Nobelova cena

Alfred Bernhard Nobel Stockholm San Remo Alfred Bernhard Nobel patřil k nejvýznamnějším vynálezcům devatenáctého století. Tento továrník a inženýr chemie přihlásil na třistapadesát patentů ve všech státech světa a málokdo se dožil uplatnění svých vynálezů jako právě on. Jeho vynálezy byly výsledkem práce Nobelových laboratoří v Německu, Francii, Skotsku, Itálii a Švédsku. Pocházel z rodiny švédského chemika a podnikatele, ale rodina záhy odešla do Ruska, kde jeho otec díky vynálezům protipěchotních a vodních min dosáhl velmi rychle váženého postavení. Alfred Nobel se po dokončení studií v Petrohradě vrátil do rodného Stockholmu, kde pracoval jako chemik. Tento muž je znám především jako vynálezce smutně proslaveného dynamitu (1867). Tento vynález vysvětloval (a zároveň) omlouval jako prostředek, který lidstvu poskytne spolehlivou a bezpečnou důlní třaskavinu, nahrazující nebezpečný nitroglycerin a nevypočitatelnou stříbrnou bavlnu. K jeho dalším objevům patřila dále např. třaskavá želatina (1875) - základ všech druhů střelného prachu, dále bezdýmný prach - balistit, třaskavá rtuť a rozbušky či roznětky k těmto všem možným výbušninám. Třaskavá rtuť a rozbušky se však okamžitě staly zbrojařským artiklem a byly montovány do granátů, min, torpéd a jiných zbraní. Nobel hodně cestoval a stal se velice bohatým. Utkvělou myšlenkou posledních let Nobelova života bylo zajištění míru. V roce 1895 podal v Paříži testament, kterým zřídil ze svého majetku fond. Z něho se měly rozdělovat roční úroky, jako ceny osobám, jejichž činnost přinesla v předcházejícím roce lidstvu největší prospěch. Zemřel 10. Prosince 1896 ve městě San Remo v Itálii.

Nobelova cena Přes značné překážky při plnění Nobelovy poslední vůle bylo vytvořeno pět cen, které jsou každoročně udělovány v oblasti fyziky, chemie, fyziologie a medicíny, literatury a míru. Od roku 1969 se uděluje i cena za ekonomii. Ceny se začaly udělovat v roce 1901 při pátém výročí Nobelovy smrti. Nobelovu cenu za fyziku a ekonomii uděluje Švédská královská akademie věd, cenu za fyziologii a medicínu Nobelova společnost v Karolínském medicínsko - chirurgickém ústavu ve Stockholmu, cenu za literaturu Akademie ve Stockholmu a cenu za mír pětičlenný výbor jmenovaný norským parlamentem v Oslu. Cena se skládá ze tří částí: peněžní odměny, zlaté medaile a diplomu. Udílí se v den výročí Nobelova úmrtí tedy 10. prosince. Ceremonie předávání Nobelových cen probíhá ve Švédsku ve stockholmské Concert Hall a ceny předává laureátům osobně švédský král, cenu za mír ve stejný den předává předseda norského Nobelova výboru za přítomnosti norského krále v City Hall v Oslu. Jejich součástí jsou přednášky laureátů Nobelovy ceny, které bývají obvykle několik dnů před převzetím ceny, nebo po něm. Jejich plné znění je uveřejňováno v publikaci Les Prix Nobel. Statutem Nobelovy nadace je přesně určeno, kdo může navrhovat laureáty cen. Nobelovou cenou byli vyznamenáni dva Češi. Jaroslav Heyrovský v roce 1959 za chemii za vynález a rozvoj polarografie a Jaroslav Seifert v roce 1984 za poezii.

Fyzikální chemik, zakladatel polarografie. První český nositel Nobelovy ceny. Mládí Živě se zajímal o přírodu, hudbu, literaturu. Na Akademickém gymnáziu v Praze profesor J. Jeništa vzbudil jeho zájem o matematiku, fyziku a astronomii. Po maturitě z obdivu k objevům britských přírodovědců odešel studovat chemii a fyziku na University College v Londýně u profesorů W. Ramsaye a F. G. Donnana. 1. světová válka ho zastihla na prázdninách doma; byl odveden do služby ve vojenských lazaretech, kde se ve volných chvílích zabýval chemií. Rtuťová kapková elektroda Při státní zkoušce na doktorát Karlovy univerzity koncem války profesor fyziky B. Kučera vyzval kandidáta Heyrovského, aby se věnoval výzkumu povrchového napětí rtuti způsobem, který Kučera sám navrhl na počátku století. Princip spočíval ve vážení kapek rtuti, vykapávajících ze skleněné kapiláry do roztoku. Kapající rtuť, připojená na zdroj stejnosměrného napětí, při tom sloužila jako jedna elektroda, druhou elektrodou byla rtuť hromadící se na dně nádobky. Po dlouhém, úmorném studiu zjistil Heyrovský v únoru 1922, že měří-li místo povrchového napětí elektrický proud, procházející rtuťovou kapkou a roztokem, do něhož rtuť vykapává, získá důležité údaje o druhu a množství látek v roztoku obsažených. Tyto údaje mohou sloužit chemické analýze i základnímu fyzikálně- chemickému výzkumu. JAROSLAV HEYROVSKÝ

