Česká Televize uvádí dokument Rajská, uherák nebo šunka Exkluzivní pohled do života ostravského uznávaného umělce Norberta Lichého. ©2016NaPosledníChvíliStudios

Režie: Karolina Schwarzová Scenář a produkce: Matylda Kubečková Kamera: Tereza Košťálová Asistenka asistenta režie: Barbora Ohnoutková Střih: Robert Přestříhal Zvuk: Zdeněk Nedoslýchavý Hudba: František Mimotón Kostýmy: Lenka Skorosvlečená Vizuální efekty: Vlasta Šeroslepá, Martin Výbušný Výprava: Marek Ztracený, Libor Skočdopole, Iveta Zbloudilá Generální partneři: Statutární město Ostrava, Divadlo Petra Bezruče, Škoda Auto, Česká Spořitelna, Skupina ČEZ Sponzoři projektu: Evžen Skrblík, Petr Škrt

Scéna / Exteriér -Pomalé plynulé záběry na řeku Ostravici, důchodce krmící kachny, líbající se adolescenty a děti dovádějící na březích řeky -Použitá hudba: Aphex Twin – Avril 14th Dokumentarista (mimo scénu, hlas): „Norbert Lichý je ostravský herec a hudebník narozený 29. prosince 1964 jako mladší ze dvou synů. Jeho otec byl slavný režisér, dramatik a herec Saša Lichý, maminka byla tanečnicí v Divadle Petra Bezruče. On sám se zde na divadelních prknech objevil v pouhých 9 letech. V 19 letech přijal angažmá v Šumperském divadle, poté působil v ostravském Divadle loutek a následně se vrátil zpět do Bezruče, kde působí nepřetržitě již od roku Přestože je v divadelní branži zaškatulkován spíše jako představitel záporáků, patří mezi diváky velmi oblíbeného herce. Ztvárnil nespočet divadelních a filmových rolí, od krále Ludvíka XIII. v divadelní hře Tři mušketýři, až po faráře Matouše v muzikálu Pornohvězdy. Je také hrdým nositelem ceny Thálie, kterou obdržel v roce 2009 v oboru činohra. Dnešním dokumentem se vám pokusíme ještě více přiblížit tohoto vykutáleného vtipálka.“ -Záběr na pana Lichého sedícího na lavičce pod rozkvetlou třešní spolu s dokumentaristou, hudba utichá, dokumentarista pokládá první otázku.

Vy jste již neodmyslitelně spjat s Ostravou, není to tak? No, já jsem tu vyrůstal, tak už jsem tady zůstal. Ale je to dobře. Po stránce kulturní mi nic nechybí, naopak ji mám někdy plné kecky. Pracovních příležitostí je tu ovšem uboze a domnívám se, že pro mladé kolegy je to dostatečný důvod odtud prchnout. Taky mám rád místní lidi. Staré upracované chlapy, kterým kouká z očí zvláštní pravda. Hodně se tu změnilo, ale mnohé zůstalo. Je to můj domov a s tím se holt těžko dá něco dělat. Nevím, jestli je proč se Praze vyrovnat. Chci-li ji vidět, jsem tam za tři hodiny. Ale strávil jsem tam pět měsíců a rád vzpomínám na Shakespearovské slavnosti. Musím říct, že to v Praze už začínám i poznávat, což je pro Ostraváka, jak jistě uznáte, pozoruhodný výkon. (smích dokumentaristy) Jaké byly Vaše začátky? Málokdo ví, že jste i skladatelem. S hudbou jsem začínal v kapele na Matičním gymnáziu (O br. 1), kde jsem studoval. Divadlo jsem začal hrát už V 9 letech v Bezruči, kde tomu šéfoval můj táta. No a později jsem se hlásil na JAMU, ale tam mě nevzali a na papír, který mi dali, napsali, že nemám pro herectví talent, a že bych se měl raději porozhlédnout po jiném oboru. Uvažoval jsem nad tím, že bych si ho pověsil vedle té Thálie. (smích) Vlastně mě nevzali dvakrát. Ale já neumím nic jiného, čím bych se mohl kloudně živit. A jak vypadá Váš normální pracovní den? Stíháte relaxovat nebo strávíte většinu času v divadle? To je dobrá otázka. No, dopoledne většinou zkoušíme novou hru. Večer pak máme samozřejmě představení. Mezitím máme tak tři hodiny pauzy, takže se toho moc nestihne. Najíst se bohužel taky nemůžu, poněvadž se mi chce potom vždy hrozně spát a to by mi v divadle dali, kdybych nepřišel. (smích) Takže jím až večer, což není zrovna dobré. Takhle to jde od pondělka do pátku, bio hodiny mám převrácené, když ale chci relaxovat jedu na chatu. Máme ji na tak krásném a tichém místě. Sousedi tam jsou, pouze tehdy, když chcete. Ideál.

Kde vlastně berete inspiraci pro svou tvorbu? V lidech, kteří jsou věčným zdrojem inspirace. Stačí zajít třeba do hospody a poslouchat, zajít s pejskem do parku a pozorovat, zajít do obchodu a nasávat… Abych byl upřímný, na první pohled vypadáte jako vcelku nepřístupný člověk. Jak je to doopravdy? Musím přiznat, že jsem člověk, který si moc lidí k tělu nepřipustí. Trvá mi dlouho, než se s někým seznámím, neumím moc komunikovat v cizím prostředí, ale po nějaké době je to už uvolněnější. A nepamatuju si tváře a jména. Někdy proto vypadám, že někoho přehlížím, ale ono to tak vlastně není. No ale s kolegy jsme vcelku dobrá parta, s nimi problém s komunikací nemám. Ale pro režiséry jste zaškatulkovaný jako vyhraněný typ, většinou záporný. Nevadí vám to? Ani ne. Hraje se to dobře, určitě je to lepší než nějaké role milovníků. Taková ta škatulka má své výhody i nevýhody. Ale zaplať pánbůh za ni. Prý ještě pořád bydlíte s maminkou. (Obr. 2) Není to někdy problém? potom zase pokračuje záběr na rozhovor) Celkem mi to vyhovuje. Znáte to, vaří, peče, smaží … (smích) Proto raději vařím velmi málo jelikož s ní v tomto směru rozhodně soutěžit nechci. Byl bych totiž sám proti sobě, protože máma vaří výborně. Takhle já vařit nikdy nebudu. Ale možná takových pět jídel bych dohromady dal. No ale jako se ženami je to celkem problém. Když jsem byl mladý, líbily se mi holky tak od 18 do 25 a ten můj mozek si pořád nedokáže uvědomit, že už jsem starší, čekám na takový to až se (přemýšlí)... Jak je to slovo?... UPGRADUJE ! A zjistí, že jsou i holky v mým věku. (smích dokumentaristy)

Zpátky k jídlu. Jaká je tedy vaše nejoblíbenější pochoutka ? Rajská, uherák nebo šunka !!! - Kamera se oddaluje, zvuk rozhovoru utichá. Začíná hrát hudba, záběry na ostravskou radnici a přilehlé Prokešovo náměstí. Konec dokumentu. Obr. 1Obr. 2