Současné formy demokracie ve světě Problémy demokratického vládnutí

Tranzice Přechody od nedemokratické vlády k demokracii (v ideálním případě) Základní typy: Dohodou/paktem Významná role bývalých elit, dokáží prosadit své životní zájmy a zachovávají si důležité postavení i v demokracii Kolapsem Slabá role bývalých elit, nedokáží ochránit své zájmy, je snaha je vyloučit z podílu na moci v rámci demokracie Sebevyloučení Iniciován nedemokratickou elitou, ale ta má slabé postavení ve vyjednávání Za konec tranzice se považují první svobodné volby

Demokratická konsolidace G. O‘Donnell: tzv. druhá tranzice od demokraticky zvolené vlády (od prvních svobodných voleb) k demokratickému režimu Zahrnuje budování a posílení demokratických institucí Často vyžaduje změnu dohod uzavřených během přechodu k demokracii a odstranění tzv. autoritářských enkláv.

Faktory ovlivňující demokratickou konsolidaci Okolnosti, za kterých došlo k demokratizaci Sjednaný přechod - pokračování formálního rámce autoritářského režimu, silné autoritářské enklávy Přechod sebevyloučením – formální rámec nepokračuje, ale jsou garantovány zájmy autoritářské elity Kolaps – nepokračuje formální rámec, nejsou garantovány zájmy autoritářské elity Postoj autoritářských aktérů k demokratizaci Pozitivní - nejméně problematická konsolidace Negativní – problematická konsolidace

Faktory ovlivňující demokratickou konsolidaci Historická zkušenost Snadnější konsolidace tam, kde: občané měli negativní zkušenost s odcházejícím režimem existuje pozitivní historická zkušenost s demokracií tranzice je zaštítěna důvěryhodnými a uznávanými lídry Komplikovanější konsolidace v zemích, které: Nemají žádnou zkušenost s demokracií Mají negativní zkušenost s demokracií = např. země zažila krátké demokratické epizody poznamenané politickým a společenským konfliktem (demokracie = chaos, anarchie)

Faktory ovlivňující demokratickou konsolidaci Stupeň politického konfliktu Snadnější konsolidace tam, kde: Došlo ke zmírnění politického konfliktu Je vůle po kompromisu a dohodě mezi politickými aktéry Došlo ke zmenšení ideologické vzdálenosti mezi politickými aktéry Komplikovanější konsolidace tam, kde: Je ideologická vzdálenost mezi politickými aktéry vysoká Není vůle po dohodě Je společnost sociálně, etnicky, nábožensky či jinak rozdělená Historie je poznamenána konflikty mezi společenskými skupinami

Faktory ovlivňující demokratickou konsolidaci Schopnost řešit sociální konflikt Cílem je zabránit konfliktu mezi skupinami potlačenými během autoritářského režimu a skupinami spjatými s bývalým režimem Zahrnuje: sociální pakt mezi společenskými silami, které jsou v konfliktu vybudování institucí, které ventilují a řeší konflikty ve společnosti Jasná pravidla hry Zahrnutí všech významných společenských skupin

Faktory ovlivňující demokratickou konsolidaci podřízení armády civilní kontrole Dlouhodobý proces v zemích, kde je tradičně silné postavení armády a kde si armáda vyjednala privilegia během tranzice. závisí na postoji armády k demokracii Antidemokratická a náchylná k puči Porážka nebo kolaps režimu: oslabení armády- možná úplná reorganizace Nepodřízení armády podrývá stabilitu systému –riziko puče

Hybridní režimy Teorie hybridních režimů se rozvíjí od 80. let v souvislosti s růstem počtu nově demokratizovaných zemí. Soustředí se na země, kde demokratizace zůstala nedokončená. Ustrnuly na půl cesty od nedemokratického k demokratickému režimu. Režimy, které splňují minimální definici demokracie = konají se zde pravidelně svobodné a soutěživé volby (volební demokracie). Nejedná se ovšem o liberální demokracie: Neliberální demokracie (F. Zakaria), jiní podobně hovoří o tzv. defektní demokracii (W. Merkel) Delegativní demokracie (G. O‘Donnell) Zároveň sem bývají řazeny i režimy, které nesplňují kritérium volební demokracie, ale jsou svobodnější než autoritářské režimy. Pseudodemokracie (L. Diamond) Režim s hegemonickou stranou (G. Sartori) Volební autoritarismus (A. Schedler)

Hybridní režimy Guillermo O’Donnell Charakteristickým rysem je nevyvážený prezidentský systém se slabým postavením legislativy a soudnictví. Dominuje prezident, nefungují brzdy a protiváhy jeho moci Prezident = novodobý Leviathan → prezident se chápe jako ztělesnění vůle lidu, vládne nadstranicky (tradiční politické strany označuje za zkorumpované, politiku za špinavou), jeho moc stojí na širokém heterogenním hnutí, které je ale vnitřně slabé → spojuje ho jen podpora prezidenta Omezení jeho moci jsou velmi slabá a prezident má tendenci obcházet i ústavní omezení své moci (parlament a soudy)→ např. vládne pomocí dekretu

