Sociální práce s člověkem s duševním onemocněním Doporučená literatura MAHROVÁ, G., VENGLÁŘOVÁ, M. a kol. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-2138-5.

Cílem sociální práce je Odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů. Pomáhá jednotlivcům, rodinám, skupinám i komunitám dosáhnout nebo znovu získat způsobilost k sociálnímu uplatnění a zároveň usiluje o vytváření příznivých společenských podmínek pro jejich uplatnění . Sociální práce vede dialog mezi tím, co chce společnost ve svých normách, a tím, co chce klient. Cílem sociální práce je pak rozvíjet tento dialog ke vzájemné spolupráci. Intervence sociální práce sahají od úrovně psychosociálních procesů až do roviny sociální politiky, plánování a rozvoje. Zahrnují přitom poradenství, individuální sociální práci, skupinovou sociální práci, práci s rodinou, stejně jako snahy pomoci lidem získat služby a komunitní zdroje. Intervence zahrnují řízení organizací i komunitní práci a zapojování se do sociálních a politických akcí, které mají ovlivnit sociální politiku a ekonomický rozvoj.

Sociální práce s člověkem s duševním onemocněním Má mnoho podob, různou dobu trvání i různé cíle – od krátké krizové intervence, která slouží k obnovení stavu duševní rovnováhy, po dlouhodobou spolupráci v case managementu. Lidé s dlouhodobým duševním onemocněním potřebují komplexní zdravotně-sociální péči, protože jejich fungování je omezeno ve více oblastech. To vyžaduje týmovou spolupráci profesionálů ze zdravotní i sociální sféry. Základní zřetel sociální práce ve fázi po hospitalizaci klienta, je příprava na přechod z lůžkového zařízení do přirozeného společenství. To obnáší zajištění návazné péče a zabezpečení hlavních životních oblastí jako bydlení, práce, volný čas, vztahy, finance. „Dlouhodobě duševně nemocní jsou trpící duševní poruchou (organická poškození CNS, schizofrenie, depresivní nebo manická porucha, paranoidní či jiná psychóza) či jiným dlouhodobým onemocněním, snižujícím funkční kapacitu či nepříznivě ovlivňuje (tři+) aspekty denního života: osobní hygienu a sebeobsluhu, směřování (cíle), mezilidské vztahy, sociální transakce, učení a rekreaci, ekonomickou soběstačnost.

Sociální pracovník jako poskytovatel péče o duševně nemocné Pracuje v institucích: psychiatrická léčebna, psychiatrická oddělení nemocnic, ústavy sociální péče …), v terapeutických komunitách nebo v komunitních zařízeních jako jsou krizová centra, denní sanatoria, centra denních aktivit, služby na podporu práce a bydlení, case management), popř. pracuje v jiné službě, kde jsou mezi jeho klienty i lidé s duševním onemocněním.

Kompetence soc. pracovníka K výbavě sociálního pracovníka, který pracuje s lidmi s duševním onemocněním, patří znalost symptomatologie a dynamiky duševního onemocnění, terapeutických intervencí, znalost standardů zdravotní a sociální péče, mít jasno v etice práce, jak pracovat s informacemi o klientovi. Sociální pracovník musí umět mapovat, čili získávat informace o klientovi a jeho okolí důležité ke společné spolupráci, sestavit a realizovat plán intervencí, hodnotit výsledky a poskytovat klientovi zpětnou vazbu. Sociální pracovník by se měl orientovat v systému sociálního zabezpečení, v legislativě a v sociální politice. Je si vědom svých limitů a hranic služby, ví, kdy spolupráci s klientem ukončit, umí efektivně využívat supervize. Jednou z nejdůležitějších dovedností pracovníka je schopnost sebereflexe. Jedním z hlavních nástrojů práce sociálního pracovníka je rozhovor. Sebereflexe je základní zpětnou vazbou pro každého, kdo chce úspěšně komunikovat se svým okolím. Není to jen sebekontrola, je to vnitřní rozhovor, autodialog. Pokud pracovník umí reflektovat svoji činnost, tak ví, co právě v danou chvíli dělá, vnímá, zda to, co dělá, je někomu užitečné apod.

