Kopyto a péče o kopyta

Popis kopyta CHODIDLO  Chodidlo je konkávně vyklenuté a velmi stabilní. Správně tvarované chodidle se nedotýká země. Takzvaná "bílá čára", která chodidlo obkružuje, označuje místo, kde začíná vlastní stěna kopyta.   STŘELKA Ve výši patky je kopytní stěna kopyta ohnuta dovnitř. Tam začíná střelka s rohovým střelem. Když kůň došlápne svou nohou na zem, má střelka kontakt se zemí. Nárazová vlna, která vzniká dopadem koňské nohy na zem, je částečně zachycena pružností střelky. Také při hmatových vjemech koně hraje střelka důležitou roli. Díky ní může kůň cítit půdu, na kterou postaví nohu, a terén, po kterém právě jde.

Popis kopyta STĚNA KOPYTA Stěna kopyta se skládá z nártní stěny, postranních stěn, patkových částí stěn a rohových patek. Odpovídá lidským prstům na rukou a na nohou. Kůň tedy vlastně běhá po nehtech! Vnitřek kopytní stěny se skládá z navzájem prokládaných vrstviček, které jsou spojeny s kostí kopytní. Tím je kopyto pevně drženo na svém místě.   KORUNKA To je vypouklý lem, proužek kůže nad kopytní stěnou, který obkružuje kopyto v místě, kde rohovina přechází v srst. Vylučuje cosi na způsob laku, který chrání rohovinu před přílišnou vlhkostí a před vysušením. Často se na ni nanášejí dodatečně i umělé laky, aby byla rohovina chráněna ještě lépe.

Popis kopyta BARVA KOPYTA   Odpovídá zpravidla barvě srsti koně. Má-li kůň bílou srst, je bílé i kopyto. Když je kůň tmavé barvy, je kopyto černé. Strakoši nebo koně, kteří mají bílé znaky na nohou, mají kopyta zbarvena různě. U některých koní existují dokonce i černobíle rýhovaná kopyta. Bílá rohovina je měkčí a není tak odolná, černé kopyto je tvrdší. JAKÝM ZPŮSOBEM SE KŮŇ POHYBUJE? Spodní výběžek korunkové kosti v noze koně působí jako páka mezi kostí kopytní a kostí korunkovou a umožňuje pohyb nohy. Noha se může pohybovat díky dvěma šlachám. Jsou to: - napínací šlacha, která probíhá přední částí nohy a je upevněna nahoře na kopytní kosti; - ohýbací šlacha, která probíhá v noze vzadu. Ke střelkové kosti, která se nachází vzadu na kosti kopytní, jsou upnuty části napínací šlachy, takže slouží jako tlumič nárazů. Váha koně je nesena stěnou kopyta (ne jeho spodní částí). Během kratičkých časových úseků, například při cvalu koně, nese celou váhu koně kopytní stěna pouze jedné jediné nohy!

Růst kopyta Kopyto naroste o osm až deset milimetrů za měsíc. Proto trvá asi osm až deset měsíců, než se kopyto úplně obnoví. Kopytní stěna je chráněna tenoučkou vrstvou, polevem kopyta, které nepropouští vodu. Stěnou kopyta neprobíhají žádné nervy. Kovář tedy může zatlouci do kopytní stěny hřebíky a kůň necítí žádnou bolest.