Pravidelným odkapáváním ze skleněné kapiláry udržuje rtuťová kapková elektroda stále čistý povrch. Typické polarografické křivky (závislost proudu i na napětí E vkládaném na elektrody; drobné oscilace jsou způsobeny odkapáváním rtuti): dolní křivka – základní roztok chloridu a hydroxidu amonného obsahující malá množství kadmia, zinku a manganu, horní křivka – totéž po přidání thalia. Polarograf Aby urychlil měření se rtuťovou kapkovou elektrodou, sestrojil Heyrovský se svým japonským spolupracovníkem M. Shikatou automatický přístroj, který nazvali polarograf. Přístroj plynule měnil vzájemnou elektrickou polaritu obou elektrod a fotografickou cestou při tom zaznamenával proud procházející roztokem a elektrodami v závislosti na měnícím se elektrickém napětí, vkládaném na elektrody. Na výsledné polarografické křivce se objevují stupně, tzv. vlny. Výška vln je mírou koncentrace látek rozpuštěných v roztoku a jejich poloha udává druh těchto látek. Podle přístroje dostala metoda elektrolýzy roztoků rtuťovou kapkovou elektrodou jméno polarografie. Jeden z prvních modelů polarografu z r pro automatický záznam závislosti proudu na napětí při elektrolýze se rtuťovou kapkovou elektrodou. Heyrovského zařízení k měření proudu se rtuťovou kapkovou elektrodou: A - zdroj stejnosměrného napětí, K - proměnný odpor jako potenciometr, V – voltmetr měřící napětí zdroje, Rp a RS – kolíčkové odpory k úpravě tlumení a citlivosti zrcátkového galvanometru G měřícího proud, L - lampa k vytváření světelné stopy na stupnici S odrazem od zrcátka galvanometru, Z - nádobka obsahující zkoumaný roztok a rtuťové elektrody – kapkovou a velkoplochou stálou. V r se stal Heyrovský prvním profesorem fyzikální chemie na Karlově univerzitě. Zavedl několikasemestrový kurs přednášek a praktických cvičení z tohoto oboru a při tom se svými žáky dále rozvíjel výzkum polarografické metody.

Aby nové výsledky prací českých chemiků byly přístupné světové odborné veřejnosti, založil Heyrovský v r se svým přítelem, profesorem chemie na pražské Vysoké škole technické E. Votočkem, časopis Collection of Czechoslovak Chemical Communications, který dodnes přináší sdělení o původních chemických výzkumech ve světových jazycích. Z Heyrovského žáků, domácích i zahraničních, každý svým způsobem obohatil polarografickou metodu. Zejména D. Ilkovič, později přední slovenský fyzik, a R. Brdička, pozdější Heyrovského nástupce na univerzitě, pomohli postavit polarografii na přesné teoretické základy. Nobelova cena za polarografii Za druhé světové války se polarografie stávala stále častěji používanou analytickou metodou. Nalezla uplatnění v metalurgii, v chemickém a ve farmaceutickém průmyslu, v lékařství, v potravinářství, v rudném výzkumu, při studiu nových transuranových prvků a v jiných oborech. Výroba polarografů byla zahajována v různých zemích. Počet odborných prací věnovaných polarografii dosahoval tisíců. Po válce byl založen v Československu pod vedením Heyrovského Polarografický ústav, který byl v r začleněn do Československé akademie věd. V r byla Jaroslavu Heyrovskému, jako prvnímu Čechovi, udělena Nobelova cena v oboru chemie za objev a rozvoj polarografické metody. Švédský král Gustav Adolf VI. předává Heyrovskému Nobelovu cenu ve Stockholmu dne

Básnické dílo J. Seiferta představuje jednu z nejcennějších hodnot české literatury tohoto století.Jako jediný český spisovatel obdržel Seifert v roce 1984 Nobelovu cenu za literaturu. Pocházel z proletářského žižkovského prostředí.Ještě před maturitou nastoupil jako redaktor do levicového tisku. Jeho básnický debut Město v slzách (1921). Seifert stál u zrodu uměleckého svazu Devětsil. (Slavík zpívá špatně (1926) Poštovní holub ( 1929) ). Vrcholné projevy poetismu. V roce 1929, na protest proti novému gottwaldovskému vedení, odešel Seifert z KSC, kam se už nikdy nevrátil, a pracoval jako redaktor různých časopisů. Díla z 30. let (Jablko z klína (1933) Venušiny ruce (1936) ) vzpomínky na dětství. Sbírka Zhasněte světla (1938), reagující na mnichovské události roku (1938). Jako zdůraznění národních hodnot v čase jejich ohrožení je zamýšlena básenˇ vějíř Boženy Němcové (1940). Po válce pracoval Seifert jako redaktor deníku práce, od roku 1949 se věnoval pouze literatuře. Přilba hlíny (1945), spontánně reagující na květnové povstání. K české národní tradici se vztahuje lyrická písenˇ o Viktorce, (1950).V polovině 60. Let napsal sbírku Koncert na ostrově (1965). Odlévání zvonů (1967) a Halleyova kometa (1967). Po srpnové intervenci, kterou rozhodně odsoudil a toto své mínění nikdy neodvolal, proto se stal Seifert na prvním sjezdu svazu českých spisovatelů v roce 1969 předsedou svazu a zůstal ním až do násilného rozpuštění roku Jeho vztah je stále napjatý, což posílil i jeho podpis na listině Charty 77. Sbírka Morový sloup, zahrnující i básníkovy reakce na okupaci,mohla vyjít až deset let po svém vzniku,v roce 1981.K dávným prožitkům se s jistotou ironií vrátil ve sbírkách Deštník z Piccadilly(1979) a Býti básníkem(1983).Jejich prozaickým protějškem jsou memoáry Všecky krásy světa,jež mohly v plné podobě vyjít jen v exilu(1981,Toronto),zatím co některá místa pražského vydání(1982)byla cenzurována. Jaroslav Seifert Praha