Meluzínské putování ke kořenům – tentokrát historickým. Stejně tak jako rostliny nasávají svými kořeny vláhu a živiny, tak i my jsme nasávali – samozřejmě, že vědomosti o naší minulosti. Putování velkošů i malošů začalo kde jinde, než v matičce Praze – přímo tam, kde se nachází most přes minulost …

Na jaře roku 1342 sledovali Pražané s obavami jak stoupá hladina Vltavy. Povodeň zničila most, který po dvě staletí spojoval břehy Vltavy a jmenoval se podle královny Judity, manželky krále Vladislava II. A protože se Praha bez kamenného mostu nemohla obejít, povolal tehdejší král Karel IV. stavitele Petra Parléře, aby připravil plány na stavbu mostu mohutného a pevného - ten tu stojí dodnes - nejspíš to bude těmi vajíčky, které podle pověsti byly přidávány do malty – taky jsme našli Bruncvíka se lvem, někde je tu zazděný i jeho kouzelný meč a až bude české zemi nejhůř …

… mozkové závity se sice snažily vylovit střípky se Starých pověstí českých, ale výkon nebyl na maximu – museli jsme na chvíli do žhavé současnosti doplnit chybějící energii. Jak je to s těmi pověstmi si budeme muset dočíst až doma, protože nás čekalo stoupání Nerudovou ulicí až na …

Pražský hrad – je to prý největší hradní komplex v Evropě – ale hlavně je tu k nalezení dokonalá směsice krásy – krásná gotika, krásná renesance se sgrafity, krásní chlapi …

… a taky je tu příběh – Příběh Pražského hradu a lidí s ním spojených – od panovníků, prezidentů přes šlechtice a dvořany, proslulé umělce, stavitele, architekty, vědce nebo řemeslníky – my jsme si ten příběh prožili jako pomocníci umělce, rádce a písaře a nebylo to vůbec jednoduché …

… už víme, co se může ukrývat v náhrdelníku s kapverdou, jak vypadal chrám sv. Víta v průběhu staletí, kam se poděl řetěz Rudolfa II., jakou podobu může mít monstrance, jak vypadá lampa architekta Josipa Plečnika, co je to atribut, kdo jsou svatí patroni naší země, co je na standartě prezidenta republiky a taky už víme …

… jak bolí nožičky po celodenním hradním bádání. Počasí v polovině listopadu 2009 bylo nečekaně příznivé a tak jsme mohli relaxovat před bazilikou sv. Jiří, kochat se tou nádherou okolo nás i v nás … chvíli před tím jsme totiž dvě hodiny bloumali mezi skvosty Mánesa, Marolda, Pipenhagenů … v Národní galerii

V obrazárně Pražského hradu jsou vystavena i díla z proslulých sbírek císaře Rudolfa II. Mezi více než stovkou nádherných děl jsou i obrazy Tiziana, Aachena, Rubense a taky „Husopaska“, která se v době naší přítomnosti na chvíli nějak záhadně znásobila.

Den druhý a výstup na hrad po nových zámeckých schodech přes Svatováclavskou vinici. Praha byla v tajemném mlžném oparu, byl vlahý podzimní den a nejspíš pod vlivem atmosférických jevů bylo i vlažné střídání stráží u spodní hradní brány. Na nás ale čekalo tajemné putování podkrovím domečků ve Zlaté uličce…

Ještě před tím jsme ale na památku hodináře mistra Hanuše, kterého jsme viděli předcházející večer v Kozím příběhu, vytvořili svůj malý hradní orloj – jsme na něm skoro všichni ale ani jeden z nás není „svatý“.

Středověká hudba, brnění, přilbice, zbraně, střílny, živý rytíř a kuš … Tedy kuše - a z ní jsme se pokusili trefit terč. Ta jediná střela, která ten terč zasáhla byla … všech … no, s námi by to jako s obránci hradu asi moc nevyhráli

Putování ke kořenům na Pražském hradě bylo moc prima, ale najednou nám z té historie začala jít tak trochu hlava kolem, tak jsme si z té neživé, kamenné krásy odskočili na chvíli ke kráse živé – přímo do mořských hlubin – korály, sasanky, čistotný korýš a ryby, ryby, ryby … krásně barevné zakončení příběhu …

Ještěže po skončení jednoho příběhu začíná vždycky nějaký jiný - to je moc prima. A tak se můžeme těšit na další „putování ke kořenům“. Jen ještě dodatek pro maloše – ta bílá stavba se dvěma věžemi je Strahovský klášter a v něm je Památník národního písemnictví – ta socha vpravo je … Štěpánko! No tak jo, už toho nechám …

Ještě úplně na konec – díky Lenko a Michale za azyl a servis. Bylo nám u vás moc, moc fajn … jo, a víte už, že příště budeme hledat kořeny na …