Počátek boje o investituru Konflikt Řehoře VII. a Jindřicha IV.

Téma přednášky Tématem přednášky je začátek boje o investituru. Pojmem investitura se ve středověku označovalo uvedení do úřadu, ať již šlo o uvedení vazala v držbu léna nebo o uvedení církevního hodnostáře do jeho úřadu. Jako boj o investituru je znám zápas mezi římskými papeži a císaři o to, kdo bude v říši vybírat a uvádět do úřadu biskupy, arcibiskupy a opaty. Zahájil ho císař Jindřich IV. a papež Řehoř VII. v 70. letech 11. století. Ukončen byl wormským konkordátem, který v roce 1122 uzavřeli Jindřich V. a Kalixtus II.

Situace do počátku vlády Jindřicha IV. Existuje celá řada císařských zásahů do života církve. Jsou považovány za žádoucí a oprávněné, pokud církev nebyla schopna řešit svými prostředky svůj stav nebo problémy, a to již od dob císaře Konstantina. Za vlády Oty Velikého došlo k povýšení biskupů a opatů na leníky, biskupům byla propůjčována území a výsostná práva. Pro krále bylo určení leníka nezrušitelné a církev přijímala nejenom závazek poslušnosti, ale postupně splynuly její duchovní a světské záležitosti natolik, že bylo téměř nemožné je oddělit. Teologický trend směřoval k posílení postavení papeže, ještě silnější byla právní podpora papežově nadřazenosti. Nikdy také nechyběl odpor a protest proti investituře, praktikované franckými králi. Svobodu biskupské volby požadovali za vlády Ludvíka Pobožného teologové Agobard a Florus z katedrální školy v Lyonu. V podobném duchu vystupoval i opat Wala z Corbie. Clunyjská reforma. Klášter v Cluny založený roku 910 byl podřízen přímo papeži. V širokém slova smyslu byl zaměřen proti jakékoliv vládě laiků nad církví.

Situace za vlády Jindřicha III. (1039-1056) syn císaře Konráda II. ze sálské dynastie poslední císař pevně ovládající říšskou církevní hierarchii a papežskou kurii z jeho vůle se stali papeži duchovní německého původu církevní hodnostáře v říši vybíral podle jejich schopností a důstojnosti. pokorný a věřící křesťan podporovatel clunyjského hnutí a úsilí směřujícího k prosazení Božího příměří podporoval snahy o vnitřní reformu církve ve shodě s papežem, přičemž si plně neuvědomoval její dosah tj. emancipaci církve

Jindřich III. Pontifikát Lva IX Jindřich III. Pontifikát Lva IX. (1049-1054) (Bruno von Egisheim-Dagsburg) konec roku 1048 – jmenován biskupem v Toulu v Lotrinsku. 12. února 1049 jeho nástup na papežský stolec pod jménem Lev IX. znamenal faktický začátek celé reformy. stoupenec clunyjského hnutí, usiloval o mravní obrodu společnosti, boj proti simonii a kněžskému manželství Povolal nejschopnější muže své doby – opat Hugo Candida, Hildebrand reorganizace správy samotného svatého Stolce - proces jeho přeměny na centrální instituci Římská synoda se stala řádnou instituci ozdravování papežských financí časté cesty, kázal reformu, odsuzoval zlořády a dohlížel na nápravu účast na reformním koncilu v Remeši roku 1049 zásluhy především o založení kolegia kardinálů, k jehož rozvoji dochází až za jeho nástupců. ještě se nesetkáváme s hlasy, které by důsledně vyzývaly k boji proti systému, který dával panovníkům a feudálnímu světu zvykovým právem obsazovat církevní obročí a mít o ně péči.

JINDŘICH IV. A PAPEŽOVÉ (1050 –1106 LUTYCH) ŘÍMSKÝ KRÁL (1056 – 1106) A OD ROKU 1084 CÍSAŘ SVATÉ ŘÍŠE ŘÍMSKÉ narozen jako syn císaře Jindřicha III. ze sálské dynastie a jeho druhé manželky Anežky z Poitou 17. července 1054 korunován na krále, roku 1056 po smrti svého otce uznán jeho nástupcem nástupcem Lva IX. se stal Viktor II. (1055- 1057), poslední Němec na papežském stolci a poslední papež dosazený císařem Štěpán IX. (1057 -1058) Benedikt X. (1058-1059)

Traktát Adversus simoniacos libri tres roku 1058 napsaný traktát kardinála Humberta de Silva Candida první zřetelná formulace zásadního odboje duchovenstva proti moci laiků v církvi postavil se do odporu proti příliš umírněnému názoru, že svěcení udělovaná simonicky ustanovenými biskupy nejsou zásadně neplatná (Petr Damiani) Humbert dovozoval, že simonie je nesmazatelným hříchem, kořen simonie vidí v samé podstatě řádů, které dávají laikům vliv na obsazování duchovních míst církev, mající vlastní právo, má zničit závazky, které ji poutají ke světským řádům; Humbert odmítal jakékoliv zásahy světské moci. investitura berlou a prstenem se mu jevila jako symbolické ztělesnění zla

