MGR. IVANA ČAMKOVÁ Dobrovolnictví jako vztah

Dobrovolnictví není:  oběť  povinnost  způsob, jak získat body navíc ve škole  příležitost ukázat někomu, jaký jsem borec  příležitost k politování druhých, kteří jsou na tom ještě hůř než já  snaha dělat něco, za co si mě ostatní ale opravdu měli vážit  snaha ovlivňovat a ovládat druhé  cesta k řešení svých vlastních problémů

Dobrovolnictví je: … přirozený projev občanské zralosti. Přináší konkrétní pomoc tomu, kdo ji potřebuje, ale zároveň poskytuje dobrovolníkovi pocit smysluplnosti, je zdrojem nových zkušeností a dovedností a obohacením v mezilidských vztazích.“ (TOŠNER, SOZANSKÁ, 2006, s.18)

Typy dobrovolnictví dlouhodobé (dobrovolnická služba) „akční“ (příležitostný dobrovolník) dárcovství ( )

„Otevřené dveře“ záměr projektu:  částečně řešit či alespoň zlepšit situaci těch klientů DOZP Domov Pramen, kteří byli po sociální, komunikační a vztahové stránce odkázáni pouze na prostředí zařízení poskytujícího sociální služby, tedy neměli trvalý a pravidelný kontakt s rodinnými příslušníky nebo jinými blízkými lidmi, kteří by o ně projevovali zájem. Klienti trpěli silnou citovou deprivací.  zároveň usnadnit navázání a rozvíjení kontaktu lidem, kteří přicházejí „zvenčí“ a jsou často ovlivněni různými předsudky a představami

Průběh projektu Tento projekt má tři kroky, v nichž je odstupňována míra podpory a pomoci potřebné pro rozvoj vztahu mezi klientem a dobrovolníkem - v našem případě studentem střední nebo vysoké školy. Konečná fáze projektu spočívá ve vytvoření sítě sociálních kontaktů pro klienty DOZP, kterým jinak vztahy mimo ústavní prostředí velmi silně chybí. Jako důležitou část projektu chápeme i posun ve vnímání člověka s postižením, ke kterému dochází díky osobní zkušenosti u dobrovolníka a někdy i u jeho rodiny, případně přátel.

1. krok 1. krok – Úvodní rok nejintenzivnějšího kontaktu – dobrovolníci prochází zaškolením, navazují a rozvíjejí vztah s klientem. V dohodnutých termínech navštěvují klienta v Domově nebo ho berou s sebou do města (kavárna, bazén, kino, návštěva doma). Účastní se společných výletů a workshopů, pomáhají na pravidelných festivalech a setkáních, pořádaných Domovem. Povinná je účast na supervizních setkáních.

2. krok 2. krok – Dobrovolníci se připravují k maturitě, intenzita kontaktů klesá, většinou se dál účastní společných akcí, osobní kontakt občas nahrazuje pohled nebo telefonát.

3. krok 3. krok – Studium na vysoké škole odvádí dobrovolníky většinou mimo město. Přesto přibližně polovina dobrovolníků dál udržuje občasný kontakt s klienty. V době zkouškového období, v pro klienty „krizové“ době Velikonoc a Vánoc se často objevují osobně. Tím spoluvytvářejí síť sociálních kontaktů, která klientům výrazně chybí. Postupně se vykrystalizovaly nové formy dobrovolnictví – kromě individuálního i skupinové, nebo existence dobrovolníků, kteří v zařízení realizují nějakou aktivitu (literární kavárna, výtvarná dílna…)

Výsledky projektu trvá 10 let prošlo jím přes 100 dobrovolníků získání vztahových zkušeností u klientů z DOZP změna pohledu na osoby s mentálním postižením u dobrovolníků (případně jejich rodiny a přátel) klic/

Motivy dobrovolníků touha získat nové zkušenosti - nahlédnout do prostředí, o kterém nemá běžná veřejnost příliš mnoho informací, navázat kontakt s lidmi s postižením, kterých se často běžná populace straní potřeba vyzkoušet si práci s lidmi, zjistit, jestli budoucí profesní směřování povede do sociální, pedagogické či medicínské oblasti touha udělat někomu radost, být užitečná, někomu pomáhat kontakt s lidmi, kteří již s touto prací měli zkušenost, případně rozhodnutí do projektu vstoupit společně s kamarády

Přijetí „jinakosti“ Dobrovolníci hledali způsob, jak s postiženým kamarádem komunikovat a jak navázat kontakt. Většina studentů bere zvláštnosti svých přátel s postižením jako přirozenou část jejich osobnosti (Každá moje kamarádka je něčím svoje, tak Jana taky. Ostatní kamarádi mají svoje nálady, tak Irča taky…). Oceňují jejich pozitivní chrakterové vlastnosti („Monča je jeden z mých kamarádů, a vlastně jeden z nejcharakternějších. Plno lidí tě podrazí, něco na tebe vykecá, použije část tvý práce… A Monča je takový bezpečí.“ „Ilonka mně pozná podle chůze, už když jsem na chodbě a má obrovskou radost, když mně vidí“). Uvědomují si i jejich projevy jejich postižení (sterotypní komunikace) i negativní projevy (nadávky, řev), ale zároveň se i učí poznávat a chápat, co je způsobuje.

