Pavel Kadlec & Jakub Ryšavý Střelný prach Pavel Kadlec & Jakub Ryšavý

Historie Černý střelný prach je nejstarší známou výbušninou na světě. Byl objeven v období sedmého až devátého století v Číně. Nejdříve byl využíván pro pohon raket, později i jako náplň granátů a dokonce i bambusové pušky. Traduje se, že střelný prach v Evropě vynalezl mnich Roger Bacon, ovšem z německých pramenů pochází zmínka o Bercholdu Schwarzovi, podle něhož má být i nazýván černým. Pravděpodobnější je ovšem to, že černým prachem je nazýván pro svou barvu. Ve třináctém století pronikl střelný prach do Evropy. Už ve čtvrnáctém století zde existovala prosperující výroba palných zbraní. Ve velkém je začali používat v patnáctém století husité. Husitská terminologie pojmenování tehdejších střelných zbraní tak pronikla do mnoha světových jazyků. Dnes je již téměř zapomenut výraz arkebůza (lehčí varianta muškety) vzniklý přesmyčkami z české hákovnice. Stále je však živý výraz pistol vzniklý z českého píšťala (nejlehčí varianty ručních palních zbraní) nebo anglické howitzer (něm. Haublitze) z původně české houfnice. V roce 1887 si Alfred Nobel nechal patentovat bezdýmý střelný prach pod názvem ballistit a jeho dalším zdokonalením vznikl dnes nejpoužívanější kordit. Hlavní složkou je střelná bavlna kombinovaná s nitroglycerolem a jinými nitroglykoly. Tento nový prach je díky svým lepším vlastnostem dnes používán v prakticky všech střelných zbraní.

Vlastnosti Typické složení černého střelného prachu je: 75 % KNO3, 10 % síry a 15 % dřevěného uhlí. V praxi se střelný prach vyrábí buď pro trhací práce s nižším obsahem KNO3 v rozmezí 60 - 70 % a pro vojenské využití s obsahem KNO3 74 - 75 %. Puškový prach: 75 % KNO3 + 15 % C + 10 % S Trhací prach forte: 80 % KNO3 + 20 % C (třikrát rychlejší než puškový) Zápalnicový prach: 75 % KNO3 + 20 % C + 5 % S Dělový prach: 75 % KNO3 + 12,5 % C + 12,5 % S Trhací prachy se dělí podle obsahu dusičnanu na: 40 % - Lente (pomalé), 75 - 80 % - Forte (rychlé) a 65 % - Ordinaire (střední). Průmyslově vyráběný střelný prach se vyznačuje vysokou homogenitou směsi s přesně definovanou velikostí jednotlivých částic. Toho se dociluje mletím všech složek s určitým množstvím vody a následným sušením směsi. Přesný postup je pochopitelně přemětem chráněného „know how“ jednotlivých výrobců. V současnosti je černý prach průmyslově vyráběn také pro sportovní střelbu z replik starých palních zbraní.

Použití Klasický černý střelný prach má ze všech běžných výbušnin nejnižší detonační rychlost, která je blízká rychlosti zvuku. Zároveň je jeho výroba velmi levná a pyrotechnické vlastnosti jsou detailně prozkoumány. Z těchto důvodů se stále občas používá jako levná průmyslová trhavina při práci v lomech a jiných odstřelových pracích. Hlavní uplatnění mu však patří v oblasti zábavné pyrotechniky, kde je jeho základní předností vysoká stálost vůči mechanickým podnětům a současně snadná inicializace výbuchu. Naopak v současné době prakticky totálně skončilo využití černého střelného prachu ve střelných zbraních. Příčinou je především dostatek jiných explozivních produktů s mnohem lepšími výbuchovými vlastnostmi. Kromě toho vzniká při hoření klasického prachu řada velmi korozivních plynů, především oxid siřičitý SO2, který rychle napadá a ničí kovové součásti střelných zbraní. Tento fakt ho prakticky vylučuje z výroby střeliva pro rychlopalné zbraně, kde je materiál zbraně vystaven styku s výbuchovými plyny po značně dlouhou dobu. V této oblasti má naopak velmi významné postavení bezdýmý střelný prach, ať již jako klasický Kordi nebo další výrobky na podobné bázi.

Střelný prach Ukázka různých typů střelného prachu Původní černý střelný prach je směsí jemně mletého draselného ledku neboli dusičnanu draselného (KNO3), dřevěného uhlí a síry. Prakticky byl používán až do poslední třetiny 19. století. Později vynalezený bezdýmý střelný prach obsahuje jako hlavní složku nitrocelulózu neboli střelnou bavlnu želatinovanou nitroglycerinemnebo jinými nitroglykoly. Černý střelný prach se používá obvykle v pyrotechnice pro trhací práce a výrobu zábavné pyrotechniky, dělobuchů nebo zápalnic. Bezdýmý střelný prach nalézá využití při výrobě nábojů do střelných zbraní.