Hybridní režimy Pseudodemokracie (L. Diamond): Jsou zde formálně nastavena demokratická pravidla hry, ale ve skutečnosti se jedná jen o fasádu nedemokratického režimu. Existuje více stran, dělba moci, formální ochrana práv a svobod. Neprobíhá zde ale svobodná politická soutěž a vládnoucí elitu nelze prostřednictvím voleb odstavit od moci. Vláda kontroluje média, klientelismus, používá represivní aparát. Od autoritářského režimu se ale liší vyšší mírou svobody. Blízké Sartoriho pojetí režimu s hegemonickou stranou, ale nemusí se vždy jednat o stranu, která drží v rukou moc, může se jednat i o systémy vysoce personalizované.

Hybridní režimy Sartori: v díle Strany a stranické systémy (1976, česky 2005) rozděluje stranické systémy na soutěživé a nesoutěživé. Nesoutěživé: systém s jednou stranou a systém s hegemonickou stranou Systém s jednou stranou = je povolena existence jen jedné strany (příkladem jsou komunistické režimy) Systém s hegemonickou stranou = Jsou povoleny i další politické strany, které ale nejsou reálnou konkurencí vládnoucí straně. Vládnoucí strana nepřipouští svobodnou politickou soutěž, i když se zde mohou pravidelně konat volby. Jsou povoleny jiné opoziční strany, ale ty nemají reálnou šanci ve volbách uspět. Střídání u moci je tudíž v takovém systému nemožné.

Hybridní režimy Hegemonická vs. predominantní strana: v systému s hegemonickou stranou nejsou vytvořeny podmínky, které by nutily vládu k odpovědnosti, zatímco v systému s predominantní stranou ano (Giovanni Sartori). B. Magaloni: liší se charakterem politických institucí. V systémech hegemonickou stranou nejsou pevně stanovená pravidla hry a vládnoucí strana je může sama měnit podle situace (může měnit ústavu). Ústavní změny se dotýkají mimo jiné oslabování moci soudní, zvyšování pravomocí prezidenta nebo omezování občanských práv a svobod. Vůči hegemonické straně nefunguje jiný aktér, který by jí mohl v uskutečňovaných změnách zabránit. Není zároveň možné objektivně kontrolovat nedemokratické volební praktiky, neboť vládnoucí strana má plnou kontrolu nad volebním procesem. Predominantní strany se liší tím, že nemohou jednostranně měnit ústavu, ústavní pravidla hry zůstávají pevně daná, i když se i zde mohou objevit nedemokratické praktiky (např. u voleb).

Hybridní režimy Andreas Schedler: volební autoritarismus Pravidelně se zde konají volby za účelem obnovování legitimity režimu. Pravidla hry jsou ale nastavena tak, aby vždy zvítězila vládnoucí elita – volby tak prodlužují její setrvání u moci. Režim není otevřeně represivní. Vymezení demokratických a nedemokratických voleb

Hybridní režimy Demokratické volby: Plní svůj účel – naplňují tezi, že moc vychází z lidu. Kolektivní rozhodování. Svobodně se vytváří nabídka alternativ, ze kterých voliči vybírají (kandidáti, politické strany) Voliči svobodně formulují své preference na základě všeobecně dostupných a necenzurovaných informací Všeobecné volební právo (nedochází k vylučování nějaké skupiny dle etnického, náboženského nebo socio-ekonomického klíče) Tajné a svobodné hlasování. Volič není vystaven vnějšímu nátlaku, jak má volit. Rovnost (jeden volič = jeden hlas), neutrální dohled nad volbami, zamezení volebních podvodů Nezvratitelnost výsledků voleb

Hybridní režimy Nedemokratické volby: volby zakrývají manipulaci ze strany autoritářských elit. Vyhrazenost – kontrola volebního procesu a jeho výsledků ze strany vládnoucí elity. Je potlačen pravý účel voleb. Vyloučení nebo fragmentace opozice – praktiky znemožňující formování nebo spolupráci opozice, někdy „volby bez výběru“ Existuje zde represe a chybí férovost (není zajištěn rovný přístup k informačním a finančním zdrojům) Rovné volební právo je formálně a neformálně potlačeno Existuje zde donucování a korupce (zastrašování voličů, kupování hlasů) Dochází zde k volebním podvodům a nadržování (např. při registraci subjektů) Zvraty v průběhu voleb a po nich, resp. vládnoucí elita je schopna zajistit své znovuzvolení

Literatura k tématu Balík, S., Holzer, J. (2007). Postkomunistické nedemokratické režimy. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Diamond, L. (2002). Thinking About Hybrid Regimes. Journal of Democracy 13, č. 2, s. 21-35. Hloušek, V., Kopeček, L. (eds.) (2004). Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav. Schedler, A. (2006). Electoral Authoritarianism: The Dynamics of Unfree Competition. Lynne Rienner Publisher. Zakaria, F. (2005). Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA i ve světě. Praha: Academia.