Vývojové zajímavosti Kopyto koně tvoří konec jediného prstu, který se během dlouhého vývoje přizpůsobil velké hmotnosti a rychlému pohybu. Kostním podkladem jsou část kosti korunkové a kost kopytní. Kopytní chrupavky, vazy, šlachy hlubokého ohýbače a společného natahovače prstu patří k základním oporným strukturám. Kopytní kost Na kopytní kosti lze zřetelně oddělit tři plochy - stěnovou, chodidlovou a kloubní. Stěnová a chodidlová plocha se stýkají v chodidlovém okraji, stěnová a kloubní plocha vytváří na svém rozhraní korunkový okraj. Kloubní plocha má dvaoddíly, větší pro kloubní spojení s korunkovou kostí a malou úzkou plochu pro kontakt s kostí střelkovou. Střelková kost Hladká plocha slouží pro přestup šlachy hlubokého ohýbače přes kloub spěnkový. Větší kloubní plochou dotváří skloubení kopytní kosti s kostí korunkovou a téměř kolmo na ni se úzkou kloubní plochou kloubí s kopytní kostí sama. Korunková kost Korunková kost se válcovitou kloubní plochou zanořuje do hloubky kopyta a podílí se na vytváření kopytního kloubu. Kopytní chrupavky K volným okrajům větší kosti kopytní přirůstají kopytní chrupavky. Z větší části leží obě chrupavky pod kopytní škárou. Kopytní chrupavky jsou poutány vazy, které je fixují k jednotlivým článkům prstu. Kopytní kloub Kloubní spojení posledních článků prstu je tvořeno kloubní plochou kosti korunkové, kloubní plochou kopytní kosti a oběma kloubními plochami kosti střelkové. Krátké postraní vazy, které jsou pevně spojené s kloubním pouzdrem, odstupují od konce korunkové kosti a upínají se na každé straně kopytní kosti a části příslušné chrupavky. Střelový polštář Jeho část srůstá s chodidlovým vazem. Hrot klínovitě utvářeného střelového polštáře je spojen se šlachou hlubokého ohýbače prstu v místě, kde se šlacha rozšiřuje. Kopytní škára Je to hustá pojivová tkáň s velkým obsahem elastických vláken. Tvoří těsné spojení mezi rohovým pouzdrem a podpůrným skeletem kopyta. Mechanismus kopyta Jde o různé elastické pohyby, které vznikají uvnitř rohového pouzdra během zatížení a odlehčení končetiny. Součástí pružného systému kopyta jsou také kopytní chrupavky a jako pružný polštář působící vazivový střel.

PRAVIDELNÉ KOPYTO HRUDNÍ KONČETINY Přední kopyto je nižší a širší než kopyto pánevní končetiny. Úhel stěny je 45 - 50°. Vnitřní stěna bývá většinou strmější než vnější (80°). Nejširší místo kopyta leží za jeho středem. Chodidlo je zřetelně vyklenuté. Při pohledu zepředu vytváří pravidelný oblouk.

Tvary kopyt RAVIDELNÉ KOPYTO PÁNEVNÍ KONČETINY Kopyto pánevní končetiny je vyšší a užší než hrudní. Stěny jsou strmější a úhel stěny má 50 - 55°. Patky jsou více vzdáleny, střel a rozpěrky jsou výrazně vyvinuté a vyklenutí chodidla je větší.

OSTROÚHLÉ KOPYTO Má ostrý úhel stěny (hrudní pod 45°, pánevní pod 50°). Stěna patky je silněji zatěžována a díky strmému průběhu není uzpůsobena přebírat zátěž. Ostroúhlé kopyto se vyskytuje u koní s dlouhou ostroúhlou spěnkou, vystaveným nebo přikleklým postojem.

TUPOÚHLÉ KOPYTO Sklon stěny je nad 50° na hrudní a nad 55° na pánevní končetině. Strmější krátká stěna je silněji zatěžována než dlouhé silné patkové stěny. Tupoúhlé kopyto se vyskytuje u strmějších postojů, stejně tak u koní s podsunutými končetinami a při medvědím a ovčím postoji.

Tvary kopyt ÚZKÉ KOPYTO Zdá se být celkově vyšší než kopyto pravidelné. Postranní stěny jsou strmější mají sklon téměř 90°. Chodidlo i střel jsou výrazně vyvinuté.

ŠIROKÉ KOPYTO Je zdánlivě nižší než kopyto pravidelné. Na nosném okraji je výrazně širší než na korunce. Postranní stěny jsou šikmější a sklon je nižší než 70°. Patkové stěny se sklánějí dovnitř. Střel a rohová stěna je silnější než na pravidelném kopytě.

