti“) (Joshua Cohen, Existuje lidské právo na demokracii? In HRUBEC, M. ed. Interkulturní dialog o lidských právech. Západní, islámské a konfuciánské perspektivy, Praha: Filosofia, 2008, ISBN 978-80-7007-282-0.)

Hospodářská, sociální a kulturní práva LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD Hlava čtvrtá Hospodářská, sociální a kulturní práva Článek 31 Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Článek 33 (2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.

Sociální práva u ústavního soudu „U sociálních práv lze konstatovat, že jejich souhrnným omezením je právě skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod, přímo vymahatelná na základě Listiny. Jejich omezenost spočívá právě v nutnosti zákonného provedení, které je ovšem zároveň podmínkou konkrétní realizace jednotlivých práv“... ...„Tyto skutečnosti souvisí se specifickým charakterem sociálních práv, která jsou závislá zejména na ekonomické situaci státu. Úroveň jejich poskytování reflektuje nejen hospodářský a sociální vývoj státu, ale i vztah státu a občana, založený na vzájemné odpovědnosti a na uznání principu solidarity“. Nález ústavního soudu (Pl.ÚS 1/08 #1, 251/2008 Sb., N 91/49 SbNU 273 Návrh na zrušení části zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů - část zdravotnická) Nález ústavního soudu (Pl.ÚS 2/08 #1, 166/2008 Sb., N 73/49 SbNU 85 Návrh na zrušení části zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů - část týkající se sociálního zabezpečení)

Právo na všechno? - Z myšlenky lidských práv se stává prostředek politické tyranie. „Mít na něco právo" znamená posvětit si jakékoli jednání, jehož legitimita nemusí brát ohledy na normy, hodnoty nebo pravdu LEGUTKO, R. Ošklivost demokracie a jiné eseje. Brno, CDK, 2009, ISBN 978-80-7325-184-0. Kapitola Právo na všechno s. 11-18.

Caritas in veritate, čl. 43 „V současnosti jsme svědky tíživého protikladu. Na jedné straně se vymáhají práva, mající nahodilý a postradatelný ráz, přičemž se nárokuje jejich uznání a šíření ze strany veřejných struktur, a na druhé straně jsou zneuznávána a pošlapávána elementární základní práva velké části lidstva“.

„Charty práv“ v sociální nauce církve V článcích 11–27 Pacem in terris (1963) Jan XXIII. provádí dokonce konkrétní výčet práv, která považuje za „přirozená“ a „naprosto nezcizitelná“ X Jan Pavel II. Centesimu annus (1991), čl 47 „Z nejdůležitějších práv je třeba uvést právo na život, k němuž patří významné právo růst po zplození v matčině lůně, právo žít v úplné rodině a v mravném prostředí, vhodném pro vývoj a rozvoj osobnosti, právo dovést svůj rozum a svobodu ke zralosti hledáním a nalézáním pravdy, právo podílet se na práci při využívání statků země a získávat z ní obživu pro sebe a své blízké, právo svobodně založit rodinu a plodit a vychovávat děti za odpovědného uplatňování vlastní sexuality. Zdrojem a syntézou těchto práv je v určitém smyslu náboženská svoboda, chápaná jako právo žít v pravdě vlastní víry a v souladu s transcendentní důstojností vlastní osoby“

Uměřená varianta hledání lidských práv? Ryze negativní pojetí lidských práv plně nevystihuje důstojnost člověka a jeho materiálních podmínek svobody (základní materiální podmínky, participace na politickém zřízení) Zohlednění kritiky, která poukazuje na nepřiměřený růst nároků na materiální zabezpečení životního stylu a deformaci lidskoprávních ideálů v ideologii „humanrightismu“ Lidská práva nezakotvená v absolutních měřítcích, ale v utilitarismu, hedonismu, radikálním libertinismu, poškozují ideu lidských práv jako garancí lidské důstojnosti

Sociální stát pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve

Stát jako Bůh x Ďábel G. W. F. HEGEL,Základy filosofie práva „Stát je jakožto skutečnost substanciální vůle, kterou má ve zvláštním sebevědomí povýšeném do své obecnosti, tím, co je o sobě a pro sebe rozumné. Tato substanciální jednota je absolutní nehybný samoúčel, ve kterém svoboda dospívá ke svému nejvyššímu právu, tak jako tento konečný účel má nejvyšší právo vůči jednotlivcům, jejichž nejvyšší povinností je být členy státu.“ „Určení individuální vůle jsou státem dovedena do objektivního jsoucna a dospívají teprve jeho prostřednictvím ke své pravdě a ke svému uskutečnění. Stát je jediná podmínka dosažení zvláštního účelu a blaha.“ „Stát je božská vůle jakožto přítomný, ke skutečné podobě a organizaci světa se rozvíjející duch.“

Proměna role státu Dříve: bezpečnost, zajištění práva, minimální státy, obava z moci státu (stát jako Leviathan) Dnes: zajištění blahobytu, nikoli solidarita se skutečně chudými, ale všestranný blahobyt co nejširších vrstev obyvatelstva (stát jako Bůh)

Welfare State - snaží se zajistit jistou hladinu blahobytu všem svým občanům (zejména sociální zabezpečení, zdravotnictví a školství) a rozšířit tak sféru svobody, s cílem dosáhnout rovnosti, být tak protiváhou „nespravedlnosti a nelidskosti tržního kapitalismu...“ - k tomu užívá masivní přerozdělování, kdy odpovědnost za blahobyt a zabezpečení všech občanů je přenesena výhradně na stát - welfare state je opakem klasicky liberálních minimálních států (nočních hlídačů) - stát je zde mechanismem přerozdělování a „nástrojem spravedlnosti“ v duchu, že původní idea socialismu - znárodnění - je opravdu násilná forma, tak používá mírnější formy – progresivní zdanění

Dějiny SS - první verze vznikal za Bismarka v 80. letech 19. století – systém nemocenského, úrazového pojištění, nemocenských dávek a starobních důchodů (Bismark tak čelil „rudému nebezpečí“) - zásadní byla Beveridgova zpráva (1942) v Británii – „péče od kolébky po hrob“ - poválečný vývoj: hospodářský růst a plná zaměstnanost umožňovala stálé rozšiřování sociálních služeb a dávek 70. léta: krize SS – konzervativně-liberální reakce, omezení některých výdobytků - dnes pokračující krize: zadlužení, Maastrichtská kritéria, demografické procesy, globalizační procesy (outsourcing)

Definice SS Thoenes: „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů.“ Potůček: „Sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou.“ Peacock: „Skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si počínat bez něho“.

Varianty SS – kontinentální (případ Německa) Čtyři modely sociálního státu (Jan Keller, Soumrak sociálního státu ): – kontinentální (případ Německa) – skandinávský (případ Švédska) – reziduální (případ Velké Británie) – rudimentární (případ Španělska) Modely se liší způsobem a rozsahem péče o obyvatelstvo – ty nejskromnější zajišťují jen minimální uznávané standardy pro ty, kteří si jej nedokáží vlastními silami zajistit, štědřejší usilují o udržení vysokého životního standardu pro široké vrstvy obyvatelstva a podporují aktivně vzestup životní úrovně.