Sociální šetření Schopnost navázat kontakt, vést rozhovor, empaticky naslouchat, být vnímavý k verbálním a neverbálním projevům klienta, umět pozorovat... Zahrnuje: pozorování interakcí klienta s okolím, popis klientova emočního, kognitivního a sociálního fungování, popis jeho osobních cílů, plánů, informace o bydlení, práci, sociálním a rodinném podpůrném systému (sociální síti), sociální historii – tento přístup umožňuje pochopit klienta jako člověka se socio-kulturním zázemím a potřebami. Mapování informací o klientovi a jeho okolí a zázemí: sestavit a realizovat plán intervencí, hodnotit výsledky, zajistit návaznou péči a zabezpečit podmínky k životu (syndrom otáčivých dveří), umět ukončit práci s klientem- současně nabídnout most kdykoliv k dispozici, dlouhodobý monitoring…

Sociální pracovníci se mohou v sociální práci s lidmi s duševním onemocněním specializovat v několika oblastech: Psychiatrická rehabilitace (oblast práce, bydlení, volného času) Case management (případové vedení) Psychoterapie (individuální, rodinná, skupinová) Matoušek (2005) používá místo psychosociální rehabilitace označení „moderní psychiatrická“ rehabilitace“ a vysvětluje, že slovo „psychiatrická“ je používáno pro jasné vymezení cílové skupiny.

Komunitní péče Psychiatrická/psychosociální rehabilitace je součástí komunitní péče, sdílí s ní také mnoho principů,je jedna z metod komplexní práce spolu s case management a týmovou prací. Komunitní péče je systém terapie, pomoci a podpory, který je obsahově i organizačně uspořádán tak, aby byl schopen pomoci lidem i s vážnějším psychickým postižením žít co možná nejvíce v podmínkách běžného života, subjektivně co nejuspokojivějším způsobem“. Profesionálové poskytují svoji péči přímo v komunitě a zároveň by komunita měla fungovat jako zdroj, který svého člena podpoří. K tomu je třeba komunitu „mobilizovat“, to znamená snažit se měnit postoje komunity.

Komunitní péče v psychiatrii a sociální práci se uplatňuje v ekonomicky vyspělých zemích v posledních 30 letech. Znamená přesunutí důrazu z léčby, která je zaměřena více na tu konkrétní ataku a symptomatologii na léčbu, která vnímá dlouhodobý průběh duševního onemocnění a jeho vlivu na duševně nemocného jako pacienta i jako člověka. Pacient je vnímán jako člověk, který má své potřeby, plány, žije ve vztazích, v sociálních rolích a nemoc je vnímaná jako faktor, který to vše může nějakým způsobem ovlivnit.

deinstitucionalizace Komunitní péče souvisí s pojmem deinstitucionalizace. V mnoha zemích se s ohledem na tyto skutečnosti omezují velké instituce pro duševně nemocné a snižuje se počet nemocničních lůžek pro lidi s vážným duševním onemocněním ve prospěch poskytování komunitní péče.

Rizikem institucionalizace (nebo přepečování) je snižování funkční kapacity duševně nemocného Hospitalismus – institucionalizační syndrom Kombinace vlivů duševního onemocnění a prostředí – terminálně závislý klient Projevuje se apatií, ztrátou iniciativy, ztrátou zájmů, poddajností, nedostatečným vyjadřováním pocitů , nebo zlosti vůči nespravedlivému či tvrdému chování personálu, ztráta individuality, zhoršení osobní hygieny a návyků…

Komunita – společenství terapeutická komunita Na pojem komunita (z latinského communitas/společenství, společnost, soužití, vlídnost, laskavost, družnost) lze nahlížet z několika pohledů. Z pohledu sociálního je komunita souhrnem osob, které žijí na určitém vymezeném prostoru a vykonávají běžné aktivity a většinou tvoří autonomní jednotku. Z psychologického hlediska se jedná o typ organizace, kde jsou odstraněny vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Tím se dosahuje lepší komunikace a spolupráce. K tomu lze ještě uvést pojem terapeutická komunita, uměle vytvořené společenství, sloužící k léčebnému účelu. Je určena k dlouhodobému pobytu pro klienty, kteří v ní žijí společně s profesionály i laickými asistenty. Terapeutická komunita pomáhá obnovit či získat sociální dovednosti, které se kvůli onemocnění ztratily a postupně se zpátky zapojit do společnosti. Pokud se jedná o komunitní péči, je nejčastěji komunita chápána jako společenství lidí, žijících v určitém prostoru, které sdílí místní instituce a funkce, spolupracuje v každodenních záležitostech a usiluje o integraci všech členů včetně oslabených a nemocných.

