Albánie - Bjishkët e Nemuna –
Každá cesta začíná přesunem. Nádherné kaňony cestou z Bělehradu do Podgorice
Albánské hory nás vítají deštěm. Vesnička Boge
Porada s místními. Někteří z nich viděli mapu snad poprvé.
Údolí s vesničkou Boge. Již neprší a lísky a duby začínají zářit.
První noc v horách. Sedlo na vesnicí Boge. Avšak ráno opět poprchává. Balíme stan.
V dešti a bouřkou s krupobitím vyrážíme nepřehledným terénem.
Samé vápencové skály a krasové propasti.
Sedlo Muškut (cca 2000m.n.m.). Zde již sněžilo, avšak před několika hodinami. Pod námi bezodtokové údolí Boges.
Sedlo Muškut. Z tama jsme přišli.
Druhý nocleh. Údolí Boges. Je sice pěkně, zato větší zima.
Údolí Boges ráno. Okolní kopečky mají něco kolem 2500m.n.m.. Mrzlo.
Cestou do sedla Dobračes jsme ztratili cestu a tak se dvě hodiny prodíráme hustým nízkým lesem 200 výškových metrů dolů a zase nahoru.
Osada Dobračes. Panty z gumových podrážek alespoň nezrezivý.
Hory jsou suché a bez potůčků. Avšak po dešti nakape za hodinu 2 l vody do čtyřech ešusů a 1 l do petky.
Třetí noc. Kocháme se.
Úžasným západem slunce.
Nad sedlem Qafa pejes. V pozadí v mlze Jezerece (2694m.n.m.), nejvyšší hora tohoto pohoří a druhá nejvyšší Albánie.
Jezírka pod sedlem Qafa pejes. Přes toho sedlo vedla obchodní stezka z albánské Shkoder do kosovské Péči.
Pohled ze sedla do údolí Theth.
Vyspali jsme se a šli cestou necestou k nejvyšším vrcholkům. Opět prší
Pohled zpět. Někde dole v mlze je náš stan.
Konečně vidíme kudy by se asi dalo na Jezereci, kdyby nebylo jak bylo.
A tak jsme alespoň vylezli na boční hřeben do výšky 2415m.n.m. (podle GPS). Dalo se jít i dále, ale v mlze se mezi propadlinami špatně orientuje.
Je-li třeba „potřeba“, tak i chromý skáče v dešti po kamenech.
Opět podhled ze sedla qafa pejes do údolí Theth. Tentokrát je už něco i vidět.
Náhon.
Na kolo.
Funkčního mlýna.
Nepodařilo se nám trefit cestu do centra vesnice a tak jsme skončili na opačné straně než jsme přišli.
Bylo třeba se osmělit a projít přes dvůr. Třikrát jsme zařvali „meredita“ (dobrý den) a přiběhla bábinka s domácí rakií.
Cesta do centra (kostel) vede přes pozemky a ploty. Nakonec nás doprovodil Valentino.
Do místního baru. Starosta místní vesnice a správce okolního území Govalinni. Nad panákem rakie jsme probrali nejenom hory.
Jak kafe nepiji, tak tam bylo supr.
Ten malý přístavek osvícený z hydroelektrárny je onen bar.
Jedna chlouba vesnice je i kostel, dále pak muzeum a stará sýpka.
Malý Valentino byl uličník jak se patří.
No comment.
Civilizace se neúprosně šíří. Chutná horská voda.
Govalinniho pohostinnost. Půl kila ovčího sýra s nakládanými rajčaty a cibulí, kafe, rakie.
I na hřbitově je třeba sekat trávu.
Odjíždíme, sice o čtyři hodiny později.
Ale lépe jak 50 km pěšky přes sedlo ve 1800m.n.m.. Cesta trvala s přestávkami 2,5 hodiny.