Další vady kopyt

Shrnutí Termín kopyto se používá k popisu husté krycí rohoviny a všech struktur, které jsou obsaženy uvnitř. Vnější necitlivá část se skládá z rohové stěny (vnější ochranná vrstva kopyta), chodidla (destička tvrdé rohoviny silná asi 2 cm), rohového střelu (měkká elastická rohovina klínovitého tvaru) a škáry (tenká vrstva epidermu mezi stěnou kopyta a kůží). Funkcí chodidla je ochrana citlivých vnitřních struktur a pomoc při nesení váhy. Střel má stejnou funkci jako chodidlo, zároveň zajišťuje sevření patek a působí jako tlumič nárazů. Škára umožňuje vypařování ze spodní rohoviny. Vnitřní část kopyta tvoří citlivá lístková rohovina, citlivé chodidlo, citlivý střel, škárová kůže a koronární kůže. Lístky jsou do sebe zapadající struktury v podobě listů, které upínají kopyto ke kopytní kosti. Stovky citlivých destiček zapadají do stovek rohovinových destiček, které vyrůstají z vnitřní srany rohové stěny. Citlivé chodidlo, které je bezpečně přichyceno ke spodnímu povrchu kopytní kosti, je tenká vrstva tkáně odpovídající rohovinovému chodidlu a vyživující ho. Citlivý střel vyživuje prstové bříško, které obepíná. Toto bříško je klínovitý fibroelastický polštářek umístěný v prohlubni za patou. Hraje velmi důležitou úlohu při tlumení nárazu, protože se rozšíří, když se na nohu přenese váha. Škárová kůže nebo kroužek umístěný bezprostředně nad koronární kůží vyživuje škáru. Koronární kůže, silná struktura umístěná nad citlivými destičkami, leží v koronární rýze a vyživuje stěnu kopyta. Na spodní části chodidla, kde se setkává se stěnou, je úzký proužek měkké pružné rohoviny, známý jako bílá čára. Tato bílá čára je velmi důležitá pro kováře, neboť označuje polohu citlivých částí kopyta a sílu stěny, čímž napomáhá určovat, kam lze do stěny zatlouct podkováky, přidržující podkovu na místě, aniž došlo k zasažení citlivých částí.

Kovat či nekovat? To je otázka, kterou dříve či později začne řešit každý majitel, ošetřovatel či jezdec, bude-li pochybovat o kvalitě kopyt svého svěřence. Jelikož je však obecně známo, že „bez kopyta není kůň“, nelze nad tímto problémem jen tak mávnout rukou. Každé plemeno koní je jiné, jiné je jeho využití, jinak je geneticky založena kvalita kopytní rohoviny a i jednotliví koně v rámci jednoho plemene se mohou značně lišit. Nepravdivé je tvrzení, že každý kůň musí mít vždycky podkovy a rovněž není správné si říct, že když indiáni vůbec nekovali koně, tak se bez podkov taky obejdu - vy třeba ano, ale váš koník ne. Obecně je pro koně lepší nekovat, pokud to ovšem není nutné z hlediska zdravotního stavu kopyt. Jsou plemena koní s velice pěknou, geneticky dobrou rohovinou, která se ani při pracovním využívání nemusí kovat. Patří mezi ně hlavně horská plemena, jelikož se musí pohybovat po tvrdé skále, suti a jiném nepříjemném terénu, takže jejich kopyta jsou přizpůsobena těmto extrémním podmínkám. Z našich plemen je to konkrétně hucul, hafling, shetlandský pony a další (poníci obecně). Samozřejmě i v rámci jednotlivých plemen se vyskytnou jedinci s vynikající kvalitou kopyt, ale i geneticky danou měkkou drobivou rohovinou a zde nepomůžou žádné vitamíny či speciální mazání, ale jen dobrý kovář a vhodný typ podkov. Obecně řečeno, čím déle zůstanou koně neokovaní (pokud jim to kvalita kopyt umožňuje), tím pro ně lépe. Bosým koním se kopyta lépe prokrvují a netrpí kontrahovanými patkami jako jejich okovaní kolegové. Kopyto se při došlapu může přirozeně roztáhnout, čemuž podkova zabraňuje. U mladých koní, kteří se teprve učí, dojde dost často ke klopýtnutí, zašlápnutí či jinému zhmoždění a zranění jsou u neokovaných koní mnohem menšího rozsahu. Navíc tito koně pracují krátkodobě, takže jejich kopyta nejsou tolik opotřebovávána. Není tedy pravdou, že každý kůň, který jde do výcviku, se automaticky musí okovat. Měli bychom nejdříve s ním pracovat bez podkov a teprve potom vyhodnotit spolu s kovářem, zda je nutné koně kovat. Nevýhodou kování bývá totiž to, že pokud jednou začneme koně kovat (a někdy zbytečně), musíme už většinou kovat pořád. Kopyto po sundání podkov si až rok zvyká na novou situaci a bývá citlivé zejména na ostré kamínky a terénní nerovnosti. Nezbytné je kovat tehdy, má-li kůň geneticky danou nekvalitní kopytní rohovinu; je předpoklad, že bude nadměrně opotřebována; pracuje-li kůň po dlouhou dobu na velmi tvrdém terénu (např. kočároví koně ve městech na dlažbě); je-li kopyto deformováno a vhodné podkovy ho mohou upravit; má-li kůň takový úraz, že ortopedické podkovy napomůžou léčbě; u hříbat se dají podkováním korigovat nesprávné postoje a tvary kopyt. Existuje spousta dalších důvodů, v podstatě hlavně zdravotních. Nutnost kování bychom vždy měli konzultovat s dobrým kovářem. Kolikrát se divíme, jak je možné, že divocí koně, kteří nikdy neviděli kováře, mají přerostlá kopyta příšerných tvarů, někdy i postoje končetin jsou strašné, přesto všechno jsou jejich kopyta zdravá, tvrdá a končetiny bez problémů. Je to dané tím, že vnitřní struktury kopyt jsou zdravé a pružné a snadno se přizpůsobují změnám tlaku a rohovina kopyt je tvrdá a tlustá a jednotlivé kamínky pod kopytem vůbec kůň necítí. Přerostlá rohovina se sama odlamuje a odlupuje do stále vyhovujícího tvaru kopyta, navíc je rohovina tak tvrdá, že i kopytní nůž se po ní sveze jako po skle