Komunitní péče Komunitní péče se týká poskytování podpory v komunitě, tedy v běžných životních podmínkách (klient např. využívá podporované zaměstnávání v místě svého bydliště). Dále je komunitní péče poskytována komunitou – to znamená lidmi žijícími na určitém prostoru – např. sousedé, prodavači v obchodě, lidé navštěvující stejnou kavárnu znají člověka, který je postižen duševním onemocněním a tolerují jeho pomalejší tempo apod. Pro komunitu – to znamená, že profesionální pracovníci poskytují podporu i lidem z komunity – např. rodinu, sousedy informují o duševním onemocnění.

Duševní onemocnění zasahuje do života člověka ve více oblastech od intrapsychické po vztahovou a sociální oblast. Proto je nutné, aby péče byla komplexní. Komplexní péče zahrnuje léčbu biologickou (farmakoterapie), psychologickou a psychosociální. Komunitní péče komplexnost péče dotváří. V České republice mezi typy komunitní péče patří: krizová psychiatrická centra, mobilní krizové týmy, denní stacionáře (sanatoria), case management, služby pro podporu práce a zaměstnání, služby pro podporu v oblasti bydlení, podporované vzdělávání, služby poskytující poradenství. V České republice se komunitní péče začala rozvíjet počátkem devadesátých let. Vzniklo několik denních sanatorií a organizací, které nabízejí chráněné bydlení nebo chráněné dílny. Postupně ale vývoj komunitní péče v ČR začal stagnovat. Zřizovateli jsou většinou nestátní neziskové organizace, které získávají finance na svůj provoz poměrně nesnadno, další zařízení nevznikají.

Zákon 106/2006 Sb. Vymezuje sociální služby pro osoby s DP takto: Sociální poradenství Služby sociální péče (14) osobní asistence, pečovatelské služby,tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, respitní péče, centra denních služeb, denní stacionáře, týdenní stacionáře,domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby ve zdravotnických zařízeních ústavní péče. Služby sociální prevence (17)

Služby sociální prevence (17) Raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro osoby se zdravotním postižením a seniory, sociálně terapeutické služby, terapeutické komunity, terénní programy, sociální rehabilitace.

MKN-10 dělí duševní poruchy do deseti skupin: F00-F09 Organické duševní poruchy včetně symptomatických (demence, delirium, organická halucinóza, porucha osobnosti ), F10-F19 Duševní poruchy a poruchy chování-závislosti, F20-F29 Schizofrenie, F30-F39 Poruchy nálady (Afektivní poruchy), F40-F49 Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somatoformní poruchy, F50-F59 Behaviorální syndromy s fyziologickými poruchami, F60-F69 Poruchy osobnosti a chování dospělých, F70-F79 Mentální retardace, F80-F89 Poruchy psychického vývoje, F90-F99 Poruchy chování a emocí se začátkem v dětství a adolescenci

Práceschopnost a duševní onemocnění Duševní onemocnění, ovlivňují způsobilost člověka k plnění rolí a funkcí v práci i ve společnosti. Záleží na míře a rozsahu funkčního postižení u nemocného, které jsou různé. Rozsah a míra funkčního postižení mění v průběhu terapie. To ovlivňuje řada faktorů: osobnost člověka, který se léčí, míra jeho motivace, míra podpory, kterou dostává od svého okolí, dostupnost rehabilitačních služeb apod. Pracovní způsobilost posuzuje lékař. Plná invalidizace pacienta je sice poměrně bezpečné řešení situace nemocného, ale může podpořit negativní symptomatologii a vést k pasivitě a postupně k úplné ztrátě aktivních vztahů k okolnímu světu. Je vhodné aktuálně vysvětlit, že slovo invalidní důchod nemá význam konečného soudu o jeho schopnostech a lidské hodnotě. Je užitečné seznámit ho s možností tzv. „pracovního pokusu“ a v týmu vypracovat plán pracovní a sociální rehabilitace. Plán bude zacílený na znovuzískání pracovní způsobilosti v souladu s vývojem funkčního omezení pacienta“. Invalidita představuje pro některé lidi s duševním onemocněním stigma, kterému se brání někdy i bez ohledu na své možnosti. Jindy pobírání invalidního důchodu představuje jistotu.