Esping-Andersenova typologie (The Three Worlds of Welfare Capitalism 1990)

Welfare state v ČR Všechny postkomunistické sociální státy představují směs konzervativně korporativních a liberálních režimů, s houževnatými univerzalistickými prvky. Jejich vývojové směřování je možno popsat jako transformaci (nikoliv nutně jednosměrnou) od autoritářského státního univerzalismu přes konzervativní korporativismus k reziduálnímu liberalismu. (Český sociální stát v postkomunistickém kontextu, Martin Potůček, Centrum pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze)

Welfare state v ČR Český sociální stát má lepší výsledky než jiné postkomunistické sociální státy (s výjimkou Slovinska) - míra chudoby je nižší (průměrný podíl občanů s příjmy pod 60% průměru činí 8% a je nejnižší v EU) - podíl veřejných výdajů na zdravotní a sociální péči osciluje kolem 20% HDP (Největší podíl sociálních výdajů cca 32 % HDP – Švédsko, průměr EU 27,5 %, z toho cca polovina jsou vždy penze)

Human Development Index (2011) Je kombinací nejen ekonomických, ale i celé řady sociálních ukazatelů, jako je například očekávaná délka života, přístup ke vzdělání, rovné příležitosti z hlediska gender, porodní úmrtnost, přístup k nezávadné pitné vodě, zdravotní péči, a podobně. Stanoví žebříček 169 států OSN v pořadí podle kvality života. 1 Norway 0.943 81.1 12.6 17.3 47,557 6 0.975 2 Australia 0.929 81.9 12.0 18.0 34,431 16 0.979 3 Netherlands 0.910 80.7 11.6 b 16.8 36,402 9 0.944 4 United States 0.910 78.5 12.4 16.0 43,017 6 0.931 5 New Zealand 0.908 80.7 12.5 18.0 23,737 30 0.978 6 Canada 0.908 81.0 12.1 b 16.0 35,166 10 0.944 7 Ireland 0.908 80.6 11.6 18.0 29,322 19 0.959 8 Liechtenstein 0.905 79.6 10.3 c 14.7 83,717 d –6 0.877 9 Germany 0.905 80.4 12.2 b 15.9 34,854 8 0.940 10 Sweden 0.904 81.4 11.7 b 15.7 35,837 4 0.936 11 Switzerland 0.903 82.3 11.0 b 15.6 39,924 0 0.926 12 Japan 0.901 83.4 11.6 b 15.1 32,295 11 0.940 13 Hong Kong, China (SAR) 0.898 82.8 10.0 15.7 44,805 14 Iceland 0.898 81.8 10.4 18.0 29,354 11 0.943 15 Korea, Republic of 0.897 80.6 11.6 b 16.9 28,230 12 16 Denmark 0.895 78.8 11.4 b 16.9 34,347 3 0.926 17 Israel 0.888 81.6 11.9 15.5 25,849 14 0.939 18 Belgium 0.886 80.0 10.9 b 16.1 33,357 2 0.914 19 Austria 0.885 80.9 10.8 b 15.3 35,719 –4 0.908 20 France 0.884 81.5 10.6 b 16.1 30,462 4 0.919 21 Slovenia 0.884 79.3 11.6 b 16.9 24,914 11 0.935 22 Finland 0.882 80.0 10.3 16.8 32,438 0 0.911 23 Spain 0.878 81.4 10.4 b 16.6 26,508 6 0.920 24 Italy 0.874 81.9 10.1 b 16.3 26,484 6 0.914 25 Luxembourg 0.867 80.0 10.1 13.3 50,557 –20 0.854 26 Singapore 0.866 81.1 8.8 b 14.4 e 52,569 –22 0.851 27 Czech Republic 0.865 77.7 12.3 15.6 21,405 14 0.917 28 United Kingdom 0.863 80.2 9.3 16.1 33,296 –7 0.879 29 Greece 0.861 79.9 10.1 b 16.5 23,747 5 0.902 30 United Arab Emirates 0.846 76.5 9.3 13.3 59,993 –27 0.813 31 Cyprus 0.840 79.6 9.8 14.7 24,841 2 0.866 32 Andorra 0.838 80.9 10.4 f 11.5 36,095 g –19 0.836 33 Brunei Darussalam 0.838 78.0 8.6 14.1 45,753 –25 0.819 34 Estonia 0.835 74.8 12.0 15.7 16,799 13 0.890 35 Slovakia 0.834 75.4 11.6 14.9 19,998 8 0.875 36 Malta 0.832 79.6 9.9 14.4 21,460 4 0.866 37 Qatar 0.831 78.4 7.3 12.0 107,721 –36 0.757 38 Hungary 0.816 74.4 11.1 b 15.3 16,581 11 0.862 39 Poland 0.813 76.1 10.0 b 15.3 17,451 7 0.853 40 Lithuania 0.810 72.2 10.9 16.1 16,234 10 0.853

Human Development Index (2012) http://hdr.undp.org/en/ 21 Finland 0.892 80.1 10.3 16.9 32,510 2 0.912 21 Slovenia 0.892 79.5 11.7 16.9 23,999 12 0.936 23 Spain 0.885 81.6 10.4 c 16.4 25,947 8 0.919 24 Liechtenstein 0.883 79.8 10.3 g 11.9 84,880 h –22 0.832 25 Italy 0.881 82.0 10.1 c 16.2 26,158 5 0.911 26 Luxembourg 0.875 80.1 10.1 13.5 48,285 –20 0.858 26 United Kingdom 0.875 80.3 9.4 16.4 32,538 –5 0.886 28 Czech Republic 0.873 77.8 12.3 15.3 22,067 10 0.913 29 Greece 0.860 80.0 10.1 c 16.3 20,511 13 0.899 30 Brunei Darussalam 0.855 78.1 8.6 15.0 45,690 –23 31 Cyprus 0.848 79.8 9.8 14.9 23,825 4 0.869 32 Malta 0.847 79.8 9.9 15.1 21,184 9 0.876 33 Andorra 0.846 81.1 10.4 i 11.7 33,918 j –15 0.839 33 Estonia 0.846 75.0 12.0 15.8 17,402 13 0.892 35 Slovakia 0.840 75.6 11.6 14.7 19,696 9 0.872 36 Qatar 0.834 78.5 7.3 12.2 87,478 k –35 0.761 37 Hungary 0.831 74.6 11.7 15.3 16,088 13 0.874 38 Barbados 0.825 77.0 9.3 16.3 17,308 10 0.859 39 Poland 0.821 76.3 10.0 15.2 17,776 7 0.851 40 Chile 0.819 79.3 9.7 14.7 14,987 13 0.863 1 Norway 0.955 81.3 12.6 17.5 48,688 4 0.977 2 Australia 0.938 82.0 12.0 c 19.6 d 34,340 15 0.978 3 United States 0.937 78.7 13.3 16.8 43,480 6 0.958 4 Netherlands 0.921 80.8 11.6 c 16.9 37,282 8 0.945 5 Germany 0.920 80.6 12.2 16.4 e 35,431 10 0.948 6 New Zealand 0.919 80.8 12.5 19.7 d 24,358 26 0.978 7 Ireland 0.916 80.7 11.6 18.3 d 28,671 19 0.960 7 Sweden 0.916 81.6 11.7 c 16.0 36,143 6 0.940 9 Switzerland 0.913 82.5 11.0 c 15.7 40,527 2 0.926 10 Japan 0.912 83.6 11.6 c 15.3 32,545 11 0.942 11 Canada 0.911 81.1 12.3 15.1 35,369 5 0.934 12 Korea, Republic of 0.909 80.7 11.6 17.2 28,231 15 0.949 13 Hong Kong, China (SAR) 0.906 83.0 10.0 15.5 45,598 13 Iceland 0.906 81.9 10.4 18.3 d 29,176 12 0.943 15 Denmark 0.901 79.0 11.4 c 16.8 33,518 4 0.924 16 Israel 0.900 81.9 11.9 15.7 26,224 13 0.942 17 Belgium 0.897 80.0 10.9 c 16.4 33,429 3 0.917 18 Austria 0.895 81.0 10.8 15.3 36,438 –5 0.908 18 Singapore 0.895 81.2 10.1 c 14.4 f 52,613 –15 0.880 20 France 0.893 81.7 10.6 c 16.1 30,277 4 0.919