Pontifikát Mikuláše II. (1059-1061) Gérard de Bourgogne vůdčí postavou kurie papeže Mikuláše II byl kardinál Humbert nová konstituce o řádu papežské volby Decretum in nomine Domini, vydaná v Římě o velikonocích 1059. Nový volební řád kladl rozhodující podnět k určení nového papeže do rukou kardinálů-biskupů. V poměru k císařské moci zachovávala konstituce úmyslně nejasnost v tom smyslu, že nemíní křížit práva císaře, ani upírat mladému Jindřichovi IV. až dospěje, císařskou korunovaci. Pravidelně vykonávané právo císařského souhlasu před posvěcením nového papeže bylo nyní zkříženo ustanovením, že papež se má ihned po volbě ujmout svého úřadu. Zákaz laikům účast na bohoslužbách sloužených ženatými knězi a kněžím zase přijímání jakýchkoliv obročí z rukou laiků

Pontifikát Řehoře VII. (1073-1085) Hildebrand ze Soany nástupce papeže Alexandra II. (1061-1073) narodil se kolem roku 1020, byl vychován ve Francii a jako mnich přišel do Cluny. Byl rádcem pěti papežů, v roce 1059 se stal arcijáhenem a tato pozice ho uvedla do správy a politiky Spravedlnost, spravedlivost, iustitia, bylo klíčové slovo v Řehořově slovníku. Základnou zde bylo přesvědčení, že i nejnižší klerik, žijící v celibátu podle církevních příkazů, platí před božským zákonem více než nejmocnější panovník. Duchovenstvu proto přísluší nejen úplná svoboda od jakéhokoliv světského panování a simonie, ale i zároveň přednost stavu. A jeho hlava, nástupce Petra, má proto nejen ve věcech víry a církevních řádů právo k absolutní, nikým jiným nekontrolovatelné vládě, ale může jako nejvyšší strážce božského řádu v křesťanstvu k zachovávání pravé spravedlnosti a pravého míru nejen krále napomínat, ale i trestat a sesadit. Jen to zaručuje pravý mír, spravedlnost, pouze toto je pravda křesťanská. vedl důrazný boj proti simonii a nikolaismu

Pokračování 1075 - Dictatus papae - 27 stručných vět, vsunutých do sbírky papežských listů, které asi měly sloužit jako myšlenková základna nového církevního práva postní synoda v Římě roku 1075 - zásadní zákaz biskupům v říši přijmout od krále investituru berlou a prstenem, jak se to dosud konalo 1075 se zhroutila moc patarie v Miláně - na milánský stolec dosadil Jindřich IV. svého stoupence Tedalda Jindřich IV. se cítí dostatečně silným, aby vstoupil v boj s papežskými nároky. Jeho cílem je zachování křesťanského řádu, jaký byl v době Jindřicha III. a jeho předchůdců. prosinec 1075 – papež dává ultimátum králi synoda německých biskupů ve Wormsu prohlásila, že neuznává Řehoře za hlavu církve

Pokračování 22. února 1076 vyslovil papež klatbu na krále v účinné formě modlitby k sv. Petru velikonoce 1076 - klatba vyslovená nad papežem v utrechtském dómu a list, v němž Jindřich „dovolávaje se své moci jako římského Patricia“ vyzýval „Hildebranda, nikoliv papeže, nýbrž falešného mnicha“, aby opustil římský biskupský stolec - tím byl zahájen boj mocenské postavení krále se začalo horšit zradou některých knížat říjen 1076 Tribur ve středním Porýní – došlo k rozhodnému jednání část knížat z jižního a severního Německa. Knížata se nakonec dohodla, že přikročí k volebnímu jednání o novém králi teprve, nedosáhne-li Jindřich vyproštění z papežovy klatby do jednoho roku od jejího vyslovení, tedy do 22. února 1077; na 2. února stanovili sezení v Augspurku, kam pozvali i papeže. pouť krále do Canossy ---- 28. ledna 1077 papež sňal z krále klatbu a udělil mu polibek míru po podmínkou, že mu zůstane rozhodující slovo ve sporu krále s knížaty v Augspurku, kam se chtěl dostat, pokud dostane záruku bezpečnosti

pokračování 15. března ve Forchheimu zvolili odbojná německá knížata za krále švábského vévodu Rudolfa z Rheinfelden 7. března 1080 na postní synodě papež vynesl znovu klatbu na Jindřicha Jindřich za souhlasu většiny německého episkopátu znovu vypověděl poslušnost papeži a přikročil k ustanovení protipapeže na zasedání německých a lombardských biskupů v Brixenu v červnu 1080 byl za papeže zvolen ravennský Wibert, který přijal jméno Kliment III. podzim 1080 došlo k rozhodnému boji, ve kterém Rudolf utrpěl smrtelné zranění. Jindřich je na vrcholu své moci léto 1083 – Jindřich IV. získal část Říma 31. března 1084 v Lateránu je korunován na císaře svým papežem Klimentem III., který se nyní ujal papežské vlády, Jindřich obléhal Andělský hrad Řím dobyly mezitím normanské oddíly za velení vévody Guiscarda. Jindřich odtáhl na sever. Normané vyplenili a město a hněv lidu se obrátil i proti papeži, který musel s Normany odtáhnout do vyhnanství do Salerna.