Psychiatrické onemocnění Dobrovolnice, jejichž klientky mají i psychiatrické onemocnění cítily nejistotu (nedostatečné informace), bály se jít ve vztahu dál. Jedna z nich vztah omezila, nezvládala vlastnické chování klientky vůči své osobě a její slovní agresivní ataky vůči ostatním klientkám. Je třeba nacházet poskytovat informace o zdravotním stavu klienta, které jsou nezbytné pro vzájemný bezpečný kontakt a více se soustředit na psychosociální dovednosti dobrovolníka.

Reakce rodiny Část studentů cítila podporu rodiny od počátku vstupu do projektu postoje ostatních rodičů se postupně měnily díky jejich osobnímu kontaktu s lidmi s postižením. Rodiče buď měli obavu, že jejich děti takovou činnost nezvládnou (sami žádnou zkušenost s lidmi s postižením neměli), nebo se domnívají, že by se měli věnovat spíše studiu a rodině. Někteří začali aktivně spolupracovat v projektu, s klientkami navázali bezprostřední vztah. Rodiče dobrovolníků většinou oceňuje vztah, který klienti k jejich dětem mají, jejich bezprostřednost, „projevenou radost“ a řemeslnou zručnost. Postupně odpadá ostych a bezradnost, kterou rodina dobrovolníka cítí a díky osobnímu kontaktu s konkrétním člověkem s postižením se mění postoj k lidem s postižením obecně

Reakce přátel Dobrovolníci pozitivně hodnotí možnost zapojit se do projektu jako skupina, můžou sdílet svoje zkušenost i obavy, vyjíždět v menší skupině do města (cítí se jistější než sami se svým klientem). Déle zapojení dobrovolníci poskytovali informace o projektu mladším spolužákům a kamarádům ( hudební soubor). I když ne vždy se z oslovených stávají pravidelní dobrovolníci, účastní se jednorázových aktivit (festival, wokshopy) nebo dojíždějí do domova společně s dobrovolníkem.

Přínos projektu pro dobrovolníky změna pohledu na lidi s postižením (nebrala jsem je jako normální lidi, přišli mi někde úplně jinde než byli mí kamarádi a moje rodina. Neuměla jsem si představit, že jde mít s nimi vztah. Myslela jsem, že jim jde jen pomáhat. Teď je vnímám jako konkrétní lidi, který maj svoje problémy, už se jich nebojím. Kdyby se v naší rodině narodilo postižený dítě, nebudeme se na něj tvářit divně. )

Přínos projektu pro dobrovolníky Došlo i k posunu vnímání ústavních zařízení (Máme o sociálních zařízeních představu ze starých filmů, bílé postele, lidé mají na sobě andělíčky, pak kauza s klecovými lůžky – řekneme si, oni je tam mučí. Pak to člověk vidí na vlastní oči a vidí, že je to jinak. Je to prostě o těžký vlastní zkušenosti. Nebát se poznávat a zkoušet.)

Přínos projektu pro dobrovolníky Dále hovoří o prohloubení pohledu na život obecně, o „posunutí horizontů“ (A uvědomila jsem si, že v životě máme docela štěstí už jenom tím, že jsme zdraví. Já někdy přistávám chápat ty lidi, co jsou normální, zdraví, bohatý a vidím jak jsou sobecký a zlí – a naproti tomu vidím lidi, co mají obrovský problémy a přitom jsou velkorysí a radostný).

Přínos projektu pro dobrovolníky pocity uvolnění ( Když je člověk puberťák, tak se hrozně hlídá, aby neměl vlasy nakřivo, aby se na něj někdo nedíval skrz prsty a najednou jde s holkama, všichni se na nás dívají a vůbec to nevadí. Člověk už není tak zahleděnej do sebe.) sebepřijetí (Na holkách je úžasný, jak jsou otevřený, upřímný, na nic si nehrajou a já si nemusím na nic hrát před nima, berou mně fakt takovou jaká jsem. Můžu se tam být s nimi sama sebou, často jedu z Mnichova taková uvolněná, že se mně lidi kolem ptají, co se to se mnou stalo).

Přínos projektu pro dobrovolníky vliv zkušenosti z projektu na jejich profesní budoucnost (Pro mě bylo hodně důležitý, že jsem začínala s dospělými lidmi, kteří mi dávali zpětnou vazbu – tohle my děláme jinak, než ty po nás chceš – takže s dětmi už se tolik pracovat nebojím, přestože od nich ta odezva už není, nebo není srozumitelná) – budoucí zaměstnání v sociálních službách zaměřených na osoby se zdravotním postižením, studium sociální práce, speciální pedagogiky, medicíny, dobrovolnická práce v zahraničí. Dobrovolníci také hovořili o svých počátečních pochybách, zda jsou práce s lidmi s mentálním postižením schopní a viděli přínos v tom, že mohli zjistit že ano (nebo že mají problémy tuto práci psychicky zvládnout.)

Přínos projektu pro klienty klienti oceňují změnu, kterou jim dobrovolníci do života vnesli (Byla jsem smutná a s Janičkou jsem veselá. Že nejsem sama, mám si s kým popovídat. Mám jí jako kamarádku, kterou nechci nikdy opustit. Přineslo mi to lásku. Jaroušek je moje návštěva. Má mě rád.) je důležité mít člověka, na kterého může myslet při konfliktech, a to pomáhá zvládat agresivní ataky. (Jsem ráda, že mám studénku, jsem spokojená. Když holky nadávají, tak si vzpomenu na Bohunku a to mi pomáhá).