„Democratic overload“ Problém „demokratické zátěže“ (democratic overload, government overload) - jisté paralýzy systému, kdy na základě tlaků voličů a zájmových skupin dochází k začarovanému kruhu - politici chtějí uspět ve volební soutěži a získat moc, proto slibují stále vyšší veřejné výdaje (viz. James Buchanan - veřejné finance v demokratickém systému) „government oversupply“ – nadměrná nabídka ze strany vlády

„Revoluce rostoucího očekávání“ Giovanni Sartori rozlišoval mezi „zodpovědnou“ vládou, která se chová odpovědně a kvalifikovaně a „přístupnou“ vládou, která reaguje na vnější požadavky lidu a je tak přetížena v kontextu „revoluce rostoucího očekávání“ (zejména právě v oblasti sociální politiky) X solidarita, subsidiarita, personální princip

safety net x zajištění blahobytu Centrálním problémem je definice chudoby, což je kontroverzní téma, tato může být absolutní (pod hranicí základních potřeb) nebo relativní (vzhledem k průměru ve společnosti – např. méně než polovina průměrného příjmu....)

Jan Keller Kritika z opačného konce, ale s obdobným etickým vyzněním: iluzorní pocit stále se rozšiřující svobody zotročení lidí masovým konzumem devastace zdrojů pro budoucnost (ekonomických, ekologických, lidských) manipulace mas, unifikace životního stylu

Varianty SS a náboženská tradice Charita jako činitel německého sociálního státu: K náboženskému kontextu evropského vytváření sociální péče Michael N. Ebertz http://www.caritasetveritas.cz/index.php?p=archiv&cislo=2&rok=2011&pkey=51 „Současně může být ukázáno, že rozdílný welfare mix a rozdílné delegování primární kompetence pro vytváření sociální péče stojí v úzké souvislosti s příslušnými sociálně-kulturními a sociálně-religiózními kontexty, čímž získávají zvláštní pozoruhodnost heterogenní religiózně-konfesní hlubinné dimenze evropského utváření sociálního státu“.

Varianty SS a náboženská tradice Skandinávské sociální státy vděčny nejen sociálnědemokratickým, ale též evangelicko-luterským vlivům a tradicím. Pro sociální etiku luterského protestantismu, který ve skandinávských státech spočívá ve státně-církevní tradici, je, krátce řečeno, charakteristické to, že je státu coby „starostlivé vrchnosti“ připisována primární kompetence pro celkové zabezpečení bytí, a tím také pro vytvářené sociální péče. Rovněž je zřejmé, že se ve Švýcarsku, Holandsku a Velké Británii vytvořily sociální státy, jež jsou formovány svobodněcírkevně-kalvinistickými vlivy a tradicemi.15 Narozdíl od luterského protestantismu, svobodně církevní-kalvinismus odpovědnost za zabezpečení bytí a vytváření sociální péče nepřipisuje státu, nýbrž individuu. Nakonec se ukazuje, že se v katolicky ražených zemích - ve Španělsku, Portugalsku a Itálii, ba dokonce i ve Francii, udržují sociálně etická tradice a mentalita, které nepřipisují primární kompetenci pro celkové zabezpečení bytí a vytváření sociální péče pouze státu a pouze individuu, nýbrž rodinám a – pokud možno – také církvi ve spolupráci se státem.

Wolfgang Ockenfels OCKENFELS, W. Sociální politika na základě křesťanského obrazu člověka. Subsidiarita, rodinná politika a znovuoživení křesťanské charity. Praha: OI, Bulletin roč. 2005, č. 165. Dostupné také na: http://obcinst.cz/cs/SOCIALNI-POLITIKA-NA-ZAKLADE-KRESTANSKEHO-OBRAZU-CLOVEKA-c799/ „K přebujelosti sociálního státu, který se obtížil sociálními nároky, jež ho teď táhnou ke dnu, bohužel mocně přispěly i křesťanské strany, některé církevní spolky a teologové. Zadlužený stát blahobytu se nemůže odvolávat na křesťanské sociální učení. Protože co mají s tímto učením společného centralismus, nedostatek osobní zodpovědnosti a absence spravedlivého hodnocení výkonu? Sociální spravedlnost u nás musíme definovat znovu, a to podle starých pravidel subsidiarity.“ Důraz na: subsidiaritu a charitu

Centesimus annus (1991) 48. . ... V posledních letech jsme byli svědky značného rozšíření těchto intervencí, což vedlo do určité míry k novému typu státu, k "sociálnímu státu". Tento vývoj probíhal v některých státech s cílem vhodně překonat četné nedostatky a uspokojit nejrůznější potřeby odstraněním forem bídy a vykořisťování, nedůstojných člověka. Vyskytlo se však nemálo různých výstřelků a případů zneužívání, které zvláště v poslední době vyvolaly ostrou kritiku sociálního státu, který byl označován za "zaopatřovací stát". Funkční poruchy a nedostatky v sociálním státě vycházejí z nesprávného pochopení úkolů státu. I v této oblasti musí platit princip subsidiarity. Nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho. Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů.