Peníze, míra aktivity, změna, strukturovaný čas,sociální kontakty, osobní identita Většina lidí nevnímá svoji práci jako životní nutnost, se kterou se musí smířit, ale pracuje s jistou samozřejmostí, která přináší radost a uspokojení. Nedobrovolné vyřazení práce ze života člověka má prokazatelné negativní sociální, psychologické i zdravotní důsledky. Octne-li se člověk dlouhodobě bez práce, ztratí nejsilnější pojítko s realitou, zmocní se ho nejistota a strach z budoucnosti, později i pochybnosti o vlastních schopnostech. Pro člověka s duševním onemocněním je možnost pracovat o to cennější, protože duševní onemocnění často vede k sociální izolaci. Pracovní prostředí je jedno z významných míst, kde má člověk možnost přirozeně navazovat a udržovat sociální kontakty. Integrace lidí s duševním onemocněním do pracovního procesu je užitečné pro celou společnost, protože přináší snižování počtu těch, kteří jsou na společnosti finančně závislí.

Obtíže v pracovní oblasti u lidí s duševním onemocněním Lidé s duševním onemocněním velmi obtížně nacházejí uplatnění na otevřeném trhu práce. Obtíže v pracovní oblasti mohou vyústit v částečnou či úplnou ztrátu schopnosti pracovat. Někdy je tato ztráta trvalá, někdy dočasná. To ovlivňuje řada faktorů. Šanci najít si a udržet práci pro člověka s duševním onemocněním zvyšuje předchozí úspěšná pracovní adaptace a že prognóza pracovní úspěšnosti duševně nemocných je v rozvojových zemích příznivější než v průmyslově vyspělých, kde je v pracovní oblasti větší orientace na výkon.

pro klienty s duševním onemocněním jsou největšími obtížemi dlouhodobé poruchy kognitivních funkcí, pozornosti, emocí, poruchy v sebeprožívání, poruchy vztahování se k lidem. Bariéry v pracovním uplatnění osob s duševním onemocněním jsou vnitřní a vnější. Mezi vnitřní bariéry patří: duševní onemocnění (závažnost a symptomatologie), poruchy kognitivních funkcí, sociální fungování (praktické dovednosti, komunikační dovednosti), nedostatečné vzdělání a nedostatečné pracovní zkušenosti (schizofrenie nejčastěji přichází v období mladé dospělosti, kdy se člověk teprve připravuje na svoji profesi – studuje nebo získává pracovní zkušenosti, nemoc ho může na delší dobu z tohoto procesu vyřadit), snížená sebedůvěra a sebeúcta.

Mezi vnější bariéry lze zařadit situace na trhu práce Regionální míra nezaměstnanosti, malá nabídka prací na snížený úvazek, nedostatečná podpora státu zaměstnávání lidí s postižením (v ČR sice existuje povinnost pro podniky s více než 25 zaměstnanci zaměstnávat 4% osob se zdp, ale …), personální politika zaměřená na zisk, zaměstnavatelé preferují zdravé, produktivní, flexibilní a iniciativní pracovníky, a v neposlední řadě stigmatizace, diskriminace a předsudky vůči duševně nemocným. Slovo stigma pochází z řečtiny. Původně znamenalo vypálený cejch, kterým byli označováni otroci … Stigma je také označení pro spontánně vzniklé rány na končetinách. Stigmatizace se užívá i pro označení předsudku vůči nějaké skupině lidí. Stigma v tomto kontextu se může týkat barvy kůže, národnosti, náboženství a také nemoci a to nejen duševní. Předsudky mohou ovlivnit hodnocení a přístup lidí k jedinci a to nikoliv na základě poznání jeho skutečných vlastností, ale na základě předpokládaných skupinových vlastností. Nadřazení skupinových vlastností vede k diskriminaci lidí s duševním onemocněním. Důsledkem této diskriminace jsou obtíže s hledáním, získáním a udržením pracovního místa.

Nedostatečné informace Zaměstnavatelé nemají dostatečné informace o tom, co zaměstnávání lidí s duševním onemocněním obnáší. Lidé s duševním onemocněním mohou vykonávat různé profese na různých pozicích podle své kvalifikace a svých možností. Pokud se zaměstnavatel rozhodne zaměstnat člověka s duševním onemocněním, může přitom využít v případě potřeby pracovního konzultanta, který může pomoci při dojednávání pracovního místa a podmínek, při zaučování pracovníka, při řešení případných potíží, například v případě zhoršení zdravotního stavu, při řešení případných konfliktů, úprava pracovní doby pro pracovníka. Například služeb pracovního konzultanta v o. s. Green Doors je možné využít v rámci Přechodného nebo Podporovaného zaměstnávání.

