Příčná flétna, pikola Kristýna Vyčítalová

Příčná flétna Příčná flétna je dechový dřevěný nástroj (dřevěný z historického hlediska, dnešní příčné flétny se vyrábějí takřka výhradně z kovu). Je tradičně zastoupena ve všech symfonických, dechových i komorních orchestrech, velké využití má i komorní hudbě, v menší míře se používá i v jazzu.

Stavba a funkce: Hlavice je u moderních fléten rovná, u altových, tenorových nebo basových fléten může být zahnutá. V horní třetině se nachází retný otvor, na kterém je navařen náustek sloužící k podepření dolního rtu. Mírným povytahováním hlavice se ladí celá flétna. Střední díl: nacházejí se na něm klapky, které mohou být buď uzavřené nebo otevřené. V případě otevřených klapek se uzavírají dírky pomocí prstů, zatímco v případě uzavřených klapek se dírky uzavírají pomocí klapek. Hra na nástroj s otevřenými klapkami je sice složitější, ale flétnista lépe cítí rychlost proudícího vzduchu a otevřené klapky také umožňují řadu zvukových efektů jako např. glissando nebo hraní mikrointervalů. Spodní díl: nejnižší tón flétny může být buď c¹ nebo h, v závislosti na typu spodního dílu. Mimo širšího tónového rozsahu a lepších zvukových vlastností je výhodou H fléten také fakt, že se na ně díky pomocnému hmatu dá snáze zahrát tón c4 (za pomocí tzv. Gizmo klapky, která se dá namontovat jen na H flétny).

Původní Böhmova flétna měla otevřenou klapku gis, postupně se ale začala prosazovat uzavřená. To ale působilo obtíže při hraní tónu e³, a tak se vyvinula tzv. E mechanika, která tento problém odstraňuje. S touto mechanikou se vyrábí většina dnešních fléten.

Fyzika: Proud vzduchu z úst je namířen na hranu, která ho rozděluje (ostrá hrana nebo ret). Při tom vznikají vzduchové víry a tzv. Strouhalovy třecí tóny, podobné například zvukům rychle se pohybujícího biče nebo při pohybu telefonních drátů ve větru. Jeden proud vzduchu je vždy odváděn ven a druhý dovnitř nástroje, kde se zesiluje, přičemž flétna slouží jako rezonátor. Příčná flétna dovoluje modulaci tónu pomocí rtu hráče, svojí roli také hraje úhel vdechování.

Materiál: Příčné flétny se po staletí vyráběly ze dřeva, první zlatou flétnu zkonstruoval v roce 1869 Louis Lot. Nejkvalitnější flétny se dnes vyrábí ze zlata nebo stříbra, obvyklejší materiály jsou niklová mosaz nebo speciální druhy ocelí (často navíc postříbřené). Flétny mohou být zhotovené také z poněkud exotičtějších materiálů jako zinek, mosaz, titan a podobně, nejlevnější modely pro začátečníky se mohou vyrábět z hliníku.

Proč je příčná flétna z kovu? První příčné flétny se vyráběly ze dřeva a neměly ještě klapky. Tón ale vznikal již tak, jak vzniká dnes: otvor v blízkosti horního konce má ostrou hranu, proti které se fouká a tím se rozechvívá vzduch v nitru ozvučené trubice. Postupem času dostávala dřevěná příčná flétna stále více klapek, aby se na ni dalo snáze hrát. V roce 1847 zdokonalil Theobald Böhm v Mnichově příčnou flétnu složitým klapkovým mechanismem, pomocí kterého se však snadněji hrálo. Celé tělo nástroje vyrobil z kovu, protože kov se dá opracovat přesněji než dřevo. Vynález byl tak úspěšný, že dnes jsou všechny příčné flétny kovové. Jelikož však ty nejstarší byly dřevěné, řadíme příčnou flétnu nadále k dřevěným dechovým nástrojům.

Příčná flétna se zahnutou hlavicí: Příčná flétna se zahnutou hlavicí, jedná se zřejmě o nejlepší flétnu pro začátečníky. Nástroj je maximálně odlehčený, má snadný ozev a je konstruován tak, aby nekladl začínajícímu hráči žádný odpor.

Historie: Příčné flétny jsou asijského původu a v Evropě se poprvé objevily ve 12. století. Předchůdcem příčné flétny je příčná píšťala (též švýcarská nebo polní), která se vyráběla ze zimostrázového dřeva a měla krátkou válcovitou trubici. V 16. století se zvětšila její mensura (poměr mezi průměrem a délkou trubice), v 17. a 18. století se stala vícedílným nástrojem s opačným kónickým vrtáním (zužování od retného otvoru ke konci) a stala se součástí orchestrů (v této době už lze hovořit o přímém předchůdci příčné flétny). Revoluci ve stavbě příčné flétny i ostatních dřevných nástrojů provedl v roce 1832 Theobald Böhm, když vyvrtal dírky nikoli podle dosažitelnosti prsty, ale podle akustických měřítek, a pak je opatřil klapkami. V roce 1847 navíc nahradil kónickou trubici válcovitou, čímž se zlepšila intonace, ale poněkud se změnily tónové vlastnosti flétny.