Demokracie pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve

Politické ideologie a demokracie Všechny etablované ideologie ve své aktuální podobě v zásadě demokratický politický systém považují za žádoucí X extremistické ideologie (komunismus, anarchismus, fašismus, nacismus, náboženský fundamentalismus)

Politické ideologie a demokracie Zásadně se však liší v chápání jejího charakteru, zejména co se týče: - Vztahu k hodnotovému zakotvení - Optimální míře participace občanů Aristotelský ideál: Politeia (mezon mezi demokracií a aristokracií, vládou lidí a vládou principů) „ani moc, ani málo“

Politické ideologie a demokracie Liberalismus Klasický (omezená) Moderní (co nejširší participace) Neoliberalismus (slabý stát) Anarcholibertarianismus (žádný stát) Konzervatismus Paleokonzervatismus (slabá, důraz na principy a hodnoty) Neokonzervatismus (univerzální model) Socialismus Demokratický socialismus (ekonomická demokracie)

S. P. Huntington - „vlny demokratizace“ 1. vlna (1828-1926) Revoluce ve Francii a USA, postupné uplatňování demokratických institucí, rozšiřování volebního práva, první zemí byly USA v r. 1828 (poprvé nad 50 % dospělých bílých mužů) 1. protivlna – 1922-1942 Návrat k tradičním autoritářským režimům nebo k novým formám totalitarismu 2. vlna (1943-1962) Po 2. světové válce, dekolonizace, vznik nových států, budování demokracie 2. protivlna (1958-1975) Krok zpět, nezakořeněné a vratké instituce demokracie, nástup autoritářských režimů v rozvojových zemích, ale i ty rozvinuté. Změny v Latinské Americe, pád vratkých demokracií v Asii a Africe 3. vlna (1974–1990) 1974 revoluce v Portugalsku proti Salazaarovu režimu, země Latinské Ameriky, sametová revoluce 1989 ve Východní Evropě

Demokratické země Democracy Index 2010

Index demokracie http://cs.wikipedia.org/wiki/Index_demokracie Vyhodnocuje míru demokracie 167 zemí. Je vypracováván na základě 60 ukazatelů, seskupených do pěti různých kategorií: míra politické volby a pluralismu občanská práva funkčnost vlády politická spoluúčast 16. Česká republika 8,19 politická kultura plná konsolidovaná demokracie Podle posledního zveřejněného indexu z roku 2011 mělo nejlepší výsledek Norsko, když obdrželo 9,8 bodů na stupnici od nuly do deseti. Nejnižší hodnocení obdrželaSeverní Korea – s 1,08 body je na 167. místě (UK – 18, USA – 19, FR – 29, SL – 38, TUR – 88, EG – 115, RU - 117)

Index demokracie http://cs.wikipedia.org/wiki/Index_demokracie Vyhodnocuje míru demokracie 167 zemí. Je vypracováván na základě 60 ukazatelů, seskupených do pěti různých kategorií: míra politické volby a pluralismu občanská práva funkčnost vlády politická spoluúčast 17. Česká republika 8,19 politická kultura Podle posledního zveřejněného indexu z roku 2012 mělo nejlepší výsledek Norsko, když obdrželo 9,93 bodů na stupnici od nuly do deseti. Nejnižší hodnocení má dlouhodobě Severní Korea – s 1,08 body je na 167. místě

Demokracie jako hodnota x mechanismus Je legitimní vše, na čem se lid usnese? Instrumentální pojetí x procedurální pojetí demokracie Instrumentální pojetí předpokládá existenci koherentního souboru hodnot umožňujících dosažení uspokojivého výsledku, „teorii společného dobra“, morální předpoklady Procedurální pojetí připisuje hodnotu již samotné participaci osob na demokratickém procesu

Habermasova teorie demokracie Procedurální pojetí demokracie Jednání instrumentální X komunikativní Deliberativní (diskursivní) demokracie „Systém musí obsahovat právě ty práva, jež musí být vzájemně uznány občany, kteří chtějí žít ve společnosti řízené pozitivními právy“. Odmítá uznat platnost jakékoli hodnoty či instituce, která nedokáže získat svůj mandát skrze racionální diskurs rovných osob

„…zákony jsou vždycky vratké, pokud se neopírají o mravy, mravy jsou tím, co tvoří u národa jedinou pevnou a trvalou moc “ de TOCQUEVILLE (Demokracie v Americe, 1835, 1840) „Je to skutečně pravda, co všichni velcí apoštolové svobody stojící mimo racionalistickou školu neúnavně zdůrazňovali, že svoboda nikdy nefungovala bez hluboce zakořeněné víry v morálku a že nátlak může být redukován na minimum jedině tehdy, když lze od jedinců očekávat, že se budou dobrovolně podřizovat vládě určitých principů “. F. A. HAYEK (The Constitution of Liberty, 1959) „Demokracie závisí na morálních idejích dokonce víc než nedemokratické společnosti, protože závisí na svobodných rozhodnutích svých občanů. K jejich přežití musí formovat obyčejné lidi k výjimečným morálním výkonům“. M. NOVAK (On Cultivating Liberty. Reflections on Moral Ecology)

Univerzální střet řádů „percepce-Bytí“? v řádu percepce (empirična) je člověk sám stvořitelem světa i jeho historie Bytí člověk jako nepatrný atom vyššího, transcendentně zakotveného řádu

univerzální střet řádů „percepce-Bytí“ teorie univerzálního střetu liberalismu a konzervatismu člověk zakouší vlastní svobodu i odpovědnost za své bytí na světě, tvoří jedinečný řád světa, organizuje své schopnosti k vrcholnému vyjádření ve vlastní neopakovatelné existenci. Moralita jako EMPATIE člověk zakouší omezení této nekonečné svobody tvorby, pokoru ve vztahu k historii vlastního rodu (tradice) i k fenoménům přesahujícím jeho vůli (transcendence). Moralita jako MRAVNÍ SÍLA

sociálního liberalismu X demokratického konzervatismu Vždy jde o formu syntézy řádů, v minulosti to byl zejména střet nových a starých forem politického řádu, levice – pravice, v současnosti je to zejména střet sociálního liberalismu X demokratického konzervatismu Individualismus, odpovědnost, tradice, autorita, přirozenost, oprávněnost nerovnosti, sociální nederminovanost základní lidská práva, negativní svoboda, absolutní hodnoty, depolitizace morálky Egalitarismus, emancipace, všestranný rozvoj, seberealizace, blahobyt, spravedlivá distribuce nová lidská práva, pozitivní svoboda, relativita hodnot, politizace morálky

Demokratický fundamentalismus I Kořeny v myšlení J. J. Rousseaua (přímá demokracie, obecná vůle lidu) Dnes „participační demokracie“ či „silná demokracie“ Tvrdí, že obecně rozšířená „liberální zastupitelská demokracie“ (slabá demokracie) funguje neuspokojivě: elitářství (rozhoduje se kdo bude vládnout, nikoli jak se věci budou dělat) pluralismus politických stran (agregace zájmů, omezený výběr) redukce rozhodovacích pravomocí lidu

