Mgr. Marie Havránková TVAROSLOVÍ 14 – slova neohebná Mluvnice pro 2. ročník 2. ročník Srpen 2012

ANOTACE V této sadě výukových materiálů s názvem Tvarosloví se budeme zabývat tvořením tvarů slov, slovními druhy, jejich tříděním a mluvnickými kategoriemi. Učivo má rozšířit znalosti, které žáci získali v ZŠ a je určeno pro žáky 2. ročníku učebních oborů SOU. Tato prezentace je zaměřena na neohebné slovní druhy, jejich rozdělení a užití ve větě.

TVAROSLOVÍ SLOVA NEOHEBNÁ

SLOVA NEOHEBNÁ slova neohebná nemůžeme skloňovat ani časovat patří sem příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce

Příslovce (adverbia) vyjadřují bližší okolnosti dějů a předmětů, jako místo, čas, způsob, příčinu, důvod, nebo označují stupeň vlastnosti a míru věci jsou to slova neohebná, ale plnovýznamová ve větě plní nejčastěji funkci příslovečného určení

Druhy příslovcí Druh Odpovídají na otázku Příklad Místa kde? kam? kudy? odkud? doma, vpravo, shora, tady, tam Času kdy? odkdy? dokdy? večer, stále, ráno, teď, dosud Způsobu jak? pěkně, vesele, tak, jak, pěšky Příčiny (důvodu) proč? Z jakého důvodu? proto, schválně, náhodou Míry do jaké míry? jak? kolik? tolik, velmi, málo, dost, moc

Tvoření příslovcí Příslovce se tvoří: - z přídavných jmen příponami –e/-ě, -o, -y, např. dobrý – dobře, rozumný – rozumně, dlouhý – dlouho, hezký – hezky - ustrnutím prostých pádů podstatných jmen, např. důl – dolů, trocha – trochu, dům – domů - spojením předložky s jiným slovem vznikají příslovečné spřežky, píšeme je dohromady jako jedno slovo, např. zčásti, dodnes, vlevo, nahoře, dokonce POZOR: nahoru = spřežka X na horu = předložková vazba: Vyšli jsme nahoru na horu Říp.

Stupňování příslovcí některá příslovce (pokud jsou odvozena od přídavných jmen) se mohou stupňovat: Pravidelné stupňování: 1. stupeň 2. stupeň : přípony-eji, -ěji, -e 3. stupeň : 2. stupeň + předpona nej- tiše tišeji nejtišeji rozumně rozumněji nejrozumněji snadno snáze i snadněji nejsnáze i nejsnadněji

Stupňování příslovcí Nepravidelné stupňování: druhý stupeň se tvoří z jiného kořene než stupeň první 1. stupeň 2. stupeň 3. stupeň mnoho více nejvíce špatně hůře nejhůře brzy dříve nejdříve

Předložky (prepozice) slova neohebná, významově nesamostatná ve spojení se jmény vyjadřují podobné okolnosti a vztahy jako příslovce (místo, čas, způsob…) ve spojení se jmény tvoří předložkovou vazbu ( řídí pád jména), např. po škole – 6. pád, kolem školy – 2. pád

Rozdělení předložek 1. předložky vlastní (původní) – mají pouze význam předložek, nemohou být jiným slovním druhem, např. s/se, z/ze, na, po, před, pro, v/ve, k, o… 2. předložky nevlastní (nepůvodní) – jsou odvozené z jiných slov - mohou být i jiným druhem slov, např. kolem, blízko, místo… většinou se pojí se 2. pádem, např. Šel kolem domu. X Šel kolem. X Sjel s kolem z kopce. (předložka X příslovce X podstatné jméno)

Předložky mohou se pojit s jedním nebo několika pády: s 1. pádem se spojují pouze přejaté předložky a la, kontra, versus, např. Jestřáb kontra Hrdlička s jedním pádem se pojí většina předložek, např. s 2. pádem bez, od, do, u, z (bez domova, od bratra, do školy, u domu, z papíru), se 3. pádem k, kvůli ( k domu, kvůli tobě), se 4. pádem přes, pro, mimo (přes kaluže, pro tebe, mimo dům), s 6. pádem při ( při tobě)

předložky s dvěma pády se pojí předložky na, o, po, v (s 4. a 6. pádem, např. na školu X na škole, o sestru X o sestře); před, nad, pod, mezi ( s 4. a 7. pádem, např. před školu X před školou, nad dům X nad domem) s třemi pády se pojí předložky za, s ( s 2., 4., 7. pádem, např. se sešitu, za sešit, s sešitem)

předložky kvůli lepší výslovnosti přidáváme k některým předložkám samohlásku -e, např. s/se, z/ze, k/ke, v/ve, bez/beze (s bratrem X se sestrou, bez tebe X beze mne) předložka s se pojí jen se 7. pádem předložka z se pojí většinou s 2. pádem