Typy fléten:

altová flétna laděná v G, zní o kvartu níže než příčná flétna

basová flétna laděná v C, zní o oktávu níže než příčná flétna, stejně jako altová flétna se používá velmi málo

kontrabasová flétna člověk při hře na tento nástroj většinou stojí a flétnu má opřenou o zem. Její délka je neuvěřitelných 185 cm

zobcová flétna (sopránová)- Zobcová flétna je dechový nástroj, původně dřevěný, nyní často z umělé hmoty. Je to jeden z nejjednodušších hudebních nástrojů. Pochází z lidové píšťaly a má obdobnou konstrukci. Hráč fouká do naústku, vzduch se v resonanční komoře dělí na dva proudy,z nichž jeden flétnu opouští štěrbinou a vibrující druhý prochází rovnou trubicí. Zobcové flétny jsou laděny většinou na c nebo f. Díky jednoduché konstrukci a snadné hře je rozšířena mezi amatéry a používá se při základní hudební výchově i při některých terapiích. Ve vážné hudbě byla používána zejména v dřívějších dobách. K jejím nedostatkům pro koncertní přednes patří omezená dynamika tj. možnost měnit hlasitost hraného zvuku, neboť při silnější hře dochází současně k přelaďování (zvýšení frekvence tónu) nástroje.

zobcová flétna

Panova flétna Panova flétna nebo také syrinx je dechový hudební nástroj - aerofon. Skládá se z rákosových, třtinových, bambusových či dřevěných píšťalek sestavených do jedné řady. Zvuky z tohoto nástroje se vyluzují pomocí foukání na okraje otvorů píšťalek. Podle řecké mytologie hrával na flétnu bůh pastýřů a stád Pan. Panovy flétny se většinou vyrábějí z bambusu nebo dřeva, ale není výjimkou ani flétna vyrobená ze skla, kovu nebo plastu. Dnes se hojně používají v jihoamerické hudbě, kde se často dvě flétny vzájemně doplňují při hře jedné melodie (hoketus).

Panova flétna Panova flétna je jedním z nejstarších hudebních nástrojů. Její původ sahá až do samých počátků civilizace. Již v době kamenné byla vyráběna z rákosu, třtiny a bambusu. Název „Panova“ pochází ze starověkého Řecka, z řecké mytologie. Podle pověstí žil v Arkádii jistý bůh Pan, ochránce pastýřů a stád, který se zamiloval do krásné nymfy Syrinx. Jelikož Pan byl napůl člověk a napůl kozel, není divu, že sličná nymfa jeho lásku neopětovala. Když se Panův zájem stal pro nymfu nesnesitelný, začala před ním prchat. Pan ji však stále pronásledoval, až se dostali k řece. Syrinx už neměla kam uprchnout, a tak se na vlastní žádost nechala od vládce všech bohů Dia, proměnit v rákosí. Panova láska k Syrinx byla však natolik silná, že si z onoho rákosí udělal píšťalu a po večerech na ní vyhrával smutné písně.

Panova flétna

Pikola Pikola je dřevěný dechový nástroj, menší sopraninová varianta sopránové příčné flétny. Ve porovnání má poloviční délku a zní o oktávu výše než je uvedeno v notovém zápise; dosahuje nejvyšších tónů ze všech v současnosti používaných dechových nástrojů. Český název je odvozen z italského „flauto piccolo“, čili „malá flétna“.

Pikola Pikola je dvoudílná, na rozdíl od sopránové příčné flétny, která je složená ze tří dílů. Měří 32 cm, trubice má průměr cca 1 cm. Pikoly se vyrábějí buď z kovu (stejně jako ostatní příčné flétny), ze dřeva nebo z umělých materiálů. Dřevěné pikoly mají jemnější zvuk, snáze splývají s ostatními nástroji, pro lepší nátisk se ale zase více hodí varianta kovová. Velice oblíbená je tedy kombinace kovové hlavice a dřevěného nebo plastového trupu. Prstoklad je prakticky stejný jako u sopránové příčné flétny, přechod z jednoho na druhý nástroj není tedy pro hráče moc velký problém (poněkud odlišná je jen technika nátisku). Ladění pikol je tradičně in C, jen velice zřídka se také používají varianty in D, in A apod.

Pikola Předchůdce moderní pikoly jsou středověké příčné píšťaly, které se původně vyráběly ze dřeva a neměly žádné klapky. Velmi oblíbené byly ve zejména ve vojenských souborech. Pikola prošla podobným vývojem jako sopránová příčná flétna, postupně se na ni přidávaly klapky a v 19. století se stejně jako u většiny dřevěných nástrojů ujal Boehmův hmatový systém.

Pikola Pikola se velice často a s oblibou používá především v dechových (a popř. vojenských) souborech. V barokních partiturách se objevuje hlas pro „flauto piccolo“ nebo „flautino“, často ale není jasné, jestli je zamýšlen pro sopraninovou příčnou flétnu (tedy pikolu) nebo pro sopraninovou zobcovou flétnu. Pozdější skladatelé ji využívali jako prostředek pro dokreslení nálady, například Wolfgang Amadeus Mozart v opeře Únos ze serailu pro vystižení atmosféry turecké armády. Jako první ji v symfonickém díle použil Ludwig van Beethoven ve své Páté symfonii.

Pikola