Demokratický fundamentalismus I „obecná vůle lidu“ „…kdokoliv by odepřel poslechnouti obecnou vůli, bude k tomu donucen…“ „…společenská smlouva dává státnímu tělesu naprostou moc nad jeho členy…“ (ROUSSEAU, J.J. O společenské smlouvě)

Demokratický fundamentalismus II Kořeny v neokonzervatismu (snaha o implantaci demokratické vlády ve společnostech, které k tomu nemají morální, sociální a ekonomické předpoklady) Otázka zemí, ve kterých formální zavedení demokracie bez její liberální složky může vést k horším výsledkům, než je autoritativní vláda, třeba k vítězství náboženského fundamentalismu, omezení práv menšin, obnovení válečného stavu s Izraelem (Egypt)

Demokratický fundamentalismus II „Americké úsilí o bezpečnost vůči terorismu a lotrovským státům jde ruku v ruce s osvobozováním jejich utiskovaného lidu. Od Říše zla k Říši svobody je obří krok, kontrast tak veliký jako děsivé obrazy ztraceného dvacátého století a zářivý rozbřesk století jednadvacátého. Ale Amerika má sílu a vůli učinit ty obří kroky, jak už ukázala v budoucnosti “. (JOHNSON, P. America´s new Empire for Liberty)

Argumenty pro omezení demokracie „hyperdemokratická“ masová společnost, ve které je moc rovnoměrně rozprostřena mezi všechny bez ohledu na jejich kvalifikaci, schopnosti a morálku, rozvrací civilizovanou společnost a morální řád, přičemž výsledkem je kulturní úpadek a tendence k totalitě. José Ortega y Gasset, Vzpoura davů [1930] Mýtus racionálního voliče. Proč v demokracii vítězí špatná politika Bryan Caplan [2010]

Hlasovací paradoxy (1785 – Bord, Condorcet) 2 3 Adam Sociální jistoty Ekonomický rozvoj Bezpečnost Bohouš Cecilie Vítězí ekonomický rozvoj (další v pořadí – bezpečnost, sociální jistoty, 4-3-2) 1 2 3 Adam Sociální jistoty Ekonomický rozvoj Bezpečnost Bohouš Cecilie Nevítězí nic 3-3-3

Kenneth Arrow – „teorém nemožnosti“, cyklické většiny, poukazuje na neexistenci způsobu volby, která by vedla ke společenskému uspořádání vyhovujícímu podmínkám elementární spravedlnosti a ke stanovení pořadí společenských preferencí z preferencí individuálních. Social Choice and Individual Values (1951) Joseph Schumpeter – kvantitativní x kvalitativní rozhodnutí Obecné dobro – neexistuje jednoznačně definované obecné dobro, na kterém by se všichni lidé shodli, nebo které by přijali pod tíhou racionálního argumentu (naše chápání žádoucí podoby života a společnosti stojí mimo čistě logické uvažování) „demokratický elitář“ Kapitalismus, socialismus a demokracie (1942)

Argumenty pro posílení demokracie Mancur Olson, The Logic of Collective Action (1965) - prosazování koncentrovaných zájmů na úkor roztříštěných zájmů (byrokracie, aktivisté, průmyslová a ekologická lobby) Anne O. Krueger, Jagdish Bhagwati - dobývání renty (Rent-seeking), Neproduktivní dobývání zisku (Unproductive Profit-seeking)

Ryszard Legutko: Demokratický deficit Evropské unie (2013) Evropská unie představuje řád i ducha liberální demokracie v té nejvíce zdegenerované podobě. Jestliže nejsilnější stránkou demokracie byly volby a v nich zabudovaná možnost výměny vládnoucí skupiny nebo změny vládního programu, udělala Evropská unie vše pro to, aby tuto možnost v maximální míře omezila. Neexistují žádné transparentní mechanismy mocenské změny ani řešení, která by voličům umožnila mít vliv na to, jakým směrem se bude vládnutí ubírat. Evropský parlament negeneruje vládnoucí skupinu a sám nemá velkou pravomoc; navíc, nepočítáme-li komunistické státy nebo některé autoritářské režimy, je patrně jedinou parlamentní institucí na světě, v níž neexistuje opozice. Nezávisle na tom, kdo ve volbách vítězí, v Evropském parlamentu už po dlouhá léta činí klíčová rozhodnutí stejné stranické uskupení a uskutečňuje se v něm stále stejná politika. Evropská vláda, přesněji řečeno něco, co vládu připomíná, jinými slovy Evropská komise, se neutváří na základě hlasování voličů, ale je na něm zcela nezávislá. Hlavní funkce plní v Evropské unii lidé, kteří nebyli zvoleni ve všeobecných volbách, a voliči nemají žádnou možnost je odvolat.

Občanská společnost Cicero - civilis societas (Politické společenství) Široké pojetí občanské společnosti (celá veřejná sféra včetně sféry ekonomické a samosprávné, mimo stát) Občanskou společnost jako předivo mezilidských vztahů, síť, pavučina, kterou budují autonomní občané v průběhu času, někdy mlčky a nezáměrně, někdy se zcela explicitním záměrem a promyšlenou dobrovolnou volbou. Zájmové skupiny a sdružení jsou zde proto aby uspokojovaly potřeby občanů k jejich co největší soběstačnosti.

Úzké pojetí občanské společnosti Definuje občanskou společnost jako sféru odlišnou od státu a ekonomiky, případně i od dalších sfér společnosti, minimalistická teorie považuje za OS především nová sociální hnutí (které se rozvíjejí od 60. let 20. století – pacifistická, feministická, ekologická apod.), jejichž aktivity mají charakter symbolických výzev vůči existujícím mocenským vztahům a zažitým kulturním vzorcům. Podle tohoto pojetí by většina společnosti a občanů tedy vlastně k „občanské společnosti“ nepatřila, většina tvoří onen sociální řád, který je třeba reformovat (politické instituce, ekonomické instituce a vlastně všichni, kteří přispívají k chodu společnosti v její stávající podobě).

Měkká forma postdemokracie -organizované menšiny, které nemají sílu se prosadit v demokratické soutěži priorit a zájmů, hledají jiné nástroje k prosazení svých vizí a hodnot, buď agitačních a nátlakových, nebo dokonce usilujících o získání přímého podílu na moci. Tvrdá forma postdemokracie -znamená přímou účast některých subjektů občanské společnosti na moci a rozhodovacích procesech, kde již nejde o agregaci zájmů občanů odspoda a o soutěž, nýbrž o delegaci moci zájmových či profesních skupin, tak jak je znal fašistický stát. (profesní, stavovské komory, odbory, tripartita – zaměstnanci, zaměstnavatelé, stát)

Václav Havel „Já sám rozumím pod pojmem občanské společnosti něco, co vzniká samostrukturací společnosti, obvykle se tím myslí nadace a spolky. Samozřejmě, že je to přirozené lidské sdružování v nevládních a neziskových organizací, spolcích a občanských iniciativách. Jsou nesmírně důležité a jsou páteří občanské společnosti“. „Tato občanská společnost je zásadní, je podhoubím, živnou půdou, zázemím demokracie“. Demokracie v občanské společnosti chřadne a chátrá vinou politických stran, které se odcizují občanům: „...politika začíná být nudná, do sebe uzavřená, zvláštní, nakonec lidem protivná a nic na tom nemění, že volit může každý“.

