VÁCLAV IV. 1378-1419 Václav byl, je a bude porovnáván se svým otcem Karlem IV. Václav se narodil v roce 1361 třetí manželce Karla IV. Anně Svídnické. Václavovo mládí poznamenaly dvě protikladné skutečnosti. V roce 1362 mu zemřela matka. Výchovný vliv milujícího otce, který se vytouženého dědice dočkal až ve svých pětačtyřiceti, měl v sobě mnohé negativní rysy. Od nejútlejšího mládí přivykal poctám, holdům a pochlebování. Císař syna rozmazloval a nesmyslným způsobem prosazoval. Jako dvouleté dítě byl Václav korunován v roce 1363 na českého krále a když mu bylo patnáct, otec ho protlačil na římský trůn v roce 1376.

CHARAKTERISTIKA VÁCLAVA IV. V roce 1378 zemřel Karel IV. Václavův starostlivý, milující ochránce. Václav dávno uvykl, že za něho jednali lidé kolem, ne on. Vladařských povinností se ujal v sedmnácti letech. Chtěl vládnout dobře, po vzoru otce. Ale neuměl to a nepřál si být přetěžován. Zůstal v nitru rozmazleným dítětem, vzteklým, hystericky reagujícím na obtíže a nezdary, dítětem utíkajícím před povinnostmi. Malé i velké prohry ho odrazovaly od dalších pokusů, zbavovaly iniciativy. Stranil se stále častěji řešení naléhavých úkolů i lidí, se kterými vedl spory. Jen ženy, pití, lov a pár přátel mu byly nahražkou za mizející sebeúctu. Faktem však zůstává, že žil a panoval v době před husitskou revolucí, kdy nahromaděná nespokojenost jednotlivých vrstev společnosti začala pronikat na povrch.

STARÝ LETOPISEC ČESKÝ INFORMUJE O VÁCLAVOVI IV. Anonymní letopisec popisuje vládu Václava IV. jako velmi dobrou, ale bezpečně kontrolovatelná fakta vypovídají pravý opak. Václav věnoval péči prodávanému zboží. Přestrojen k nepoznání chodíval prý pražskými ulicemi, vstupoval do krámů, procházel tržišti, zajímal se o problémy všedního dne a na místě řešil nedostatky. U pekaře například koupil bochník chleba. Byl-li chléb dobrý, zaplatil a odešel. Rázně však zakročil, jakmile zjistil, že kvalitou nebo váhou neodpovídá pekařský výrobek normě. Ihned dal napečený chléb zabavit, pekaře potrestal a zboží přikázal rozdat chudým nebo školám. Stejně řešil řezníky, krčmáře i jiné řemeslníky, když objevil podvody a šizení zákazníků. Za vážnější delikty neváhal prý trestat i na hrdle. Vyprávění Starého letopisce je populární dodnes. Pomohlo vytvořit iluzi o spravedlivém, lidu nakloněném panovníkovi. Přijmeme-li představu, že tento král měl čas věnovat se nedostatkům v provozu pekařství, je nutné dodat, že tento vladař po dlouhá léta zanedbával, podceňoval a neřešil problémy státní i říšské politiky.

VZTAH K PAPEŽŮM Ve vedení církve nastal rozkol, o moc nad křesťanským světem soupeřili dva papežové najednou=papežské schizma. Římský a český král Václav Lucemburský byl pozván na přelomu let 1378-1379 na sněm ve Frankfurtu nad Mohanem. Nezanechal na jednání nejlepší dojem, pouze prohlásil, že stojí na straně papeže Urbana VI. Urban nabízel za podporu českému a římskému králi Václavovi dokonce titul římského císaře. Václav však neudělal nic. Nový papež Bonifác IX. v roce 1389 také žádal podporu, které se ale od Václava nedočkal. V roce 1400 byl Václav sesazen říšskými knížaty z římského trůnu a nahrazen Ruprechtem Falckým.