Pontifikát Urbana II. (1088-1099) Odo de Lagery nástupce papeže Viktora III. (1086-1087), který vedl boj s protipapežem Klimentem III. pocházel z významné šlechtické rodiny, arcijáhnem v Remeši, později mnichem v Cluny a převorem 1092 utrpěl Jindřich IV. porážku pod hradem Canossa 1095 bylo již zřejmé, že císařova moc je zlomena a Urban se mohl definitivně usadit v Lateránu 1095 synoda v Piacenze - Urban II. formuluje svůj program boje ze simonií 1095 Urban II. vyhlásil svatou válku proti pohanům a uvedl do chodu I. křížovou výpravu vystoupil ediktem proti laické investituře Urban II. a investitura ve Francii. Pomocníkem papeže se stal biskup Ivo ze Chartres, který se snažil nalézt schůdné východisko v otázce investitury. Nakonec dochází ke kompromisu, kterým mizí laická investitura berlou a prstenem, ale zůstává při lenním holdu a přísaze poddanské věrnosti i duchovních manů světským pánům. Laická moc se vzdává zásahů do duchovní oblasti církevních hodnostářů, ale jejich závazky v oblasti světského řádu zůstávají tím nedotčeny.

Pontifikát Paschalia II. (1099-1118) Rainer z Biedy Jindřich IV. je stále ve klatbě, Paschalius II. je vůči němu nesmiřitelný 1107 se dospělo i k úpravě neshod s Římem na podobné základně jako ve Francii. Také zde nahradilo investituru přiznání se opatů i biskupů lennímu závazku vůči králi za svá zboží a k zásadnímu rozlišení duchovních a světských funkcí hierarchie. Nalézt podobné řešení se pro německou oblast nepodařilo. v Německu v této době reformní proud (Hirschau) který se projevil zakládáním nových klášterů přísné reformní observance a laickými hnutími Jindřich V. se staví do opozice vůči svému otci (zemř. 1106) a a za svůj cíl vyhlašuje trvalý mír s církví

PASCHALIUS II. A JINDŘICH V PASCHALIUS II. A JINDŘICH V. (1106 ŘÍMSKÝ KRÁL, CÍSAŘSKOU KORUNU ZÍSKAL AŽ ROKU 1111) v Santa Maria in Turri došlo mezi Jindřichem V. a Paschalisem II. k úmluvě, přísežně potvrzenou 9. února 1111 v Sutri, podle níž římský král se sice vzdával investitury a vlivu na jmenování vůdčích hodnostářů v říšské církvi, ale s podmínkou, že královské moci budou vráceny veškeré regálie, tj. statky, hrabská soudní práva, celní, mincovní a jiná výsostná oprávnění, které metropolité a biskupové a říšští opati nabyli od dob Karla Velikého. Hodnostáři měli vládnout pouze mocí duchovní s tím, že se vzdali veškerého podílu na panování světském. Tuto úmluvu nebylo možno z praktických důvodů uvést v život. Jindřich papeže unesl a přinutil ho ke konečné kapitulaci. Paschalius pod nátlakem přiznal králi právo investitury a korunoval ho jako císaře.

JINDŘICH V. A KALIXTUS II. (1119-1124) HRABĚ GUIDO BURGUNDSKÝ nástupce papeže Gelasia II. byl stoupenec nejrozhodnějšího směru gregoriánské tradice, pocházel z vysokých kruhů a měl značné zkušenosti politické vědom si nutnosti kompromisu 1122 skončilo jednání mezi legáty a německými knížaty ve Wormsu Wormským konkordátem, který se stal zároveň říšským zákonem na říšském sněmu v Bamberce, kde došlo k vyrovnání Jindřicha V. s jeho knížecími protivníky. Základnou Wormského konkordátu bylo podobné hledisko, které umožnilo úmluvy francouzské a anglické o postavení církve v rámci feudálního státu a bylo při něm užito zejména vzoru anglického. Jindřich se vzdal investitury biskupů berlou a prstenem, dostal ale právo investitury s regály, říšskými statky, které dal biskupům v léno. Papež dal potvrdit konkordát na první lateránské synodě v březnu 1123. Tato synoda je počítána jako 9. všeobecný koncil.