Václav Klaus „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností Václav Klaus „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!!!“ „Postdemokracii chápu jako potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu – bez demokratického mandátu – přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Mám na mysli různé projevy NGOismu, politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“

„Trojský kůň demokracie“

Konkurenční x konsociační demokracie Westminsterská X Konsensuální demokracie Exekutivně stranická rovina Jednobarevné vlády Vícestranické koalice Převaha exekutivy Vyvážený vztah exekutivy a legislativy Bipartijní systém Multipartijní systém Většinový volební systém Proporční volební systém Pluralitní systémy Koordinované systémy zájmových skupin; soutěž zájmových skupin, kompromis a konkurence Federálně-unitární rovina Unitární a centralizovaná vláda Federální a decentralizovaná vláda Jednokomorový parlament Dvě rovnoprávné parlamentní komory Rigidní ústavy Flexibilní ústavy, lehce měnitelné Legislativa má konečné slovo Zákony lze prověřovat prostřednictvím o ústavnosti přijímaných zákonů ústavních soudů Na exekutivě závislá centr. banka Nezávislá centrální banka

Krize české politiky a její skutečná příčina Problém poměrného volebního systému ve sněmovně x většinového v senátu „Hlavní příčina je dle mého soudu jiná - česká politika je obětí špatného volebního systému, jehož důsledky se postupně stále silněji projevují. Od roku 1996 u nás po volbách vznikla většinová vláda jen jednou, a to navíc disponující minimální většinou pouhého jednoho hlasu, v Evropě patříme spolu s Itálií do skupiny zemí s nejkratší průměrnou udržitelností vlády. Často je připomínáno, že tento nevyhovující volební systém vede k trvalému politickému patu, nemožnosti sestavit funkční vládu a cokoli prosadit, stejně jako k alibismu a rozředění následné odpovědnosti. Většinou ale zůstává stranou pozornosti, že tento stav je také prvotní příčinou morální devastace a úpadku politické kultury v naší zemi“. Krize české politiky a její skutečná příčina František Mikš (http://www.revuepolitika.cz/clanky/1291/krize-ceske-politiky-a-jeji-skutecna-pricina)

Pavel Kohout – komplexní návrh proměny ústavního systému Volební systém do Poslanecké sněmovny. Nynější poměrný volební systém pobízí ke korupci při tvorbě kandidátek a zabraňuje osobní zodpovědnosti poslanců. Rovněž vede ke vzniku nestabilních koalic. Většinový jednokolový volební systém řeší tento problém. Každý poslanec a senátor je zvolen sám za sebe a není zavázán žádné politické straně: konec přeběhlíků. Poslanec je loajální výhradně vůči voličům, nikoli vůči stranám. Odvolatelnost poslanců a senátorů. Účinný mechanismus, který je bude nutit ke slušnému chování. Omezení imunity. Bude se týkat jen projevů v Parlamentu. Konec zneužívání imunity za účelem páchání kriminality. Zrovnoprávnění Poslanecké sněmovny a Senátu. Nemá smysl, aby horní komora Parlamentu byla snadno přehlasovatelná jako doposud. Je třeba, aby obě komory s rozdílnými volebními systémy měly srovnatelnou moc. Jedině tak může fungovat systém vzájemné kontroly a vyvažování moci. Prezidentský systém. Funkce předsedy vlády bude spojena s funkcí prezidenta. Prezident bude šéfem vlády a hlavou výkonné moci. Bude samozřejmě volen přímo, avšak na rozdíl od současnosti půjde o nejvýznamnější funkci ve státě. Odstranění souběhu veřejných funkcí. Kumulace funkcí (poslanec a člen vlády, poslanec a starosta, atd.) má za následek konflikt zájmů mezi zákonodárnou a výkonnou mocí. Je třeba úplně eliminovat tyto konflikty. Každý veřejný činitel bude moci zastávat jen jednu funkci v jeden čas. Rozdělení ministerstva financí. Nynější uspořádání znamená, že ministerstvo financí je mocný superúřad. V zájmu dělby moci je vhodné rozdělit je na jednotlivé úřady, které budou mít na starosti tvorbu státního rozpočtu, správu státního majetku a dluhů, výběr daní, atd. Jednotlivé úřady budou podrobeny přísné kontrole ze strany veřejnosti a NKÚ. Princip respektování příjmů při sestavování rozpočtu. Dosavadní uspořádání má za následek, že „mandatorní“ výdaje jsou nedotknutelné a příjmy státního rozpočtu se jim „nějak“ musejí přizpůsobit. Správný postup zachovává například švýcarská ústava: prioritu mají příjmy, jimž se výdaje musejí přizpůsobit. Stát má povinnost dodržovat dlouhodobě vyrovnaný rozpočet.

Petr Drulák – Čekání na revoluci Reakce na manifest Přicházející povstání (L’insurrection qui vient) spontánní síly sebeorganizace, na jejichž základě vzniknou lokální demokratická společenství široké hnutí inspirované zkušeností Občanského fóra skutečnou nápravu by přinesla jen zásadní společenská reflexe a následné změny společenských poměrů i základních postojů každého z nás Revoluční demokracie „Pokud chceme vystoupit z reality show české politiky a do politiky přivést veřejný zájem, nemůžeme jen čekat na další volby. Založme široké hnutí sdružující všechny, kdo usilují o nápravu, včetně politiků, kteří už nechtějí účinkovat v tomto pokleslém kuse. Přihlašme se k českému evropanství, ujasněme si meze demokratické metody a přihlašme se k revoluční tradici české demokracie. Hlavně to udělejme to dříve, než současné krize využijí extrémisté k tomu, aby svedli apatickou veřejnost“.

