Na jaře 2001 vyšla poprvé v češtině kniha Petera Singera OSVOBOZENÍ ZVÍŘAT. Erazim Kohák napsal úvod k tomuto českému vydání a přinejmenším jednu recenzi k němu - v květnové SEDMÉ GENERACI. V ob jednu SG (7/O1) se o této knize zmiňuje v úvahách (jimiž se připojil k diskuzi, částečně vyvolané právě vydáním knihy), nadepsaných MÁ ČLOVĚK (POTAŽMO KŮŇ NEBO STROM) „PRÁVO“ ŽÍT? Z recenze a článku pocházejí následující útržky: Singer otevírá naprosto stěžejní otázku o vztahu k mimolidskému světu. V posledních třech stoletích si evropské myšlení navyklo dělit skutečnost na svět lidských subjektů, se kterými je třeba obcovat s ohledem na jejich vlastní zájmy, a na svět mimolidského stvoření, který podléhá jen a jen výpočtu výhodnosti pro člověka. Tedy než zabiji člověka, musím vzít v potaz morální rozměr svého činu. Než zabiji králíka nebo strom, nemusím brát v potaz nic mimo svůj vlastní zájem. (Dramatické ohrožení předpokladů života následky lidských činností potvrzuje, na co poukazoval Singer - že naše dělení světa na lidský a mimolidský je neudržitelné. Není možné omezit ohleduplnost na lidské subjekty, ani kdybychom to udělali důsledně a ne tak, jako to skutečně děláme.) Jenže co dál? Jedna možnost je posunout hranici mezi člověkem a ostatním světem tak, aby zahrnovala i některé živočichy obdařené ústřední nervovou soustavou. Podle této možnosti bychom mohli zachovat svůj panský postoj a představu, že svět je tu pro člověka, jen když do oblasti chráněných bytostí zahrneme mimo lidský živočišný druh také koně, krávy, psy, kapry. Můžeme prý žít, jak jsme žili, jen když z jídelníčku vyřadíme maso, případně všechnu živočišnou potravu, a pokusy budeme provádět počítačovými modely. Opravdu stačí jen posunout hranici mezi chráněnými a užitkovými bytostmi a zahrnout vyšší obratlovce mezi chráněnými? Takovým přístupem se ovšem vyhneme nepříjemným, hlubokým otázkám o místu člověka v kosmu. Mnozí čtenáři Singerovy knihy se s ní tak vypořádají. Změní jídelníček a filosofickou otázku nahradí gastronomickou pýchou. Z knihy pak zbude jen „etické zdůvodnění vegetarianismu“, jak hlásá obálka. Nic proti tomu, je to zjevný začátek. Jenže, zdá se mi, že i když si to autor sám neuvědomuje, vyzývá k něčemu základnějšímu - k otevření zdánlivě už jednou uzavřené otázky o místu člověka na Zemi. Stačí opravdu posunout hranici? Nebo potřebujeme znovu zproblematizovat svůj vztah ke všemu stvoření, ke stromům, balvanům i ke krajině stejně jako ke zvířatům? A co by to znamenalo? Nepotřebujeme hledat ohleduplné, trvale udržitelné způsoby soužití se vším stvořením a nejen s vyššími obratlovci? Stačí opravdu změnit skladbu naší spotřeby, aniž bychom se starali o její celkovou úroveň, u nás a v zemích třetího světa?

