Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/ Politologie a mezinárodní vztahy Vymezení, předmět zájmu a geneze mezinárodních vztahů

Cíle přednášky Představit definici mezinárodních vztahů jako společenskovědní disciplíny. Charakterizovat stát a jeho zahraniční politiku jako základní referenční objekt mezinárodních vztahů. Stručně představit nástroje zahraniční politiky. Vymezit roli národních zájmů. Nastínit základní přístupy a genezi interpretace mezinárodních vztahů (realistická a idealistická škola)

Definice mezinárodních vztahů Definice mezinárodních vztahů: Podle oborového zaměření: subdisciplína politologie, která zkoumá vztahy přesahující státní hranice, zabývá se při tom celou řadou problémů, od otázek mezinárodního práva, obchodu a bezpečnosti přes úlohu státníků, byrokracie, nevládních organizací a soukromé sféry při formulaci zahraniční politiky až po charakter a strukturu mezinárodních prostředí. Podle předmětu zkoumání: vztahy přesahující státní hranice Definice systému mezinárodních vztahů: Systém vztahů mezi státy, mezinárodními organizacemi, nevládními organizacemi, nadnárodními ekonomickými subjekty a dalšími aktéry.

Definice mezinárodních vztahů Mezinárodní vztahy můžeme definovat jako souhrn interakcí, které se vytvořily mezi státy, mezinárodními organizacemi a dalšími relevantními subjekty. Mezinárodní vztahy zahrnují v současnosti celou řadu oblastí, hovoříme například o vztazích ekonomických, politických, vojenských, kulturních, sportovních atd. Dosavadní chápání mezinárodních vztahů se omezovalo pouze na mezistátní styky. Zahrnovalo pouze takové interakce, které se odehrávaly na úrovni suverénních státních celků, případně oficiálních mezinárodních organizací. V současnosti na významu nabývá problematika rozvoje vztahů mezi nadstátními institucemi a organizacemi.

Zahraniční politika Zahraniční politiku (státu, mezinárodní organizace) můžeme chápat jako snahu prosadit vlastní (státní) zájmy mimo území své suverenity, při které se střetává s obdobnými iniciativami jiných státních celků, případně mezinárodních organizací. Subjektem zahraniční politiky je stát jako celek a za své činy nese nedílnou odpovědnost. Stát je monopolním subjektem, opírající se z hlediska mezinárodního práva o svou suverenitu a rovnoprávnost s jinými suverénními celky. Ve vzájemných interakcích se tyto suverenity střetávají a často působí proti sobě, protože státy soutěží o prosazení vlastních ekonomických, mocenských či ideologických zájmů.

Zahraniční politika Na úspěšnost zahraničně politické soutěže má vliv celá řada faktorů mocenskopolitických, ideologických, bezpečnostních, ekonomických i čistě prestižních. Možnosti vlastní zahraniční politiky určuje především celková ekonomická úroveň země, zakotvení v mezinárodních strukturách, geopolitické postavení a vojenská síla. V současnosti lze pozorovat, že zahraniční politika státu a jeho postavení v systému mezinárodních vztahů stále více závisí na jeho ekonomické síle. Zakotvení státu v mezinárodních organizacích je dalším významným faktorem ovlivňujícím úspěšnost státu při prosazování vlastních národních zájmů.

Nástroje zahraniční politiky Zahraniční politika států využívá celé řady rozličných nástrojů. K tradičním patří především diplomacie, obchod a válka. Diplomacií rozumíme úřední činnost státních činitelů vztahující se k zahraniční politice státu. Vzájemná diplomatická vyjednávání o různých otázkách představují dominantní formu interakcí v současném systému mezinárodních vztahů. Klíčovou zásluhu na tomto jevu má ale především přijetí jistých závazných pravidel chování států v systému mezinárodních vztahů, která jsou obsažena především v Chartě OSN z roku 1945, Úmluvě o diplomatických stycích a imunitách a Úmluvě o konzulárních právech z 60. let a dalších dokumentech.