Centesimus annus (1991) 46. Církev si váží systému demokracie, protože zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje ovládaným možnost volit a kontrolovat své vlády a v případě nutnosti je pokojnou cestou vyměnit. Nemůže proto schvalovat vytváření úzkých vůdčích skupin, které si uzurpují moc na základě svých zvláštních zájmů nebo ideologických záměrů. ... Jak dokazuje historie, demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu.

vytváření úzkých vůdčích skupin, které si uzurpují moc na základě svých zvláštních zájmů nebo ideologických záměrů Postdemokratické mechanismy – ideologie „občanské společnosti“ (bypass demokratických institucí, byrokracie, sociální aktivisté, průmyslová a ekologická lobby) -demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu Instituce „kultury smrti“, některé ideologické aspekty EU, otázka výhrady svědomí, záměrná eliminace křesťanských hodnot ve veřejném prostoru

Uměřené hledání demokracie? Odmítnutí poručnictví (politika není založena na instrumentálních dovednostech, ale morálních soudech) i anarchismu (ospravedlnitelnost donucování ) Uznání limitů procedur demokracie i hranic možností shody, při respektu k politické rovnosti všech občanů (lidí?) Důraz na hodnotové zakotvení demokracie mimo proceduru (ústavní liberalismus, lidská práva) Odmítnutí radikálních forem demokracie (ohrožení hodnot, eliminace reprezentace)s ohledem na rizika z toho plynoucí

Globalizace a rozvoj

Jaká je globalizace? „nebojuji proti kapitalismu, ale proti globalizaci” V. Bělohradský „globalizace nejmocnější silou způsobující sociální dobro ve světě. Globalizace tedy není problémem, ale řešením“ Jagdish N. Bhagwati

Kritika globalizace Nejde o přirozený a spontánní vývoj, ale o neoliberální projekt Jde o globalizaci kapitalismu Jde o vytvoření světovlády (Global Governance) Většinou levicové ideologické směry, směřují kritiku proti globalizaci kapitalismu, mezinárodním vládním institucím a korporacím (anarchismus, komunismus) Ze strany některých pravicových ideologií taktéž kritika (konzervatismus, oslabení státu, západní hodnoty, demokracie)

Vliv geografických a environmentálních faktorů Příčiny chudoby Teorie závislosti (centrum x periferie, imperialismus, vykořisťování) Vliv geografických a environmentálních faktorů (problém tropického pásu, HongKong, Singapur, X Haiti, Dominikánská republika) Kulturologický přístup (rozhodující faktor – lidský zdroj, invence, instituce, étos, Weber, Soto – Mystérium kapitálu, Landes - LANDES, D. S. Bohatství a bída národů. Proč jsou někteří tak bohatí a někteří tak chudí)

LANDES, D. S. Bohatství a bída národů. Proč jsou někteří tak bohatí a někteří tak chudí. Náboženské faktory ekonomického úspěchu Západní civilizace (s. 76): Židovsko-křesťanská úcta k manuální práci (tvoření) Židovsko-křesťanské podřizování přírody člověku (desakralizace) Židovsko-křesťanský smysl pro lineární čas (rozvoj) Trh

Kapitalistická revoluce (Petr L. Berger) Kapitalismus „…uvolnil největší produktivní sílu v dějinách lidstva. Dosud žádný jiný sociálně ekonomický systém nebyl schopen vytvořit srovnatelnou produktivní sílu “. „Příliš kapitalismu neznamená příliš mnoho kapitalistů, ale příliš málo “. [ G. K. Chesterton ]

„Hříchy“ proti tržnímu hospodářství“ (Karl Homann) Subvence (Anpassungssubventionen Erhaltungssubventionen) Protekcionismus (ochrana před soutěží - nejrůznější odborová a ekologická hnutí, lobující investoři, zaměstnavatelé a podnikatelské svazy)

V roce 2006 činilo světové HDP 6,595 × 1013 dolarů, s přírůstkem 5,3 % V roce 2006 činilo světové HDP 6,595 × 1013 dolarů, s přírůstkem 5,3 %. HDP na hlavu činilo 10 200 dolarů. 64 % světového HDP činily služby (terciární sektor), 32 % průmysl (sekundární sektor) a pouhá 4 % zemědělství. Katar85 638 6000 USA45 725 Zakariův kritický Německo32 060 moment Česko26 800 (Budoucnost svobody) Čína5 325 Zimbabwe188 Zemědělská půda 0,2 ha na obyvatele, u nás 0,3 ha Hustota osídlení 44, u nás 133 obyv./km2

„Miliarda nejchudších“ (Paul Collier) 58 zemí, převážně: - Subsaharská Afrika - Střední Asie + výjimky (Haiti, Bolívie, Kambodža) Nejen že se nerozvíjejí, ale stav se mnohdy zhoršuje… Pasti chudoby: Konflikt Přírodní zdroje Vnitrozemská poloha a špatní sousedé Slabá vláda v malé zemi

„blahoslavení chudí“ x „prokleté bohatství“ Za hranici „přežití“ skutečné liberální demokracie považuje Zakaria HDP 6000 USD na obyvatele - Jedině svobodná kapitalistická ekonomika je s to vytvořit základ k jejímu úspěšnému prosazení a trvalejšímu fungování. Samotné peníze však nejsou zárukou úspěšného fungování liberálních a demokratických institucí, to je dle Zakarii zřejmé z příkladu států zbohatlých na rozsáhlém přírodním bohatství, jako např. arabských ropných monarchií, které kritérium HDP mnohdy bohatě splňují. Jejich bohatství však autor považuje za „prokleté“, protože nevzniklo „zaslouženě“ tvůrčím úsilím a nepodnítilo, ba přímo blokuje vývoj společnosti ke kapitalistickému hospodářství a emancipaci jednotlivce z něj vyplývající, což je předpokladem vzniku moderních politických institucí. Autor hovoří o „blahoslavených chudých“, o státech, které musely vytvořit bohatství za přispění patřičného tvůrčího úsilí. Tento potenciál je možné uvolnit ve všech chudých zemích, za přispění určitých politických a hospodářských reforem. Politické reformy směrem k liberální demokracii musí však následovat až po vybudování dostatečného ekonomického potenciálu, jinak podstupují riziko neúspěšnosti, Fareed Zakaria: Budoucnost svobody

Caritas in veritate (2009) Caritas in veritate Encyklika o integrálním rozvoji člověka v lásce a v pravdě (2009) Úvod První kapitola Poselství encykliky Populorum progressio Druhá kapitola Lidský rozvoj v naší době Třetí kapitola Bratrství, ekonomický rozvoj a občanská společnost Čtvrtá kapitola Rozvoj národů, práva a povinnosti, životní prostředí Pátá kapitola Spolupráce lidské rodiny Šestá kapitola Rozvoj národů a technika Závěr

Caritas in veritate (2009) 42. … …globalizace není a priori ani dobrá, ani špatná. Budě tím, co z ní lidé učiní. … Dobře chápané a řízené procesy globalizace skýtají příležitost k dosud nevídanému přerozdělení obrovského bohatství na celosvětové úrovni, když budou řízeny špatně, mohou naopak vést k růstu chudoby a nerovností a vyvolat i celosvětovou krizi.