Mazat či nemazat? Kopyto má svou vlastní schopnost se zmašťovat. Produkuje vlastní ochrannou voskovou glazuru, která ho chrání jak před vysycháním, tak před zbytečným přemokřením. Proto nadměrné mazání kopyt škodí stejně jako pravidelné mytí kopyt. Oběma zákroky se totiž blokuje přirozená zmašťovací schopnost a kopyto je vydáno napospas vnějším vlivům. Voda vosky rozpustí a smyje, různá mazání použitá na kopyta vosky zředí a nebo rovnou zničí, pokud je mazadlo neorganického původu a obsahuje např. terpentýny. Paradoxně tedy mažeme kopyta svých miláčků množstvím různých drahých mazání v domnění, že děláme to nejlepší a přitom nevědomky spíše škodíme. Nejlepší kopyta mají koně, kteří je nemají mazaná vůbec a kopyta jsou minimálně máčená. Kdy je dobré kopyta mazat, je v období dlouhodobých děšťů, kdy koně doslova „stojí ve vodě“ a přirozená ochrana kopyt už nestačí. V tomto případě je nutné kopytům trochu pomoci a na očištěná suchá kopyta nanést mazání, které zabraňuje pronikání vlhkosti dovnitř – nejlepší je klasický dřevitý dehet zředěný jedlým olejem, aby šel roztírat. Problém dlouhotrvajícího mokra je v tom, že voda natolik změkčí a zvláční rohovinu, že se do ní pak velice snadno zapichují ostré předměty a začne být drolivá. Zejména v oblasti bílé čáry, kde je i normálně nejměkčí. Proto je největším nepřítelem dlouhodobé mokro, nikoliv sucho. Nadměrné mazání kopyt taky způsobuje to, že kopyta v suchém prostředí rychle vyschnou a vypadají jako hroší kůže, což provokuje k dalšímu mazání a kruh je uzavřen. Dalším problémem je písek, který se používá na jízdárny a výběhy – obrušuje kopytní rohovinu, stírá z ní krycí voskovou vrstvičku a kopyto se stává nechráněné a otevřené vnějším vlivům. Po práci na písku je dobré očištěné kopyto chránit vhodným mazáním. A pokud mazat, tak si dobře pamatujte, že lépe je mazat kopyta vlhká – pokud se samozřejmě nechystáte je chránit proti dlouhodobému vlhku – namazáním vlhkých kopyt se snažíte udržet potřebnou vlhkost v kopytě.

Nemoci kopyt Hniloba kopyt Nášlap Rakovina kopyt Rozštěp a) povrchový b) hluboký Zánět kopytní škáry Zchvácení kopyt a) akutní stadium b) chronické stadium