Singer na takové otázky neodpovídá. Přesto, byť nechtěně je svou knihou otevírá. Proto vzdor všemu, co lze této knize vytknout, zůstávám pevně přesvědčen, že OSVOBOZENÍ ZVÍŘAT patří ne sice k dostatečné, avšak k nezbytné, naprosto základní četbě každého svobodného občana této Země a tohoto století - ne jako četba pro zvědavé či jako kultovní kniha pro stoupence určité životosprávy, nýbrž jako nezbytná četba pro každého, kdo se zamýšlí nad sebou a nad budoucností naší nadspotřební civilizace. Je možné, i nutné ji kritizovat, avšak především je třeba ji číst, než ji začneme posuzovat, chválit či odsuzovat. Člověk svým nejvlastnějším bytím touží po radosti života a hrozí se utrpení a záhuby. Jsem přesvědčen, že mojí povinností je žít tak, abych v mezích možností tuto nezadatelnou potřebu svým bližním co nejméně upíral a naopak pomáhal ji naplnit. Totéž platí o mimolidských bytostech: všechno živé usiluje o život a vzdoruje smrti. Ostatně i kámen svou vytrvalostí dosvědčuje nezadatelnou potřebu všeho, co jest, prostě BÝT a vzdorovat nebytí. Tedy jednoznačně, MimoLidští Živočichové (lidově „zvířata“, zde dále jen MLŽ), mají zcela nezadatelnou potřebu žít - a my, lidé, bytosti, které mají na vybranou, k této potřebě máme přistupovat s úctou a ohleduplností. Potřeba vzniká prostě žitím, ale jak se z ní stává právo? Nejběžněji k tomu dochází návykem. Obyčej znamená, že jsem si zvykl jednat určitým způsobem, a že společnost navykla takovému jednání natolik, že je ode mne očekává: nemusím se doprošovat, nemusím se obávat následků. Ze zvyku se stalo „právo“. Takové návykové právo je ovšem všelijaké. V mnoha společnostech odvozují muži z odvěkého návyku své „právo“ bít „své“ ženy nebo lidé své „právo“ týrat a zabíjet ostatní živočichy. ((A tohle by též mohla být jedna z cest: „zůstat“ u těch, jimž se práva běžně připisují, čili u nás, lidí - a ukázat nám, že na tohle, tamto a hento prostě PRÁVO N E M Á M E !)) Všechen pokrok v dějinách lidstva byl vždy výdobytkem kritického rozumu na mrtvé tíži zvyku. Tak stoičtí právníci ve starém Římě popřeli ve jménu rozumu odvěké právo vlastnit otroky. Tak francouzští a američtí revolucionáři prosazovali ve jménu rozumu právo na svobodu proti odvěkému tradičnímu „právu“ feudální aristokracie na nadřazenost. I dnes, pokud bychom chtěli chápat nezadatelné potřeby MLŽ jako „práva“, museli bychom se dovolávat např. rozumu proti odvěkému návykovému „právu“ na bůček - a v české lidové představivosti má toto druhé „právo“ daleko širší uznání. Uznání nezadatelných potřeb všeho stvoření považuji za jediný skutečně nosný základ pro etiku. Bezvýhradně podporuji uznání takových potřeb v zákoně a odmítám dělení světa na chráněnou část, která podléhá etickým normám (v podstatě lidé a vybraní vyšší obratlovci), a užitkovou část, kde lidský prospěch je jediným kritériem.

Zcela beze všech neplodných nekonečných debat o tom, zda „zvířata“ mají či nemají „práva“, je jasné, že stejně jako lidé a všechno stvoření i MLŽ mají své nezadatelné potřeby (a že tato civilizace může dlouhodobě přežít jen potud, pokud se naučí žít v mezích úcty k nezadatelným potřebám všeho života). Tedy v kostce: všechno, co žije a co je, v tom či onom smyslu „chce“ žít či být. (I komár se snaží uniknout plácačce.) Z touhy po žití vznikají nezadatelné potřeby, bez jejichž naplnění život přestává být životem. (Takový je úděl MLŽ v hromadných chovech a v pokusnictví.) Etika, zvláštní úkol lidí, bytostí, které mají na vybranou ((  )), vychází z uznání nezadatelných potřeb druhých (tedy nejen všech lidí, nýbrž všech bytostí, všeho, co je). Osvobození zvířat! je v zásadě etickým hnutím za uznání nezadatelných potřeb MLŽ (a následně za lidský životní styl v mezích úcty k nezadatelným potřebám všeho stvoření). Nestačí nejíst maso. Je třeba žít lehce na Zemi. To je ovšem jen jeden možný výklad, v podstatě kohákovský. Druhý, ke kterému se patrně kloní Peter Singer, vychází z představy světa rozděleného na dvě části. Jedna je část privilegovaná, obdařená právy, druhá je užitková, podléhající jen zásadám užitečnosti. První část představují lidé se svými právy, druhou část všechny ostatní bytosti. Protože některé „užitkové“ bytosti sdílejí s lidmi zásadní vlastnosti (např. plnou citovou škálu, rodinné vztahy a další), Singer navrhuje přeřadit tyto „užitkové“ bytosti do privilegované části světa a uznat jim „práva“ obdobná lidským. Podle tohoto druhého výkladu je Osvobození zvířat! skutečně hnutím za práva zvířat, proti masité stravě (po přeřazení do privilegované sféry se stává kanibalismem) a proti pokusnictví (po přeřazení se stává barbarstvím na úrovni doktora Mengeleho). O to tady jde. Chceme chápat Osvobození zvířat! jako hnutí za etiku úcty k životu (přesněji, úcty k nezadatelným potřebám všeho stvoření) nebo jako hnutí za práva zvířat (přesněji, za přeřazení zvířat do sféry privilegovaných)? Obojí je možné. Nemyslím, že tuto otázku můžeme vyřešit, avšak myslím, že bychom ji nikdy neměli přestat řešit. _____________________________________________________________________________________________ ((  ČLOVĚK MÁ SCHOPNOST POROZUMĚT SVÉMU KONÁNÍ. JE TEDY OD NĚJ ZLOČINNÉ, KDYŽ JI NEPOUŽÍVÁ. ZATÍMCO TŘEBA TAKOVÁ KOČKA, HRAJÍCÍ SI S MYŠÍ, NEMAJÍC POTUCHY O ZODPOVĚDNOSTI, JE NEVINNÁ. David Olivier )) Knihu Petera Singera si lze objednat na (Literatura → Ochrana zvířat a vegetariánství nebo tak nějak…)

Za pozornost děkuje