Současné formy demokracie ve světě Problémy demokratického vládnutí

Hybridní režimy Liberální vs. Neliberální demokracie Teorie hybridních režimů Rozvoj od 80. let 20. st. V centru zkoumání jsou především režimy, jejichž demokratizace zůstala nedokončená Hlavní autoři: L. Diamond, A. Schedler, S. Levitsky a L. Way

Hybridní režimy Klasifikace se často opírá o data Freedom House, který na základě souboru kritérií hodnotí režimy jako svobodné (1-2,5), částečně svobodné (3-5) a nesvobodné (5-7). L. Diamond využívá tuto škálu a rozlišuje několik kategorií: pokud se hodnocení pohybuje od v rozmezí 2,3-4,4, spadají jednotlivé případy do následujících kategorií: jedná se o režimy, kde probíhají volby volební demokracie volební autoritarismy pseudodemokracie. Po nich následují režimy bez voleb, tzv. klasické uzavřené autoritarismy. Mezi ně řadí: dvojznačné režimy (3,4-5,4) soutěživé autoritarismy (4,2-6,6) hegemonické nesoutěživé autoritarismy (4,4-7,6) klasické autoritarismy (6,5-7,7)

Volební demokracie vs. Volební autoritarismy Volební demokracie vs. volební autoritarismy (Schedler) Ve volební demokracii jsou volby svobodné a férové, ale tento režim nezaručuje plné dodržování politických práv a občanských svobod, čímž se liší od liberální demokracie. Volební autoritarismus je zase takový režim, kde volby nejsou plně svobodné a férové a zakrývají jen manipulaci ze strany autoritářských elit. Legislativní sféra voleb je víceméně uzavřená či kontrolovaná ze strany vlády Opozice je buď z voleb vyloučena, nebo je silně fragmentována, její postup vůči vládnoucí straně není koordinovaný Existuje zde represe a chybí férovost (není zajištěn rovný přístup k informačním a finančním zdrojům) Rovné volební právo je formálně a neformálně potlačeno Existuje zde donucování a korupce (zastrašování voličů, kupování hlasů) Dochází zde k podvodům a nadržování (volby jsou vedeny vládnoucí elitou) Poručnictví a zvraty v průběhu voleb a po nich (elity si zajistí své znovuzvolení).

Pseudodemokracie Pseudodemokracie (Diamond): jsou zde formálně nastavena demokratická pravidla hry, ale ve skutečnosti se jedná jen o fasádu nedemokratického režimu. Existuje více stran, dělba moci, formální ochrana práv a svobod. Neprobíhá zde ale svobodná politická soutěž a vládnoucí elitu nelze prostřednictvím voleb odstavit od moci.

Režimy s hegemonickou stranou Sartori: v díle Strany a stranické systémy (1976, česky 2005) rozděluje stranické systémy na soutěživé a nesoutěživé. Nesoutěživé: systém s jednou stranou a systém s hegemonickou stranou Systém s jednou stranou = je povolena existence jen jedné strany (příkladem jsou komunistické režimy) Systém s hegemonickou stranou = Jsou povoleny i další politické strany, které ale nejsou reálnou konkurencí vládnoucí straně. Vládnoucí strana nepřipouští svobodnou politickou soutěž, i když se zde mohou pravidelně konat volby. Jsou povoleny jiné opoziční strany, ale ty nemají reálnou šanci ve volbách uspět. Střídání u moci je tudíž v takovém systému nemožné. Hegemonická strana ideologická (příklad komunistické strany v Polsku) a pragmatická (příklad PRI v Mexiku).

Režimy s hegemonickou stranou B. Magaloni: Hegemonické strany jsou rozsáhlé koalice společenských aktérů, které jsou udržovány pomocí patronáže. Nedemokratický režim s hegemonickou stranou je tudíž vysoce inkluzivní. Typické pro něj je vytváření maximálních koalic aktérů, kteří vládu hegemonické strany podporují.

Režimy s hegemonickou stranou Hegemonická vs. predominantní strana: Giovanni Sartori: v systému s hegemonickou stranou nejsou vytvořeny podmínky, které by nutily vládu k odpovědnosti, zatímco v systému s predominantní stranou ano. B. Magaloni: liší se charakterem politických institucí. Predominantní strany nejsou tak silné jako strany hegemonické. Hegemonické strany obsazují obvykle více než 65 % míst v zákonodárném sboru, což jim umožňuje jednostranně měnit ústavu. Nejsou zde tudíž pevně stanovena pravidla hry a vládnoucí strana je může sama měnit podle situace. Ústavní změny se dotýkají mimo jiné oslabování moci soudní, zvyšování pravomocí prezidenta nebo omezování občanských práv a svobod. Vůči hegemonické straně nefunguje jiný aktér, který by jí mohl v uskutečňovaných změnách zabránit. Není zároveň možné objektivně kontrolovat nedemokratické volební praktiky, neboť vládnoucí strana má plnou kontrolu nad volebním procesem. Predominantní strany se liší tím, že nemohou jednostranně měnit ústavu, ústavní pravidla hry zůstávají pevně daná, i když se i zde mohou objevit nedemokratické praktiky (např. u voleb).

Režimy s hegemonickou stranou Režimy s hegemonickou stranou jsou velmi stabilní a dlouhotrvající. Klíčovými jsou následující faktory: omezení politické soutěže a manipulace s volbami jednota vládnoucí elity a výrazná schopnost inkluze masová podpora neschopnost opozice koordinovat svůj postup vůči vládnoucí straně.

Delegativní demokracie Guillermo O’Donnell Země, které se sice demokratizovaly, ale mají vážné hospodářské a sociální problémy, nemají silnou demokratickou tradici a politické instituce jsou slabě zakořeněné → rozvíjí se klientelismus, korupce Charakteristickým rysem je nevyvážený prezidentský systém se slabým postavením legislativy a soudnictví. Dominuje prezident, který má v průběhu svého období prakticky neomezenou moc, resp. zde nefungují brzdy a protiváhy jeho moci Prezident = novodobý Leviathan, který je alfou a omegou politiky → prezident sám se chápe jako ztělesnění vůle lidu, vládne nadstranicky (tradiční politické strany označuje za zkorumpované, politiku za špinavou), jeho moc stojí na širokém heterogenním hnutí, které je ale vnitřně slabé → spojuje ho jen podpora prezidenta Omezení jeho moci jsou velmi slabá a prezident má tendenci obcházet i ústavní omezení své moci (parlament a soudy)→ vládne pomocí dekretu