SPOR S ČESKOU CÍRKVÍ Třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna vyčítal králi pasivitu v době, kdy papež Urban VI. žádal podporu českého krále. Spor se vyhrotil při dosazení nového opata kladrubského kláštera. Král chtěl opatství zrušit, ale pražský arcibiskup dosadil nového opata. Václav nechal zatknout v roce 1393 generálního vikáře Jana z Pomuku a několik dalších příznivců arcibiskupa. Jan z Jenštejna uprchl z Prahy. Český král se osobně účastnil výslechů zajatců a dokonce se aktivně zapojil do mučení. Jan z Pomuku při výslechu zkolaboval a proto bylo jeho tělo vhozeno spoutané do Vltavy. Ostatní zajatci po podepsání prohlášení, že s nimi bylo v zajetí dobře zacházeno, byli propuštěni. Po exhumaci ostatků Jana z Pomuku v roce 1719, vypadla z lebky tkáň, která zčervenala. Vznikla pověst, že to byl jazyk nespravedlivě umučeného světce, který ani při brutálním mučení nevyzradil zpovědní tajemství. Tkáň byla uložena do monstrance. Až v roce 1972 antropologický průzkum dokázal, že se jedná o část Janova mozku.

SPORY S ČESKOU ŠLECHTOU První zajetí: v roce 1394 byl král Václav IV. zajat českými pány ve své rezidenci v Berouně, kde se vyhýbal vladařským povinnostem. Vůdcem vzpoury byl Ota z Bergova. Václav byl střežen v Krumlově, potom v hornorakouském Viltperku u Lince. Zásluhou Jana Zhořeleckého byl Václav z vězení propuštěn. Správu země přebrala korunní rada českých pánů. Druhé zajetí: v roce 1402 dal mladší bratr českého krále Zikmund rozkaz staroměstskému purkmistrovi, aby zatkl Václava. Zikmund začal svého bratra vydírat, žádal po něm politické ústupky ve svůj prospěch. Zikmundovo vojsko drancovalo Čechy. Václava nechal přesunout do Vídně. Tentokrát i odpůrci Václava pochopili, že vláda slabého krále je lepší než drancování lupiče. Česká šlechta vystoupila proti Zikmundovi. Václav se vrátil do Čech až po dvaceti měsících.

DEKRET KUTNOHORSKÝ V lednu 1409 vydal Václav IV. Dekret kutnohorský. Tímto dokumentem došlo k změně v počtu hlasů na univerzitě v Praze. Češi získali tři hlasy, Němci měli jeden hlas. Němečtí mistři dekret stroze odmítli. Král jindy nerozhodný trval na svém. Němečtí pedagogové a studenti opustili Prahu a potom v Lipsku, Heidelberku a na jiných univerzitách pomlouvali Václava IV., kacíře v Praze a celý český národ. Na podzim 1409 byl zvolen novým rektorem univerzity mistr Jan Hus. V Čechách začali působit lidoví kazatelé i učenci, kteří přišli s kritikou poměrů v katolické církvi.

SMRT VÁCLAVA IV. Od roku 1412 přestal ochraňovat kazatele a rektora univerzity Jana Husa. Po upálení mistra Jana v Kostnici 6. července 1415 probíhaly v zemích Koruny české drobné střety mezi přívrženci Jana Husa a jeho odpůrci. 30. července 1419 zfanatizovaný dav husitů vykonal defenestraci v Praze. Z oken Novoměstské radnice byli svrženi katoličtí konšelé. Krále informace o násilí v Praze na nejvyšší míru rozrušila. Je známo, že král propadal v době krizí alkoholu. Podle kronikáře Vavřince z Březové král reagoval na zprávu o defenestraci velkým křikem a řvaním jako lev, potom prý omdlel. Zemřel 16. srpna 1419.

LITERATURA Dějepis 7: Středověk a počátky nové doby. 1. vyd. Plzeň: Fraus, 2009. ISBN 978-80-7238-558-4. ČORNEJ, Petr, Ivana ČORNEJOVÁ, Ivan RADA a Vratislav VANÍČEK. Dějiny Zemí Koruny české I. 2. vyd. Praha: Paseka, 1993. ISBN 80-85192-59-4. HORA, Petr. Toulky českou minulostí: Druhý díl. 1. vyd. Praha: Práce, 1991. ISBN 80-208-0111-1 HROCH, Miroslav. Dějepis: II. díl. 2. vyd. Praha: Práce, 1991. ISBN 80-208-0320-3.