Sociální pedagogika Historický úvod doc. Michal Kaplánek, Th.D.

Edukace – dvě trojice Výchova – rozvoj osobnosti a socializace Vzdělání – kultivace osobnosti prostřednictvím dosahování kompetencí EDUKACE formální – neformální – informální Educatio (výchova) – formatio (formace) – animatio (animace)

Tři pojetí edukace

Tradiční pojetí výchovy přestalo fungovat: V 19. století: Formare = formovat, dávat tvar cíle (kompetence), kterých má edukant dosáhnout, aby vyhověl představě o tom, čím má být je předem dané, které kompetence jedinec potřebuje, aby se úspěšně zapojil do společnosti V polovině 20. století: Educere = vyvádět, přivádět člověk musí být vyveden ze své nevědomosti (srov. platónské podobenství o jeskyni) dostat se ze současné situace do situace zcela nové dimenze vedení – dimenze rozvoje (růstu)

Sociální pedagogika a sociální práce Obě tyto profese vděčí za svoje osamostatnění myšlenkovým proudům vycházejícím z osvícenství. Zatímco v základech sociální pedagogiky můžeme identifikovat touhu po „povznesení lidových vrstev“ prostřednictvím socializace a výchovy, ve vývoji sociální práce se odráží vývoj péče státu o občany, kteří potřebují pomoc. V obou případech se jedná o služby, které v době předosvícenské zajišťovala především církev, která byla v tradiční společnosti „vychovatelkou“ i „pomocnicí“ těchto lidí.

Místo pedagogiky v sociální práci MODELY VZTAHŮ Zapojení sociálního pedagoga v systému sociálních služeb (u mládeže) – Itálie Sociální pedagogika jako obor, v němž se vzdělávají sociální pracovníci – Německo Sociální pedagogika jako jeden ze směrů sociální práce – Velká Británie Paralelní působení obou disciplín (ČR) Animace jako model komunitní práce (Francie, Švýcarsko)

Historie – klíč k pochopení Základní východiska (19. století) Sociální pedagogika (Německo): osvěta = „povznesení lidových vrstev“, socializace, výchova Sociální práce (Velká Británie): péče státu o občany, kteří potřebují pomoc SPOLEČNÉ: V době osvícenství přebírá stát a sociální sféra úkoly, které dříve plnila církev.

Původ pojmu „sociální pedagogika“ Předchůdci sociální pedagogiky: Johann Heinrich Pestalozzi (1746-1827) Johanna Hinrich Wichern (1808-1881) v roce 1844 použili v německé literatuře pojem „Sozialpädagogik“ (sociální pedagogika) nezávisle na sobě dva pedagogové Friedrich Adolph Diesterweg (1790-1866) a Karl Mager (1810-1858) Pojem se naplno prosadil až ve 20. století Zakladatel Paul Natorp

Johann Heinrich Pestalozzi 1746-1827 švýcarský pedagog výchova „maminčiny kuchyně“ – rodinnost prázdninové tábory (Freizeiten) v Iferten

Johann Hinrich Wichern (1808-81) Wichern založil r. 1833 výchovné zařízení „Rauhes Haus“. Při svých aktivitách se snažil nepomáhat pouze mladému člověku, ale především jeho rodině, jakožto přirozenému společenství, do nějž člověk vrůstá. Jeho cílem bylo „udržet křesťansky motivovanou soukromou dobročinnost“.

Sociální pedagogika Paul Natorp (1854-1924) – filosof, jehož tématem byl vztah mezi výchovou a společností Problémy: „pedagogizace“ sociální práce a její zneužití

Vzdělání – Výchova Vznik sociální pedagogiky souvisí s tradiční dichotomií dvou pojmů: διδασκαλος = učitel v aténské škole – předával vědomosti παιδαγογος = otrok, dohlížející na chlapce, jemuž otec svěřil výchovu syna Původní myšlenka sociální pedagogiky: vývoj jedince můžeme ovlivňovat výchovou a osvětou (Diesterweg) Cíle: socializace, participace

Sociální práce V Evropě – od 18. stol. rostlo úsilí, aby se garantem sociální péče stal stát USA: školy vzdělávající sociální pracovníky – první „social workers“ – začátek 20. stol., poté sdružení a vzdělávání sociálních pracovníků Předchůdce sociální práce v 19. stol. (GB): The Settlement Movement Scientific Charity Social Education = práce s mládeží (jedno z pojetí)

Československý model Oddělení sociální práce a sociální pedagogiky přináší výhody: rozvoj sociální práce jako samostatné vědecké disciplíny, profilace sociální práce (praxe) nevýhody: absence pedagogického vzdělání sociálních pracovníků a sociálního vzdělání pedagogů; legislativní překážky při zapojení pedagogů volného času v nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež

Vzájemný vztah vědeckých disciplín, které se dotýkají volného času dětí a mládeže PVČ Sociální pedagogika Rekreologie Sociální práce Nauka (věda) o volném čase 15

Základní principy pedagogického působení ve volném čase Dostupnost Přitažlivost Dobrovolnost Možnost výběru Vlastní iniciativa Otevřenost Samostatné rozvržení času Bez nátlaku Možnost rozhodnout se 16

Dostupnost Nabídka je pro adresáta místně lehce dostupná a musí se k němu dostat, aby ji mohl osobně přijmout (např. na základě „ústní reklamy“). Nabídka je orientovaná na zájmy účastníků a celé cílové skupiny. Roviny dostupnosti: místní, časová, motivační 17

Otevřenost Otevřenost pro všechny, i pro nové lidi a pro různé skupiny, nízkoprahovost. Proces směřující od libovolnosti k participaci. Umožnit fluktuaci účastníků, bez pevného seznamu členů. Neužívat trestů Nechtít mít všechno detailně naplánované 18

Přitažlivost Přitažlivé prostředí (sociální a ekologická animace) zařízení (materiální animace) nabídky média (mediální animace) osoby (personální animace) 19

Samostatné rozvržení času Účastník má možnost pružně rozhodovat o rozvržení času, tj. o délce, rychlosti, intenzitě a přestávkách v činnosti, aby tak zůstal „pánem svého času“ Omezeno: nutnou pravidelností akcí domluvou ve skupině (vztahy) 20

Bez nátlaku – Možnost rozhodnout se Dobrovolnost Činnost vybraná na základě záliby a zájmu Jedná se o trvalou dobrovolnost Bez nátlaku – Možnost rozhodnout se Možnost cítit se jako doma Podpořit rozšířenou možností výběru 21

Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (§ 62 zák. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách) (1) Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež poskytují ambulantní, popřípadě terénní služby dětem ve věku od 6 do 26 let ohroženým společensky nežádoucími jevy. Cílem služby je zlepšit kvalitu jejich života předcházením nebo snížením sociálních a zdravotních rizik souvisejících se způsobem jejich života, umožnit jim lépe se orientovat v jejich sociálním prostředí a vytvářet podmínky k řešení jejich nepříznivé sociální situace. Služba může být poskytována osobám anonymně. (2) Služba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: a) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, (srov. § 35, odst. 1 f) b) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, c) sociálně terapeutické činnosti, d) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.