Spojky (konjunkce) jsou slova neohebná, významově nesamostatná spojují větné členy nebo věty ve větě nebývají větným členem

spojky Podle obsahu rozlišujeme spojky: souřadicí – spojují obvykle souřadné větné členy nebo souřadné věty, např. a, i, ani, ale, avšak, nebo, neboť, a proto, tedy, buď-nebo, nejen-ale i podřadicí – obvykle připojují větu závislou (vedlejší) k větě řídící, klademe je na začátek věty závislé (vedlejší) a píšeme před nimi čárku, např. že, aby, když, jakmile, protože, třebaže, jestli, kdyby, -li

Částice (partikule) slova neohebná, významově nesamostatná uvozují samostatné věty a naznačují jejich druh (otázku, rozkaz, zvolání, přání), případně postoj mluvčího k obsahu věty vyjadřují také charakter členů, před kterými stojí (s nimiž jsou spojeny) nebývají žádným větným členem

částice původní –kéž, nechť snad, asi, ovšem, ano, ne, prý, zejména…, např. Kéž by už byly prázdniny. nepůvodní, z jiných slovních druhů (spojek, zájmen, příslovcí) – ale, že, aby, tak…např.: Ale to jsou k nám hosti. Že to neřekneš. Aby už byly prázdniny. Tak co nám povíš?

Citoslovce (interjekce) slova neohebná, významově nesamostatná vyjadřují nálady, city, vůli mluvčího, např. au, hurá, sláva, kčertu, páni, hele, fuj, br… napodobují hlasy a zvuky, např. bác, frnk, bú, vrkú, žbluňk, břink, prásk, hepčí, haf-haf… většinou nebývají žádným větným členem

CITOSLOVCE pokud stojí ve větě samostatně, oddělují se čárkou, např.: Au, bolí mě hlava. Hurá, dali jsme gól! někdy zastupují jiné větné členy, např. přísudek (Vrabec frnk na střechu. Žába žbluňk do vody) nebo předmět (Slyším žalostné au.) či podmět(Hlasité hurá se ozývalo ze stadionu. v těchto případech se čárkou neoddělují

ZÁPIS: SLOVA NEOHEBNÁ Slova neohebná nemůžeme skloňovat ani časovat. Příslovce vyjadřují bližší okolnosti dějů a předmětů jako místo, čas, způsob, důvod, nebo označují stupeň vlastnosti a míru věci. Tvoří se z přídavných jmen (pěkný – pěkně), ustrnutím prostých pádů (dolů) a jako příslovečné spřežky (dohromady). Dají se stupňovat (krásně – krásněji – nejkrásněji).

Předložky ve spojení se jménem vyjadřují tytéž vztahy jako příslovce Předložky ve spojení se jménem vyjadřují tytéž vztahy jako příslovce. Rozlišujeme předložky vlastní (mají jen význam předložek – na, před) a nevlastní (mohou být i jiným slovním druhem – kolem). Nepíšeme je na konci řádku. Spojky spojují věty nebo větné členy. Podle obsahu rozlišujeme spojky souřadicí a podřadicí. Částice uvozují samostatné věty a naznačují jejich druh (otázku, rozkaz, zvolání, přání). Citoslovce vyjadřují nálady, city, vůli mluvčího nebo napodobují hlasy a zvuky.

Otázky pro opakování 1. Co vyjadřují příslovce a jak se tvoří? 2. Co vyjadřují předložky a jaké předložky rozlišujeme? 3. Co jsou spojky? 4. Co jsou částice? 5. Co vyjadřují citoslovce?

Předložky vyjadřují vztah jmen k jiným větným členům, význam se projevuje teprve ve spojení se jménem – tvoří předložkovou vazbu. Vyjadřují podobné okolnosti jako příslovce. Rozlišujeme předložky vlastní (mají jen význam předložek – na, před) a nevlastní (mohou být i jiným slovním druhem – kolem). Spojky spojují věty nebo větné členy. Podle obsahu rozlišujeme spojky souřadicí a podřadicí.

zdroje MUŽÍKOVÁ, Olga, MARKVARTOVÁ, Barbora, KLUSÁČKOVÁ, Lenka, JEŘÁBKOVÁ, Eleonora, ADÁMKOVÁ, Petra. Odmaturuj z českého jazyka. Brno: Didaktis, 2007, ISBN 80 – 7358 – 082 – 9 DOBEŠOVÁ, Věra, FIALOVÁ, Vladimíra. Průvodce českým jazykem. Brno: Didaktis, 2007, ISBN 80 – 7538 – 019 - 5 SOCHROVÁ, Marie. Český jazyk v kostce pro střední školy. Havlíčkův Brod: Fragment, 2007,ISBN 978 – 253 – 0298 – 0