FAKULTNÍ NEMOCNICE typ péče VFN v Praze Apolinářská 4, 128 00 Praha 2, tel.: 224 968 225, fax: 224 968 219 lůžková, ambulantní Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2 tel.: 224 965 345, fax: 224 923 007 lůžková, ambulantní Fakultní Thomayerova nemocnice s poliklinikou, Vídeňská 800, 140 59 Praha 4 tel.: 261 081 111, fax: 241 721 260 lůžková dětská Fakultní nemocnice v Motole V Úvalu 1/84, 150 06 Praha 5 tel.: 224 431 111, fax: 224 431 005 lůžková dětská, ambulantní dětská

NEMOCNICE typ péče Nemocnice milosrdných sester sv. K. Boromejského, Vlašská 36/336, 118 33 Praha 1 tel.: 257 197 111, fax: 257 530 032 lůžková, ambulantní ČD a.s., Železniční nemocnice Praha 2 Italská 37/560, 121 43 Praha 2 tel.: 221 087 111, 221 087 401, fax: 222 253 027 ambulantní Nemocnice Na Homolce Roentgenova 2, 150 30 Praha 5 tel.: 257 271 111, 257 272 530, fax: 257 210 869 ambulantní Ústřední vojenská nemocnice U Vojenské nemocnice 1200, 169 02 Praha tel.: 973 203 111, 973 203 023, fax: 224 316 223, 224 313 327 lůžková, ambulantní

Psychiatrická centra a léčebny, typ péče Psychiatrické centrum Praha Ústavní 91 181 03 Praha 8-Bohnice tel.: 266 003 361, fax: 266 003 420 lůžková, ambulantní stacionář   Psychiatrická léčebna Bohnice, Praha 8 Ústavní 91, 181 02 Praha 8-Bohnice tel.: 284 016 111, 284 016 120, fax: 284 016 505 lůžková, ambulantní  

DALŠÍ ZAŘÍZENÍ typ péče Ústav leteckého zdravotnictví, Praha 6 Generála Píky 1/229, 160 00 Praha 6 tel.: 973 212 471, 973 212 455, fax: 224 311 934 ambulantní

SDRUŽENÁ AMBULANTNÍ ZAŘÍZENÍ typ péče Studentská poliklinika, Praha 1, Spálená 12, 110 00 Praha 1, tel.: 224 949 035, 224 947 113, fax: 224 946 522 Ambulantní DTC Praha a.s., Praha 4, Roškotova 2/1717, 140 44 Praha 4, tel.: 234 105 111, fax: 241 443 881 Sdružené ambulantní zařízení v Praze 7, Strossmayerovo nám. 6, 170 00 Ptaha 7, tel.: 233 375 591, fax: 233 375 886 ambulantní Sdružené zdravotní zařízení Jižní Město II, Praha 11, Opatovská 1763, 149 00 Praha 11 tel.: 272 919 646, fax: 272 919 668 ambulantní MEDIPO spol. r.o., Praha 9, Kolbenova 36, tel. 266 032 894, 266 038 218, Codum s.r.o. Poliklinika Modřany, Praha 12 Soukalova 3355, 143 00 Praha 12 tel.: 241 047 111, 241 047 162, fax: 241 770 620 ambulantní

STACIONÁŘE typ péče Denní stacionář psychoterapeutického střediska, Břehová 3, 110 00 Praha 1, tel.: 222 323 889   Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov, Nad Ondřejovem 36, 140 00 Praha 4, tel.: 241 444 530, fax: 241 444 825 VFN Denní sanatorium Horní Palata U Nesypky 28, 150 00 Praha 5,tel.: 257 325 118, 257 322 366 Fokus Praha o.s., Psychoterapeutický stacionář, Meziškolská 2, 160 00 Praha 6, tel. 233 354 547   SANANIM, Denní stacionář, Janovského 26/1348 tel.: 220 803 130, 266 711 211, fax: 266 710 489   ESET, Psychoterapeutická klinika s.r.o. Vejvanovského 1610, 149 00 Praha 11, tel.: 272 940 880, 272 940 879