X paternalismu, konstruktivismu Caritas in veritate (2009) 17. … Integrální lidský rozvoj předpokládá odpovědnou svobodu jednotlivce i národů… … Jen tehdy, je-li rozvoj svobodný, může být integrálně lidský. X paternalismu, konstruktivismu

X ekonomickému determinismu, teorii závislosti Caritas in veritate (2009) 19. … …příčiny zaostalosti nejsou v první řadě materiální povahy. 22. … V některých chudých zemích zároveň přetrvávají kulturní modely a společenské normy jednání, zpomalující proces rozvoje. … Mezinárodní pomoc často nedojde svého cíle kvůli neodpovědnosti, zahnízděné jak v řetězci dárců, tak mezi příjemci. X ekonomickému determinismu, teorii závislosti

Caritas in veritate (2009) 21. … …rozvoj byl a nadále zůstává pozitivním činitelem, který miliardy lidí zbavil bídy a který v poslední době dal mnoha zemím příležitost stát se účinnými aktéry mezinárodní politiky. X stálé představě, že je to tak špatné X rozdělení světa na první a třetí

Caritas in veritate (2009) 58. … Za připomenutí stojí také fakt, že hlavní pomocí pro rozvojové země v ekonomické oblasti je umožnit a usnadnit postupné pronikání jejich výrobků na mezinárodní trhy - to podpoří jejich plnou účast na mezinárodním ekonomickém životě. 33. … …jde například o vysoké celní sazby, ukládané ekonomicky rozvinutými zeměmi, které stále brání přísunu výrobků pocházejících z chudých zemí na trh v bohatých zemích. X tradičním formám rozvojové pomoci pro liberalizaci protekcionistických trhů!!!

X anarchismu, ekologismu Caritas in veritate (2009) 14. … Negativní ideologie bohužel neustále vzkvétají. Už Pavel VI. varoval před technokratickou ideologií, která má dnes převahu. Byl si plně vědom toho, jak velké nebezpečí hrozí, svěří-li se celý proces rozvoje pouze technice, protože pak postrádá orientaci. Technika je sama o sobě ambivalentní. V současnosti vidíme na jedné straně snahy svěřit celý proces rozvoje pouze technice. Na druhé straně jsme svědky zrodu ideologií, které užitečnost rozvoje naprosto popírají: rozvoj je považován ve své podstatě za nelidský, přinášející pouhý úpadek. … Ideologicky absolutizovat technický pokrok nebo se opájet vidinou lidstva, které by se navrátilo do původního stavu přirozenosti, jsou dva protikladné způsoby, jak oddělit pokrok od jeho morálního hodnocení a tedy zbavit nás naší odpovědnosti. X anarchismu, ekologismu

Caritas in veritate (2009) 51. Způsob, jak lidstvo zachází s životním prostředím, je ovlivněno tím, jak zachází samo se sebou, a naopak. To vybízí dnešní společnost k serióznímu přehodnocení svého životního stylu, jenž v mnoha částech světa inklinuje k hedonismu a konzumismu, bez ohledu na škody, jaké z toho plynou. Nebytná je skutečná změna myšlení, která povede k přijetí nových způsobů… 68. … Stejně tak se ukazuje ekonomický rozvoj jako klamný a škodlivý, když se svěří „divům“ finančního světa, a tak podporuje nepřirozený a konzumní růst. Tváří v tvář tomuto prométheovskému nároku musíme posílit lásku ke svobodě, která není svévolná, ale tím, že uzná dobro, které ji předchází, se stává skutečně lidskou.

Caritas in veritate (2009) 75. … Zatímco chudí celého světa stále klepou na brány blahobytu, bohatému světu hrozí, že toto klepání na svou bránu už neuslyší, protože jeho svědomí dnes není schopno rozeznat, co je lidské.

Global Governance větší ovladatelnost globální ekonomiky a globálních politických procesů, zvýšení demokratické participace v rozhodovacích procesech na mezinárodní a globální úrovni zvýšená „manažerská“ efektivita mezinárodních institucí Má jít o instituci, mocenské centrum, nebo mezinárodní režim? (vláda principů, lidská práva…) nezbytnost čelit globalizaci (chaos, nestabilita) globální demokracie globální sociální spravedlnost reformovaná OSN X zneužitelnost, paternalismus, utopie zachování autonomie států moc neformálních a tajných vlivových uskupení? Světovláda, New World Order – příchod Antikrista?

Rizika Global Governance člen Pontifical Academy of Social Sciences Michel Schooyans ve své knize The Gospel: Confronting World Disorder (1997) říká, že mnohé stávající struktury směřující ke globální vládě a globálnímu managementu rozvoje, zdraví a lidských práv, jsou ve své podstatě totožné s šiřiteli tzv. kultury smrti. Ratzinger v předmluvě: „Na jedné straně zde byly marxistické systémy, které slibovaly dosažení vytouženého lidského království politicko-ideologickou cestou. Na straně druhé se objevují snahy o budování budoucnosti za pomoci více či méně liberálních tradici. Pod názvem Nový světový Řád (New World Order) tyto snahy získávají stále zřetelnější obrysy…“ „A tak jsme na sklonku nového obrazu nového světa přišli k bodu, v němž nejen křesťan, ale zejména on, má za povinnost protestovat“. Vladimír Palko ve své knize Levy prichádzajů. Prečo Európa a Amerika smerujů k novej tyranii (2012) vnímá současný politický a společenský vývoj jako uskutečňování globální antropologické revoluce, která nechápe člověka v intencích křesťanských hodnot.

Mezi Hobbesem a Kantem „Světové demokracie se nedočkáme, v žádném případě v širokém slova smyslu. Světové panství práva je naproti tomu myslitelné“ Ralf Dahrendorf „Řídit světovou ekonomiku, obnovit ekonomiky zasažené krizí, a tak zabránit zhoršení současné krize, které by vedlo k ještě větším nerovnostem; vhodným způsobem zabezpečit celkové odzbrojení, dostatek jídla a mír; zajistit ochranu životního prostředí a regulovat migrační pohyby – to všechno si naléhavě žádá existenci opravdové světové politické autority, která byla navržena už mým předchůdcem, blahoslaveným Janem XXIII. Tato autorita by se musela řídit právem, důsledně se držet zásad subsidiarity a solidarity, být zaměřena na uskutečňování obecného dobra a zasazovat se o uskutečňování opravdového integrálního rozvoje, inspirovaného hodnotami lásky v pravdě. Tato autorita by také musela být uznávána všemi a mít v rukou účinnou moc, aby každému zaručila bezpečnost, dodržování spravedlnosti a respektování práv. Pochopitelně, že musí mít pravomoci, aby si u jednotlivých stran zjednala respekt k vlastním rozhodnutím…“ Caritas in veritate, čl. 67

Scénáře budoucnosti Barša, P.; Císař, O. Anarchie a řád ve světové politice. Kapitoly z teorie mezinárodních vztahů. 2008. Šest alternativních podob možného vývoje: (1) „Nástup nového středověku“ (rozpad státních suverenit a národních zájmů, střetávání zájmů a identit jiných skupin než států – ekonomických, sociálních, ideologických, náboženských, etnických, kulturních, tedy nestátních aktérů jak na lokální, národní tak mezinárodní úrovni) (2) Posilování multilateralismu (uplatnění mezinárodního práva) (3) „Vítězství amerického impéria“ („neokonzervativní vize“, Fukuyama) (4) Návrat multipolarity (velmocí – Rusko, Čína) (5) Ustavení celosvětové unie (založeném na konsensu minima hodnot, nezbytného užití násilí, rovnoměrné redistribuce zdrojů pro život). (6) Její proměna do světového státu