Nástroje zahraniční politiky Zahraniční obchod je velmi důležitým nástrojem zahraniční politiky každého státu, kterým je možné významně zasahovat do poměru sil v mezinárodní politice. Zahraničním obchodem lze podporovat vztahy s přátelsky naladěnou zemí, nebo obchodním embargem naopak škodit protivníkovi. Jiným typem obchodního embarga jsou obchodní sankce vyhlašované mezinárodními organizacemi proti státu, jenž se nějakým způsobem, nejčastěji agresí, proviní vůči platným pravidlům mezinárodních vztahů. Pokud je vůle světového společenství opravdová, mohou být mimořádně účinné.

Nástroje zahraniční politiky Válka je tradiční nástroj zahraniční politiky. Těsné spojení politiky a války si uvědomoval již Clausewitz konstatující, že „válka je pokračování politiky jinými prostředky.“ N. Machiavelli zastával názor, že válka je hlavním úkolem a posláním panovníka. V současnosti je útočná válka Chartou OSN vyloučena z legálních prostředků sloužících k prosazování národních zájmů státu, protože se připouští pouze obrana při napadení.

Národní zájmy Národní zájmy jsou v anglosaském pojetí definovány jako zájmy politického státního národa, jsou jednotné pro celý stát (tedy i pro etnické skupiny) a identické se zájmem státu. Pod termínem politický státní národ je třeba chápat národ, který je tvůrcem státní svrchovanosti. Jednání států v mezinárodní aréně je do značné míry determinováno právě národními zájmy, resp. jejich prosazováním. Existuje řada přístupů (škol) interpretujících fungování mezinárodních vztahů, roli národních zájmů a způsoby prosazování moci, především však škola realistická a škola idealistická.

Idealistická škola Idealistická, někdy též nazývána jako moralistická škola národních zájmů, převládala v USA po 1. sv. válce. V zahraniční politice klade akcent na prosazování demokratických ideálů a principů, morálku, mezinárodní právo a mírně opomíjí reálnou moc státu determinovanou zejména ekonomickou a vojenskou silou. Představitelem této školy je především W. Wilson, jenž byl dle svých kritiků v některých případech ochoten obětovat morálce hmotné zájmy v politice. Idealismus se odrazil i v reálných mezinárodněpolitických projektech (Společnost národů, Briand-Kellogův pakt aj.).

Realistická škola Realistická škola národního zájmu je reprezentovaná především H. Morgenthauem. Národní zájmy jsou dle ní podmiňovány tendencí státu obstát v mezinárodním soutěžení mezi národy. Hovoří o takzvané objektivní síle národního zájmu. Za mnohem důležitější než nějaké morální principy považuje v mezinárodní politice moc státu danou jeho ekonomickou a vojenskou silou. Historická tradice realistického přístupu je nesporně velmi dlouhá - sahá až ke Thukydidesovi, N. Machiavellimu a T. Hobbesovi.

Realistická škola V praktické politice je zastáncem obdobného názoru například H. Kissinger, který na základě analýzy mezinárodních vztahů 19. století odvodil závislost stability světového řádu na vybudování faktické rovnováhy mezi velmocemi. Morgenthaueova koncepce národních zájmů rozlišuje dva základní druhy. Prvním jsou takzvané základní či stálé národní zájmy, které se vyznačují relativní stabilitou a musí se vždy obhajovat. Druhý typ je reprezentován nestálými zájmy, které je možné v případě nutnosti opustit. Pro přežití politické identity národa je dle H. Morgenthauea nutná obrana jistého základního minima národních zájmů. Domnívá se též, že nebezpečí ohrožující stálé národní zájmy jsou relativně konstantní a předvídatelná.

Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/ Politologie a mezinárodní vztahy Vymezení, předmět zájmu a geneze mezinárodních vztahů