Vlastnosti typický černý střelný prach má následující detonační charakteristiky: Výbuchová teplota - 2 400 °C Detonační rychlost - maximálně 340 m/s Energie výbuchu - 720 kcal/kg Objem plynů - 280 l/kg Tlak plynů - 6 900 atm Hustota 2 g/cm3

Létající oheň Po staletí čínští vědci v lékařství experimentovali s ledkem - to je obecný název pro silný oxidační činitel, dusičnan draselný (KNO3), - a pak se jeden pracovitý jedinec rozhodl smíchat jej se sírou a uhlím. Vznikl tak záhadný prášek, který, jak popsali pozorovatelé v textech z poloviny 9. století, "kouřil a hořel, takže ruce a tváře [vědců] byly popáleny a dokonce dům, ve kterém prováděli pokus, shořel na popel". Střelný prach byl velmi rychle využit tehdejší panující dynastie YSung v boji proti Mongolům, kteří v té době neustále napadali a sužovali Čínu. Mongolové byli první, kteří podlehli "Létajícímu ohni" - šípům opatřeným trubicí se střelným prachem, ten se vznítil a mohl se sám dostat přes linie nepřátel. Zbraně založené na střelném prachu byli vyvinuty Čínou a zdokonaleny proti Mongolům v dalším století, včetně prvních kanónů a granátů. Historici tvrdí, že už jen sám psychologický efekt záhadné nové technologie Číně velmi pomohl vyhrávat bitvy proti Mongolům.

Výbušný obchod Střelný prach zůstal monopolem Číny až do 13. století, kdy věda postupovala po starodávné hedvábné stezce do Evropy a zemí Islámu, kde se stala rozhodujícím faktorem na mnoha rojnicích Středověku. Od roku 1350 byly kanóny na střelný prach samozřejmostí v Anglických a Francouzských ozbrojených silách, které tuto technologii proti sobě používali za Stoleté války. Ottomanští turci tyto kanóny také použili během jejich úspěšného obléhání Konstantinopole v roce 1453. Nová a mocná zbraň v zásadě způsobila, že tehdejší tradiční zděné opevnění v Evropě, po staletí nedobytné, bylo slabé a bezbranné. Další významnou událostí pro střelný prach bylo jeho využití v ručních střelných zbraních, které se poprvé objevily v polovině 15. století. Tímto způsobem byly vlastně kanóny zmenšeny na příruční velikost. Pušky doslova posunuly zbrojení do rukou jednotlivců, vytvořily novou skupinu vojáků - infanterii - a vedly ke vzniku moderní armády. Střelný prach je ještě stále základní složkou mnoha moderních zbraní, včetně pušek, přestože už dávno není tou nejsilnější výbušninou, kterou armáda disponuje.

Bezdýmový střelný prach Klasický černý střelný prach už vůbec nevyužívá pro výrobu střeliva do zbraní. Při jeho spalování se totiž produkuje mnoho látek, které způsobují korozi, kromě toho existuje spousta výbušnějších sloučenin. Pro plnění nábojů se v v současnosti používá kordit, což je varianta bezdýmého střelného prachu, který obsahuje střelnou vatu s příměsí nitroglycerinu. Bezdýmý střelný prach si už v roce 1887 nechal patentovat Alfréd Nobel a je používán téměř ve všech palných zbraních. Černý střelný prach byl naopak vytlačen jako trhavina do lomů a jeho největší použití je v oblasti zábavné pyrotechniky z důvodů odolnosti proti okolním mechanickým vlivům a snadné zapalitelnosti.

Střelný prach - exploze v zrncích Daleko lepší vznětlivost měl střelný prach, jak ho začali v průběhu 15. století vyrábět ve Francii. Výsledná zrna, která vznikala při jeho výrobě se nedělila na jednotlivé části a lépe hořelo, čímž se zlepšoval výbušný efekt. Vytváření zrn bylo umožněno tím, že se všechny substance mísily za vlhka, a proto výsledná látka lépe držela dohromady a mohla se prosevát.

Střelný prach - původ je zahalen Kdo přišel na myšlenku střelného prachu, se už dnes asi nedozvíme. Jeho vynález by pravděpodobně mohl vycházet od Arabů, i když mnohdy se dočteme, že se do Evropy dostal z Číny. Ani jednu domněnku však není možné vědecky dokázat. Původně sloužil jako pohon raket, později se jimi plnily granáty. V Evropě ho ve větší míře začali používat husité v patnáctém století.

Stoletá válka

A na závěr pár obrázků!!!!!!!